Ještě jednou k případu Jana Kavana: Jak týdeník Respekt zkresloval fakta
V nedávném vydání Britských listů pohrozil londýnský překladatel Benjamin Kuras, že nás bude žalovat, pokud neuvedeme "na pravou míru" výroky Jana Kavana v jeho rozhovoru pro Britské listy, že Kuras v článku otištěném v časopise Respekt zkreslil údaje, vybrané z Kavanova tajného policejního svazku (k němuž sám Kavan tehdy neměl přístup), a to tak, aby to navozovalo dojem, že pro českou komunistickou tajnou policii Kavan pracoval v sedmdesátých letech.
V následném rozhovoru Jan Kavan přislíbil, že zprostředkuje Britským listům výňatky ze zprávy, jíž reagoval na obvinění vznesená proti němu v Československu pro Helsinské občanské shromáždění. Zpráva je ze začátku devadesátých let a Kavan v ní konstatuje:
(...) [České sdělovací prostředky] se pokoušely naznačit, že má spolupráce [s Stb] pokračovala i v následujících letech. Toto umělé podezření je vyvoláváno poukazem na tři incidenty:
1. Zadržení mé dodávky s pašovanou literaturou dne 27. 4. 1981 a následné zadržení několika českých disidentů, z nichž sedm strávilo rok ve vyšetřovací vazbě,
2. Mé tři ilegální návštěvy Československa v letech 1987-88, během nichž jsem se setkal s hlavními představiteli čs. opozice, aniž jsem byl při tom zatčen.
3. Mé dva výslechy důstojníky StB po mém návratu do Československa dne 25. 11. 1989. K prvnímu došlo po příletu na ruzyňském letišti, k druhému dne 28. 11. 1989 ve vile Stb v Praze - Dejvicích. Vzhledem k dopadu této novinářské kampaně považuji za nutné se tu zabývat, i když jen stručně, těmito třemi incidenty, kterými se samozřejmě nebude zabývat ani soud, k němuž jsem podal žalobu pro urážku na cti, ani Nezávislá komise při FMV, neboť nic z období po roku 1970 není zahrnuto do jakéhokoliv obvinění vzneseného proti mně.
Jak snadno lze vzbudit podezření záměrně zkresleným citátem ze spisu mohu ilustrovat na způsobu, jakým se spisem zacházel týdeník Respekt. V článku "Kavan - Kato, Tajný spolupracovník - Důvěrný styk" z 9. 3. 1992 se píše:
"Na poslední dochované stránce je seznam dokumentů. Jejich názvy mnoho neříkají:
Výpis z inf. II. správy FMV - 15. 6. 1977
JALTA - 12. 6. 78 - názory Kavana na některé členy skupiny Listy.
JALTA - 24. 8. 78 - publikace "prohlášení" čs.-polské "opozice" v západ. tisku
JALTA - 2. 10. 78 - rozhovor o Palach Pressu.
JALTA - 16. 10. 78 - rozhovor o Palach Pressu.
Tyto materiály se ovšem nedochovaly. Je u nich pouze tato poznámka: Skartováno 11. 5. 89. Mik"
Našel jsem si zmíněnou stránku ve spisu a pečlivě jsem si jí opsal. Stojí tam toto:
"Parker - 29. 12. 77 zpráva (KAVAN). Výpis z inf. II. správy FMV - 15. 6. 77
KAVAN - vizuelní prověrka bydliště.
KAVAN - styková báze v Anglii. Vizuelní prověrka adresy - záznamy.
Výpis z KC 5450/0215 - Londýn.
Jan Kavan - J. R. Kavanová - návrh na odnětí státního občanství.
JALTA - 12. 6. 1978 - názory Kavana na některé členy skupiny Listy.
JALTA - 24. 8. 1978 - publikace prohlášení čs.- polské "opozice" v západním tisku.
JALTA - 2. 10. 1978 K situaci v Palach Pressu.
JALTA - 16.10. 79 Rozpory v Palach Pressu. Situace v Palach Pressu.
Kavan J. posl. materiály. článek J. Kavana Observer.
Kavan - poznatky Parker 9. 12. 78
Skartováno 11. 5. 89 Mik."
Smysl těchto poznámek se mi zdá nabíledni, ale přesto jsem požádal předsedu Nezávislé komise při FMV pana J. Baštu, odborníka na terminologii a žargón Stb, o jeho interpretaci. Podle pana Bašty jde o záznamy hlášení a zpráv, které na mě podával agent Stb, který mne sledoval v Londýně. Agent samozřejmě přikládal i mé vlastní články o čs. opozici publikované v západním tisku či dokumenty opozice, jako bylo společné prohlášení českých a polských disidentů, které jsem pomocí svého Palach Pressu prosazoval do tisku. Nevěřím, že redaktor Respektu neumí číst, a proto musím dojít k závěru, že publikované citáty byly zkresleny záměrně.
Zadržení francouzské dodávky
Do Československa jsem posílal především literaturu, českou i cizojazyčnou, ale i rozmnožovací stroje a další technická zařízení vyžádaná čs. opozicí, pravidelně, každý druhý nebo třetí měsíc, od roku 1970 do roku 1989, s výjimkou asi roční přestávky po dubnu 1981. Zásilky byly pašovány ve specielně upravených úkrytech povětšinou v kemingových dodávkách. Jen jeden vůz byl zadržen, a to francouzský Peugeot v dubnu 1981. Kdo prozradil příjezd tohoto vozu, je známo, a je rovněž dokázáno, že jsem nezavinil ani zadržení vozu, ani jsem nebyl zodpovědný za následné zadržení českých disidentů. Nikdo z těch, kteří strávili rok ve vězení, si nemyslí, že bych něčím přispěl k jejich osudu. Mezi jimi jsou např. Jiřina Šiklová, Jan Ruml, Eva Kantůrková. Lidé, kterým byly zásilky ve voze určeny, nebyli nikdy zatčeni, nebo jejich zakódovaná jmén nebyla nikdy dešifrována. Mezi nimi jsou například Jaroslav Šabata, Petr Pithart, Jiří Mueller, Drahuše Proboštová, Miroslav Tyl a další. K celému případu existuje rozsáhlá dokumentace na Generální prokuratuře ČSFR. Já mám rovněž k dispozici obsáhlou detailní dokumentaci, kterou jsem rovněž ochoten zájemcům poskytnout.
Časopis Respekt v této souvislosti otiskl v srpnu 1991 lživý článek, v němž autor Ben Kuras naznačoval, že bych mohl být za zadržení vozu i disidentů nějak zodpovědný, byť i třeba díky nějaké nedbalosti. Respekt odmítl zveřejnit mou odpověď, v níž jsem na konkrétních faktech nebo citátech lidí, jichž se záležitost přímo týká, veškerá obvinění vyvrátil. Podobně Respekt odmítl otisknout článek Drahuše Proboštové, která rovněž z vlastní zkušenosti popsala tento incident i spojení, které jsem s opozicí dvě desetiletí udržoval. Respekt i Český deník i Československá televize rovněž zveřejnily novinářskou kachnu, že jsem byl v souvislosti s tímto incidentem, resp. s mým článkem o něm a o publicitě, které se mu dostalo, žalován britskou televizní společností Thames TV. Jde zase jen o smyšlenku. Nebyl jsem a nebudu žalován, neboť jsem se nikdy nedopustil ani křivé přísahy, jak tvrdili tito čeští novináři, ani žádného jiného přestupku, o trestním činu ani nemluvě. Celý případ byl v našem tisku poněkud zamlžen tendenčním popisem mého sporu s Thames TV o obsah televizního pořadu, který tato společnost natočila o zadržení mého vozu v červnu 1981. Transkript tohoto pořadu byl na podzim téhož roku zařazen orgány StB do spisů zmíněných sedmi obžalovaných, kteří však byli později propuštěni bez soudu díky kampani, kterou se nám za ně podařilo rozpoutat. I k tomuto sporu mám příslušnou dokumentaci, kterou jsem ochoten dát k dispozici zájemcům z řad veřejnosti.
Poděkováni za mou pomoc české opozici se mi dostalo od těch, kterým jsem nejvíce pomáhal. Od těch, kteří tenkrát konformně mlčeli, ho samozřejmě neočekávám.
Ilegální návštěvy Československa
Do Československa jsem od posledního legálního výjezdu koncem dubna 1969 přijel ilegálně celkem čtyřikrát, a to poprvé ještě koncem července 1970, pak o vánocích 1987, na jaře 1988 a o vánocích roku 1988. Setkal jsem se s řadou známých českých disidentů v Praze a v Brně, např. s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Jaroslavem Šabatou, Janem Rumlem, Annou Šabatovou, Václavem Malým, Drahuší Proboštovou. (Zpráva Respektu v již zmíněném článku z 9. 3. 1992, podle níž jsem se začal objevovat v Československu v roce 1972 je lží.) Pražská setkání mi zařizovali Daniel Kummerman (dnes redaktor lN), Petr Uhl a Jiřina Šiklová. Brněnská mi zajišťoval Jiří Mueller. Nedošlo k porušení konspirativních zásad a můj pobyt na území Československa nebyl prozrazen. StB se o něm dozvěděla až po mém posledním odjezdu, a to údajně neopatrností jedné signatářky Charty 77. Vyplývá to z deníčku důstojníka StB pana Chovance, který má k dispozici komise 17. listopadu. Do Československa jsem cestoval na britský pas, na který mám nárok, neboť jsem se v Anglii narodil. Pokaždé jsem si zcela legálně v Londýně změnil jméno. Neporušil jsem tedy britské nebo mezinárodní zákony, i když je samozřejmě pravda, že jsem oklamal čs. úřady, neboť jsem jim zamlčel, že jsem se původně jmenoval Kavan a že jsem byl čs. občanem až do roku 1979, kdy mi bylo odňato rozhodnutím MV za mou soustavnou publicitu Charty 77. Britské cestovní pasy, které jsem používal, jsou u mne k dispozici, stejně jako písemná vyjádření řady lidí, s nimiž jsem se v Československu sešel. O těchto setkáních se StB nedozvěděla.
Nejasnosti kolem výslechů po návratu
Do Prahy jsem se vrátil v sobotu 25. 11. 1989 kolem 11. hod. dopoledne. Na letišti jsem byl zadržen a po dlouhém výslechu jsem byl propuštěn až krátce před třetí hodinou ranní 26. 11. 1989. Můj výslech byl otevřeně filmován videokamerou. Není pravda, jak tvrdí např. Respekt z 9. 3. 1992, že mne "na letišti vyzvedli pracovníci Stb a provedli pasovou kontrolou", což mohu dokázat mj. i svědeckou výpovědí britského novináře, který stál ve frontě u pasové kontroly těsně přede mnou. 28. 11. 1989 jsem byl v sedm ráno probuzen v hotelu Kriváň jedním z pracovníků StB, kteří mne vyslýchali v Ruzyni, a odvezen jeho vozem do vily v Dejvicích. Situaci v hotelu může dosvědčit recepční, kterého se příslušník StB na mě vyptával. V hotelu jsem byl registrován jako britský turista pod změněným jménem, na něž jsem do Prahy přijel, které však bylo stejné jako to, které jsem použil při své poslední návštěvě Prahy a které od té doby Stb odhalila, jak jsem se zmínil výše. Výslech ve vilem byl natáčen skrytou kamerou, což jsem se dozvěděl od člena bývalé komise 17. listopadu v roce 1991. Nejméně jednu kazetu z tohoto výslechu má k dispozici právě tato parlamentní komise. Redakce Českého deníku a Respektu přiznaly veřejně, že vlastní záznamy "dvou rozhovorů" v délce "zhruba dvě a půl hodiny". Nevím, o které záznamy jde. Obsah těchto záznamů musí dokázat, že jsem byl vyslýchán jako protivník vyslýchajících (jedním z "hlavním protagonistů toho, co se tu teď děje" mne v Ruzyni nazval jeden ze dvou vyslýchajících důstojníků) a ne jako "vědomý spolupracovník StB". Tohoto faktu si je vědoma i bývalá komise 17. listopadu, neboť, jak dosvědčuje Petr Uhl, jeden z hlavních představitelů této komise mu přiznal, že obsah videozáznamu nelze použít proti mně, ba právě naopak. Žádal jsem, aby všechny videokazety byly předány soudu, který by je mohl podrobit nezávislé analýze, to se však nestalo.
Je ovšem pravda, že tón, který pracovníci StB nasadili v dejvické vile byl oproti Ruzyni značně přátelštější a že já jsem se tam vědomě vyhýbal jakékolik ostřejší konfrontaci. Byl jsem v Československu na krátké návštěvě jako britský občan, zbavený čs. příslušnost, ověřil jsem si na vlastní kůži, že StB stále ještě kontroluje hranice a chtěl jsem se za velmi krátkou dobu vrátit zpět do Prahy. Neviděl jsem důvod pro nějakou dramatickou konfrontaci. Žádné informace jsem neposkytl, ale vzal jsem na vědomí absenci výhrůžek z Ruzyně. Asi v polovině výslechu se mne jeden příslušník StB náhle zeptal, zda si ke kávě a sušenkám, které byly na stole již při mém příjezdu, přeju whisky nebo šampaňské. Neviděl jsem důvod odmítnout nabízené šampaňské, kterého jsem se pak skutečně napil. Samozřejmě jsem netušil, že se můj přípitek natáčí na videokazetu, ani důvod, proč se to natáčí a k čemu to má být použito. Člen komise 17. listopadu J. Pospíšil vysvětlil v LN, že komise kazetu našla ve skříni a nemohla takový nález ignorovat, i když vzhledem k datu natočení tento incident již nespadal do kompetence komise. Způsob, jakým byl vybraný šot z kazety použit proti mně jak v Československé televizi, tak v některých periodikách, např. v Respektu, je všeobecně známý.
Tvrzení v Respektu z 9. 3. 1992 a v Českém deníku z 13. 3. 1992, že jsem tyto výsledhy zatajil, je samozřejmě nepravdivé. Informoval jsem o nich kolegy z OF a přátele z řad bývalých disidentů následující den v prvním případě a tentýž den ve druhém, což jsou oni ochotni dosvědčit.
Jan Kavan
Evropská unie je neochotná přijmout středoevropské země
Tento názor vyjádřila ve včerejším vydání deníku Financial Times Kirsty Hughesová, náměstkyně ředitele britského Institutu pro výzkum veřejné politiky (Institute of Public Policy Research), která byla předtím ředitelkou evropského programu v britském Královském institutu pro mezinárodní záležitosti.
Nadšení Evropské unie pro rozšiřování směrem na východ nebylo nikdy vysoké, navzdory občasné povznesené rétorice od politických představitelů, argumentuje Hughesová. Zdá se, že v roce 1998 se nálada EU ještě dále zhoršila. Dodejme k tomu skutečnost, že vztahy mezi Evropskou unií a Polskem, z hospodářského a geopolitického hlediska nejvýznamnějším žadatelem o vstup do EU, se zhoršily a mělo by znít silné varování. Promarní snad Evropská unie svou historickou příležitost sjednotit rozdělenou Evropu?
Brusel to nevzrušuje. Při jednání se žadateli uplatňuje Komise pro Evropu tradiční, úzkoprsý, technokratický přístup (s jasně koloniálním podtónem). Brusel zastává názor, že Evropská unie je klub: Komise sdělí Východoevropanům, jak a kdy mají přijmout její pravidla, a pak nakonec budou do EU přijati.
EU definovala priority pro přijímání svých pravidel, jsou to takzvaná Přičleňovací partnerství (Accession Partnerships). Jejich financování závisí na kvalitě žádostí východoevropských zemí. Tato partnerství jsou podstatným zásahem Evropské unie do transformačních procesů postkomunistických zemí, argumentuje Hughesová.
Tiché protesty se začínají ozývat od všech žadatelů, nejhlasitěji od Polska. To následuje po různých problémech, vzniklých mezi EU a Polskem, od obchodních sporů týkajících se mléka a želatiny, až po nátlak EU na Polsko, aby uzavřelo svou východní hranici s Ukrajinou. Toto velmi vážně podvrátilo černou ekonomiku v Polsku, která není v restrukturalizačním období v Polsku nedůležitá. Důkazem je, že se úplně rozložil varšavský bleší trh, jeden z největších v Evropě.
Polsko si posléze neurčilo dostatečně přesné a vhodné priority na základě svého Přičleňovacího partnerství, a to vedlo Brusel k tomu, aby seškrtal svůj finanční pomocný program pro Polsko na rok 1998 o 15 procent. Toto vysoce politické rozhodnutí považuje Komise pro Evropu za varování pro Polsko.
Ale ať už jsou na polské straně jakékoliv problémy, neochota Polska předat do zahraničí rozhodování nad svým restrukturalizačním programem je naprosto pochopitelná, a to nejen proto, že Polsko realizovalo jednu z nejúspěšnějších politických a hospodářských reforem v bývalých komunistických zemích.
Komise pro Evropu považuje zhoršující se vztahy s Polskem za stoprocentní vinu Polska. Brusel zastává názor, že je dobře, že se vztahy s Polskem zhoršují, protože to donutí Poláky vzít v úvahu realitu. Začínají být z Bruselu slyšet tóny rivality: ústředí EU se nelíbí rostoucí sebedůvěra a asertivita Polska, nové dynamické regionální mocnosti ve střední Evropě.
V Polsku mezitím zase slýcháme názory, jaké často vyjadřuje i Velká Británie: "Polsko nepůjde k Bruselu na kolenou" je věta, kterou je ve Varšavě slyšet často. Populární je v Polsku vracet se z Bruselu zakrvácen, ale neporažen. I když je podpora veřejnosti pro Evropskou unii v Polsku stále vysoká (částečně z neznalosti), možnost silné nacionalistické reakce je velmi reálná.
Komise pro Evropu by se měla vzdát svého arogantního přístupu "staršího bratra" vůči Polsku, argumentuje Hughesová, a uznat, že Polsko má pro žaddatele o vstup do EU podstatný strategický význam. Členské země EU by v té věci měly dát Bruselu jasné vedení a nesledovat jen slepě své vlastní krátkodobé domácí zájmy.
I když britský ministr zahraničních věcí Robin Cook přislíbil, že jednání o rozšiřování EU, která začala v březnu letošního roku, budou zahájena energicky, britské předsednictví Evropské unie bylo naopak charakterizováno slábnutím rozhodnutí EU rozšířit se směrem na východ. Chybí politická vůle. Ani francouzsko-německá osa se o věc nezajímá. Zatímco má Německo na východě podstatné politické, hospodářské a bezpečnostní zájmy, Francie zastává vůči rozšiřování EU směrem na východ velmi vlažný postoj.
A Německo je teď také v této věci značně ambivalentní. Není ochotno uvažovat o přijetí prvních členů dříve než v roce 2006. Německo má už velké hospodářské výhody z toho, že je v zemích na východě největším obchodním partnerem a investorem i bez rozšíření EU. Většina bezpečnostních obav Německa bude rozptýlena, až příští rok Polsko, ČR a Maďarsko vstoupí do NATO.
A tak vadí domácí politické a hospodářské obavy: polští dělníci odeberou Němcům jejich pracovní příležitosti, ruští mafiáni budou moci volně cestovat do EU bez hraničních kontrol, západoevropské země budou muset víc přispívat do rozpočtu EU, bude nutno reformovat západoevropské zemědělské dotace, vznikne neférová konkurence z Východu, přistěhovalectví - seznam je dlouhý a stále roste.
Takovéto obavy jsou ještě daleko silněji pociťovány v Rakousku, i když i ono už podstatně investovalo do restrukturalizujících se středoevropských ekonomik. V rostoucí debatě v Rakousku se ozývají obavy z nezaměstnanosti, přistěhovalectví a všeobecná xenofobie.
Rakousko i Německo nyní počítají s tím, že bude dovoleno lidem z nových členských zemí EU až za patnáct nebo dvacet let žít a pracovat volně v Evropské unii. A země jako Česká republika a Maďarsko jsou už nyní pod tlakem - od Rakouska i od Komise pro Evropu - aby zpřísnily kontrolu na hranicích se zeměmi, které mají vstoupit do EU až v druhé vlně, jako je Slovensko a Rumunsko.
Takže i žadatelům první vlny bude dovoleno vstoupit do EU teprve až za sedm nebo osm let, a dalších deset nebo dvacet let bude trvat, než budou zrušeny hranice mezi novými členskými zeměmi a dosavadními členy EU.
Takže vítězí krátkodobé domácí zájmy západoevropských zemí. Neexistuje silná politická vůle a polovičatý přístup k rozšiřování EU na Východ, motivovaný nezájmem, zřejmě poškodí obě strany evropského kontinentu, uzavírá Kirsty Hughesová.
Nové protiteroristické zákony, které navrhuje Tony Blair, zřejmě postihnou i londýnské muslimské skupiny
"Uspěchaný zákon je špatný zákon," varuje Guardian
Po nedávném atentátu v severoirském městě Omagh, při němž zahynulo 28 lidí, se rozhodl britský premiér Tony Blair příští týden ve středu a ve čtvrtek svolal mimořádně britský parlament, který má nyní prázdniny, a rychle nechat parlamentem schválit nové přísné protiteroristické zákony. Jejich součástí má být, že budou odsuzováni občané do vězení za členství v zakázané teroristické organizaci, jako je "Pravá IRA", která spáchala atentát v městě Omagh, pokud informaci o tomto členství odpřísáhne čelný policejní vyšetřovatel. Druhou kontroverzní součástí nového zákona má být, že když občan odmítne při výslechu vypovídat, bude to považována za přiznání viny.
Blair také neočekávaně v úterý v Severním Irsku oznámil, že bude podle nového zákona také možno odsuzovat lidi za přípravu teroristických útoků kdekoliv na světě. Při zpřísňování zákonů proti severoirskému terorismu má být zákon koncipován i tak, aby postihl i muslimské skupiny, které mají základnu v Londýně.
Aktivisté za občanské svobody poukazují, že podle takovéhoto zákona by býval uvržen v Británii do vězení Nelson Mandela a že zřejmě ohrozí i zcela pokojné stoupence pákistánské kampaně za "svobodný Kašmír".
V redakčním komentáři k tomu napsal Guardian ve středu toto:
Politikové se předvádějí
Uspěchaný zákon je špatný zákon
Dobrá vládní politika se skoro nikdy nedá tvořit uspěchaně. Rozhodnutí urychleně a mimořádně svolat parlament, aby rychle schválil nový protiteroristický zákon, je proto svou podstatou nebezpečné. A když jde o policejní práci a o suspendování řádných procesů v Ulsteru a o novou definici kriminality při terorismu, spáchaného mimo Británii v době zvýšeného mezinárodního napětí, začnou divoce zvonit poplašné zvony.
Má-li se měnit zákon týkající se toho, co smějí cizí státní příslušníci, z nichž někteří obdrželi v Británii asyl, dělat, vyžaduje to předem velmi podrobné zkoumání. Jde o základní principy - o definici Británie jako země svobody a jako útočiště. Je nutno určit, zda navrhovaný zákon je zapotřebí v důsledku britských zájmů (které zahrnují závazky vůči historii i budoucnosti), anebo jen proto, že se octl britský premiér pod tlakem od svého kámoše v nouzi v Bílém domě.
Je tedy zapotřebí, aby byly připraveny hlasy schopné zpochybnit návrh Blairova zákona. Konzervativci toho schopni nebudou: včerejší výroka Williama Hagua o Ulsteru se týkaly nepřemýšlivě posílení represe.
Independent k tomu napsal:
Nepřipravujte zákony ve spěchu, abyste toho pak nemuseli litovat
Špatné zákony, jak řekl Edmund Burke, jsou nejhorším druhem tyranie.Poslanci by na to měli pamatovat, až se sejdou k projednávání zákona, který je prý nutno schválit, mají-li být chyceni teroristé z města Omagh. Často se považuje argument, že by měli mít osoby podezřelé z terorismu občanská práva, za jaksi okrajový nebo frivolní, v některých případech dokonce je považován za zradu. Avšak to je naprosté neporozumění: pokud neplatí občanská práva pro každého, neplatí pro nikoho.
Existuje také nebezpečí, že vláda vytvoří dojem, že jí jde jen o krátkodobý zájem. Po bombardování v Afghánistánu a v Súdánu nyní přichází na řadu útoky na teroristy právními rajčaty. Připustit, aby byl někdo odsouzen do vězení za členství v zakázané organizaci jen na základě svědectví jediného policisty se zdá být velmi špatný nápad v každém případě - o to více v dnešním Irsku, kdy tam zůstává nevyrovnáno tolik osobních účtů.
Pornografie na internetu je komerčně nesmírně úspěšná
Sex na internetu je velký byznys. Seth Warshavsky, čtyřiadvacetiletý majitel firmy Internet Entertainment Group, jednoho z největších dodavatelů pornografie na internetu, očekává, že letos vydělá 50 miliónů dolarů. Jeho firma má základnu v americkém městě Seattle.
Pornografie na internetu je neobyčejně rychle rostoucím podnikatelským odvětvím. Americká finančnická skupina Forrester Research odhaduje, že se příjem internetových pornografických stránek letos zvýší z loňských 185 miliónů dolarů na 500 miliónů dolarů. I to, přiznává, jeden hlavní analytik firmy Forrester Research, je jen konzervativní odhad. Možná, že ve skutečnosti vydělají tyto stránky miliardu dolarů ročně. Víme alespoň o třech stránkách, které vydělávají více než 100 miliónů dolarů ročně. A pornografických stránek existují stovky.
Odhaduje se, že čtyřicet procent dospělých uživatelů internetu pravidelně navštěvuje pornografické stránky.
Podle deníku Financial Times projevil pornografický průmysl na internetu velmi inovativní podnikatelský přístup. Jako první začal používat bezpečné platební systémy a jako první začal řádně využívat grafiku, zejména tzv. "streaming video", kdy se rychle za sebou promítají statické obrázky, aby vytvořily iluzi pohybu.
Pornografie na internetu však zdaleka není homogenní. Na jedné straně existují amatérské stránky, včetně populárních stále zapojených videokamer, kdy jednotlivci či dvojice nechávají doma kameru permanentně zapnutou a ta zaznamenává každý jejich pohyb. Tyto stránky jsou obyčejně zadarmo. Naproti tomu stránky nabízející tvrdý sex vyžadují obyčejně dosti vysoký poplatek. Manažeři komerčních pornografických stránek si velmi stěžují na to, že se jim všeobecně jejich fotografie a videozáběry kradou. Jiní majitelé inernetových stránek tvrdí, že na internetu má být svobodná výměna informací, a tak budou pornografické záběry i nadále krást.
Podle Warshavského mají největší naději na úspěch ty stránky, které rozsáhlým způsobem investují do svého podniku. Warshavsky investoval 3,5 miliónu dolarů do zařízení, obsahu stránek a do marketingu a každoročně dál investuje 1 milión dolarů na reklamu. Jeho firma také vyrábí veškerý materiál pro své pornografické stránky, mimo jiné má deset sexuálních hereček, které vystupují na jejích stránkách z jakéhosi skladiště v Seattle živě. Warshavského firma silně investuje do video technologie. Doba, kdy bude možno na internetu vysílat video v dobré kvalitě, se blíží.
"Internet a televize se sloučí, což pro nás otevře další podnikatelské příležitosti," konstatuje Warshavsky.
