Snaha o zlepšení českých médií nemůže být úspěšná
Vážený pane Čulíku,
Vaše snaha o zlepšení stavu českých sdělovacích prostředků je zajisté
záslužná a chvályhodná, ovšem mám dojem, že jde vícenéně o snahu dostat tele
z jalové krávy.
Zjevně opomíjíte fakt, že degradace profesí důležitých pro demokratickou
společnost, kterou komunistickým režim záměrně způsoboval, byla právě u
novinářů velmi hluboká . Zatímco v demokratické společnosti je schopnost
novináře utvářet si vlastní názor na věc jednou z rozhodujících profesních
kvalit, v totalitním režimu byl vlastní názor novinářům přímo zakázán a byli
vychováváni k tomu, aby pouze prezentovali názor oficiální. O drtivé
většině starších novinářů platí úsloví "starého psa novým kouskům nenaučíš"
a ti mladší přirozeně nejsou ještě dost zralí na to, aby si byli schopni
utvářet vlastní nezávislé a kvalifikované názory (k tomu by ale také měli
více studovat, mám dojem, že jim většinou chybí přehled na úrovni nezbytného
minima v humanitních vědách - historii, filosofii, sociologii, ekonomii,
právu, ..., kterýžto nedostatek je však stejně patrný či snad dokonce ještě
patrnější u většiny českých politiků).
Proto mi koneckonců nevadí např. Vámi kritizovaný p. Klepetko, od kterého
sice není možné čekat nic objevného, ale na rozdíl od většiny ostatních z něj
stupidita alespoň nekřičí. Pro současné české novináře je zjevně "pod jejich
rozlišovací schopností" rozpoznat, kdy ve sporech politiků jde o střety
ideových východisek, kdy o čistě osobní spory a kdy o soupeření
lobbystických skupin v pozadí.
Vysílání přímé řeči politiků z tiskových konferencí politických stran má
vesměs vyšší informační hodnotu než bláboly "komentátorů", kterým většinou
uniká podstata a zabývají se podružnostmi, takže je pro posluchače prakticky
nemožné z toho rekonstruovat, o co vlastně jde. Nedivím se oblíbenému
rčení našich politiků nad informacemi sdělovacích prostředků o politických
jednáních: "Kdybych měl věřit novinářům, musel bych věřit tomu, že jsem tam
nebyl, ale byl jsem na nějakém úplně jiném jednání".
Ovšem tato situace zpětně negativně ovlivňuje politickou scénu. Jak jsem se
např. nedávno dověděl, na vnitrostranickém jednání bylo při úvahách o
nominaci na politickou funkci projednáváno, zda politika M.B.
nediskvalifkuje to, že chodí s novinářkou J.O.
Osobně jsem hluboce přesvědčen, že je právem a povinností politiků
kritizovat špatnou práci novinářů přesně stejně tak, jako je právem a
povinností novinářů kritizovat špatnou práci politiků. Na druhou stranu je
ovšem nepřípustné, aby politik perzekvoval novináře za to, že o něm
zveřejnil informaci pravdivou, ale pro něj nepříjemnou, stejně tak jako je
nepřípustné, aby novinář prezentoval pomluvy na politika za to, že oprávněně
kritizoval jeho práci novináře.
Britské listy považuji i přesto, že mnohé mnohé příspěvky v nich jsou z
nedostatku času zjevně "nedotažené", za to nejlepší, co je na české
mediální scéně (omlouvám se za své vrozené vlezdoprdelství; jiné noviny čtu
výjimečně, neboť trpím poruchami zažívacího traktu).
S přáním všeho dobrého Vás srdečně zdraví z deštěm smáčené Prahy (11.9.1998)
