Finanční dary pro politické strany? Není to problém - pokud víme, kdo platí
V Británii nyní zuří kontroverze, kterou vyvolal Tony Blair tím, že apeloval u italského prezidenta, aby byla licence pro jednu italskou televizní stanici poskytnuta australskému mediálnímu magnátovi Rupertu Murdochovi. Informaci o tom Blairův stalinistický tiskový mluvčí Alistair Campbell (který posílá ministrům výhrůžné dopisy, aby nemluvili s novináři bez jeho svolení) nejprve popřel jako "naprostou blbost", posléze neochotně přiznal. Labouristé trpí traumatem, že předminulé všeobecné volby prohráli proto (si myslí), že Murdochův primitivní, silně v Británii čtený vulgární list The Sun (něco jako český Blesk) vedl proti nim ostrou kampaň. Proto před loňskými všeobecnými volbami navázal Tony Blair přátelské styky s Rupertem Murdochem a jeho mediální organizací News International a deník The Sun se odvrátil od konzervativců a podporoval před volbami labouristy. - Shrnuji článek komentátora Hugo Younga, který vyšel v Guardianu 31. března 1998. (JČ)
V minulosti, kdy kapitalismus a socialismus byli nepřátelé, bylo jednoduché číst vazby mezi penězi a mocí. Odbory financovaly Labouristickou stranu, aby prosazovala společný zájem na přerozdělování financí a na šíření levicového osvícení. Konzervativce zase financovaly podniky, velké i malé, aby tento hrozivý projekt labouristů překazily. Byl to jednoduchý svět, kde každý věděl, kde kdo stojí. Politické strany byly loutkami svých finančních zdrojů a vůbec se to neskrývalo. Kdyby tento svět existoval dosud, nenamluvilo by se tolik prázdných řečí například o tom, co to vlastně znamená, že Labouristická strana stále uznává význam odborů. Vládnoucí labouristé by museli hrát, jak by jim odbory, zdroj financí, pískaly, a kdyby odmítli, došlo by k celonárodní krizi.
Dnešní záchvěvy znepokojení ohledně moci a ohledně peněz jsou přímým důsledkem toho, že třídně rozdělená politika skončila. Peníze a moc se nyní trvale neváží na žádnou politickou organizaci. Jsou volné, nezakotvené a ucházejí se o ně všichni. Je to přímo účelem Nové labouristické strany, že to činí. Nová labouristická strana je rozhodnuta být stranou beztřídního středu politického spektra. Pyšní se svou finanční i ideologickou promiskuitou. Čím méně bude záviset na svých tradičních zdrojích financí, domnívá se, tím důvěryhodnější strana bude.
Zpráva tedy není příliš překvapující: jakmile Labouristická strana vyhrála minulé volby, už začala myslet na volby příští. A nyní, u moci, má co nabídnout. Když v zemi vládnete, je to něco, co můžete dobře zpeněžit. Jako strana všech občanů a jako vláda všech zájmů, rozhodla se Labouristická strana prohloubit své styky s podnikateli, kteří jsou zdrojem podstatných finančních prostředků i svalem ekonomické výkonnosti. Tak přece nemůže být vůbec šokující, že činitelé Nové labouristické strany uvažují o tom, že by bylo možné naladit podnikatele tím, že by jim byl umožněn pravidelněji přístup k premiérovi, aby Labouristické straně posléze poskytovali finanční dotace. I John Major se takto pokusil získávat peníze pro Konzervativní stranu, i když úzkostlivě (k zuřivosti pokladníků Konzervativní strany) odmítl otevřeně pořádat v Downing Street večírky, jimiž by se získávaly pro stranu finance.
Řekněme to jasně: politicko-podnikatelské prostředí je naprosto provázané. Podnikatelský svět měl velmi těsné styky s vládnoucí kulturou konzervativců. Podnikatelští milionáři, kteří se snažili proniknout do Číny, shledávali velmi nápomocným, že se stával ministr průmyslu a obchodu Michael Heseltine vedoucím jejich delegací. Nová Labouristická strana je hrdá na tuto tradici, ano, pečlivě v ní pokračuje. Pro typického blairovce byly nedávné rozhovory s Rupertem Murdochem zcela normální součástí politikovy práce. Ve světě, v němž už neexistuje ideologie, dochází k souznění mezi nejvýznamnějšími podnikateli a politiky.
Jejich souznění jde vlastně dál. Jiným nedávným vývojem totiž je, že člověk, který se dostane jako premiér do Downing Street, prochází podnikatelským učňovským kursem. Margaret Thatcherová i John Major se oba stali milionáři v důsledku toho, že byli premiéry. V tomto ohledu nemusí mít Tony Blair žádné pochybnosti, že totéž se stane jemu, až přijde jeho čas. Každý bývalý britský premiér přísluší jako typ do dvorany slávy, vrší na něho ředitelské funkce podniků, pokud je chce, má nepřeberné množství globálních konexí, je vyhledávaným podnikatelským partnerem.
Je otázka, do jaké míry je to všechno založeno na iluzi. Je sice pravda, že každý bývalý premiér bude mít celou řadu užitečných konexí. Na druhé straně, to, že se dostane podnikateli možnosti navštívit sídlo ministerského předsedy a promluvit si s ním, nutně ještě nemusí znamenat příliš mnoho. A kdyby se za to vybíraly poplatky - tak konec konců financoval Clinton Demokratickou stranu - nebylo by to příliš otřesné - ovšem pod jednou podmínkou.
Politické strany je nutno nějak financovat. A stejně, jako je to se zdravotnictvím, financování politických stran je stále nákladnější, jak se technologie možného zlepšuje. Bylo by naivní se snažit proti tomu bojovat, i když je důležité nepovolit v Británii v rozhlase a v televizi placenou politickou reklamu. Vazby mezi Labouristickou stranou a odbory byly uvolněny a obě hlavní britské politické strany se nyní perou o tentýž hrnec peněz, který leží v podnikatelském sektoru. Ať už je ten sňatek jakkoliv pochybný, sňatek mezi vysokou politikou a podnikatelskou sférou byl naplněn. Jediné, co můžeme požadovat, není zarazit to, ale vědět o všech, i sebemenších podrobnostech tohoto sňatku.
Naprostá a stoprocentní otevřenost je onou základní podmínkou, za níž může být nová promiskuita tolerována. Tradiční způsoby financování politických stran se rozložily a veřejnost potřebuje novou obranu. Všichni tři britští premiéři za posledních dvacet let o sobě tvrdili, nikoliv nutně zrovna přesvědčivě, že je prý naprosto nemyslitelné, že by je mohl nějaký podnikatel ovlivnit. John Major skutečně zuřil, kdykoliv kdokoliv řekl, že se část korupční špíny, která pohltila jeho vládu, váže i na něho osobně. Tony Blair, který opakovaně tvrdí veřejnosti, že mu musí a může věřit, považuje za nepochopitelné a odporné, že by si někdo mohl představit, že byl ovlivněn Bernie Ecclestonem, ředitelem firmy Formula 1, která labouristům dala milión dolarů.
Jak tomu bylo ve skutečnosti se nikdy nemůžeme dovědět. Nelze zjistit, do jaké míry ovlivní premiérovu mysl ony stovky podnikatelů, kteří od nynějška budou navštěvovat Downing Street a budou Labouristické straně posléze odevzdávat šeky s finančními dary.
Musíme ale požadovat přístup k materiálu, v jehož důsledku budeme ostražití. To znamená, že musíme vědět, kdo do Downing Street chodí. Proč by premiérův diář a seznam jeho schůzek s podnikateli i s jinými osobami nemohl být veřejně přístupný? Ohrozilo by to jeho soukromí jen minimálně, ale mnohé by nám to povědělo.
Musíme také vědět přesně, do halíře, odkud pocházejí všechny dary pro politické strany. A nejde jen o jména dárců a o přesné částky, ale i o přesné informace, odkud peníze pocházejí. Není zločinem podporovat finančně politickou stranu: je to vlastně veřejná služba. Nemělo by to být považováno za trapné. Předpokládá se, že existuje taková věc jako protekce. Ano, existuje, a penězi se dá dobře podmazávat. V minulosti jsme přesně věděli, kdo maže, a nepotřebovali jsme přístup k všem těm podrobným informacím o finančních darech. Nyní ta doba už zmizela. Zveřejnění všech podrobností o finančních darech politickým stranám je naší jedinou obranou proti moci peněz, která dříve nebyla skryta.
