Má Tony Blair nějakou politickou filozofii?
Česká politika v předvolebním období se jak se zdá rozkládá na osobní útoky a povrchně analyzované a posléze rychle zapomenuté skandály. Neexistuje dnes zřejmě v ČR strana, která by byla schopna neideologicky, otevřeně a plodně zhodnotit hospodářskou a politickou situaci země v kontextu mezinárodního vývoje, co se bude v Evropě dít dál a vypracovat nosný program, který by zajistil, že Češi budou v nadcházejících desetiletích patřit mezi světovou elitu, nikoliv mezi ekonomicky a politicky závislé národy.
Přitom by možná stačilo jen tak málo. Uvažovat, dívat se do světa a předvídat. O tom je také příspěvek Jiřího Jírovce, zveřejněný v dnešních Britských listech.
Uvádím zde shrnutí postojů britského premiéra Tonyho Blaira, při příležitosti 1. výročí vítězství jeho strany v britských všeobecných volbách, jak ji vypracoval na základě rozhovorů čelný představitel Labouristické strany a častý Blairův kritik, tradiční britský labouristický politik politik Roy Hattersley. Vyšla 3. května v týdeníku Observer. Blair se úzkostlivě přidržuje neideologické cesty. Pro někoho mohou být jeho postoje možná poněkud mlhavé. Jiní se nad nimi možná zamyslí a vyberou si z nich, co považují za nosné i pro českou situaci. (JČ)
V létě 1996 se účastnil Tony Blair jako host setkání britských židovských intelektuálů. Hovořilo se o Izraeli a o západním břehu Jordánu, a pak položil Blairovi oxfordský sociolog a křesťanský socialista, profesor "Chelly" Halsey otázku, která se kdysi často ozývala během náboženského vyučování na socialistických nedělních školách: "Kdo je podle vás druhou nejdůležitější osobností v bibli?" Tradiční odpověď je "dobrý Samaritán". Blair odpověděl: "Pilát Pontský".
Tato odpověď přítomné zprvu poněkud iritovala, protože se domnívali, že Blair schválně odpovídá jen drze. Pak vyšlo najevo, že šéf tehdejší hlavní britské opoziční strany to myslí zcela vážně a má to dobře promyšleno. Dva roky uplynuly od tohoto setkání a i dnes potvrzuje Tony Blair, že je podle jeho názoru po Kristovi druhou nejdůležitější osobností v bibli Pilát Pontský, římský prokurátor v Judeji, který se podřídil požadavkům davu a nechal popravit Krista a nikoliv zloděje Barabáše. Pilát byl, uvádí britský premiér, "v podstatě dobrý člověk, který neměl odvahu učinit, co je správné." Blair si z toho vytvořil pro sebe podobenství. Přesvědčení musí jít ruku v ruce s odvahou. Zásady jsou k ničemu, nemáte-li moc. Cesta do opozice je dlážděna dobrými úmysly.
Blair nikdy neskrýval svou netrpělivost s tím, že je Labouristická strana v opozici. Zpočátku, v polovině osmdesátých let, zastával Blair jako křesťanský socialista názor, že je zapotřebí rozšiřovat ve společnosti zásady rovnosti. V současnosti už tento názor vůbec nesdílí. Ostře se staví proti rovnosti jako společenskému cíli a proti přerozdělování moci a bohatství státem.
Blair dnes zdůrazňuje, že jeho úsilí o reformu Labouristické strany nezačalo teprve, když se stal jejím šéfem. Konstatuje, že když se poprvé dostal do parlamentu v roce 1983 ve volebním okrsku Sedgefield, vysvětlil svým voličům, co podle jeho názoru musí Labouristická strana udělat, má-li vyhrát volby. "Zdůraznil jsem, že musíme být atraktivní i pro majitele domů a bytů, nejen pro lidi, kteří bydlí ve státních činžácích. Bylo to velice nepopulární."
V roce 1993 vysílala britská televize seriál s názvem Fight Again, Znovu do boje, který zdůrazňoval, že mají-li labouristé vyhrát volby, musejí si vybrat - buď socialismus anebo úspěch. Tony Blair vyjádřil hluboký nesouhlas s tvrzením ekonoma Kennethe Galbraithe, podle něhož je potřeba "dát chudým lidem hlas" stejně tak důležitá jako získání popularity u středních vrstev. "Jestliže se nedostaneme k moci," konstatoval Blair, "nepomůžeme nikomu." A pak začal vypočítávat, co všechno bude nutno v Labouristické straně změnit. "Máme-li na jihu Anglie problémy s volební podporou, je to proto, že prosazujeme přerozdělovací daňovou politiku."
I kdyby byl Blair motivován jen touhou zvítězit ve volbách a ospravedlňoval by svou posedlost vítězstvím odmítáním principální opozice jako neukázněnosti, která nemůže mít u voličů odezvu, stejně by zřejmě volby vyhrál, byl by však daleko méně zajímavým premiérem.
Ve věku, který pohrdá politiky i celým politickým procesem, šířil Blair kolem sebe pohrdání vůči "zastaralému a pošetilému ideologickému haraburdí". Začal prosazovat takzvanou "třetí cestu" mezi "kapitalismem" a "socialismem". Je to dosti mlhavý koncept. Podle Tonyho Blaira se v pojmu "třetí cesta" snoubí hospodářská úspěšnost a výkonnost se sociální spravedlností. Je to politika, kterou nemůže realizovat "strana, která se definuje určitou třídní příslušností". Blair odmítá přesvědčení, že "státní vlastnictví je vždycky lepší než soukromé vlastnictví". Trh je podle Blaira nutno považovat za klíčovou podmínku pro vznik hospodářské efektivity. Trh nestačí jen tolerovat. Tento názor je dnes natolik nekontroverzní, že platí i v komunistické Číně.
"Pojem třetí cesty lze nejlépe definovat naším postojem vůči trhu pracovních sil," vysvětluje Blair. "Jsem přesvědčen, že by měl existovat minimální standard, a proto podporuju princip minimální mzdy. Ale chceme si zachovat pružnost rozhodování, neboť jsem přesvědčen, že to je v zájmu moderní ekonomiky. V současnosti musejí být lidé schopni se rychle a radikálně přizpůsobovat. Musejí být schopni jednat tvůrčím způsobem. Pravice zastává jiný názor: ta tvrdí, že by na pracovištích neměla platit vůbec žádná pravidla. Stará levice byla zase přesvědčena, že ke spravedlnosti lze dojít prostřednictvím zavádění předpisů. Vláda musí hrát určitou roli. Proto nevěřím ve stoprocentně volné tržní vztahy. Ale vláda se musí soustřeďovat na šíření kvalifikace mezi obyvatelstvem, rozšiřování vzdělání, technologie a na vytváření moderního servisu pro pracovní příležitosti. Nestačí zaujmout názor, že vytvoříme rigidní, neměnné předpisy, a to uchrání pracovní příležitosti před zánikem...
Před dvěma lety argumentoval takto Tony Blair při rozhovoru s francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem. Blair Chiraca varoval, že Británie nepřijme ty části sociální kapitoly maastrichtské smlouvy, které by vnutily britským firmám zbytečně velké množství předpisů a zbytečně velké náklady, a tím by ohrozily jejich konkurenceschopnost na mezinárodních trzích. Chirac argumentoval, že minimální vzrůst výdajů na pracovní síly neohrožuje export. Blair však i nadále silně prosazoval svůj koncept hospodářské otevřenosti. Francouzský prezident mu položil otcovsky ruku na rameno: "Připomeňte mi," řekl. "Vy jste šéfem britské levice a já stojím v čele francouzské pravice. Nebo je to snad obráceně?" Blair se zasmál.
Jde ale o vážnou věc. Téměř všechny politické strany uznávají, že je zapotřebí najít správnou rovnováhu mezi výkonností volného trhu a sociálním ochranářstvím prostřednictvím vládních předpisů. Blair vyslovuje jednoduché pravdy, které považují všichni muži i ženy dobré vůle za samozřejmé. To to je jeho politická síla a intelektuální - i ideologická - slabost.
"Jediným způsobem, jak získáme více peněz, je, dokážeme-li udržet stabilitu ekonomiky," konstatuje Blair. Znamená to snad, že zastává konzervativní názor, že chudí zbohatnou až tehdy, až zbohatne celá ekonomika? Blair si přeje, aby byla politika "inkluzívní", aby se na ní podíleli lidé ze všech oblastí života a osoby všech politických přesvědčení. Domnívá se, že ideologické konflikty už skončily a dnes nikomu nic neříkají. Je přesvědčen, že staré problémy lze vyřešit novým způsobem, a jeho řešení jsou v podstatě manažerská. Je přesvědčen, že že politika - tak jak byla tradičně chápána a praktikována - je už dnes mrtvá.
Paul Johnson - kdysi radikálně levicový šéfredaktor časopisu New Statesman, z kterého se stal věrný stoupenec Margaret Thatcherové a který nyní píše kontroverzní sloupky do novin - pravidelně Blairovi radí, co má dělat. Nynější britský premiér, konstatuje Paul Johnson, je "jednoduchý člověk, v tom nejlepším smyslu slova. Je přesvědčen, že náboženství a politika jsou součástí téhož, jediného procesu. A domnívá se, že by vláda měla mít srdce - stejně jako thatcherovskou hlavu, což znamená, že by neměla plýtvat penězi. V podstatě Blair věří ve slušnost, dobré chování, a že je nutno dělat, co se patří." Blair s tím souhlasí. "To jsou dobré hodnoty," uvádí. "Hodnoty," to je typické blairovské slovo. "Hodnoty," jak doufá, "nahradily úzkoprsé ideologické argumenty, spojené s třídní příslušností či s konkrétním názorem na hospodářskou organizaci státu. Tyto hodnoty jsou v podstatě sociálně demokratické, anebo demokraticky socialistické, " tvrdí Blair. Avšak přitom je možno propadnout ideologické kampani, a to není dobré. Podporujeme myšlenky a hodnoty, které jsou velmi důležité, ale je jich možno dosáhnout jiným způsobem." Za poslední čtyři roky vytvořil Blair z labouristů úplně novou stranu.
