Ještě jednou k případu Jana Kavana: Jak týdeník Respekt zkresloval fakta
V nedávném vydání Britských listů pohrozil londýnský překladatel Benjamin Kuras, že nás bude žalovat, pokud neuvedeme "na pravou míru" výroky Jana Kavana v jeho rozhovoru pro Britské listy, že Kuras v článku otištěném v časopise Respekt zkreslil údaje, vybrané z Kavanova tajného policejního svazku (k němuž sám Kavan tehdy neměl přístup), a to tak, aby to navozovalo dojem, že pro českou komunistickou tajnou policii Kavan pracoval v sedmdesátých letech.
V následném rozhovoru Jan Kavan přislíbil, že zprostředkuje Britským listům výňatky ze zprávy, jíž reagoval na obvinění vznesená proti němu v Československu pro Helsinské občanské shromáždění. Zpráva je ze začátku devadesátých let a Kavan v ní konstatuje:
(...) [České sdělovací prostředky] se pokoušely naznačit, že má spolupráce [s Stb] pokračovala i v následujících letech. Toto umělé podezření je vyvoláváno poukazem na tři incidenty:
1. Zadržení mé dodávky s pašovanou literaturou dne 27. 4. 1981 a následné zadržení několika českých disidentů, z nichž sedm strávilo rok ve vyšetřovací vazbě,
2. Mé tři ilegální návštěvy Československa v letech 1987-88, během nichž jsem se setkal s hlavními představiteli čs. opozice, aniž jsem byl při tom zatčen.
3. Mé dva výslechy důstojníky StB po mém návratu do Československa dne 25. 11. 1989. K prvnímu došlo po příletu na ruzyňském letišti, k druhému dne 28. 11. 1989 ve vile Stb v Praze - Dejvicích. Vzhledem k dopadu této novinářské kampaně považuji za nutné se tu zabývat, i když jen stručně, těmito třemi incidenty, kterými se samozřejmě nebude zabývat ani soud, k němuž jsem podal žalobu pro urážku na cti, ani Nezávislá komise při FMV, neboť nic z období po roku 1970 není zahrnuto do jakéhokoliv obvinění vzneseného proti mně.
Jak snadno lze vzbudit podezření záměrně zkresleným citátem ze spisu mohu ilustrovat na způsobu, jakým se spisem zacházel týdeník Respekt. V článku "Kavan - Kato, Tajný spolupracovník - Důvěrný styk" z 9. 3. 1992 se píše:
"Na poslední dochované stránce je seznam dokumentů. Jejich názvy mnoho neříkají:
Výpis z inf. II. správy FMV - 15. 6. 1977
JALTA - 12. 6. 78 - názory Kavana na některé členy skupiny Listy.
JALTA - 24. 8. 78 - publikace "prohlášení" čs.-polské "opozice" v západ. tisku
JALTA - 2. 10. 78 - rozhovor o Palach Pressu.
JALTA - 16. 10. 78 - rozhovor o Palach Pressu.
Tyto materiály se ovšem nedochovaly. Je u nich pouze tato poznámka: Skartováno 11. 5. 89. Mik"
Našel jsem si zmíněnou stránku ve spisu a pečlivě jsem si jí opsal. Stojí tam toto:
"Parker - 29. 12. 77 zpráva (KAVAN). Výpis z inf. II. správy FMV - 15. 6. 77
KAVAN - vizuelní prověrka bydliště.
KAVAN - styková báze v Anglii. Vizuelní prověrka adresy - záznamy.
Výpis z KC 5450/0215 - Londýn.
Jan Kavan - J. R. Kavanová - návrh na odnětí státního občanství.
JALTA - 12. 6. 1978 - názory Kavana na některé členy skupiny Listy.
JALTA - 24. 8. 1978 - publikace prohlášení čs.- polské "opozice" v západním tisku.
JALTA - 2. 10. 1978 K situaci v Palach Pressu.
JALTA - 16.10. 79 Rozpory v Palach Pressu. Situace v Palach Pressu.
Kavan J. posl. materiály. článek J. Kavana Observer.
Kavan - poznatky Parker 9. 12. 78
Skartováno 11. 5. 89 Mik."
Smysl těchto poznámek se mi zdá nabíledni, ale přesto jsem požádal předsedu Nezávislé komise při FMV pana J. Baštu, odborníka na terminologii a žargón Stb, o jeho interpretaci. Podle pana Bašty jde o záznamy hlášení a zpráv, které na mě podával agent Stb, který mne sledoval v Londýně. Agent samozřejmě přikládal i mé vlastní články o čs. opozici publikované v západním tisku či dokumenty opozice, jako bylo společné prohlášení českých a polských disidentů, které jsem pomocí svého Palach Pressu prosazoval do tisku. Nevěřím, že redaktor Respektu neumí číst, a proto musím dojít k závěru, že publikované citáty byly zkresleny záměrně.
Zadržení francouzské dodávky
Do Československa jsem posílal především literaturu, českou i cizojazyčnou, ale i rozmnožovací stroje a další technická zařízení vyžádaná čs. opozicí, pravidelně, každý druhý nebo třetí měsíc, od roku 1970 do roku 1989, s výjimkou asi roční přestávky po dubnu 1981. Zásilky byly pašovány ve specielně upravených úkrytech povětšinou v kemingových dodávkách. Jen jeden vůz byl zadržen, a to francouzský Peugeot v dubnu 1981. Kdo prozradil příjezd tohoto vozu, je známo, a je rovněž dokázáno, že jsem nezavinil ani zadržení vozu, ani jsem nebyl zodpovědný za následné zadržení českých disidentů. Nikdo z těch, kteří strávili rok ve vězení, si nemyslí, že bych něčím přispěl k jejich osudu. Mezi jimi jsou např. Jiřina Šiklová, Jan Ruml, Eva Kantůrková. Lidé, kterým byly zásilky ve voze určeny, nebyli nikdy zatčeni, nebo jejich zakódovaná jmén nebyla nikdy dešifrována. Mezi nimi jsou například Jaroslav Šabata, Petr Pithart, Jiří Mueller, Drahuše Proboštová, Miroslav Tyl a další. K celému případu existuje rozsáhlá dokumentace na Generální prokuratuře ČSFR. Já mám rovněž k dispozici obsáhlou detailní dokumentaci, kterou jsem rovněž ochoten zájemcům poskytnout.
Časopis Respekt v této souvislosti otiskl v srpnu 1991 lživý článek, v němž autor Ben Kuras naznačoval, že bych mohl být za zadržení vozu i disidentů nějak zodpovědný, byť i třeba díky nějaké nedbalosti. Respekt odmítl zveřejnit mou odpověď, v níž jsem na konkrétních faktech nebo citátech lidí, jichž se záležitost přímo týká, veškerá obvinění vyvrátil. Podobně Respekt odmítl otisknout článek Drahuše Proboštové, která rovněž z vlastní zkušenosti popsala tento incident i spojení, které jsem s opozicí dvě desetiletí udržoval. Respekt i Český deník i Československá televize rovněž zveřejnily novinářskou kachnu, že jsem byl v souvislosti s tímto incidentem, resp. s mým článkem o něm a o publicitě, které se mu dostalo, žalován britskou televizní společností Thames TV. Jde zase jen o smyšlenku. Nebyl jsem a nebudu žalován, neboť jsem se nikdy nedopustil ani křivé přísahy, jak tvrdili tito čeští novináři, ani žádného jiného přestupku, o trestním činu ani nemluvě. Celý případ byl v našem tisku poněkud zamlžen tendenčním popisem mého sporu s Thames TV o obsah televizního pořadu, který tato společnost natočila o zadržení mého vozu v červnu 1981. Transkript tohoto pořadu byl na podzim téhož roku zařazen orgány StB do spisů zmíněných sedmi obžalovaných, kteří však byli později propuštěni bez soudu díky kampani, kterou se nám za ně podařilo rozpoutat. I k tomuto sporu mám příslušnou dokumentaci, kterou jsem ochoten dát k dispozici zájemcům z řad veřejnosti.
Poděkováni za mou pomoc české opozici se mi dostalo od těch, kterým jsem nejvíce pomáhal. Od těch, kteří tenkrát konformně mlčeli, ho samozřejmě neočekávám.
Ilegální návštěvy Československa
Do Československa jsem od posledního legálního výjezdu koncem dubna 1969 přijel ilegálně celkem čtyřikrát, a to poprvé ještě koncem července 1970, pak o vánocích 1987, na jaře 1988 a o vánocích roku 1988. Setkal jsem se s řadou známých českých disidentů v Praze a v Brně, např. s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Jaroslavem Šabatou, Janem Rumlem, Annou Šabatovou, Václavem Malým, Drahuší Proboštovou. (Zpráva Respektu v již zmíněném článku z 9. 3. 1992, podle níž jsem se začal objevovat v Československu v roce 1972 je lží.) Pražská setkání mi zařizovali Daniel Kummerman (dnes redaktor lN), Petr Uhl a Jiřina Šiklová. Brněnská mi zajišťoval Jiří Mueller. Nedošlo k porušení konspirativních zásad a můj pobyt na území Československa nebyl prozrazen. StB se o něm dozvěděla až po mém posledním odjezdu, a to údajně neopatrností jedné signatářky Charty 77. Vyplývá to z deníčku důstojníka StB pana Chovance, který má k dispozici komise 17. listopadu. Do Československa jsem cestoval na britský pas, na který mám nárok, neboť jsem se v Anglii narodil. Pokaždé jsem si zcela legálně v Londýně změnil jméno. Neporušil jsem tedy britské nebo mezinárodní zákony, i když je samozřejmě pravda, že jsem oklamal čs. úřady, neboť jsem jim zamlčel, že jsem se původně jmenoval Kavan a že jsem byl čs. občanem až do roku 1979, kdy mi bylo odňato rozhodnutím MV za mou soustavnou publicitu Charty 77. Britské cestovní pasy, které jsem používal, jsou u mne k dispozici, stejně jako písemná vyjádření řady lidí, s nimiž jsem se v Československu sešel. O těchto setkáních se StB nedozvěděla.
Nejasnosti kolem výslechů po návratu
Do Prahy jsem se vrátil v sobotu 25. 11. 1989 kolem 11. hod. dopoledne. Na letišti jsem byl zadržen a po dlouhém výslechu jsem byl propuštěn až krátce před třetí hodinou ranní 26. 11. 1989. Můj výslech byl otevřeně filmován videokamerou. Není pravda, jak tvrdí např. Respekt z 9. 3. 1992, že mne "na letišti vyzvedli pracovníci Stb a provedli pasovou kontrolou", což mohu dokázat mj. i svědeckou výpovědí britského novináře, který stál ve frontě u pasové kontroly těsně přede mnou. 28. 11. 1989 jsem byl v sedm ráno probuzen v hotelu Kriváň jedním z pracovníků StB, kteří mne vyslýchali v Ruzyni, a odvezen jeho vozem do vily v Dejvicích. Situaci v hotelu může dosvědčit recepční, kterého se příslušník StB na mě vyptával. V hotelu jsem byl registrován jako britský turista pod změněným jménem, na něž jsem do Prahy přijel, které však bylo stejné jako to, které jsem použil při své poslední návštěvě Prahy a které od té doby Stb odhalila, jak jsem se zmínil výše. Výslech ve vilem byl natáčen skrytou kamerou, což jsem se dozvěděl od člena bývalé komise 17. listopadu v roce 1991. Nejméně jednu kazetu z tohoto výslechu má k dispozici právě tato parlamentní komise. Redakce Českého deníku a Respektu přiznaly veřejně, že vlastní záznamy "dvou rozhovorů" v délce "zhruba dvě a půl hodiny". Nevím, o které záznamy jde. Obsah těchto záznamů musí dokázat, že jsem byl vyslýchán jako protivník vyslýchajících (jedním z "hlavním protagonistů toho, co se tu teď děje" mne v Ruzyni nazval jeden ze dvou vyslýchajících důstojníků) a ne jako "vědomý spolupracovník StB". Tohoto faktu si je vědoma i bývalá komise 17. listopadu, neboť, jak dosvědčuje Petr Uhl, jeden z hlavních představitelů této komise mu přiznal, že obsah videozáznamu nelze použít proti mně, ba právě naopak. Žádal jsem, aby všechny videokazety byly předány soudu, který by je mohl podrobit nezávislé analýze, to se však nestalo.
Je ovšem pravda, že tón, který pracovníci StB nasadili v dejvické vile byl oproti Ruzyni značně přátelštější a že já jsem se tam vědomě vyhýbal jakékolik ostřejší konfrontaci. Byl jsem v Československu na krátké návštěvě jako britský občan, zbavený čs. příslušnost, ověřil jsem si na vlastní kůži, že StB stále ještě kontroluje hranice a chtěl jsem se za velmi krátkou dobu vrátit zpět do Prahy. Neviděl jsem důvod pro nějakou dramatickou konfrontaci. Žádné informace jsem neposkytl, ale vzal jsem na vědomí absenci výhrůžek z Ruzyně. Asi v polovině výslechu se mne jeden příslušník StB náhle zeptal, zda si ke kávě a sušenkám, které byly na stole již při mém příjezdu, přeju whisky nebo šampaňské. Neviděl jsem důvod odmítnout nabízené šampaňské, kterého jsem se pak skutečně napil. Samozřejmě jsem netušil, že se můj přípitek natáčí na videokazetu, ani důvod, proč se to natáčí a k čemu to má být použito. Člen komise 17. listopadu J. Pospíšil vysvětlil v LN, že komise kazetu našla ve skříni a nemohla takový nález ignorovat, i když vzhledem k datu natočení tento incident již nespadal do kompetence komise. Způsob, jakým byl vybraný šot z kazety použit proti mně jak v Československé televizi, tak v některých periodikách, např. v Respektu, je všeobecně známý.
Tvrzení v Respektu z 9. 3. 1992 a v Českém deníku z 13. 3. 1992, že jsem tyto výsledhy zatajil, je samozřejmě nepravdivé. Informoval jsem o nich kolegy z OF a přátele z řad bývalých disidentů následující den v prvním případě a tentýž den ve druhém, což jsou oni ochotni dosvědčit.
Jan Kavan
