NAFTA a Česká republika - příspěvek do diskuse
(Předchozí části této diskuse jsou např. zde, zde, zde, zde a zde (v tomto článku je také odkaz na předchozí části diskuse). - Původní článek Táni Zajícové, doporučující vstup ČR do Severoamerické zóny volného obchodu NAFTA najdete na této stránce Neviditelného psa. JČ.)
S velkým zájmem jsem sledoval diskusi o případné účasti České republiky v Severoatlantické zóně volného obchodu. Tato svěží myšlenka má jednu vadu - zóny volného obchodu se neuzavírají z politických, ale především z ekonomických důvodů. Hlavními obchodními partnery České rpeubliky jsou Německo a Slovensko, dále ostatní státy Evropské unie, Polsko, Maďarsko a Rusko. Proto celní unie se Slovenskem přežila Mečiarovo panování, proto máme zónu volného obchodu s ostatními východoevropskými státy a proto také Německo tolik podporuje náš (a hlavně polský) vstup do Evropské unie.
Naše obchodní výměna se státy NAFTA nepředstavuje významnou položku ani pro nás, natož pro ně. Díky geografické vzdálenosti bychom ani nemohli výhody volného obchodu využít tak jako třeba Mexiko. Navíc by to značně zkomplikovalo obchod s našimi největšími obchodními partnery, kteří by se členy NAFTA nestali. Z těchto důvodů nemá žádný smysl, aby se Česká republika o členství v NAFTA ucházela.
Dále bych rád zareagoval na některé formulace uvedené v článku paní Zajícové. Obdivuji její otevřenost, se kterou prezentuje své, jak sama hrdě říká, pravicové názory. Připomíná mi sice některé ideologické fráze prezentované autory české neúspěšné ekonomické reformy, ta ale selhala spíše díky chybám reformistů než jejich idejí. Ovšem věty typu "...tím déle bude [Evropa] v nezáviděníhodné ekonomické situaci" nebo "Proč má Česká republika vstupovat do předem prohrané bitvy Evropské unie?" si o korekci skutečně říkají. Kdyby pravicová ekonomická politika prezentovaná paní Zajícovou byla o tolik efektivnější než ekonomická praxe Evropské unie, musela by být ekonomická úroveň Spojených států daleko vyšší než v Evropě a Británie by po osmnáctileté vládě konzervativců prožívala přímo ekonomický ráj.
To však není pravda. Vezmeme-li jako měřítko ekonomické úrovně hrubý národní produkt na osobu v dolarech (a to je američany preferované kriterium!), ukáže se, že Spojené státy se 27 tisíci dolary na osobu (údaje podle Světové banky za rok 1996) zhruba odpovídají hlavním evropským státům, zejména Německu (27,5 tis.) a Francii (25 tis.). Velká Británie je s 18,7 tisíci dolarů hodně pozadu, těsně za Itálií (19 tis.). Výrazně lépe než Spojené státy je na tom Japonsko (39,6 tis.) a Švýcarsko (40,6 tis.), lépe jsou na tom i skandinávské země proslulé svou vyspělou sociální politikou - Norsko a Dánsko (31,2 tis., resp. 29,8 tis.). Pro srovnání: Česká Republika 3,9 tis., Maďarsko 4,1, Chile 4,2 a Slovinsko 8,2 tis.
Srovnání podle hrubého domácího produktu na osobu měřeného podle parity kupní síly (evropské kriterium) ukazuje daleko vyšší vyrovnanost evropských zemí, jak by se dalo mezi zeměmi společného trhu očekávat, a o něco favorizuje Spojené státy (a Českou republiku). V porovnání podle výše průměrné mzdy v dolarech zase bodují Evropské země. Ve prospěch hlavních evropských zemí hovoří také posílení kurzu jejich měn vůči dolaru za posledních osmnáct měsíců o více než deset procent, což vylepšuje výše uvedená data v jejich prospěch.
Z těchto čísel jasně vyplývá, že ekonomický úspěch jednotlivých zemí nezávisí na tom, zda je jejich ekonomická politika "pravicová" nebo "levicová", ale zda je dobrá nebo špatná. Ekonomické zákony poskytují poměrně malou volbu politikům, pokud chtějí udržet své země ekonomicky konkurenceschopné. Z toho vyplývá oslabení důrazu na "pravicovost" a "levicovost", což již několikrát vysvětloval pan Čulík. Ovšem určitá volba stále existuje, jak ukazuje naprosto rozdílná sociální politika Spojených států a Německa při stejné ekonomické úrovni.
Výše uvedená čísla také ukazují, že ekonomická převaha Spojených států nad Evropou není nic jiného než mýtus. Americký mechanismus vlastnictví firem daleko více motivuje jejich management k expanzi než u firem evropských, a proto o amerických firmách v Evropě slyšíme více než naopak. V jejich prospěch hovoří i velký naprosto homogenní vnitřní trh, který jim dává lepší podmínky při mobilizaci kapitálu potřebného pro expanzi. Mimochodem, v zatím největší průmyslové fúzi nekoupila americká firma (Chrysler) evropskou (Daimler-Benz), ale naopak. A největší ziskovou marži při vývoji softwaru nemá Microsoft nebo Oracle, ale německá firma SAP.
Tím jsme se dostali k dalšímu zajímavému bodu, a sice údajné technologické převaze Spojených států nad Evropou. Ani zde není situace tak jednoznačná, jak se tvrdí. S výjimkou informačních technologií drží Evropa se Spojenými státy krok ve všech důležitých odvětvích. V některých má dokonce výrazně navrch - jaderných technologiích, mobilních telefonech, rychlodrahách, bankovnictví, meteorologii a v poslední době se na její stranu začíná dokonce mírně obracet i automobilový a letecký průmysl, vzhledem k tomu, že vývoj těchto oborů začíná kopírovat donedávna evropské priority - bezpečnost, hospodárnost a šetrnost k životnímu prostředí.
Ani tvrzení o neefektivnosti evropské ekonomiky není zcela správné. V Evropě jsou vyšší platy než ve Spojených státech nebo ve třetích zemích, kde se výrobky amerických firem často vyrábějí a evropské standardy ochrany životního prostředí jsou výrazně přísnější než americké. Pokud odečteme tyto "nadbytečné" sociální a ekologické náklady, zjistíme, že evropské firmy ve skutečnosti vyrábějí docela efektivně. Nemůžeme se pak divit, že nechtějí pouštět na své trhy výrobky, v jejichž ceně nejsou tyto náklady zakalkulovány (toho se ovšem často zneužívá, a ČR s tím má bohaté zkušenosti). Není přece správné, aby například papírna vypouštějící škodliviny přímo do řeky vytlačila díky nižší ceně z trhu firmu, která postavila drahou čističku. Že je ta první papírna v rozvojové zemi, kde se takové barbarství "smí", přece není žádná omluva.
A nakonec, americký trh není tak svobodný, jak americká propaganda tvrdí. Jeden příklad. Americké letecké společnosti prakticky nepoužívají evropská letadla, zatímco evropské aerolinky (dokonce i státní Air France!) mají ve svém leteckém parku velmi vysoké procento boeingů. Že by byla tato letadla výrazně lepší než airbusy? Ale proč se potom na třetích trzích prodávají obě značky zhruba stejně dobře!? Nebude to spíše tím, že airbusy získají bezpečnostní osvědčení ve Spojených státech až zhruba po dvou letech, i když mají (o malinko) lepší bezpečnostní statistiku než americká letadla? (Tady musím dodat, že podobně nefér se hraje i na druhé straně).
Proto netuším, co paní Zajícová nazývá "předem prohranou bitvu Evropské unie". Má-li tím na mysli často kritizovanou měnovou unii, rád bych připomněl, že ačkoliv byl její oficiální start ohlášen na začátek příštího roku, ve skutečnosti je již téměř půl roku realitou. Kurzy evropských měn tvořících "eurozónu" se navzájem zcela kopírují, což je přesně to, k čemu má dojít od prvního ledna nařízením shora. A kupodivu, k žádné katastrofě nedošlo. Naopak, v současné světové finanční krizi představuje Evropa jediný pevný bod.
Evropská unie má samozřejmě spoustu problémů, které musí řešit. Evropské firmy se zatím nevyrovnaly s globalizací tak dobře, jako firmy americké. Extrémně štědrý sociální systém je také třeba modernizovat. Tomu však velký trh s jednotnou měnou může jedině pomoci - a doufám, že se co nejdříve staneme jeho součástí.
