Tým České televize odvedl v úterý večer vynikající práci. Ukázal dotud uctívanou modlu české alternativní pravice Jana Rumla v pozici kloučka, jehož dokáže setkání s bývalým stranickým bossem vyvést tak dokonale z konceptu, že po zbytek pořadu ztratí schopnost souvislé řeči a logické úvahy (jež se mu, soudě podle vysvětlujícího dopisu "odmítl jsem, ale ne kategoricky," nevrátila ani do následujícího dne).*) Neméně brilantní byla i následující reportáž z 'návštěvy' Václava Klause ve studiu.
Očekával bych, že ředitel veřejnoprávní instituce, jejíž zaměstnanci projevili takovou míru profesionality a odvahy, bude den poté schopen zaujmout k věci stanovisko. Nestalo se. Britská veřejnoprávní BBC má ve svém emblému nápis "Nations shall speak peace unto nations". Česká televize by si mohla na fasádu nového producentského centra vytesat Puchalského výrok, který jsem použil jako nadpis této úvahy. Je totiž výstižný. Česká mediální demokracie zůstává, bohužel, prozatím demokracií v kondicionálu.
Mí oponenti možná namítnou, že Česká televize jen plní společenskou poptávku. Lidé nejsou zvyklí, aby z televizní obrazovky zněla jasná slova, aby se moderátoři nespokojili s košatým projevem politiků, nenechali se "okulatit" a trvali na jasných odpovědích. To by bylo rušivé a jak známo, rušivé, cizorodé prvky nutno z televizního vysílání vymýtit.
Jak ukázal fenomenální divácký úspěch Kotle na TV Nova, není tomu tak. Pomiňme skutečnost, že použitý dramaturgický formát učinil z Kotle politologicky bezcennou show, v níž se neargumentuje, ale kříčí, a kde se uplatňuje zákon pavlače. Kotel ukázal, že diváky zajímá "politika natvrdo," a asi podvědomě cítí, že frustrace a znechucení z politiky (blbá nálada) není jen selháním politické reprezentace, ale také produktem médii devět let praktikované "politiky naměkko."
Ohrožuje Česká televize svou druhořadostí svou budoucnost?
Jan Čulík shrnuje dlouhodobější význam modelového případu náhlého propuštění Ivana Kytky z funkce šéfa zpravodajství ČT
Nový generální ředitel České televize Jakub Puchalský prohlašoval po jmenování do funkce, že chce zprofesionalizovat zpravodajství ČT. Jak však mělo dojít k činům, Puchalský se podřídil politickým tlakům a domácí prostřednosti. Důkazem je rychlé vypuzení nového šéfa zpravodajství ČT Ivana Kytky z České televize, k němuž došlo bezprecedentně pouhých jednapadesát dní po jeho nástupu do funkce. Něco takového se nestalo poprvé. Před časem byl za podobných okolností rychle z redakce zpravodajství ČT odstraněn i velmi dobrý novinář Jan Urban. Kytka se ovšem neměl nechat vyhnat.
K prosazení nezávislosti veřejnoprávní televize, pro demokracii velmi významného sdělovacícho prostředku, je zapotřebí tvrdé rozhodnosti, ochoty úporně a otevřeně bojovat proti provázaným strukturám novinářů, politiků a "manažerů" médií a moci. Bude velmi důležité, jestli v sobě nový ředitel České televize tuto tvrdost najde. Jeho dosavadní působení bohužel zatím svědčí spíše o opaku. Přesto doufejme, navzdory všem deprimujícím indiciím, že Puchalský prokáže svou rozhodnost dostat Českou televizi do moderního věku a že začne být vůči tlakům neústupný.
Do ČT přišel 1. dubna tandem Puchalský - Kytka, stejně jako tam předtím vládla dvojice Mathé - Studenovský. Puchalský vypuzením Ivana Kytky svou pozici oslabil. Jak mi napsal jeden komentátor: "Čeští poslanci nyní vědí, že dokáží srazit šéfa zpravodajství České televize. Vědí to i Vladimír Železný a Jan Vávra z televize Nova. To poslancům stačí."
Pokud v sobě Puchalský nenajde energičnost a pevnost jednání k prosazení vize skutečně efektivního, silně sledovaného zpravodajství, mohlo by dojít k ohrožení funkce celé veřejnoprávní televize a k výraznému posílení vlivu komerčních televizních stanic na úkor České televize.
Ivan Kytka přišel s úplně novým pojetím zpravodajství České televize, které by bývalo znamenalo opuštění nynějšího postkomunistického modelu a přijetí profesionální, nezávislé a kritické novinářské praxe. Nejde přirozeně o osobu, jde o zásadní princip. Zajímavé je zkoumat, co se stane, přijde-li do zkostnatělé instituce s mnoha složitými interními vazbami na vedoucí místo neúplatný člověk bez konexí a v českém kontextu s úplně novou vizí. Divím se, že tento čeští novináři nezkoumají.
Pro Českou televizi jsou v současné době důležitější vnitřní osobní konexe než nové myšlenky. Je to nebezpečné, protože v rychle se měnící globální společnosti ekonomicky přežijí právě jen ty instituce, společnosti a národy, které dokáží předvídat a rychle a pružně, bez předsudků se přizpůsobovat novým metodám práce. Přirozeně je nutné dávat v nových podmínkách přednost kvalitě před osobními konexemi.
Situace v ČT připomíná trochu dobu komunismu. Nejvlivnější lidé byli v Československu za komunismu ve vedení ti, kdo měli vazby na KGB. Nejvlivnější osoby v České televizi jsou dodnes pracovníci, kteří mají protekci u vlivných poslanců a politiků. Lidé na vysokých funkcích v televizi se jich obávají.
Ještě před příjezdem do Prahy vypracoval Ivan Kytka podrobný plán reformy zpravodajské redakce, který předložil Jakubu Puchalskému i Radě České televize. Ti plán schválili. 2. dubna 1998 byl plán v plném znění zveřejněn v internetovém deníku Britské listy. Je podivné, že posléze jim jeho realizace začala vadit. Pokud začali mít náhle námitky proti plánu či proti způsobu jeho realizace, nemělo se ve vedení ČT o věci interně podrobněji jednat?
Je pravda, že v redakce zjevně vznikl odpor, že prý Kytka nutí zaměstnance televize, aby pracovali "příliš intenzívně". Nelibě byly neseny například i takové maličkosti, když byla sekretářka požádána, aby nenechávala telefon vyzvánět, ale brala ho nejpozději po třetím zazvonění. Pracovníci, zvyklí na mechanické plnění direktivních příkazů, si stěžovali na náhlý "chaos" v redakci a dožadovali se vedoucího zpravodajství, aby za ně rozhodoval i v těch nejneuvěřitelnějších maličkostech. Zároveň si někteří paradoxně stěžovali, že prý "Kytka chce dělat všechno sám". Vznik nehierarchické pracovní struktury nechápali.
Reforma tak složitého mechanismu jako je zpravodajství televizní stanice je dlouhodobý proces. Podle zahraničních zkušeností trvá vytvoření profesionální zpravodajské relace mnoho měsíců. Zřejmě až po roce by bylo možno objektivně hodnotit, zda Kytkovy reformy byly úspěšné anebo zda selhaly.
V rozhlasové debatě v Radiofóru 27. května hovořil Jakub Puchalský k této záležitosti nepřesvědčivě. Na jedné straně konstatoval, že je prý reforma zpravodajství dlouhodobý proces, na druhé straně zdůvodňoval náhlé propuštění Ivana Kytky, sotva začal jím schválenou reformu realizovat, Kytkovými údajnými špatnými manažerskými schopnostmi. Jenže v seriózní celonárodní instituci nebývá zvykem, že blízkého spolupracovníka, kterého jsem si vybral a jehož projekt jsem schválil, hodím v panice pro "špatné manažerské schopnosti" za pár týdnů přes palubu, zvlášť když to zjevně oslabí v mnoha ohledech i moje postavení.
Chybou ovšem je, že se Kytka nechal donutit odejít bez většího odporu, že o svém projektu veřejně nepromluvil na obrazovce a neseznámil s ním veřejnost přes hlavy politiků (možná, že by mu to vedení televize nepovolilo, od samého začátku byly zřejmě jeho pravomoci různým způsobem omezovány). Kytka se k věci dosud odmítá vyjadřovat. Od Jakuba Puchalského jsme k této záležitosti slyšeli v rozhlasové debatě 27. května jen vyhýbavé odpovědi, banality a fráze.
Skutečností je, že se novému vedení České televize zjevně nepodařilo radikálně zlepšit zpravodajské a publicistické vysílání pro předvolební období, v což možná naivnější pozorovatelé doufali. Nový tým na to měl jen minimální množství času. Vzhledem k překážkám, kterým čelil, měl možná nový tým předem otevřeně oznámit, že se do předvolební kampaně kvalita zpravodajství ČT zlepšit nedá a měl začít s dlouhodobou reformou až postupně.
V normalizačním zvratu v České televizi nejde přirozeně o jednotlivé osobnosti. Jde o základní principy kvalitní, nezávislé, samostatné a kritické novinářské práce, proti nimž se Česká televize a čeští politikové vzbouřili. Nevěstí to příliš mnoho dobrého pro budoucnost.
Nepodaří-li se totiž vedení ČT tuto veřejnoprávní instituci ubránit před nejrůznějšími tlaky a vybudovat skutečně efektivní zpravodajsko-publicistickou službu, není vyloučeno, že se časem podaří Vladimíru Železnému z televize Nova přesvědčit český parlament, aby veřejnoprávní televizi s jejím nepopulárním koncesionářským poplatkem zrušil.
Jedinou nadějí snad může být, bude-li veřejnost pozorně sledovat, co se děje, a bude-li energicky vyžadovat, aby vedení ČT otevřeně prosazovalo principy neúplatnosti, nezávislosti a kritičnosti a nemilosrdně zveřejňovalo veškeré snahy o zákulisní nátlak.
Jan Čulík
Milan Šmíd k zrušení jednatřiceti podmínek licence TV Nova
Vazeny pane Culiku,
chtel jsem zustat stranou diskusi o zpravodajstvi CT, kterou jste rozviril na strankach Britskych listu, nebot s Vasimi apriornimi postoji, povrchnimi stanovisky a zbrklym reagovanim nemohu souhlasit. (Abyste si nemyslel, ze hazim cosi do vetru jen tak, pokud budete chtit znat vecne argumenty a zduvodneni vyse uvedenych tvrzeni, ucinim tak v soukromem mailu.)
Nicmene odpoved poslance Prokopa na Vasi repliku v rozhlasove diskusi (Vy jste zrusili onech jednatricet kvalitnich podminek), kdy odpovidal: "My jsme zadne podminky nezrusili, to je vec Rady pro rozhlasove a televizni vysilani," mne nuti k tomu, abych vuci teto lzi verejne vystoupil.
Jest pravdou, ze pan poslanec Prokop nebyl v dobe schvalovani zakona c.301/95 poslancem, tedy on osobne ty podminky skutecne nerusil. Nicmene byli to poslanci parlamentu, kteri tento zakon schvalili a nesou za nej odpovednost a nikoliv Rada, ktera byla timto zakonem prinucena, aby podminky rusila (nebot ji to ukladal zakon). Ten totiz v clanku VI Ustaveni prechodna, spolecna a zaverecna, odst 2, pravi:
(2) Provozovatel rozhlasoveho a televizniho vysilani muze do 90 dnu od ucinnosti tohoto zakona pozadat Radu Ceske republiky pro rozhlasove a televizni vysilani o zruseni podminek stanovenych Radou Ceske republiky pro rozhlasove a televizni vysilani podle dosavadnich predpisu; teto zadosti Rada Ceske republiky pro rozhlasove a televizni vysilani vyhovi s vyjimkou udaju, o kterych Rada Ceske republiky pro rozhlasove a televizni vysilani muze rozhodnout, ze jsou zavazne podle § 12, odst. 2 tohoto zakona.
Tak bylo vse predem urceno a dano. Jedine, co zustalo podle paragrafu 12, odst 2 zavazne, byly "udaje tykajici se programove skladby uvedene zadatelem v zadosti o licenci", ktere mohly byt podle rozhodnuti Rady "zcasti nebo zcela zavazne pro provozovatele s licenci..." Jinak vsechny dalsi podminky tykajici se majetkovych pomeru, povinnosti ve vztahu k investicim do puvodni tvorby nebo do tvorby nezavislych producentu atd., to vse bylo clankem cislo VI zakona c. 301/1995 zruseno.
Castecna naprava se stala az vloni, kdy poslanci znovu - po zjisteni, jak jejich nepromyslena deregulace zvysila hrozbu monopolniho ovladnuti trhu elektronickych medii - navratili novelou o R a TV poplatcich Rade urcite pravomoci schvalovat alespon vlastnicke zmeny u drzitele licenci.
Jako attachment vam posilam rozpravu k zakonu 301/95 z 8.prosince. Je dosti nesrozumitelna bez znalosti parlamentniho tisku. Bohuzel, parlamentni tisk cislo 1821, podle ktereho se jednalo, v elektronicke knihovne PSP chybi. Pokud vim, ten tisk se navic menil a mozna dostal nove cislo.
Jedine, co je na serveru PSP k mani, je strucny navrh zakona poslance Pribane, kde k clanku VI se vlastne nic nerika ani se nezminuje ono ruseni ulozenych podminek. (Viz dnešní BL, OBSAH zde napravo.)
Ja jsem tu situaci dosti podrobne analyzoval a popsal v clanku pro Novou pritomnost v lonskem roce (vyšlo též v Britských listech 27.3.1997, viz jejich závěr). Na rozdil od rozsireneho nazoru, ze zruseni podminek si zajistil Vladimir Zelezny pro TV NOVA, ten lobbying prisel odjinud, ze strany obchodnich zajmu kabelovych spolecnosti a advokata Hollywoodu MPAA prostrednictvim agentury CEC Governmental Relations sedici ve Snemovni ulici. Ti meli zajem zrusit podminky tykajici se vysilani ceske tvorby na kabelech a ruseni podminek melo byt puvodne aplikovano pouze na lokalni stanice a kabelove provozovatele. To, ze poslanci nakonec zrusili podminky pro vsechny, vcetne celoplosnych stanic, byla spise jejich hloupost.
Ja na tom slove "hloupost" dosti trvam, nebot obvykle, kdyz se neco pokazi, zni lidova otazka: "Jses tak blbej nebo navedenej?" U pripadu, ktery se stal, bych se stavil spise za prvni odpoved. Oni totiz netusili, co cini. Bylo by ovsem ferove se ke sve chybe priznat a ne ji svalovat na jine. Kupodivu, kdykoli slysim poslance stezovat si na soucasne pomery v komercnich televizich, vzdy to svaluji na Radu a na spatne udelene licence. Na svoji odpovednost naprosto zapominaji.
Nezávislost ČT
Rezignace Ivana Kytky rozvířila debatu o míře nezávislosti ČT. Poněkud ukvapeně zareagoval Jan Čulík. Namísto věcné diskuse poslal Úřadu pro demokratické instituce své Znepokojení . V něm obhajoval pana Kytku (možná nejlepšího českého novináře). Dále uvedl, že na ČT je vyvíjen blíže neurčený politický tlak. To je vážné obvinění, bohužel bez jediného důkazu. Zmiňuje pouze, že kdosi z ministerstva obrany odmítl přijít do televize, protože se nechtěl bavit s panem Baštou (což je mimochodem škoda, protože Bašta dobře pobaví, kdykoliv se na obrazovce objeví). Neshledávám v tom nic nedemokratického, žádný politický nátlak, když pracovník ministerstva odmítne veřejně vystoupit (a nemusí ani uvádět důvod). Nelze mu to nařídit, nelze ho do jedenadvacítky přivést v poutech. Korunu všemu dal A.Stroehlein, když to hned vytroubil do světa.
Neupírám panu Čulíkovi právo psát cokoliv kamkoliv, ale mám na vývoj v ČT jiný názor. Pan Puchalský byl jmenován za nepříliš čitelných okolností. Kdyby pravidelně vystupoval na obrazovce, odpovídal na dotazy a vhodně informoval o zamýšlených změnách, jistě by nalezl mezi diváky pochopení. Obávám se však, že otevřeně neinformoval ani pracovníky ČT.
Provést i malé změny bez podpory spolupracovníků a bez vysvětlení pro diváky, je velmi odvážné. Natož podstatné změny (v podstatě rekvalifikace) v přístupu lidí ke zpravodajství. Navíc se domnívám, že to byly změny možná správné, ale vytržené ze širších souvislostí a nerespektující "česká specifika". To nemohlo dobře skončit. Nešlo tady o politické tlaky, ale o neznalost prostředí a neznalost psychologie práce vedoucího pracovníka a jeho vztahu k podřízeným. Přesně popsal problém pan Martin Čarek.
Zcela neadekvátně zareagovala parlamentní komise pro sdělovací prostředky. Důvod k jednání - pokles zájmu diváků o 2% - je úsměvný. To je procento běžné chyby každého průzkumu. I když žádný tlak komise nevyvíjela, naopak, bylo to údajně trapné jednání rychle ukončené, je s podivem, že se vůbec sešla. Stálo by jistě za zveřejnění, jaké jsou pravomoce parlamentní komise. Jak máme zkušenosti z jiných parlamentních komisí, jsou zbytečné, neboť nikdy nic nevyřešily.
Má-li hrát zpravodajství skutečně roli "hlídacého psa demokracie", musí být na politických stranách nezávislé. Na druhou stranu by však měla být ČT na takové úrovni, aby to byl pes s politickou kulturou, ne odvázaný ze řetězu. Že takového psa nelze vychovat přes noc a že bude nutno použít jiných metod, je dnes již panu Puchalskému zřejmé.
Petr Jánský
Paralela
Je krásné, že romské děti z Ostravy a Ústí nad Labem budou společně kreslit, zpívat a vysazovat květiny (viz glosa BL, 27.5. 1998). Připomíná to totiž židovské děti, které dělaly něco podobného, taky kvůli rasovým důvodům, o kousek dál v Terezíně. Tenkrát ovšem byl u moci Hitler a platily rasové zákony, podle nichž si nebyli všichni rovni, ale právě naopak.
Romské děti jsou na tom papírově líp. Žijí přece ve státě, který už v preambuli vlastní ústavy tvrdí, že občané, věrni všem dobrým tradicím, "jsou odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných a svobodných občanů" .
Na papíře vypadá velice dobře i Článek 24 Listiny základních práv a svobod: "Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické skupině nesmí být nikomu na újmu."
Bylo by načase, aby se toto odhodlání českého lidu konečně nějak projevilo. Pokud příslušné orgány ČR nenajdou odvahu postavení ústecké zdi zarazit (se všemi právními důsledky pro autory tohoto zrůdného projektu) dostane se jejich představitelům cti dostat se do jednoho pytle s Hitlerem. Ten ovšem na rozdíl od nich nebyl pokrytec a netvrdil o sobě, že není rasista.
Jiří Jírovec
Po mnoha letech, kdy česká kinematografie byla ve světě téměř úplně neznámá, se stal Kolja prvním filmem, kterému se po dlouhé době dostalo mezinárodního uznání. Proč? Domníváte se, že je úspěch filmu oprávěný?
(Seminární práce pro kurs Současná česká kinematografie, který vyučuje Jan Čulík na Glasgow University)
V roce 1996 získal film Jana Svěráka Kolja cenu Český lev '96 od české filmové a televizní akademie, cenu Zlatý glóbus of American Foreign Press Association a cenu Americké filmové akademie za nejlepší cizojazyčný film. Po mnoha letech, kdy česká kinematografie v mezinárodním filmovém podnikání téměř vůbec nefigurovala, úspěch filmu Kolja přišel jako překvapení a jako připomínka toho všeho podstatného, co česká kinematografie dokázala v šedesátých letech. Proč se náhle stal Kolja tak úspěšným? Co viděli kritikové na Koljovi, co jim chybělo na ostatních českých filmech? V tomto eseji budu zkoumat, proč Kolja mezinárodně proslul a zda je jeho úspěch oprávněný.
Proč získal Kolja mezinárodní uznání?
Není pochyb o tom, že byl Kolja dobře napsaný, dobře režírovaný, dobře natočený a dobře zahraný film, ale není to zdaleka jediný český film z devadesátých let, který splňuje tato měřítka. Jen dva předchozí filmy Jana Svěráka, Obecná škola a Jízda, splňují tytéž předpoklady, nemluvě o filmech jiných českých režisérů. Obecná škola byla dokonce nominována v roce 1992 na cenu Americké filmové akademie v kategorii nejlepšího cizojazyčného filmu. Líčí příběh chlapce, který vyrůstá na české venkově. Film je v tradici Truffautových 400 ran. Film je velmi krásně natočen a zaslouží si místo ve světové kinematografii. Nicméně se mu skoro nepodařilo vyvolat mezinárodní pozornost: znají ho jen fajnšmekři, kteří chodí do kin filmového umění. Ve filmu Kolja přijal Svěrák nový přístup k natáčení, a to vysvětluje úspěch tohoto snímku.
Kolja vypráví příběh nespokojeného starého mládence Louky, který byl donucen hrát na cello na pohřbech, poté co řekl něco nesprávného v nesprávný čas v Československu před sametovou revolucí. Louka kromě hraní na cello opravuje náhrobky a spí s manželkami jiných mužů. Jeho přítel hrobník (asi vhodně z hlediska jeho profese) přesvědčí Louku, aby se formálně provdal za Rusku, která se snaží dostat se do Československa. Po svatbě odejde Loukova nová manželka se svým přítelem do Německa a Loukovi zůstane její malý chlapec. Jak se dá očekávat, Louka se musí hájit před Stb, která zjistí, že sňatek byl jen formální. Původní antipatie mezi Loukou a Koljou je nakonec ve filmu rozptýlena, zatímco citové pouto mezi Loukou a Klárou, jednou z Loukových milenek na část úvazku, začíná sílit. Právě když už se zdá, že paní Zubatá ze sociálky Kolju Loukovi odebere a dá ho do sirotčince, komunistický režim se poslušně rozloží. Koljova maminka se pro něho vrátí, Louka může zase hrát v orchestru a Klára s ním otěhotní (pravděpodobně se oba do sebe zamilovali).
Proč byl Kolja tak úspěšný? Promluvil k širokému publiku. Panoráma Prahy v roce 1989 a skutečnost, že film pocházel ze země, kterou znají určité kruhy zájemců o kinematografii, Koljovi zajistilo zájem návštěvníků kin filmového umění, i když tato skutečnost nemá příliš mnoho společného s masovou popularitou tohoto filmu.
Daleko důležitější je, že Koljův úspěch je důsledkem toho, že se jeho autoři přidržovali formule hollywoodského filmu. Svěrák natočil sentimentální příběh, který se vyhnul tomu, aby byl příliš prosáklý emocemi anebo příliš líbivý. Film obsahoval povinný milostný vztah, boj mezi dobrem a zlem (dobrý Louka proti Stb a sociálním službám) a končil šťastně. K popularitě filmu přispělo podstatně i to, že jednou ze dvou hlavních postav byl atraktivní malý chlapec. Je dobře známo, že využívání dětí a zvířat v reklamách je pro odbyt výrobků neobyčejně efektivní. Za posledních deset let získalo Oscara za nejlepší cizojazyčný film celkem pět snímků s dětmi v hlavní roli! Kromě toho, film dodržoval omezení hollywoodské formule, protože netrápil diváka nevyřešenými otázkami či znepokojujícími tématy: byl to film, po jehož shlédnutí se divák cítil dobře.
Avšak když pohlédneme podrobněji na konflikty ve filmu Kolja, zjistíme, že i když Svěrák pro svůj "hřejivý" rodinný film využil hollywoodské formule, včlenil do něho hlubší význam, který by nutně v konvenčním hollywoodském filmu být nemusel. V Koljovi byly čtyři hlavní body napětí, které ilustrovaly to, co chtěl Svěrák říci. Zaprvé byly ve filmu potíže mezi Loukou a Koljou a mezi Loukou a Klárou (nebo, obecněji, Loukovo hledání partnera), to byly problémy individuálního charakteru. Během filmu jsou tyto problémy vyřešeny: Louka a Kolja se začnou mít rádi a Louka a Klára se stanou milostnou dvojicí.
Druhými dvěma dilematy ve filmu jsou instituční konflikty, totiž Loukovy problémy s Stb a s paní Zubatou, a zde je situace zcela jiná. Tyto problémy jsou vylíčeny jako v podstatě neřešitelné individuálním úsilím. Louka dochází k závěru, že jediným možným řešením je emigrovat. Nakonec ty problémy zmizí, protože se rozloží komunistický režim. Svěrák říká divákovi: konflikty mezi jednotlivými lidmi jsou řešitelné, ale konflikty s institucemi řešitelné nejsou. Řečeno jednodušeji: jednotlivec má přednost před institucí.
Kolja také nerespektuje hollywoodský model v tom, že postavy tohoto filmu nejsou čistě černobílé. Vidíme to, když film zpochybňuje všeobecný český odpor vůči Rusům: Zpočátku pociťuje Louka vůči Rusům všeobecně silné antipatie, prostřednictvím vztahu ke Koljovi dospívá k názoru, že ne všichni Rusové jsou špatní. Dokonce i příslušníci Stb nakonec cinkají klíči na Václavském náměstí. Mávají na Louku s tím, že podporují politické změny. Nezměnili se ze záporných postav v kladné, jen se ukázalo, že to jsou trochu složitější postavy než typičtí filmoví zloduši. Možná jsou jen oportunisty, ale nicméně film ukazuje, že nic nelze brát tak automaticky, jak to na první pohled vypadá.
Je úspěch filmu Kolja zasloužený?
Kdy je úspěch filmu zasloužený? Když je film dobře napsaný, dobře režírovaný, dobře natočený, dobře zahraný a když přináší něco nového. Film může mít první čtyři vlastnosti, ale přesto bude naprosto nevýznamný, pokud nezkoumá nové teritorium. Dobrý film musí přinášet divákovi něco nového esteticky, jako Godardův Víkend, anebo intelektuálně, jako film Má večeře s Andrém od Louise Malla, anebo obojí, jako je tomu u filmů of Felliniho a Antonioniho. V těchto případě je využíváno média filmu k tomu, aby se autor zabýval univerzálními či význačnými tématy provokativním anebo myšlenkově stimulujícím způsobem. Americký film Singin' in the Rain nebyl provokativní ani esteticky, ani intelektuálně, ale byl vrcholem žánru amerického hollywoodského muzikálu. Je to bláznivě zábavná komedie s fantastickými tanečními výkony a vynikajícími písněmi - v tomto smyslu byl tento film "novátorsky" zábavný.
Jakým způsobem odpovídá Kolja této definici dobrého filmu? Kolja nepřináší nic nového ani esteticky ani intelektuálně. Zároveň to však není bezvýznamná pěna. Kromě toho, že je Kolja filmem, po jehož shlédnutí se lidé "cítí dobře", obsahuje tento film také univerzální poučení. Skutečnost, že se Svěrákovi podařilo toho dosáhnout a zároveň natočit řemeslně dobrý film si zaslouží uznání, a toho se Svěrákovi také dostalo. Na druhé straně, poučení ze Svěrákova filmu je návratem do dob komunismu, kdy režim neměl důvěru ve vlastní občany, a tak si lidé byli nuceni vytvořit dva různé životy, jeden veřejný a jeden soukromý, a ty dva životy se musely vést odděleně. Češi utíkali po invazi Varšavského paktu o víkendech na chatu.Kolja ilustruje pocit bezmoci tváří v tváři autoritářským vládním strukturám, dál to ale už ve filmu nikam nevede. Hrdina filmu Kolja, Louka, se dostaví k revoluci, která se odehraje zcela samočinně. K revoluci Louka sám nijak nepřispěje, sám ji nevytvoří. Šťastný konec po revoluci už toto vyznění nijak nemění. Pasivita a konformnost tváří v tvář nepřekonatelným překážkám, to je celkový dojem, který vytvořil Svěrák. Nadto je toto poučení tak dobře skryto v bažině hollywoodského modelu, že je téměř nepřístupné. Pokud si režisér přál svým filmem podvrátit hollywoodský model, učinil to tak nenápadně, že je to téměř nepostřehnutelné. Nepřál si však útočit na hollywoodský model. Cílem filmu Kolja bylo jen, že to bude film čistě pro zábavu, nikoliv film, plný hlubokých významů. Kolja dosáhl mezinárodního uznání, protože plně respektoval hollywoodskou formuli. Skutečností je, že je film intelektuálně a esteticky konformní a dokonce stojí na hranici povrchnosti. Proto je jeho úspěch nezasloužený. Film Kolja nepřinesl nic nového.
Musíme uznat, že se Svěrákovi podařilo využít zavedenou formuli hollywodského rodinného filmu k tomu, aby natočil český film, který po mnoha letech získal celosvětovou chválu. Celkem vzato však Kolja nepůsobí na diváka jako výzva, ani nijak neobohacuje světovou kinematografii. Kolja je zapomenutelný film, jehož hlavní dobrou vlastností je to, že vyvolal zájem o českou kinematografii. To může v budoucnu přinést dobré výsledky.
After many years that Czech film-making spent in the wilderness, Kolya was the first film in a long time that acheived international recognition. Why is this? Do you think the success of the film is justified? Discuss.
In 1996 Jan Svěrák's Kolya won the Czech Lion 96 Award from the Czech Film and Television Academy, the Golden Globe Award from the American Foreign Press Association as well as the American Film Academy’s award for Best Foreign Language Film. After years of Czech films’ virtual nonexistence in the international movie business, Kolya's success came as a surprise and a reminder of the fantastic Czech cinematic achievements of the 1960s. However, the only thing Kolya had in common with those earlier Czech works was its success. What made it such a hit? What did the critics see in Kolya that they missed in other Czech films? In this essay I will examine why Kolya received international recognition and whether its success was justified.
Why did Kolya get international recognition?
There is no doubt that Kolya was a well-written, well-directed, well-filmed and well- acted film, but it is by no means the only Czech film of the 1990s to meet those criteria. Indeed, two of Jan Svěrák's previous films, Obecná kola and Jízda, met the same qualifications, not to mention the films of other Czech directors. Obecná kola was even nominated for the 1992 American Academy Awards’ Best Foreign Language Film category. It tells the story of a boy growing up in the Bohemian countryside in the tradition of The 400 Blows. The film is beautifully done and deserves a place in the ranks of world cinema. Nevertheless, it failed to gain much international attention; its following remains confined to art house cinema-goers. With Kolya Svěrák took a new approach to film, and that explains the film’s success.
Kolya tells us the story of the dissatisfied bachelor Louka who has been demoted to playing cello at funerals after saying the wrong thing at the wrong time in pre-Velvet Revolution Czechoslovakia. Louka supplements his cello playing by touching up gravestones and bedding other men's wives. His grave-digger friend (appropriately for his profession perhaps) convinces Louka to take part in a sham marriage with a Russian. After the marriage Louka's new spouse goes West to be with her boyfriend, while Louka eventually ends up stuck with her little boy. As expected Louka is forced to defend himself against the StB, who recognize that the marriage is a fake. The initial antipathy between the Louka and Kolya is overcome in the course of the film, while Louka and Klara, one of his part-time mistresses, deepen their relationship. Just when it seems that the Social Services’ paní Zubatá is going to have Kolya put in an orphanage, the communist regime obligingly collapses. Kolya's mother comes back for him, and Louka is reinstated to his former position in the orchestra at the same time that he has made Klara pregnant (and presumably the two have fallen in love).
What made Kolya so special?
It appealed to a broad audience. The background of Prague in 1989 and the fact that the film came from a country known in certain circles for cinema assured its attraction to art house moviegoers, though this point has little relevance for explaining its massive popularity. More to the point, Kolya's success can be attributed to its adherence to the formula of a Hollywood film. The Svěráks gave us a sentimental story which avoided being overly sappy or too cute. There was the obligatory romance, the fight between good and evil (Louka the good versus the StB and the Social Services), and the happy ending. Also, the fact that one of the two main characters was a cute little boy certainly added to the film's appeal. It is well known that children and animals are two of the most trusted devices for selling products.
In the past ten years five of the films to win the American Academy's Best Foreign Language Film Award have featured children in main roles. Furthermore the film was faithful to the Hollywood formula in that it did not leave the audience with unresolved questions or disturbing messages; it was a feel-good movie.
However, if we examine the conflicts in the film, we can see that though Svěrák employed the Hollywood formula for a heart-warming’ family film, he slipped in a deeper meaning not necessarily present in the conventional Hollywood film. There were four main points of tension in Kolya which illustrate Svěrák's message. Firstly, we have the difficulties between Louka and Kolya and between Louka and Klara (or more generally, Louka’s search for a partner), problems of an individual and personal nature. In the process of the film both tensions are resolved; Louka and Kolya warm to each other and Louka and Klara become a couple. The second set of dilemmas are the institutional conflicts, that is, Louka's problems with the StB and with paní Zubatá, and the picture is quite different.
These problems are portrayed as being virtually unresolvable by individual effort. Louka concludes that fleeing the country is the only option available. Eventually the problems disappear by themselves with the collapse of the regime. Svěrák's message is that conflicts between individual can be overcome, while institutional ones cannot be satisfactorily dealt with; or put more simply the individual takes precedence over the institution.
Kolya also departs from the Hollywood model by avoiding portraying its characters in a purely black and white manner. We see this in the questioning of the widespread Czech damnation of the Russians: after having a strong antipathy to Russians in general, through his relationship with Kolya, Louka comes to the conclusion that they are not all bad.
The StB men too, are shown jangling their keys at the demonstration on Václavské náměstí. They wave to Louka, indicating that they are in some way supportive of the changes. They have not changed from bad guys into good guys, but rather they have been revealed as being more complicated than the typical villains. Perhaps they are merely opportunists, but in any case, we are shown that nothing is as apparent as it may first appear.
Is Kolya's success justified?
When is a film's success justified? When it is well-written, well-directed, well-filmed, well-acted and ground-breaking. A film may have the first four qualities but still be ultimately forgettable if it does not explore new territory. It may challenge the viewer aesthetically, such as Godard's Weekend, or intellectually, like Louis Malle's My Dinner with André, or both, as in the films of Fellini and Antonioni. In those cases the medium of film is employed to deal with universal and/or significant themes in a provocative or thoughtful manner. Singin' in the Rain was neither aesthetically nor intellectually challenging, but it marks the apogee of the Hollywood musical genre, with hysterically funny comedy, fantastic dancing and delightful songs; in that sense it was ground-breakingly’ entertaining.
Where does Kolya fit into this definition of fine cinema?
Kolya is not aesthetically or intellectually challenging. Nevertheless, it is not a meaningless bit of fluff either. It does have a universal message aside from being a ‘feel-good’ movie. The fact that Svěrák managed to do that at the same time that he created a well-made film with broad appeal deserves recognition, and that is what he got. On the other hand, Svěrák's message is a throwback to communist times when the regime inspired little confidence in its citizens, causing them to develop separate public and private lives devoid of overlaps; Czechs retreated to their chatas on the weekends in the era after the Warsaw Pact invasion. Kolya illustrates the sense of helplessness in the face of authoritarian structures, but it does not go beyond that.
Kolya's hero, Louka, arrives at the ready-made Revolution; he does not help to make it himself. The happy ending after the Revolution does nothing to alter this message. Passivity and conformity in the face of daunting obstacles is the overwhelming impression left by Svěrák. Furthermore, this message is so well hidden in the mires of the Hollywood model, that it is virtually inaccessible. If the director had wanted to subvert the model, he did so in such an oblique way that it is imperceptible. He was not trying to attack the Hollywood film though. Kolya was meant to be a purely entertaining film, not one loaded with deep meanings. It achieved international recognition because of its faithfulness to the Hollywood model. The fact that the film is intellectually and aesthetically conformist and even verges on being superficial leaves its success unjustified. It failed to break new ground.
It is to Svěrák's credit that he could employ the Hollywood family film formula to produce the first Czech film in years that received worldwide praise. Ultimately though, Kolya neither poses a challenge to the viewer, nor enriches the world of film. Kolya is a forgettable film whose main redeeming quality is the attention that it has thrown on Czech film and the benefits that that may yet result in.