Velká Británie: Labouristé po roce u moci
1. května 1997 zvítězili labouristé Tonyho Blaira ve všeobecných volbách triumfálně po osmnácti letech nad konzervativci. Jak se zhostila Labouristická strana v prvním roce svého funkčního období vlády? Podle průzkumů veřejného mínění je Labouristická strana po roce u moci kupodivu ještě populárnější, než když před rokem zvítězila ve volbách.
1. května 1997 získali labouristé ve všeobecných volbách 45 procent hlasů, konzervativci 31 procent, liberální demokraté 17 procent. Podle průzkumů veřejného mínění organizace MORI z konce března 1998 podporuje labouristy letos na jaře 53 procent britských voličů, konzervativce 28 procent a liberální demokraty 14 procent. Blair přišel v posledních měsících asi o tři procenta podpory u mladých lidí, naopak získal podporu lidí starších než šedesát let. Celkově se k Blairovi a jeho vládě za poslední rok přiklonila dalších osm až devět procent občanů. Občanská pokojenost s tím, co dělá premiér Tony Blair, nepoklesla za minulý rok nikdy pod šedesát procent. Po pět měsíců minulého roku bylo více než 50 procent britských občanů spokojeno s tím, jak si počíná Blairova vláda.
Tony Blair je často srovnáván s Margaret Thatcherovou. Blair dominuje britské politické scéně takovým způsobem, jak to Thatcherová dokázala jen krátce uprostřed osmdesátých let. Blair ystupuje prezidentským způsobem a zastiňuje své kolegy ve vládě. Snaží se být hlasem svorného, bezkonfliktního "jednotného britského národa". Jeden britský komentátor poznamenal, že "Margaret Thatcherová byla válečnice, Tony Blair je léčitel." Blair se skutečně snaží neutralizovat společenské rozpory. Často se mu daří vyjadřovat převládající náladu v národě, jako například po smrti princezny Diany. Velkým úspěchem bylo pro Blaira uzavření nedávné dohody o severoirském příměří, čímž se neočekávaně stal také organizátorem nadcházejících mírových rozhovorů o situaci na Blízkém východě.
Co Blairova vláda za první rok svého funkčního období udělala? Nedlouho po loňských všeobeckých volbách učinila první radikální rozhodnutí: dala ústřední britské bance Bank of England právo nezávisle určovat úrokové míry, a tak osvobodila rozvoj britské ekonomiky od politických tlaků. V červnu 1997 psokytla v novém státním rozpočtu školám a nemocnicím státního zdravotnictví podstatné další finance. Získala je především zrušením daňových úlev na investice v soukromých důchodových fondech. Někteří pozorovatelé za to labouristy kritizovali, že zvýšili daňové zatížení britských občanů zadními vrátky.
Labouristická strana posléze - po masakru ve skotském městečku Dunblane, kde šílenec Thomas Hamilton před časem usmrtil střelbou celou třídu prvňáčků i s učitelkou - zakázala v Británii soukromé vlastnictví střelných zbraní, zrušila imigrační předpisy, které znemožňovaly sjednocování rodin a oznámila, že bude provádět "etickou zahraniční politiku". Decentralizovala vládu ve Skotsku a ve Walesu. Těmto částem Británie poskytla v referendu právo získat vlastní parlament a Skotové a Walesané se pro parlament v referendu rozhodli. Referendum o vzniku dalšího samosprávného shromáždění se bude konat začátkem května i v sedmimiliónovém Londýně. Blairova vláda začlenila Evropskou konvenci o lidských právech do britského zákona.
Už před loňskými všeobecnými volbami slíbili Labouristé, že nebudou rozhazovat peníze a budou se po dva roky přísně přidržovat už před volbami nastítěné konzervativní rozpočtové politiky. V rámci tohoto rozhodnutí došlo ke kontroverzi, když vláda omezila sociální podporu pro svobodné matky a rozhodla se zavést od nového školního roku roční školné ve výši přibližně jednoho průměrného měsíčního platu pro univerzitní studenty. Vláda také začala vyvíjet množství energie pro zlepšení úrovně vyučování na základních školách, zejména co se týče schopností žáků psát a počítat.
V druhé polovině prvního roku svého funkčního období zahájila Blairova vláda celou řadu analýz nejrůznějších aspektů britského veřejného života. V lednu 1998 už pracovalo 87 oficiálních analytických skupin, připravujících rozbory a řešení nejaktuálnějších problémů, od otázky, zda se má i nadále platit horentní mýtné za přejezd nového, soukromého mostu na jeden skotský ostrov na vnitřních Hebridách (které zavedla konzervativní vláda) až po otázku bezpečnosti silikonových implantů do ženských prsou. Vláda přislíbila, že bude rozhodovat otevřeně a k přípravě řešení všech problémů přizvala občanské zájmové skupiny. Pro některé organizace se otevřely dveře ministerstev poprvé za dvacet let.
Celkem jsou Blairovou vládou znechuceni jen levičáci, stoupenci tradičních labouristických hodnota "staré levice". Tito aktivisté Blairovi například vyčítají že připravuje rozsáhlou restrukturalizaci britského systému sociální podpory a důchodového zabezpečení. Blair ovšem varoval stoupence tradiční levice už před loňskými volbami, že jeho strana se nebude přidržovat známých ideologických schemat. Tradiční levice by chtěla, aby Blairova vláda zavedla vyšší daně a zvýšila veřejné výdaje. Obává se, že reforma sociálního zabezpečení tvrdě postihne chudé lidi.
Navzdory kritice levicového křídla, Blairova vláda nejedná jako konzervativci. Podepsala sociální kapitolu maastrichtských dohod, přislíbila, že zavede minimální mzdu, kterou konzervativci po léta odmítali, poskytla nejchudším britským občanům 3,5 miliardy liber (asi 200 mld Kč) k tomu, aby se sami osvobodili z pasti nezaměstnanosti a vrátili se do práce.
Konzervativní kritika Blairovy vlády je většinou jen velmi chabá. Snad nejostřejší konzervativní výtkou je, že se labouristická vláda chová příliš autoritativně a předpisuje lidem, co mají dělat, jako by věděla jen ona sama, co je pro ně nejlepší. Je ale pozoruhodné, že kdykoliv byla tato kritika proti ministrům vznesena, členové Blairovy vlády ustoupili. Vláda Tonyho Blaira se vyhýbá konfliktům. Zřejmě právě proto je nejpopulárnější v historii průzkumů veřejného mínění.
Někteří kritikové poukazují na to, že je prý Blairova politika jen mlhavá: Blair chce, aby byl sympatický všem, a tak nic prý neříká příliš jasně a konkrétně. Blair se chová otevřeně antiideologicky: jeho heslem je: "je důležité jen to, co se skutečně osvědčí v praxi". Jeden komentátor poznamenal, že je prý mlhavost Blairovy vlády pro ni handicapem: bez ní by možná byla její popularita ještě vyšší. Za nekonkrétní rétorikou, přátelskou vůči občanům, se totiž skrývají radikální vládní rozhodnutí: občané si neuvědomují, kolik práce vlastně labouristé za minulý rok udělali.
Ale britští voliči nesouhlasí s názorem, s nímž občas přicházejí konzervativní kritikové, že prý nemá labouristická vláda žádné principy a udělá cokoliv, jen aby se udržela u moci. Minulou neděli tento názor odmítlo v průzkumu veřejného mínění 72 procent britských občanů.
30. dubna 1998
Jan Čulík
(Psáno pro časopis Pražský demokrat.)
