Velká Británie: pronásledování dětské vražedkyně
Gita Serenyová, známá evropská novinářka maďarského původu vydala v úterý 5. května knihu rozhovorů s Mary Bellovou, někdejší dětskou vražedkyní, nyní jednačtyřicetiletou ženou, ve snaze analyzovat motivy jejích dávných hrůzných činů. Kniha "Cries Unheard", "Neslyšené výkřiky", kterou vydalo londýnské nakladatelství Macmillan, je podle kritiků dosti důležitou publikací. Serenyová se snaží varovat, kam až může vést fyzické a sexuální zneužívání malého dítěte, pokud ho společnost zanedbá. V minulosti proslula Serenyová zejména analýzami mentality dětských vězňů nacistických koncentračních táborů. Učinila svou profesí pronikat do světa temnoty.
V Británii vznikla ve dnech předcházejících vydání této knihy obrovská kontroverze. Autorka knihy poskytla interviewované vražedkyni honorář, aby prý neměla pocit, že byla psaním knihy vražedkyně zneužita. Britský tisk z toho udělal obrovský skandál, do něhož se částečně zapletla i britská vláda. Proč prý má mít vražedkyně finanční prospěch ze svých vražd.
"Někdy je obtížné rozdmychat oheň, ale jakmile se oheň rozhoří, je těžké ho zvládnout. Od minulého týdne hoří skutečně velký požár. Vznítil se, když náš list informoval o tom, že Gita Sereny napsala knihu o životě Mary Bellové. Rozdmychávají ho, pro své vlastní účely, denní tisk, vláda, příbuzní obětí Mary Bellové, autorka knihy o životě Mary Bellové.
Nyní je to už jako lesní požár, stravuje všechno kolem. Každý den přináší nová a čerstvá odhalení tragédií a chtivosti po penězích, pokrytectví a zkaženosti. Při pronásledování Mary Bellové zneužívají a obviňují všichni všechny ostatní - s výjimkou jediné mlčenlivé a bezmocné osoby, čtrnáctileté dcery Mary Bellové, která dosud nevěděla naprosto nic o tom, že je její matka vražedkyně, a jejíž budoucnost je teď ohrožena," napsal týdeník Observer.
Před třiceti lety, 25. května 1968, uškrtila jedenáctiletá Mary Bellová čtyřletého Martina Browna. Zpočátku nebylo jasné, jak dítě zemřelo. Chlapec byl pohřben v neoznačeném hrobě, kam jeho matka dodnes nosí květiny. O tři měsíce později zavraždila Bellová tříletého Briana Howa. Jeho mrtvolu našli v křoví.
To, že jedenáctiletá dívka dokázala jen tak zabít dva malé chlapce, rozrušilo v osmašedesátém celý britský národ. Podrobnosti, které vyšly najevo u soudu, vyvolaly dojem, že je celá historie skutečně zrůdná: lidé se dověděli podrobnosti o tom, jak Mary Bellová oba chlapce uškrtila, jak potom opakovaně obtěžovala matky zavražděných chlapců, že chtěla vidět Martina v rakvi, vyzvídala, jaký je to pocit, přijít o dítě, že napsala na zeď svého pokoje přiznání, že se projevovala jako zvědavá a inteligentní osoba, naprosto bez emoci a bez výčitek svědomí
Mary Bellová tehdy stála v soudní síni bez jediné slzy, vzdorně, hádala se s prokurátorem, nikoho ani jednou neobjala, nikdo neobjal ji. Veřejnost s ulehčením usoudila, že je Mary Bellová zrůda, zvrácená osobnost, skrývající se pod hezkým obličejem.
Byla odsouzena nikoliv za vraždu, ale za zabití v nepříčetnosti. Veřejnost byla mírností rozsudku šokována, ale reakce byly tehdy všeobecně dosti uměřené. Přiznávalo se, že v případě Mary Bellové jde o selhání společnosti. Bellová měla strašlivé dětství. U soudu byla označena zároveň za viníka i za oběť. Zdá se, že se situace od té doby změnila a britská společnost je dnes méně tolerantní.
Bellová dodnes neví, kdo byl její otec. Usuzuje se, že se narodila z incestu. Matka Bellové byla hluboce psychicky narušená osoba. Nosila s sebou knihu výstřižků a fotografií o různých popravách a masakrech. Když jí bylo kolem dvaceti, byla prostitutkou a specializovala se na sadomasochismus. Když se jí Mary v roce 1957 narodila, matka po porodu vykřikla: "Dejte tu věc ode mne pryč!" V dětství matka Mary trápila. Sociální pracovnice to nepoznaly. Když matka zbila syna řetězem na psa, přišli do domácnosti dva policisté, neučinili však nic. Mary Bellová tvrdí, že ji matka v mládí také nechávala sexuálně zneužívat. Od čtyř let jí poskytovala pro sexuální styk svým partnerům. Po procesu své dcery se sblížila s reportérem bulvárního listu News of the World a bez skrupulí tomuto deníku prodala příběh své dcery. Jednou oblékla Mary Bellovou v ústavu, kde po procesu žila, do eroticky vyzývavých šatů, vyfotografovala ji a snímky posléze prodávala. Nakonec se šťastně vdala a zemřela ve věku kolem padesáti let.
Mary Bellová strávila ve vězení a v různých institucích 12 let. V jedné zvláštní škole v hrabství Merseyside s ní měl dlouhou dobu pravidelný erotický poměr jeden učitel - a také ve třídě dvaceti chlapců většina spolužáků. Ostatní učitelé se prý záměrně dívali jinam. Nebylo překvapivé, že byla Bellová často vzdornou vězeňkyní.
Osmnáct let žije už Mary Bellová na svobodě. Přijala nové jméno a žila novým životem. To, že zmizela ze scény, také do určité míry umožnilo matkám obou zavražděných chlapců, aby se částečně osvobodili od svého pekla.
Když měla před čtrnácti lety Bellová sama dítě, konečně se jí začalo dařit překonat trauma první části svého života. Její nynější partner ji charakterizuje jako vzornou matku a jemnou bytost, kterou hluboce miluje.
Proč novinářka Gita Serenyová nyní znovu vzkřísila vražedkyni Bellovou k životu, ptají se matky zavražděných chlapců. Serenyová strávila s Bellovou půl roku a po mnoho dní s ní hovořila až 12 hodin denně. Serenyová se v minulosti proslavila prací s dětmi z nacistických koncentračních táborů, které táborový režim přežily. Napsala knihy založené na intenzívních rozhovorech s Franzem Stanglem, velitelem koncentračního tábora Treblinka a Albertem Speerem, Hitlerovým architektem.
Serenyová se rozhodla vytvořit knihu o Mary Bellové, protože si přeje, aby byl soudní a sociální systém v Británii změněn. Je přesvědčena, že s desetiletým vrahem by nemělo být zacházeno jako s dospělým vrahem. Bellová argumentuje, že "když mi bylo deset, nechtěla jsem, aby byli ti kluci navždycky mrtví. Smrt pro mě neznamenala navždycky." Pamatujete si vy sami, kolik vám bylo let, když jste nakonec pochopili nezvratnost smrti, ptal se v těchto dnech deník Guardian. Gita Sereny dokazuje, že životní příběh Mary Bellové byl tragedií selhání všech: státních institucí, příbuzných, sousedů, všech lidí, které Bellová v dětství znala. Vychází z učení Sigmunda Freuda - Serenyová pochází jako Freud z Vídně - jako Freud i ona požaduje kvalitní státní péči pro děti a státem financované léčení postižených. Britští pozorovatelé přiznávají, že Británie v šedesátých letech většinou nedokázala učinit nic zásadnějšího pro děti, které byly obětí sexuálního a fyzického zneužívání. Dnes se možná tato péče přehání do opačného extrému.
Po procesu Bellové doporučovali psychologové, že její traumatické zážitky z minulosti lze nejlépe překonat pozitivním postojem. Chtěli po ní, aby na vraždy vůbec nevzpomínala.
Podobným způsobem se zacházelo po válce s dětmi z koncentračních táborů. Když vyšel z koncentračního tábora šestiletý Binjamin Wilkomirsky, napsala Serenyová, dostal nové jméno a nové adoptivní rodiče ve Švýcarsku, bylo mu řečeno, že všechno, co v táboře zažil, byl jen zlý sen, na který musí zapomenout.
Potíž ale byla, že Wilkomirského zážitky způsobovaly, že viděl svět patologickým způsobem. Ukázali mu obrázek Viléma Tella a jeho syna s jablkem na hlavě. Wilkomirski usoudil, že je Tell nacista a mučí hladové dítě tím, že mu dal jablko na hlavu, kam syn nemůže dosáhnout. Pak ho zavraždí. Jeho představivost byla tak nezvyklá a podivná, že s ním nikdo nechtěl mít nic společného.
Za posledních dvacet let psychologové a kriminalisté zjistili, že dospělí často trápí a zneužívají děti, protože byli sami terčem fyzického či seuxální zneužívání v dětství. K tomuto vědomí podstatněji přispěl i případ Mary Bellové.
Nová kniha Gity Sereny o Mary Bellové vyvolala v Británii skutečnou bouři. "Jako při procesu s dvěma jedenáctiletými chlapci, kteří před čtyřmi lety zavraždili tříletého Jamese Bulgera, iracionální emoce bulvárního tisku, který se téměř dožaduje lynčování, působí až středověce," napsal týdeník Observer.
Když před čtrnácti dny informoval Observer o tom, že Gitta Sereny napsala knihu o životě Mary Bellové, Cries Unheard. Britský tisk začal ostře kritizovat skutečnost, že Bellová za to dostala zaplaceno. Noviny debatovaly o tom, zda má právo zločinec získávat peníze proto, že v důsledku svých zločinů je známý. Jeden deník si vymyslel, že prý dostala Mary Bellová až padesát tisíc liber. Německý časopis Stern prý nabídl dokonce 250 000 liber. Ve skutečnosti dostala Bellová je 15 000 liber.
Do debaty se vmísily matky chlapců, zavražděných před třiceti lety, a požadovaly, aby Bellová peníze odevzdala a aby byly určeny na dobročinné účely. Novináři se ostře zaměřili na emoce matek zavražděných chlapců.
Od té doby, co byla Bellová před osmnácti lety propuštěna na svobodu, ji pronásleduje bulvární tisk. Soud sice nařídil, že její totožnost musí být v zájmu dcery Mary Bellové utajována, to však novinářům nebrání, aby Bellovou honili, jak se stěhuje z města do města. Nabízejí ji velké částky za její životní příběh. Před čtyřmi lety, když byl zavražděn James Bulger, byla Bellová znovu "odhalena" novináři a donucena si opět změnit jméno.
V minulých dnech se daly na honbu Mary Bellové dva nejbohatší britské deníky - bulvární The Sun a Daily Mail. Trvalo to dlouho, ale pomohli někteří policisté. V úterý 28. dubna Bellovou našli. .
Bellová žila do té doby s rodinou půldruhého roku v jednom jihoanglickém přímořském letovisku.
28. dubna dopoledne zaklepal na dveře domu Mary Bellové reportér Ian Hepburn z bulvárního listu The Sun. Přítel Bellové se domníval, že je to daňový inspektor. Odmítl s ním mluvit. Kolem domu se soustředilo větší množství novinářů. O půlnoci zavolala Bellová s rodinou policii. V časných ranních hodinách ve středu 29. dubna odvezla Bellovou, jejího přítele i její dceru policie do úkrytu na neznámé místo. Příštího rána bylo kolem domu Bellové obležení novinářů.
Do kontroverze se vložila i vláda Tonyho Blaira. Premiér se vyjádřil, "že je odporné, že by někdo měl dostávat peníze za to, že spáchal tak strašlivé zločiny". Ministr vnitra Jack Straw vyjádřil znepokojení, že celá záležitost znovu traumatizuje rodiny zavražděných chlapců.
Nikdo si zpočátku nepovšiml, že hlavní obětí je v tomto případě čtrnáctiletá dcera Mary Bellové, která o hrůzné minulosti své matky vůbec nevěděla.
Mediální kolotoč by asi býval vznikl, i kdyby Gita Serenyová Mary Bellové za rozhovory nic nezaplatila. Serenyová je novinářka a knihu chtěla vydat při příležitosti třicátého výročí vražd. Dnešní doba je konec konců dobou veřejných přiznání: novinářské články a knihy nahradily zpověď v kostele.
Po celý život se zabývala Serenyová hrůzami nacistické Třetí říše a ztraumatizovanými dětmi. V roce 1968 byla reportérkou u soudu s Mary Bellovou. Znepokojovalo ji už tehdy, že se nikdo řádně nepokusil zjistit motivaci vražedkyně.
Co se stalo s matkami zavražděných chlapců? Stále vzpomínají na své syny. Rozpadla se jim manželství, odstěhovaly se jinam, také si změnily jména - jako by chtěly odstranit minulost. První měsíce po zavraždění chlapců strávily v mlze způsobené utišujícími prášky a v případě jedné z obou matek - alkoholem. Jedna z obou matek svědčí: "Martin měl světlé vlasy, měl velké modré zářící oči, byl strašně aktivní. Měla jsem ho jen čtyři a půl roku, tak si o něm pamatuju všechno - ne jako u svých dvou dcer, protože ty jsem měla déle. Když přijdete o dítě, nezapomenete nikdy nic. Teď se všechna ta bolest vrátila. Je to, jako kdyby se to stalo úplně znovu." S tím souhlasí i druhá matka.
Gitu Serenyovou někteří obviňují, že při své obraně vražedkyně nespravedlivě zanedbala její oběti.
