Pozor na jeho žalobce
I někdejší stoupenci Billa Clintona přiznávají, že se prezident Clinton choval ostudně a že se ten člověk zřejmě vůbec nestydí, napsal v redakčním komentáři v neděli britský týdeník Independent on Sunday. Nicméně je povinností těch, kteří chtějí Clintona vyhnat z Bílého domu, zajistit, že neudělají větší škodu americkému prezidentskému úřadu než samotnému Clintonovi. Mohli by totiž lehce vytvořit precedens, který by znemožnil každému budoucímu prezidentovi zastávat svůj úřad. To, co se stane Clintonovi, není důležité. To, co se stane americkému prezidentskému úřadu je životně důležité.
Rozhodnutí Kongresu zveřejnit videozáznam prezidentova svědectví před vysokou porotou a zpřístupnit ho vysílání v televizních stanicích se může zdát triumfem vládní otevřenosti. Ve skutečnosti je to však špinavý manévr politiků, kteří se tak strašně bojí o vlastní kariéru ve Washingtonu, že si nejsou jisti, jestli bude vyhnání Clintona z Bílého domu pro jejich kariéru přínosem anebo naopak poškozením. Doufají, že až američtí občané shlédnou videopásky, bude konečně jasné, zda má být Clinton vyhnán z Bílého domu. Budou pak hlasovat podle toho.
Ale impeachment, odstraňování prezidenta z úřadu během jeho funkčního období, je právní proces. Kongres při tom jedná jako porota, nikoliv jako zástupci voličů. Jediným ospravedlněním pro impeachment by bylo, kdyby byl Clinton podezírán, že podvrátil zákon natolik, že je jeho vyhnání z úřadu nutné. To je však otázka důkazů, nikoliv průzkumů veřejného mínění. Proto je zveřejnění videozáznamu Clintonova slyšení podvrácením řádné soudní procedury. O tom, zda má či nemá být Bill Clinton odstraněn z úřadu, přece nemohou rozhodovat průzkumy veřejného mínění. Podobně jako by nebylo možné určovat vinu či nevinu O.J. Simpsona v průzkumu veřejného mínění. Jestliže si někdo myslí opak, plete si demokracii a vládu zákona s vládou luzy.
Vyžadujeme ovšem od politiků až snad nereálnou dokonalost, chceme-li na nich, aby se přestali chovat jako politikové. Obě americké politické strany mají vlastní agendu. Demokraté musejí rozhodnout, zda mají Clintona hodit přes palubu, a pokud ano, tak kdy. Republikáni se musejí rozhodnout, zda je jim Clinton užitečnější, když se kroutí na udici, anebo už vyhozený na břeh. Nicméně mají voliči právo očekávat, že se v takovéto situaci budou jeho volení zástupci chovat poctivě. Osobní integritu však z nich neprokázal skoro nikdo.
Nevěstí to mnoho dobrého pro schopnost zastupitelské demokracie ve věku lascívnosti hromadných sdělovacích prostředků vyrovnat se s celonárodní politickou krizí - a mimochodem, nejde vůbec jen o Ameriku. Nechť nikdo nepodléhá iluzím, že by se to nemohlo stát i tady.
Samotná vysoká míra otevřenosti americké společnosti vedla do nynější slepé uličky. Svoboda názoru je chráněna prvním dodatkem americké ústavy, ale - jak autoři této ústavy dobře věděli - na což dědicové této ústavy pohodlně zapomněli - svobodná ústava může řádně fungovat jen tehdy, když se lidi chovají slušně. A vilnost, chorobná touha po pornografickém materiálu zcela zjevně není součástí slušnosti, stejně tak, jako není její součástí chlípnost. Právo vyjádřit jakýkoliv názor zjevně není totéž jako říct cokoliv, co mám na mysli, bez ohledu na to, co to zrovna je. Neschopnost nezveřejnit absolutně všechno nakonec přivede společnost k sebezničení. Jestliže chcete, aby vám někdo vždycky říkal pravdu, nebudete se na něho obracet s tisíci otázkami.
Jde o základní kulturní problém: zákonem se to upravit nedá. Je důležité ve svobodné společnosti, aby novináři i jiní lidé měli možnost hledat špínu na lidech, kteří vládnou, jinak totiž ti, kteří vládnou, budou zneužívat své moci. Avšak poskytovatelé zpráv i jejich příjemci musejí mít schopnost rozlišit, co je správné, aby věděli, a do čeho jim nic není. A společnost, která se nyní stále více baví lechtivými drby o slavných osobnostech a dokonce zábavnými televizními diskusemiu o špinavých životních dramatech násilných manželských dvojic, čímž se proměňují zločiny, páchané v domácnosti, v zábavu, taková společnost zřejmě nebude mít schopnost rozlišit, co by měla vědět, a co už by vědět neměla. Je to záležitost, který se nedá regulovat zákonem.
Kromě toho, ti, kteří dospěli k názoru, že se v Americe s Billem Clintonem zachází sprostě, že celá věc není a nebyla nic jiného, než politický hon na čarodějnice, se bezpochyby budou chtít velmi pomstit každému Clintonovu následníku, který se dostane do prezidentského úřadu v důsledku Clintonova pádu. Jen málo z nás vede tak dokonale čistý život, že bychom byli ochotni bez váhání říkat na veřejnosti pravdu o všem, co jsme kdy v životě udělali. Má-li být příští americký prezident schopen přežít americkou inkvizici, bude muset být naprostým vzorem ctností. Setkání s takovou osobností v normálním životě by muselo být zastrašující.
Prezident Clinton bezpochyby snížil autoritu svého úřadu. Jeho žalobci by si však měli uvědomit, že diskrétnost není jen lepší částí odvahy - diskrétnost je součástí i mnoha jiných dobrých vlastností.
