Ohrožuje Česká televize svou druhořadostí svou budoucnost?

Jan Čulík shrnuje dlouhodobější význam modelového případu náhlého propuštění Ivana Kytky z funkce šéfa zpravodajství ČT

Nový generální ředitel České televize Jakub Puchalský prohlašoval po jmenování do funkce, že chce zprofesionalizovat zpravodajství ČT. Jak však mělo dojít k činům, Puchalský se podřídil politickým tlakům a domácí prostřednosti. Důkazem je rychlé vypuzení nového šéfa zpravodajství ČT Ivana Kytky z České televize, k němuž došlo bezprecedentně pouhých jednapadesát dní po jeho nástupu do funkce. Něco takového se nestalo poprvé. Před časem byl za podobných okolností rychle z redakce zpravodajství ČT odstraněn i velmi dobrý novinář Jan Urban. Kytka se ovšem neměl nechat vyhnat.

K prosazení nezávislosti veřejnoprávní televize, pro demokracii velmi významného sdělovacícho prostředku, je zapotřebí tvrdé rozhodnosti, ochoty úporně a otevřeně bojovat proti provázaným strukturám novinářů, politiků a "manažerů" médií a moci. Bude velmi důležité, jestli v sobě nový ředitel České televize tuto tvrdost najde. Jeho dosavadní působení bohužel zatím svědčí spíše o opaku. Přesto doufejme, navzdory všem deprimujícím indiciím, že Puchalský prokáže svou rozhodnost dostat Českou televizi do moderního věku a že začne být vůči tlakům neústupný.

Do ČT přišel 1. dubna tandem Puchalský - Kytka, stejně jako tam předtím vládla dvojice Mathé - Studenovský. Puchalský vypuzením Ivana Kytky svou pozici oslabil. Jak mi napsal jeden komentátor: "Čeští poslanci nyní vědí, že dokáží srazit šéfa zpravodajství České televize. Vědí to i Vladimír Železný a Jan Vávra z televize Nova. To poslancům stačí."

Pokud v sobě Puchalský nenajde energičnost a pevnost jednání k prosazení vize skutečně efektivního, silně sledovaného zpravodajství, mohlo by dojít k ohrožení funkce celé veřejnoprávní televize a k výraznému posílení vlivu komerčních televizních stanic na úkor České televize.

Ivan Kytka přišel s úplně novým pojetím zpravodajství České televize, které by bývalo znamenalo opuštění nynějšího postkomunistického modelu a přijetí profesionální, nezávislé a kritické novinářské praxe. Nejde přirozeně o osobu, jde o zásadní princip. Zajímavé je zkoumat, co se stane, přijde-li do zkostnatělé instituce s mnoha složitými interními vazbami na vedoucí místo neúplatný člověk bez konexí a v českém kontextu s úplně novou vizí. Divím se, že tento čeští novináři nezkoumají.

Pro Českou televizi jsou v současné době důležitější vnitřní osobní konexe než nové myšlenky. Je to nebezpečné, protože v rychle se měnící globální společnosti ekonomicky přežijí právě jen ty instituce, společnosti a národy, které dokáží předvídat a rychle a pružně, bez předsudků se přizpůsobovat novým metodám práce. Přirozeně je nutné dávat v nových podmínkách přednost kvalitě před osobními konexemi.

Situace v ČT připomíná trochu dobu komunismu. Nejvlivnější lidé byli v Československu za komunismu ve vedení ti, kdo měli vazby na KGB. Nejvlivnější osoby v České televizi jsou dodnes pracovníci, kteří mají protekci u vlivných poslanců a politiků. Lidé na vysokých funkcích v televizi se jich obávají.

Ještě před příjezdem do Prahy vypracoval Ivan Kytka podrobný plán reformy zpravodajské redakce, který předložil Jakubu Puchalskému i Radě České televize. Ti plán schválili. 2. dubna 1998 byl plán v plném znění zveřejněn v internetovém deníku Britské listy. Je podivné, že posléze jim jeho realizace začala vadit. Pokud začali mít náhle námitky proti plánu či proti způsobu jeho realizace, nemělo se ve vedení ČT o věci interně podrobněji jednat?

Je pravda, že v redakce zjevně vznikl odpor, že prý Kytka nutí zaměstnance televize, aby pracovali "příliš intenzívně". Nelibě byly neseny například i takové maličkosti, když byla sekretářka požádána, aby nenechávala telefon vyzvánět, ale brala ho nejpozději po třetím zazvonění. Pracovníci, zvyklí na mechanické plnění direktivních příkazů, si stěžovali na náhlý "chaos" v redakci a dožadovali se vedoucího zpravodajství, aby za ně rozhodoval i v těch nejneuvěřitelnějších maličkostech. Zároveň si někteří paradoxně stěžovali, že prý "Kytka chce dělat všechno sám". Vznik nehierarchické pracovní struktury nechápali.

Reforma tak složitého mechanismu jako je zpravodajství televizní stanice je dlouhodobý proces. Podle zahraničních zkušeností trvá vytvoření profesionální zpravodajské relace mnoho měsíců. Zřejmě až po roce by bylo možno objektivně hodnotit, zda Kytkovy reformy byly úspěšné anebo zda selhaly.

V rozhlasové debatě v Radiofóru 27. května hovořil Jakub Puchalský k této záležitosti nepřesvědčivě. Na jedné straně konstatoval, že je prý reforma zpravodajství dlouhodobý proces, na druhé straně zdůvodňoval náhlé propuštění Ivana Kytky, sotva začal jím schválenou reformu realizovat, Kytkovými údajnými špatnými manažerskými schopnostmi. Jenže v seriózní celonárodní instituci nebývá zvykem, že blízkého spolupracovníka, kterého jsem si vybral a jehož projekt jsem schválil, hodím v panice pro "špatné manažerské schopnosti" za pár týdnů přes palubu, zvlášť když to zjevně oslabí v mnoha ohledech i moje postavení.

Chybou ovšem je, že se Kytka nechal donutit odejít bez většího odporu, že o svém projektu veřejně nepromluvil na obrazovce a neseznámil s ním veřejnost přes hlavy politiků (možná, že by mu to vedení televize nepovolilo, od samého začátku byly zřejmě jeho pravomoci různým způsobem omezovány). Kytka se k věci dosud odmítá vyjadřovat. Od Jakuba Puchalského jsme k této záležitosti slyšeli v rozhlasové debatě 27. května jen vyhýbavé odpovědi, banality a fráze.

Skutečností je, že se novému vedení České televize zjevně nepodařilo radikálně zlepšit zpravodajské a publicistické vysílání pro předvolební období, v což možná naivnější pozorovatelé doufali. Nový tým na to měl jen minimální množství času. Vzhledem k překážkám, kterým čelil, měl možná nový tým předem otevřeně oznámit, že se do předvolební kampaně kvalita zpravodajství ČT zlepšit nedá a měl začít s dlouhodobou reformou až postupně.

V normalizačním zvratu v České televizi nejde přirozeně o jednotlivé osobnosti. Jde o základní principy kvalitní, nezávislé, samostatné a kritické novinářské práce, proti nimž se Česká televize a čeští politikové vzbouřili. Nevěstí to příliš mnoho dobrého pro budoucnost.

Nepodaří-li se totiž vedení ČT tuto veřejnoprávní instituci ubránit před nejrůznějšími tlaky a vybudovat skutečně efektivní zpravodajsko-publicistickou službu, není vyloučeno, že se časem podaří Vladimíru Železnému z televize Nova přesvědčit český parlament, aby veřejnoprávní televizi s jejím nepopulárním koncesionářským poplatkem zrušil.

Jedinou nadějí snad může být, bude-li veřejnost pozorně sledovat, co se děje, a bude-li energicky vyžadovat, aby vedení ČT otevřeně prosazovalo principy neúplatnosti, nezávislosti a kritičnosti a nemilosrdně zveřejňovalo veškeré snahy o zákulisní nátlak.

Jan Čulík