Je přijatelná diplomacie mezinárodních leteckých útoků?
Vážený pane Čulíku,
přiznávám, že jsem trochu zmatený. Mohu Vás laskavě požádat o osvětlení postojů US a venkoncem vlastně všech států NATO vůči Srbsku? Josef Zlámal
Ať už letadla Severoatlantického společenství budou či nebudou příští týden bombardovat Srbsko, hrozba leteckých útoků proti Srbsku podstatně posunula hranice přijatelnosti západní vojenské intervence v období po ukončení studené války.
Historie vojenských intervencí Západu po ukončení studené války začala v roce 1991 válkou v Perském zálivu, v jejímž čele stály Spojené státy a jejímž účelem bylo vyhnat Saddáma Husajna z Kuvajtu, napsal v rozsáhlejší analýze, kterou zde shrnuji, včera deník Guardian.
Poprvé nyní hodlá Severoatlantické společenství zasáhnout vojensky proti zcela nezávislému, i když vzdorně se chovajícímu státu. K leteckým útokům má dojít bez souhlasu všech permanentních členů Rady bezpečnosti OSN. K útokům má dojít, protože srbská vláda organizuje státní násilí proti lidem na vlastním území. Klíčová rezoluce Rady bezpečnosti týkající se Kosova pouze slibuje, že se bude "uvažovat o dalších akcích", pokud požadavek, aby Srbsko i albánští nacionalisté ustoupili od vojenských akcí, bude ignorován. To se praví v rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1199 z 23 září 1998.
Žádné z precedentů, k nimž došlo od té doby, co americký prezident George Bush hovořil po pádu sovětského komunismu o vzniku "nového světového pořádku" se dost dobře nehodí na případ Kosova, píše Guardian. Po válce v Perském zálivu vnutily západní mocnosti Iráku bezletové zóny a další omezení, částečně proto, aby ochránily Kurdy a šiitské muslimy před pomstou Saddáma Husajna.
Ale to byla opatření, která byla přijata po irácké invazi a okupaci jiného nezávislého státu. Humanitární pomoc OSN Somálsku byla zorganizována až poté, co se v tomto východoafrickém státě zcela rozložila ústřední vláda. K západní intervenci v Bosně došlo v kontextu rozkladu federální jugoslávské státní správy. I když je možno přijmout argument, že Kosovo mělo v bývalé Jugoslávii svého času téměř statut republiky, a tedy má vlastně právo na to vyhlásit svou nezávislost,. všechny velké mocnosti i nadále považují tento albánsky hovořící region za součást srbského území.
Krize v Kosovu nicméně umožnila objasnit pravidla hry pro budoucí západní vojenské intervence. Diplomacie leteckých útoků, která napodobuje dřívější tzv. "gun-boat diplomacy", diplomacii ozbrojených člunů, je nyní pevně etablována jako oblíbená forma ozbrojeného nátlaku, v jehož čele stojí Spojené státy.
Severoatlantické společenství se stává nezpochybnitelným nástrojem intervenční politiky. K tomu se využívá jakéhokoliv konsensu, jehož lze v dané chvíli dosáhnout v OSN, aby se vytvořil dojem "mezinárodního souhlasu", přestože Rusko a Čína jsou nechotné podílet se na angloamerických strategických iniciativách.
Spojené státy stále více využívají svou vojenskou a technologickou nadřazenost jako prostředek politického a diplomatického nátlaku. Letecké útoky a hrozby útoku střel s plochou dráhou letu se nyní využívají jako otevřený nástroj zahraniční politiky.
Rusko žádné střely s plochou dráhou letu vůbec nemá. Od příštího roku je však bude mít britské námořnictvo. Tím dojde ještě k užšímu propojení mezi britskou a americkou zahraniční politikou. Američané mezitím vyvíjejí laserové zbraně, které budou umět útočit na balistické střely. Spojené státy tak získají novou moc prosadit se rychle a efektivně vojensky kdekoliv na světě.
Autoritativní americký časopis Aviation Week and Space Technology přinesl ve vydání z 12. října 1998 důkazy o tom, že vojenské cíle jsou v současnosti vybírány z politických, nikoliv z vojenských důvodů. Prý si stěžují činitelé americké armády, že atmosféra v Pentagonu prý nyní připomíná válku ve Vietnamu, kdybyly také vybírány cíle vojenských útoků a zbraně pro ně nikoliv z vojenských, ale z politických důvodů.
Letecké útoky, užívané z politických důvodů, nejsou účinné, jak dokazují nedávné příklady ze Súdánu, z Afghánistánu a z Iráku. Poté, co Spojené státy léta vyhrožovaly Iráku leteckými útoky, nakonec tiše instruovaly inspektory OSN, aby se z Iráku stáhli. V Bosně donutila Srby nakonec vyjednávat přítomnost západních pozemních spojeneckých vojsk, nikoliv letecké útoky.
V období po ukončení studené války existují tři druhy západní vojenské intervence. První představuje tradiční americké rozhodnutí (které se datuje od Monroeovy doktríny z 19. století) přivést teroristické anebo ideologicky zaostalé státy na západní polokouli k poslušnosti. Americké invaze do Panamy či na Haiti jsou součástí tohoto modelu.
Druhým typem západní vojenské intervence je letecký nálet, který se provádí jako odplata pro státem organizovaný terorismus, ať už skutečný nebo jen předpokládaný. Do této kategorie patří útoky střelami s plochou dráhou letu proti Súdánu a Afghánistánu letos v srpnu, kdy byly údajné důkazy, zdůvodňující tyto útoky, vysoce kontroverzní, stejně jako precedens z roku 1986, kdy Spojené státy letecky zaútočily na Libyi.
A třetím typem jsou nynější nové intervence, jako v Bosně a v Kosovu (jimž předcházel Irák) - kde se západní koalice, vedené Spojenými státy snaží rekonstruovat rozkládající se státní systémy a zároveň omezit vliv a moc regionálních mocností, nepřátelských vúči USA.
Avšak v mnoha konfliktech na světě Západ vůbec neintervenuje - nemá zájem?
Stejně výmluvné jsou případy destabilizujících konfliktů, státního teroru a regionálních krizí, které Západ neodsuzuje, v nichž se diplomaticky neangažuje, ani nevyhrožuje vojenskými útoky.
Například existuje jen velmi malý rozdíl mezi tím, jak jedná Miloševičova armáda vůči Kosovské osvobozenecké armádě a tím, jak v polovině devadesátých let zasahovala ruská armáda proti čečenským separatistům.
Západ nijak nepodpořil demokraticky zvolenou vládu v Angole v roce 1992, když rebelové z organizace Unita odmítli přijmout výsledky voleb, na něž dohlížela OSN a zahájili krutou válku.
Při největší humanitární katastrofě devadesátých let - při genocidě v Ruandě v roce 1994 jedinou západní intervenci sponsorovali Francouzi, a ti v podstatě podporovali jednotky, které páchaly masakry.
Západ nedal dohromady žádnou intervenci na vynucení rezolucí OSN týkající se anexe Východního Timoru Indonésií, odmítajících invazi Turecka na východní Kypr a izraelskou okupaci západního břehu Jordánu a Libanonu. Ve všech těchto případech jsou pachatelé činů proti mezinárodnímu právu západní spojenci.
Americké priority v období po rozložení sovětské supervelmoci byly poprvé jasně definovány v plánovacím dokumentu Pentagonu, který byl začátkem devadesátých let prozrazen listu New York Times. Je citován v deníku International Herald Tribune z 9. března 1992.
Hlavním americkým strategickým cílem je, argumentovali vojenští plánovači, udržet si svou globální nadvládu hájením zájmů ostatních vyspělých průmyslových zemí a "odradit je, aby se snažily stavět se proti našemu čelnému postavení či zvrátit existující politický a hospodářský pořádek".
Této strategie bylo velmi přesně využito v bývalé Jugoslávii, argumentuje Guardian, kde Spojené státy systematicky využívaly ve svůj prospěch rozpory mezi evropskými státy existují v důsledku jejich navzájem neslučitelných zájmů a uspokojily zvláštní zájem Německa v regionu tím, že ho označily za "zájem mezinárodního společenství" - i když v poslední době prý vznikají rozpory mezi americkou CIA a německou zpravodajskou službou BND kvůli tomu, že Německo otevřeně podporuje Kosovskou osvobozeneckou armádu.
Vzhledem k tomu, že americko-německá aliance ve východní Evropě je zjevně zaměřena proti možnosti, že by Rusko znovu nabylo síly, je tedy velmi nepravděpodobné, že by bylo Rusko ochotno podpořit západní vojenskou koalici, který byla vytvořena na tomto základě, argumentuje dále Guardian.
NATO mezitím zoufale hledá novou roli. Mělo by poskytovat bezpečnost pro rozšířenou Evropu, měla by vzniknout mentalita "evropské bezpečnostní pevnosti", na níž by se podílely i Spojené státy. Program "partnerství pro mír" má zároveň zaangažovat bývalé země Sovětského svazu.
Počátkem tohoto roku, píše dále Guardian, naléhala skupina bývalých britských ministrů a veřejných osobností - včetně lorda Healyho, bývalého ministra obrany, Sira Arthura Hockadaye, bývalého náměstka generálního tajemníka NATO, Sira Johna Killicka, bývalého britského velvyslance u NATO a generála sira Harryho Tuza, bývalého náměstka vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě, aby britská vláda zablokovala rozšiřování Severoatlantického společenství.
Argumentovali, že plány Severoatlantického společenství přijmout příští rok do NATO Polsko, Maďarsko a Českou republiku nejsou v nejlepším zájmu Evropy, ale jsou motivovány strachem z nestabilního Ruska. "Přijali jsme tři bývalé satelity Sovětského svazu z jakého důvodu?" ptali se tito činitelé. "Zcela jasně to signalizuje, že se bojíme, že se na nás Rusko někdy zase rozhněvá, a tak pro ten případ připravujeme proti němu velmi silnou pozici."
