Británie by měla v Severoatlantické zóně volného obchodu podřízené postavení
Je v britském nejlepším zájmu mít za partnera Europu, nikoliv Ameriku,
napsal ve včerejším vydání britského deníku Independent poslanec Ken Livingstone, bývalý starosta Londýna, který stojí na levém křídle britské Labouristické strany. Pokračoval:
Nedávné referendum v Konzervativní straně Williama Hagua o tom, zda by měla či neměla mít Británie těsné vztahy k Evropě, je příklad toho, jak strašně chybné rozhodnutí je možno učinit, píše dále Ken Livingstone. V roce 1986, kdy rezignoval z protestu z vlády Margaret Thatcherové ministr Michael Heseltine kvůli aféře britské firmy Westland, která vyráběla vrtulníky, neustále předpodívám, že dojde v Konzervativní straně k ostrému rozkolu ohledně vztahu Británie k Evropě. Rozhodnutí Thatcherové, že tuto britskou firmu na vrtulníky převezme americký podnik, zlikvidovalo Heseltinův plán na vytvoření celoevropského obranného průmyslu. Často jsem na veřejnosti předpovídal, že otázka vztahu Británie k Evropě rozštěpí koalici velkých podnikatelských zájmů a anglických nižších středních vrstev (jíž je tvořena Konzervativní strana). To se také přesně stalo a je to vysvětlením, proč se nyní velké podnikatelské firmy lísají k Labouristické straně. Učinil jsem ovšem velkou chybu, pokračuje Livingstone, když jsem se domníval, že velkopodnikatelské zájmy zvítězí a že konzervativní euroskeptikové budou poraženi.
Namísto toho jsme nyní v referendu zaznamenali dramatickou porážku proevropského křídla britské Konzervativní strany. Nedá se zastřít, že toto referendum, které bylo jasným příkladem demokracie v praxi, triumfálně zlikvidovalo poslední zbývající naděje konzervativních eurofilů. Také to triumfálně zlikvidovalo všechny šance, že by konzervativci mohli vyhrát příští všeobecné volby, což je škoda, protože vláda bez efektivní opozice má tendenci stát se samolibou a arogantní.
Ze zpětného pohledu však vyplývá, pokračuje Ken Livingston v Independentu, že nás vítězství konzervativních euroskeptiků nemělo překvapit. Pozdě jednoho večera uprostřed nekonečných debat o Maastrichtské smlouvě řekl ve sněmovně za velké podpory konzervativních poslanců Sir Peter Tapsell, že jeho život se rozděluje na dvě fáze. V první z nich se pokusila ovládnout Evropu německá armáda, v druhé z nich se snaží ovládnout Evropu německá ústřední banka. Bohužel, tuto pozoruhodnou analýzu podpořilo tehdy i několik labouristických hlasů. Téměř bez výjimky, když začnete škrabat na povrchu euroskeptika, objevíte člověka, který nenávidí Němce. Několik posledních zbývajících euroskeptiků v Labouristické straně pocházejí z té generace, jejíž politické názory byly vytvořeny za druhé světové války.
Představa, že Evropská unie je záludné německé spiknutí postupně získat ten vliv, který Němci nad Evropou nezískali ve dvou světových válkách, je důsledkem příliš mnoho ginu a toniku, konzumovaného v kuřárnách britského parlamentu. Síla, která nás nyní žene směrem ke Spojeným státům evropským je z převážné většiny ekonomická. V reálné světové ekonomice, v níž existují firmy jako Intel, Boeing a Microsoft, je jedna věc okamžitě jasná. K tomu, aby bylo možno dnes vyrábět zboží se ziskem, je zapotřebí je vyrábět v obrovském množství. K tomu musí existovat mezinárodní trh. I největší ekonomika na světě, USA, už nefunguje jen na svém vnitřním trhu, ale funguje ve světě, kde americké podniky vyvážejí a vyrábějí v mezinárodním měřítku.
Světové ekonomice nyní dominují tři velké bloky: Spojené státy, Japonsko a Evropská unie. Všechny tři tyto bloky mají velikost přibližně od čtyř tisíc do sedmi tisíc miliard dolarů. Pomineme-li interní obchodní výměnu uvnitř EU, tyto tři velké bloky jsou stále relativně zaměřeny jen samy na sebe, jejich vývoz a dovoz je menší než 12 procent HDP každého z nich. Je velmi nepravděpodobné, že by tato podobnost poměru objemu dovozu a vývozu všech tří těchto bloků k jejich HDP byla náhodná. Zdá se mi docela jasné, píše Livingstone, že 4000 miliard dolarů je minimální velikost trhu, kterého je dnes zapotřebí pro všestranný rozvoj moderní ekonomiky a některé hospodářské sektory dokáží dnes efektivně fungovat už jen na dokonce větším globálním trhu.
Americká vláda zcela zjevně už pochopila, o co dnes jde, píše dále Livingstone. Přesvědčuje už delší dobu americké korporace, aby se připravily na globální hospodářskou konkurenci. Transformace americké ekonomiky, k níž dosud došlo, je fantastická. První etapou bylo získat přístup ke kanadského nerostnému bohatství prostřednictvím obchodní dohody, která povolila americkým korporacím volný přístup k využívání kanadského nerostného bohatství.
A druhá etapa, jíž dosáhla smlouva NAFTA, o Severoamerické zóně volného obchodu, přivedla na americký pracovní trhu množství levných mexických pracovních sil, kteeré umožňují americkým korporacím konkurovat levným pracovním silám, které používá Japonsko v jihovýchodní Asii a Evropa v bývalých komunistických zemích. Clintonovi se podařilo využít americkou nadvládu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, aby donutily konkuretny otevřít své ekonomiky nově energické podnikatelské severní Americe.
Sílí Evropská unie právě proto, že většina předvídavých evropských vlád dává přednost alternativnímu evropskému hospodářskému modelu, který věnuje větší péči životnímu prostředí a zaměstnaneckým právům, nemluvě o jeho daleko lepším sociálním zabezpečení.
Nikdo nepopírá, že mnoho evropských ekonomik potřebuje tváří v tvář nové americké ofenzívě podstatné reformy, ale ty reformy musejí být založeny na zajištění existence pracovních sil a na ochraně životního prostředí. Toho nebude možno dosáhnout, pokud se Evropa sama v sobě izoluje jako v pevnosti a v žádném případě toho nebude dosaženo prostřednictvím "nového ochranářství".
Namísto toho musí Evropa hledět směrem ven a přijmout důslednou strategii zreformování Mezinárodního měnového fondu a Světové organizace pro obchod. Tyto organizace musejí pomoci, aby vznikající ekonomiky přijaly evropské normy pro ochranu životního prostředí a zaměstnanecká práva.
Moderní ekonomika nemá budoucnost mimo jednoho z těch tří velkých ekonomických bloků, a proto naléhá Newt Gingrich na Británii, aby zažádala o vstup do Severoamerické zóny volného obchodu NAFTA. Proto začal prosazovat tuto myšlenku deník Daily Telegraph, který vlastní Conrad Black i mediální impérium Ruperta Murdocha. Můžeme být součástí bloku, který budou ovládat Spojené státy, a nebudeme tam mít víc vlivu, než má Kanada, anebo můžeme být rovnocennými partnery Francie a Německa v Evropě. Chápu, proč se Conrad Black a Rupert Murdoch rozhodli pro NAFTA. Nikdo v Labouristické straně by neměl mít nejmenší pochybnosti, že je v našem nejvyšším zájmu být v Evropské unii plnomocnými partnery, uzavírá Ken Livingstone.
