středa 1. dubna

O B S A H

CO JE NOVÉHO V ČR:

  • Přehled aktuálních zpráv z České republiky: Privatizace Aera Vodochody a firma Boeing: POZOR! KANADSKÝ PRECEDENS:
  • Kdybych byl Karlem Kuehnlem (Jiří Jírovec) Česká státní správa:
  • Pro koho jsou česká velvyslanectví? (Andrew Stroehlein)
  • Who are the Czech Embassies For? (Andrew Stroehlein) K debatě o českých "vzdělancích" před dvěma lety v Teplé:
  • Proč někteří vzdělanci vypadají jako idioti (Jiří Jírovec) Velká Británie a financování politických stran: je to stejné jako v ČR?
  • Finanční dary pro politické strany? Není to problém - pokud víme, kdo platí (Guardian) Irsko:
  • Celibát a sexuální skandály v katolické církvi Reakce:
  • Seminář o Kosovu: enormní porodnost albánských rodin (Jaroslav Teplý)
  • Odpovídá Andrew Stroehlein Školství:
  • Co si počít s nemožností dalšího vzdělávání v ČR (Helena Havelková)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Adresa Britských listů je zde.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.
  • Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.
  • Stránky české skupiny Amnesty International najdete na adrese http://www.amnesty.cz.

    Co je nového v České republice

  • Železniční odboráři chtějí podpořit horníky celoplošnou stávkou na  dráze. Čtyřiadvacetihodinová výstražná stávka na železnici by se - až jak budou chtít hornické odbory - prý měla konat někdy příští týden. Šéf železničních odborů Jaroslav Dušek považuje problémy na dráze za shodné s problémy, které existují v ostatních druzích dopravy, v hornictví, energetice či ve zdravotnictví. Ve všech případech podle něj jde o překotnou privatizaci za každou cenu. Vadí mu, že vláda tato odvětví nepovažuje za strategická a že nemá žádnou koncepci energetiky ani těžby uhlí. - Poznámka z britské zkušenosti: Česká republika se nyní octla z britského hlediska v předthatcherovské éře. Důležité je definovat, co je vlastně rolí odborů. Mají operovat výlučně v oblasti pracovních vztahů anebo smějí širší veřejností nevolení odboroví funkcionáři zasahovat i do ekonomiky a především do politiky? (V ČR je to ovšem vlastně jedno, protože občanský mandát nemají ani odbory, ani nynější Tošovského vláda.) Margaret Thatcherová schválila zákon, jímž bylo zakázáno v Británii takzvané "secondary picketing", totiž solidární stávky odborových svazů na podporu odborářů ve sporu se zaměstnavateli v úplně jiném odvětví. Musím souhlasit se thatcherovskou filozofií, že tyto stávky jsou pro národní hospodářství škodlivé. Podle thatcherovského zákona mají britské odbory právo stávkovat jedině na přímou obranu pracovních míst a sociálních vymožeností svých členů. Nesmějí organizovat širší politické akce. Duškova stávka na podporu horníků by byla i v blairovské Británii zakázána. - Jiná věc je, že má Dušek možná pravdu, že vláda nemá žádnou kompetentnější hospodářskou strategii. Je ale demokratické, aby se z odborů stávala příliš širokým využíváním práva na stávku politická síla?

  • Stát zamýšlí zpátky kupovat od obcí a měst akcie uhelných společností (např. Ostravsko-karvinských dolů), aby v nich získal majoritní vliv a nemohly být rozkradeny. Jenže Fond národního majetku, který to má udělat, nemá podle zákona právo akcie nakupovat, smí je jen prodávat. Tak se zákon asi obejde tím, že se vytvoří "dceřiná společnost FNM". "Když to jednou stát zvoral, musí teď za to zaplatit. Musí zabránit nepřátelskému převzetí, protože jen tak bude moci s budoucím investorem jednat o zaměstnanosti, investicích, ekologii a podobně," řekl jeden ekonomický pozorovatel. "Kdyby nic jiného, tak tato akcie alespoň zvedne cenu dolů a pomůže tak financím rozpočtů měst a obcí, což naše rozpočtová soustava setsakramentsky potřebuje," prohlásil jiný. - Takže stát cosi "zvoral", zaplatí to daňoví poplatníci, ale alespoň se prý zvýší z těch jejich daní rozpočty obcí.

  • "Pravice" v parlamentě chce zase zavádět na univerzitách školné. "Pravicoví" poslanci se v rozpravě k návrhu zákona o vysokých školách přimlouvali za jeho zavedení, "levicová" a republikánská opozice školné odmítala. Předloha zákona, kterou sněmovně postoupil výbor pro vědu a vzdělání, školné neobsahuje, ale skupina poslanců z "pravicových" stran chce, aby bylo školné do návrhu zákona připsáno. Podle jejich návrhu by školné mohlo činit maximálně zhruba devět tisíc korun, přičemž vysoká škola by takto získané zdroje musela využít na stipendia. Se školným však nesouhlasí sociální demokracie, jejíž poslanci prosazují, aby vysoká škola mohla stanovit pouze poplatky za přijímací řízení. - V Británii zavedla od nadcházejícího školního roku Labouristická vláda školné v podstatě stejné výši, jednoho tisíce liber ročně (jsou to asi dvě třetiny průměrného britského měsíčního platu). Vládnou obavy, že se znepřístupní vzdělání na vysokých školách pro chudší lidi, že půjde studovat menší množství mladých lidí než dosud, a to zrovna v nadcházející éře, kdy země bude doslova záviset na kvalitě vzdělání svých občanů. Viz tato zpráva v Britských listech.

  • Unie svobody chce do poslanecké sněmovny zavést většinový hlasovací systém, aby se potlačil "extrémismus", v Senátu nechat poměrný systém, aby zástupci menších stran korigovali názory hlavních vládnoucích stran. Sociální demokraté varují, že zavedením většinového systému nebudou v parlamentě zastoupeny velké složky obyvatelstva.

  • Bývalý šéf ekonomické rozvědky Jan Šula konstatuje, že v případě prodeje sítě českých hotelů firmě Corinthia Group prý neselhala jen Bezpečnostní informační služba, ale celá státní správa. Informace o tom, že tato maltská firma má libyjského spoluvlastníka, byly přístupné v podstatě komukoli, řekl Šula.Úřady Spojených států podle Šuly prý jistě věděly o prodeji ještě před jeho uzavřením, a přesto tuto informaci pravděpodobně českým orgánům nepředaly. České státní úřady udělaly minimum proto, aby vešel v obecnou známost zákon zakazující určité typy obchodních transakcí s Libyjci.

  • Trestním oznámením na neznámého pachatele pro podezření z trestného činu sabotáže, které v souvislosti s tzv.bamberskou aférou podala ČSSD, se bude zabývat zvláštní odbor republikového úřadu vyšetřování. Sociální demokraté podali trestní oznámení v pátek. Podle ČSSD se pachatel dopustil sabotáže tím, že v roce 1995 zorganizoval schůzku špiček ČSSD s česko-švýcarským podnikatelem Janem Vízkem s cílem získat dokumenty, které měly stranu zdiskreditovat před volbami. ČSSD se domnívá, že poté, co se mu to nepodařilo, zhotovil tyto dokumenty sám a předal je sdělovacím prostředkům.

  • Ministryně vyvolala emoce. Ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová na  shromáždění bývalých politických vězňů na  pražském Žofíně předala kytici, kterou dostala od zástupců klubu vězňů K 231, Dagmar Skálové, která strávila v  komunistickém vězení 16 let. Tímto vyvolala u  některých přítomných projevy dojetí. Parkanová vyjádřila bývalým politickým vězňům uznání, úctu a lásku. "Vy jste svědomí a  hodnotné zrcadlo společnosti, ale záleží na tom, kdo a jak je ochoten vám naslouchat," řekla na adresu přítomných Parkanová. (Je to skutečně pravda, že jenom proto, že na někom byla spáchána křivda, vidí do dnešní situace líp než jiní?) Ministryně také konstatovala, že pohybovat se na české politické scéně je obtížné pro člověka, který nechce dělat falešné kompromisy. "Jsem v rozpacích, neboť neexistuje žádná politická strana, se kterou bych se mohla ztotožnit. Přesto nesmí být důvod k lhostejnosti, nesmíme předat moc extremistickým vládcům," doplnila Parkanová. - (Možná, že by měli extrémisté v ČR méně vlivu, kdyby politikové více poslouchali, co chtějí lidé, a vypracovali si dobrou hospodářskou strategii a efektivní strategii ke zvýšení výkonosti státní správy.)

  • Upozornění: Informace o tom, jak bylo (pochybně) zprivatizováno Rudé právo a Mladá fronta (viz pořad ČT Nadoraz). Podrobnosti k této problematice, kterou nejprve otevřely Britské listy, jsou tyto: článek Jiřího Vančury z dvojměsíčníku Listy, materiál na české stránce Jana Čulíka na Glasgow Universitytranskript pořadu Netopýr České televize (Co není v novinách), který se vysílal v ČT 2 dne 9.září 1997. K privatizaci Mladé fronty se v BL také vyjádřil v tomto článku Milan Šmíd.

    Výběr textů z posledních dní:

  • K petici biologů na záchranu české vědy: Vědecký omyl (Jiří Jírovec)
  • Media in the Czech Republic: the current state of affairs (Jan Čulík)
  • Referendum se smí konat v Londýně, nikoliv v Praze
  • Dvojí občanství: Jsou dva pasy lepší než jeden? (Wall Street Journal 25.3.1998)
  • Kam spěje vývoj (Jiří Jírovec)
  • Role vzdělanců v chaosu české společnosti (přednáška Jana Čulíka)
  • Ostře odmítavá i souhlasná diskuse k výše uvedené přednášce Jana Čulíka (Vladimír Mlynář, Milan Uhde, Jiří Vančura, Zdeněk Pinc, Sylvie Richterová, Eduard Goldstuecker, Milan Horáček, Milan Hauner a další)
  • Naléhavá výzva vědcům: je třeba vytvořit silnou lobby pro vědu (ČEŠTÍ BIOLOGOVÉ)
  • Kosovo: Poznámky z jednoho londýnského semináře o tom, co skutečně rozděluje Evropu
  • České školství je na tom ještě hůř, než píší Britské listy! (Rudolf Joska)
  • Zdravotnictví: ODS se točí na obrtlíku (Jindřich Ginter)
  • Poučení z Le Pena pro Českou republiku (Andrew Stroehlein)
  • Čeští občané reagují ideologicky a stereotypně! (jména autora i jeho adresa jsou známy)
  • Zeman si zvolil nepřítele a sjednotil proti sobě pravici (Andrew Stroehlein)
  • Skandál kolem ČSSD ukazuje na její nestabilitu (Jindřich Ginter)
  • Krásné sny. Kolaborace už není v ČR jediným způsobem, jak udělat kariéru, je to však způsob nejvýnosnější. (Sunday Times, 22.3. 1998)
  • Zatraceně! Vono se dneska debatuje o NATO? (International Herald Tribune, 20.3.1998)
  • Malé strany nemají v ČR přístup do médií (DEU)
  • Prahu navštívil z Německa skutečný demokrat (Andrew Stroehlein)
  • České sdělovací prostředky publikují jen názory, které jsou v linii (Emanuel Mandler, vyšlo v MFD)
  • České školství je finančně v krizi (Jindřich Ginter)
  • "Zvýšení" platů učitelů je ve skutečnosti jejich snížením (Fiona a Andrew Stroehleinovi)
  • Jiří Pehe znovu kárá český národ (Andrew Stroehlein)
  • K českým volbám z kanadské perspektivy: Moje žrádýlko (Jiří Jírovec)
  • Škrtání dotací Evropské unie: ČR v roce 2015 (Andrew Stroehlein)
  • 28 procent lidí si myslí, že to za komunismu bylo lepší: Tento frustrující průzkum veřejného mínění: Je to za dlouhou dobu nejlepší zpráva! (Andrew Stroehlein)
  • Češi v Americe a Češi doma: "Kdo nechtěl odejít, nemusel? Otevřený dopis do Čech (Michal Málek)
  • ODS si vybudovala pevné lokální struktury, a proto asi přežije (Andrew Stroehlein)
  • Západoevropští zemědělci se obávají zničení v důsledku rozšiřování EU (Sunday Times)
  • Prostituce: Praha, středoevropský Bangkok (Andrew Stroehlein)
  • Německý stavební projekt ve Velké Hleďsebi: Ukaž mi peníze (Jiří Jírovec)
  • Nekrolog za referendum o vstupu do NATO (Andrew Stroehlein)
  • NATO a Evropská unie se rozšiřují, dávejme velký pozor na zachmuřené Rusko (The Independent 12.3.1998)
  • K privatizaci Mladé fronty (Milan Šmíd)
  • Kanada: Podnik Javorový list soutěží o co nejméně placené pracovní příležitosti (Jiří Jírovec)
  • Vstup do NATO: Jesse Helms, předseda amerického senátního výboru pro zahraniční vztahy, kritizuje ČR
  • Václav Havel a "kmenový stát" (Andrew Stroehlein)
  • Proč nemají nynější česká vláda a parlament mandát občanů (Jan Čulík)
  • K rozšiřování NATO: O krysách a lidech (Jiří Jírovec)
  • Silnice E 55: tam jsou dnešní česko-německé vztahy (Andrew Stroehlein)
  • Havel? Jistě, ale... (Václav Žák)
  • Vývoz zbraní z ČR: Praha, Alžír, Brusel (Andrew Stroehlein)
  • Jak bude vypadat předvolební kampaň V ČT? Špatný zákon zajistí špatné předvolební pořady? (Jan Čulík)
  • Theo Waigel, Sládkův bavorský spojenec (Andrew Stroehlein)
  • O dvojích cenách: Hostinský z Milína (Jiří Jírovec)
  • Dopis amerického senátora Johna Ashcrofta, vyjadřující pochybnosti o rozšiřování NATO
  • Vstoupí středoevropské země do EU jen jako druhořadí členové? (Andrew Stroehlein)
  • Můžete přijít o hlasovací právo! (Andrew Stroehlein)
  • Americký senát schválil přičlenění středoevropských zemí k NATO, informace o námitkách senátorů (New York Times)
  • Rozšiřování NATO do střední Evropy je krátkozraká, nepromyšlená tragédie (dánský politolog Michael Andersen)
  • Duální rozhlasový a televizní systém, televize Nova a článek v Respektu (Milan Šmíd)
  • Svědectví bývalého šéfredaktora Sunday Times Andrew Neila o diktátorských metodách mediálního magnáta Ruperta Murdocha, majitele Sunday Times
  • Svoboda projevu ohrožena: Mediální multimilionář Rupert Murdoch zakázal vydání knihy bývalého britského guvernéra Pattona o Honkgongu
  • Kultura zbabělství: co dělat, aby si lidi i v dnešní době zachovali svobodu projevu. Argumentace Timothy Gartona Ashe, velmi aktuální i pro novináře v ČR
  • Využijme vlasteneckého vítězství "zlatých hochů z Nagana" k propagaci českých výrobků v zahraničí (Jan Čulík)
  • První dvě romské rodiny dostaly v Británii asyl - rozhovor s britskou odbornicí na přistěhovaleckou problematiku (Jan Čulík)
  • Ukradené Fronta, ukradené Právo (Jiří Vančura, Listy č. 1/1998)
  • Britská vláda usiluje o stimulování vzdělávací revoluce, aby země ekonomicky přežila. Co vláda česká? (Jan Čulík)
  • Prestiž BBC pramení z neposkvrněné historie a jasné vize (Ivan Kytka
  • Dvojí ceny pro domácí a pro cizince: Jděte do muzea (Andrew Stroehlein)
  • Zástupné jásání nad hokejovým vítězstvím v  Naganu (Jan Čulík)
  • Nový ředitel České televize Jakub Puchalský je z BBC - co je to za instituci?(Jan Čulík)
  • Čtyřicet let pozadu? "Naši" Romové a "naši" Němci (Andrew Stroehlein)
  • Děláme něco proti krizi české identity v dnešním světě? (Ivan Kytka, Česká televize)
  • "Je to pro vás dobré" (New York Times ironicky o ČR, o rozšiřování NATO a o Clintonovi)
  • SEBEVĚDOMÍ JE ZÁKLAD SVOBODY. Významná diskuse o roli sdělovacích prostředků a školství při pěstování kritického myšlení, vysílaná Svobodnou Evropou. Ivan Kytka, Ondřej Hausenblas, Jan Čulík


    Kdybych byl Karlem Kuehnlem

    Jiří Jírovec

    Kdybych byl ministrem průmyslu a obchodu jako on, tak bych si přečetl tenhle článek pana Jírovce v BL a spěchal do Mickiewiczovy ulice na kanadské velvyslanectví. Tam bych se zeptal na detaily osudu firmy De Havilland, o niž bych už předem věděl to, co je v následujících třech odstavcích.

    To bývala firma v Torontu. Něco jako Aero Vodochody. Patřila kanadské vládě, která se rozhodla továrnu privatizovat v rámci ideologického předpokladu, že firmě bude v soukromých rukach líp. Firma Boeing přisla s nabídkou, že se pěkně postará, protože výrobní program De Havilland zapadá do jejích tržních plánů.

    Dohodly se nějaké garantované půjčky a pro Boeing výhodná cena. O nějaký ten milión dolaru a nějaký ten rok později se Boeing rozhodl, že továrnu zavře, protože její produkce nezapadá do jeho tržních plánů. To bylo kanadské federální i ontarijské provinční vládě politicky žinantní - šlo asi o 3000 zaměstnanců - a tak uzavřeli s Boeingem "deal" a koupili od něj továrnu zpátky (jestě s montrealskou firmou Bombardier).

    Jak všichni víme, v soukromém sektoru to tak chodí. Firmy vznikají, mění majitele a někdy i zanikají. Akorát je blbý, že to nakonec někdo musí zaplatit. Přesná čísla budou na ambasádě vědět. Podle toho, co vím já, byla spoluúčast (eufemismus pro ztrátu) kanadských daňových poplatníků kolem 500 miliónů dolarů, které ta legrace vládu stála.

    Jiří Jírovec

    P.S. Kdybych byl tím člověkem z titulku, tak bych se na stejné ambasádě poptal, zda by zájem nebyl u firmy Bombardier, která je nejen solidní, ale i podle množství zakázek i solventní. Cestou zpátky na ministerstvo bych si to všechno přebíral a začal uvažovat i o tom, zda by nakonec nebylo lepší, kdyby podnik zůstal v českém vlastnictví.


    Dodatečná informace - webové zdroje o podrobnostech (Od čtenáře, který si nepřeje být jmenován.)

    Pane Jírovec,

    Tohle jste asi nasel Vy:

    http://www.bombardier.com/htmen/pr_1_4c.htm: Bombardier / Bombardier purchases Ontario's 49% of de Havilland

    Tady najdete, kdy a za kolik se vlada Bombardieru zbavila:

    http://www.borden.com/london/london_pubs/london12.html The Legal Framework for Privatizations in Canada

    Tadu najdete, jak de Havilland menil majitele a kolik mel zamestnancu:

    http://aero.bombardier.com:80/htmen/10_3.htm Bombardier Aerospace / History of de Havilland

    Nadejny se jevi search v kombinaci Havilland + datum, data viz posledne jmenovana webova stranka.

    P.S. Pro Jana Culika. Na vyse uvedenych strankach najdete zevrubnou byt neuplnou historii, co se vlastne stalo. Neskodilo by mozna prilozit to k clanku Jiriho Jirovce, prinejmensim jako odkaz. I nadale bych rad, aby se moje jmeno neobjevovalo na webu.


    Pro koho jsou česká velvyslanectví?

    Andrew Stroehlein

    Nedávno jsem napsal článek, v němž jsem odsoudil rozhodnutí české vlády odepřít svým občanům volební právo, jestliže náhodou žijí v zahraničí. V polovině března potvrdil průzkum veřejného mínění přesně, co jsem napsal: občané České republiky jsou přesvědčeni, že by měli mít právo hlasovat ve volbách, i když žijí v zahraničí. V druhé polovině března také vznikla v parlamentě iniciativa změnit volební zákon a nyní se zdá, že k těmto pozitivním změnám skutečně dojde.

    Nevím, jestli změna názorů některých poslanců na tuto problematiku měla něco společného s Britskými listy, ale mohu říci, že můj původní článek vyvolal vlnu e-mailových reakcí od Čechů žijících v zahraničí. Obecně s článkem, týkajícím se volebního práva, souhlasily, zároveň ale vyjádřily celou řadu dalších stížností českých občanů na české zastupitelské úřady.

    Jeden příběh se týkal českých občanů, kteří se v zahraničí vzali. Poté, co informovali české velvyslanectví, že budou mít svatbu, museli se prodrat doslovnou smrští razítek a nasbírat celé hromady potvrzení. Pokud měla Česká republika vůbec uznat svatbu, která se konala v zahraničí, české velvyslanectví vyžadovalo, aby novomanželé prokázali o sobě množství nejrůznějších skutečností, včetně toho, že nejsou bigamisté.

    Stejně jako mnoho státních úředníků, kteří pracují v české státní správě, tito bezvýznamni velvyslanečtí úředníci zvyšují svou vlastní důležitost, když vědí, že od nich něco potřebujete. Chovají se vůči svým spoluobčanům nepřívětivě a arogantně. Jsou to malí lidé ve velkých uniformách - však ten typ znáte.

    Případ zahraničních sňatků se mě docela týká, neboť jsem se také oženil v zahraničí. Jako americký občan jsem měl svatbu ve Velké Británii. Několik týdnů před svatbou (ženil jsem se před pěti lety) mě napadlo, že bych snad měl zatelefonovat na americké velvyslanectví v Londýně, jestli mám něco zvláštního udělat. Reakce velvyslaneckých úředníků byla v podstatě: "Proč nám telefonujete?"

    Zeptal jsem se, jestli mám učinit něco zvláštního, když se jako americký občan chystám oženit v zahraničí. Odpověděli, že jim mohu poslat kopii oddacího listu, jestli chci, ale že to není zapotřebí. Ptal jsem se, jestli Spojené státy uznají můj zahraniční sňatek. "Samozřejmě," zněla překvapená odpověď. V budoucnosti, pokračovali úředníci, jestliže se přistěhujeme do Spojených států, budeme muset ukázat oddací list, aby moje britská manželka dostala v Americe green card. Ale když se berete v zahraničí, jediné, co vám americké velvyslanectví řekne, je "Blahopřejeme", a totéž řeklo americké velvyslanectví i mně.

    V mnoha ohledech nejsou americké způsoby zrovna dokonalé, ale musím říct, že v oblasti veřejných služeb mají Spojené státy většinou své priority v pořádku. Rychle ještě jiný příklad: nedávno jsem získal z amerického velvyslanectví v Londýně nový pas. Než jsem do budovy velvyslanectví vešel, nemusel jsem vyplnit žádné formuláře. O půl hodiny později jsem z velvyslanectví odešel s novým pasem. To je efektivita a řádná veřejná služba.

    Rád bych zdůraznil, že tento oficiální postoj amerických úředníků vůči poskytování služeb občanům nepramení nijak z toho, že by byli Američané jaksi lepší lidi. Američtí občané si prostě daleko častěji stěžují. Skutečností je, že kdyby poskytovala americká velvyslanectví špatné služby, průměrný Američan by si stěžoval - já osobně bezpochyby. A kdyby dostali příslušní činitelé státní správy od amerických občanů větší množství stížností a kdyby se o tom dověděl tisk, činitelé by museli revidovat přístup svých zaměstnanců a změnit procedury. Konec konců, i pracovníky velvyslanectví zaměstnávají přece občané. Člověk si musí pořád pamatovat, kdo je v konečné instanci v demokracii šéfem: občané.

    Vezmeme-li si příklady z některých jiných zemí: jeden můj příbuzný, britský občan, se nedávno oženil s Bulharkou. Bulharské úřady požadovaly stohy orazítkovaných potvrzení a dokonce trvaly na ponižujících zkouškách na nemoc AIDS a důkazy, že žadatelé o sňatek nejsou bigamisté. Zdá se, že česká státní služba je svým etosem jaksi blíže státní službě bulharské než americké. To není zrovna pochvala.

    Vy, plnoprávní občané České republiky, zatím nemůžete volit v zahraničí a i v jiných věcech, v nichž by vám měla být velvyslanectví nápomocna, vám úředníci jak se zdá jen stavějí do cesty překážky. Zdá se, že česká velvyslanectví neposkytují slušnou službu lidem, kteří za provoz těch velvyslanectví platí, totiž daňovým poplatníkům v České republice. Jsou to VAŠE velvyslanectví. Platíte těm lidem jejich platy. Měli byste požadovat lepší služby.

    Andrew Stroehlein


    Who are the Czech Embassies For?

    Andrew Stroehlein

    Recently, I wrote an article condemning the Czech government's refusal to allow its own citizens voting rights if they happened to live abroad. In March, poll results confirmed exactly what I had said: citizens of the Czech Republic feel they should have the right to vote even when they live abroad. In the second half of March, a movement was afoot in Parliament to change the electoral law, and it now looks like some positive changes are in the works.

    I do not know if Britské listy had anything to do with the change in thinking among some MPs, but I can say that my article resulted in a wave of e-mail responses from Czechs living abroad. In addition to their general agreement with the article about voting rights, they expressed a number of other grievances Czech citizens have with their embassies.

    One story concerned Czech citizens getting married abroad. Upon informing the Czech embassy that they were to wed, these people had to go through a veritable gauntlet of stamps and collect piles of signed papers. To have the foreign wedding service recognised by the Czech Republic, the Czech embassy demanded that they prove a hundred and one different things about themselves including that they were not bigamists.

    Like too many officials who work for the Czech government, these petty embassy officials inflate their own importance when they know you need something from them. They behave in a surly and condescending manner to their own fellow citizens. They are little men in big uniforms - you know the type.

    This case of foreign weddings is near to my heart as I too was married abroad. As an American citizen, I was married in the UK. A few weeks before the service some five years ago, I thought that maybe I ought to call the US embassy in London to see if there was anything special I had to do. Their response was basically "Why are you calling us?"

    I asked them if I had to do anything special when, as an American citizen, I was married abroad. They answered that I could send them a copy of the marriage certificate if I wanted, but it wasn't necessary. I asked them if the USA would recognise my marriage abroad. "Of course." came the astounded reply. In future, they continued, should we move to the USA, we would have to show that marriage certificate in order to get my British wife a green card. But when getting married abroad, all the US embassy says to its citizens is "Congratulations" which is exactly what the US embassy said to me.

    In many matters, the American way of doing things leaves much to be desired, but I have to say that in the field of public services, the USA has really got its priorities in order most of the time. As another quick example, I recently got a new passport from the US embassy in London. Having completed no paperwork before I entered the building, I left in about half an hour with my new passport. That is efficiency and service.

    I should point out that this official attitude towards service doesn't come from Americans being better people in any way whatsoever. Americans simply complain more often. The fact is that if the service was poor at an American embassy, the average American would complain - I certainly would. And if the appropriate officials received enough complaints from US citizens and if the press started to get a whiff of the story, the officials would have to review policies and procedures. The citizens employ these embassy workers after all. One must always remember who's ultimately the boss in a democracy: the citizens.

    Looking at some examples from other countries, a relative of mine, a British citizen, recently married a Bulgarian woman. The Bulgarian authorities demanded sheaves of stamped and signed papers and even demanded degrading AIDS tests and proof that they were not bigamists. It took them months to collect all this nonsense. I guess Czech government services can be seen as closer to the Bulgarian example than the American one. That's not much of an endorsement.

    You, the full citizen of the Czech Republic, cannot (yet) vote abroad, and in other matters where your embassies ought to be helpful, the officials only seem to put complications in your path. It seems that Czech embassies are not providing decent service to those people who pay for them, that is you, the taxpayer of the Czech Republic. These are your embassies. You pay these peoples' salaries. You should demand better service.

    Andrew Stroehlein


    Proč někteří vzdělanci vypadají jako idioti

    Jiří Jírovec

    K napsání článku mě inspirovala četba monotématického čísla BL (27.3. 1998) s přednáškou Jana Čulíka “Dluhy českych vzdělanců" diskuse týchž k textu připojená.

    Dřív než se dostanu dál, chtěl bych se (pro jistotu) chvíli zabývat titulkem. Pokud se čtenář příliš zaměří na výraz idiot, mohou mu uniknout slova proč, někteří a vypadají, čímž by sofistikovanost názvu vzala za své. První slovo předznamenává můj pokus o analýzu myšlenkové pasti, do níž hodně lidí spadlo a někteří v ní ještě setrvávají, přestože vrátka k návratu k myšlení byla v roce 1995 přinejmenším pootevřena. Někteří z nich vypadají podle toho, jak reagují na podněty zvnějšku, jako idioti. Pro úplnost ještě dodávám, že k účastníkům diskuse v klášteře v Teplé mám naprosto neutrální vztah. Nikoho z nich neznám osobně.

    Myšlenková past souvisí s depolarizací politické scény Československa na začátku 90. let. Po velmi krátkém sdílení moci s komunistickými politiky (Adamec, Čalfa atd) došlo k rozštěpení Občanského fóra a vzniku několika pravicových stran. Jejich politickým programem byla diskreditace předcházejícího období jako celku. Přesně tak, jak to říká Vladimír Mlynář: Tahle země je v situaci clocharda, ktery se čtyřicet let válel u popelnic. Teď vstal a leze do toho baráku (zřejmě do Evropy - poznámka JJ), kde bydlej ty, který tam prostě se myjí, jedí příborem. On je špinavý, smrdí a pořád tam buší na ty dveře, aby ho tam vzali.

    Součástí této politiky byla diskreditace komunistické strany. Nešlo ovšem o komunisty jako takové (ti se o svou pověst postarali už před rokem 1989), ale o zpomalení vzniku nové levice. Zánik československé federace byl z tohoto hlediska pro českou pravici jen vítaný, protože politická moc na Slovensku se v podstatě rovnala federální levicové opozici. Pravicové strany využily deklarované (ne však nezbytně absolutní) nespokojenosti obyvatelstva s předcházejícím obdobím, jakož i toho, že po ekonomické stránce se věci začaly jevily růžově (skoro přes noc se objevilo zboží, za které mohl občan utrácet svoje úspory) a vyhlásily staronové heslo kdo nejde s námi, jde proti nám. Nová censura ve sdělovacích prostředcích má nové jméno. Jak říká Vladimír Mlynář: Já mám právo snad tisknout to, co já považuji za rozumné.

    Jenže, co je rozumné a co ne? Jan Čulík ve své přednášce říká: Konstatuje-li předsedkyně Obce spisovatelů, že jediné noviny, které by jí dnes (v roce 1995, poznámka JJ) otiskly článek, je Právo, ale že tam psát nechce, je to dalším znepokojujícím rysem nynějšího českého veřejného života. Jinými slovy, ostatní noviny nepovažují za rozumné tisknout, co si ona předsedkyně myslí. Znepokojujícím podrysem pak je to, že nechce tisknout v Právu, tedy v jedněch z nejčtenějších novin ČR - nejspíš proto, aby nedostala, a v jejím zastoupení možná i celá Obec, nálepku levičáka (socana, komouše, atd).

    V rámci paušálního odsouzení minulosti se zneviditelnilo intelektuální a kulturní dění šedesátých a sedmdesátých let. Je zajímavé, že ačkoli z 21 účastníků diskuse (tedy spíš omývání hlavy Jana Čulíka), kteří uvedli datum narození, jsou jen tři ve věku nepamatujícím šedesátá léta, nikdo ze zbývajících osmnácti z nich neprotestoval proti demagogickému názoru Vladimíra Mlynáře: Š (Šnechtějte humanisty, dobré novináře a dobré učitele) Tady jsme ve stavu pět let po válce. Nad takovým názorem se dá jen vzdychnúť a zaplakať, ako vravia bratia Slováci. Mimochodem, v šedesátých letech vycházela řada velmi dobrých literárních a kulturně-politických periodik s relativně velkým počtem, jak se zpětně jeví, velmi profesionálně pracujících novinářů.

    Situace se pro intelektuály dále komplikovala tím, že řada disidentů měla komunistickou minulost (byli v nesprávný čas v nesprávné straně). Tím byli lehce zranitelní pro své dřívější názory, zvláště pokud se domnívali, že se v šedesátém osmém, jak praví básník “mršina obrodí".

    Dalším problémem intelektuálů je to, že se období po roce 1968 líčí tak, jakoby neexistovalo nic jiného než disent a alternativní kultura a že tomu pravděpodobně disidenti sami věří. Nechci bagatelizovat potíže, které disidenti měli, a útrapy, které podstoupili. Troufám si však říct, že se jim do doby po roce 1989 nepodařilo přenést nic podstatného, s čím by se mohl dnešní občan ztotožnit, nic, co by disidentům dodávalo extrovní váhu a autoritu v očích veřejnosti.

    Posuzováno zvenku, to spíš vypadalo jako hra na mírný protest v mezích zákona. Možná, že moje osobní zkušenost je netypická, ale zatímco 2000 slov jsem dostal během několika hodin z několika stran, Chartu 77 jsem musel shánět (většina známých ji nakonec s jistým zpožděním měla). Další dokumenty Charty se do okruhu, v němž jsem se pohyboval, dostávaly už jen velmi sporadicky. Jako perličku mohu uvést, že chartista ulitý v podniku Geofyzika n.p. Brno, odmítl dokumenty Charty do našeho spolehlivě reakčního laboratorního kolektivu přinášet.

    Intelektuálové, jak se zdá, nemají odvahu něco říct. Eduard Goldstuecker tuto situaci popisuje slovy: Není tady odvaha se odlišit názorově od toho, co je hlavní proud, co se pokládá za hlavní proud. Není tady intelektuální odvaha. Není to náhoda a není to jen dědictví totality.

    I kdyby tuto odvahu měli, tak co s ní? O problémech nechtěla většina lidí dlouho slyšet. Navíc definování problémů a návrh na řešení často souvisí s kritikou lidi, kteří jsou u moci. Těm jistě nebude připadat rozumné poskytovat pro takové myšlenky prostor ve sdělovacích prostředcích, které mají pod kontrolou.

    A budou-li mít intelektuálové co a kde říct, je otázka, jaky dopad budou jejich slova mít. To, co píše Iva Kotrlá o hlasu lidu na adresu disidentů je velmi výstižné: To jsi v Listopadu pomáhal pěkným dacanům k moci.

    Při absenci myšlenek, se vakuum většinou vyplňuje různými příhodami. Mladší společnost se většinou zabývá drby, kdo s kým spí, jak se kdo proslavil chlastem a podobně. Ve starší společnosti k tomu přibývá, kdo už zase umřel, nebo se k tomu chystá. U disidentů se téma rozhovoru pravděpodobně rozšiřuje o to, kdo nemá koho rád a jestli někdo mluvil v poslední době s tím kterým Václavem. No a do takového prostředí přijde Jan Čulík a začne lidi rozčilovat a vyvádět ze stereotypu. Holobrádek jakysi, bez respektu ke jménům a zásluhám. Sám přece přiznává, že skákal panu ministrovi do řeči při interview tak, že ho musel pan ministrův tiskový tajemník pokárat!

    Zde je v několika bodech reakce na jeho přednášku. Svědčí o tom, že řada přítomných byla v onom roce (od té doby se lecos změnilo a Václavové už nejsou tabu) ve zmíněné myšlenkové pasti (v níž, jak praví bonmot Jiřího Suchého, je nebezpečné domnívat se cokoli) a chová se v důsledku toho způsobem, ktery ospravedlňuje název tohoto článku.

  • Jiřina Šiklová je v šoku, Vilém Prečan ji musí uklidňovat
  • Vladimír Mlynář rozvádí (v přepisu na dvou stranách) myšlenku, že se na příspěvek JC nedá odpovědět. Bůh nás chraň před intelektuály tohoto typu, varuje.
  • Petruška Šustrová potvrzuje Mlynářovi, že novináři nejsou mocí vydíráni. Vzápětí to ale kazí konstatováním, že ví, že novináři, kteří kladou nepříjemné otázky nejsou zváni do televize a na neoficiální setkání a tiskovky, ale s jinou perzekucí se nesetkala.

    (Není právě tento druh perzekuce spolehlivým prostředkem pro znemožnění novináře? Poznámka JJ)

  • Jaromír Slomek si plete slovo diskusní a diskutabilní a nesouhlasí s ničím.
  • Zdeněk Pinc vysvětluje emigrantům, kteří se vrátili, že za jejich tristní zkušenost s přijetím mají poděkovat takovým lidem jako je pan Čulík. Pak se, zřejmě silně rozhněván, zaplétá do jakési analogie s Hitlerem a svoji lekci ze zdvořilosti, kterou podle něj Jan Čulík postrádá, končí přáním, aby mu Vilém (Prečan) neposílal kopii Čulíkova projevu. Prý z hygienických důvodů. O něco později vysvětluje: Já jsem mu jenom chtěl říct, aby se mnou takovým jazykem nemluvil, protože se nedomluvíme a mohli bychom si dát pár facek. V kontextu toho, co řekl před tím, to sice vyznívá jako hrozba, že na vyučenou dostane Čulík od něj, ale možná se mýlím.
  • Kanadský bohemista Derek Paton tomu z jazykovych důvodů asi moc nerozumí a tak neříká nic zajímavého.
  • Františka Janoucha Čulíkovy banality a zjednodušení vedou k menší kritičnosti ohledně české reality. Také on uděluje Janu Čulíkovi lekci z dobrych mravů: Váš příspěvek byl ještě horší, než když tady Baťa začne dovážet špatné boty.
  • Jiří Vančura našel v textu, na rozdíl o předešlých, řadu podnětů a řekl: možná se musíme kultivovat.
  • Sylvie Richterová je zřejmě zvyklá se rozhlížet, a tak jako první konstatuje, že pan Čulík hovoří o věcech, kterých si všiml každý, který přichází odjinud.
  • Antonín Liehm má sice výhradu k misionářskému tónu Jana Čulíka, nicméně se domnívá, že Čulíkova přednáška by mohla v Literárních novinách vyjít, kdyby se maličko zcenzurovala (vypustit misionářský závěr, asi aby se nepopudilo) a přidává rozumnou myšlenku: Šmy po šesti letech pořád ještě nejsme schopni být zaujati názorem, který zoufale protiřečí mému názoru. A přemýšlet o tom, jestli ten názor, ktery zoufale protiřečí mému názoru, by možná nestál za to, abych přemýšlel o tom, jestli můj názor je, abych tak řekl, tak docela bullet proof, prostě neprůstřelný.
  • Komentář Eduarda Goldstueckera nebudu glosovat. Přečtete si jej celý.
  • Miroslav Kusý s úžasom zisťuje, že vlastne česká spoločnost je už totálne normalizovaná spoločnost, že to už je normalizátorský postoj voči názoru, ktorý je nepríjemny. Na velmi malém prostoru řekl skoro vše.
  • Milan Uhde v Čulíkově projevu zjišťuje podezřelé panelové, hotové prefabrikované úvahy, například to, že lidé propadli konsumu.

    Dá se říct, že to Jan Čulík pěkně schytal. Jenže za co? Co tak zrůdného udělal? Uvádím několik myšlenek z přednášky Jan Čulíka (stojí celá za přečtení):

  • I relativně malé intelektuální časopisy mohou mít velký význam pro formování politiky.
  • V Čechách dnes vládne (také) myšlenková nejistota, anebo naopak - u některých lidi - až příliš velká myšlenková sebejistota, daná izolovaností od světové debaty o nejaktuálnějšch otázkách.
  • Intelektuálská "hlava" českého národa, nezávislí disidenti doma i v exilu, kterou za totality uměle od národa izoloval komunistický režim, si vypěstovala zcela jiné hodnoty a zásady, než jakými se posléze řídilo tělo národa, skládající se z obyčejných lidí. V době kdy zavládla demokracie, tělo národa intelektuální elitu pohltilo.
  • Lidé - zvlášť to platí o českých politicích - se dodnes neumějí nebo nechtějí vyjadřovat jasně, stručně, pádně a konkrétně.
  • Je nutno šířit v české společnosti tytéž hodnoty, které se v ní disidenti snažili šířit za komunismu. Je stále zapotřebí zdůrazňovat nesmírný význam základních a neměnných etických zásad, a vysoké profesionality a poměřovat jimi chování veřejných činitelů. Je životně důležité vyvolávat věcnou, konkrétní, informovanou a srozumitelnou veřejnou debatu ke všem aktuálním otázkám. K tomu je třeba hledat aktivně pomoc v zahraničí. Je nutno studovat, jakym způsobem se daný problém řeší v jinych zemích a o těchto řešeních v Čechách informovat. Česká republika nežije sama na izolované planetě. Mimochodem, je zcela zjevné, že obyčejní lidé jsou na poslouchání klidného, jasného, nezávislého a srozumitelného hlasu intelektuálů připraveni. Mate a dezorientuje je, že ho dosud neslyší. Mlčící čeští intelektuálové tak mají velký dluh vůči své společnosti.
  • Sdělovací prostředky v zavedené demokracii musejí určovat politikům agendu.
  • Kritické otázky (novinářů) jsou nevítané.
  • Na celou řadu témat není dnes ani ve Svobodné Evropě možné psát. Například nebylo v poslední době možné informovat, že ani britský premiér John Major, ani americký prezident Clinton nesmějí v době, kdy zastávají veřejný úřad, přijímat soukromé honoráře za veřejná vystoupení, protože by se to považovalo za neetické. Premier Klaus totiž vydělal na honorářích za veřejná vystoupení podle informací v parlamentě přístupných veřejnosti za poslední rok přibližně milión korun.
  • Vynikající česká kulturní a literární tradice se v českém školství skoro vůbec neodrážejí.
  • Čeští intelektuálové si zvykli na pasivitu. Měli by se dát dohromady. Vytvářet sítě (networking) spřízněných lidí, kteří usilují o něco dobrého a rozdělují si práci. Dalo by se pokračovat dál, ale bude lepší, když si každý, komu zmíněné číslo BL uniklo, záznam z Teplé vyhledá a přečte sám. Je to ovšem tristní četba, zejména pokud si člověk připustí myšlenku, že se tam sešla intelektuální elita národa.

    Jiří Jírovec


    Finanční dary pro politické strany? Není to problém - pokud víme, kdo platí

    V Británii nyní zuří kontroverze, kterou vyvolal Tony Blair tím, že apeloval u italského prezidenta, aby byla licence pro jednu italskou televizní stanici poskytnuta australskému mediálnímu magnátovi Rupertu Murdochovi. Informaci o tom Blairův stalinistický tiskový mluvčí Alistair Campbell (který posílá ministrům výhrůžné dopisy, aby nemluvili s novináři bez jeho svolení) nejprve popřel jako "naprostou blbost", posléze neochotně přiznal. Labouristé trpí traumatem, že předminulé všeobecné volby prohráli proto (si myslí), že Murdochův primitivní, silně v Británii čtený vulgární list The Sun (něco jako český Blesk) vedl proti nim ostrou kampaň. Proto před loňskými všeobecnými volbami navázal Tony Blair přátelské styky s Rupertem Murdochem a jeho mediální organizací News International a deník The Sun se odvrátil od konzervativců a podporoval před volbami labouristy. - Shrnuji článek komentátora Hugo Younga, který vyšel v Guardianu 31. března 1998. (JČ)

    V minulosti, kdy kapitalismus a socialismus byli nepřátelé, bylo jednoduché číst vazby mezi penězi a mocí. Odbory financovaly Labouristickou stranu, aby prosazovala společný zájem na přerozdělování financí a na šíření levicového osvícení. Konzervativce zase financovaly podniky, velké i malé, aby tento hrozivý projekt labouristů překazily. Byl to jednoduchý svět, kde každý věděl, kde kdo stojí. Politické strany byly loutkami svých finančních zdrojů a vůbec se to neskrývalo. Kdyby tento svět existoval dosud, nenamluvilo by se tolik prázdných řečí například o tom, co to vlastně znamená, že Labouristická strana stále uznává význam odborů. Vládnoucí labouristé by museli hrát, jak by jim odbory, zdroj financí, pískaly, a kdyby odmítli, došlo by k celonárodní krizi.

    Dnešní záchvěvy znepokojení ohledně moci a ohledně peněz jsou přímým důsledkem toho, že třídně rozdělená politika skončila. Peníze a moc se nyní trvale neváží na žádnou politickou organizaci. Jsou volné, nezakotvené a ucházejí se o ně všichni. Je to přímo účelem Nové labouristické strany, že to činí. Nová labouristická strana je rozhodnuta být stranou beztřídního středu politického spektra. Pyšní se svou finanční i ideologickou promiskuitou. Čím méně bude záviset na svých tradičních zdrojích financí, domnívá se, tím důvěryhodnější strana bude.

    Zpráva tedy není příliš překvapující: jakmile Labouristická strana vyhrála minulé volby, už začala myslet na volby příští. A nyní, u moci, má co nabídnout. Když v zemi vládnete, je to něco, co můžete dobře zpeněžit. Jako strana všech občanů a jako vláda všech zájmů, rozhodla se Labouristická strana prohloubit své styky s podnikateli, kteří jsou zdrojem podstatných finančních prostředků i svalem ekonomické výkonnosti. Tak přece nemůže být vůbec šokující, že činitelé Nové labouristické strany uvažují o tom, že by bylo možné naladit podnikatele tím, že by jim byl umožněn pravidelněji přístup k premiérovi, aby Labouristické straně posléze poskytovali finanční dotace. I John Major se takto pokusil získávat peníze pro Konzervativní stranu, i když úzkostlivě (k zuřivosti pokladníků Konzervativní strany) odmítl otevřeně pořádat v Downing Street večírky, jimiž by se získávaly pro stranu finance.

    Řekněme to jasně: politicko-podnikatelské prostředí je naprosto provázané. Podnikatelský svět měl velmi těsné styky s vládnoucí kulturou konzervativců. Podnikatelští milionáři, kteří se snažili proniknout do Číny, shledávali velmi nápomocným, že se stával ministr průmyslu a obchodu Michael Heseltine vedoucím jejich delegací. Nová Labouristická strana je hrdá na tuto tradici, ano, pečlivě v ní pokračuje. Pro typického blairovce byly nedávné rozhovory s Rupertem Murdochem zcela normální součástí politikovy práce. Ve světě, v němž už neexistuje ideologie, dochází k souznění mezi nejvýznamnějšími podnikateli a politiky.

    Jejich souznění jde vlastně dál. Jiným nedávným vývojem totiž je, že člověk, který se dostane jako premiér do Downing Street, prochází podnikatelským učňovským kursem. Margaret Thatcherová i John Major se oba stali milionáři v důsledku toho, že byli premiéry. V tomto ohledu nemusí mít Tony Blair žádné pochybnosti, že totéž se stane jemu, až přijde jeho čas. Každý bývalý britský premiér přísluší jako typ do dvorany slávy, vrší na něho ředitelské funkce podniků, pokud je chce, má nepřeberné množství globálních konexí, je vyhledávaným podnikatelským partnerem.

    Je otázka, do jaké míry je to všechno založeno na iluzi. Je sice pravda, že každý bývalý premiér bude mít celou řadu užitečných konexí. Na druhé straně, to, že se dostane podnikateli možnosti navštívit sídlo ministerského předsedy a promluvit si s ním, nutně ještě nemusí znamenat příliš mnoho. A kdyby se za to vybíraly poplatky - tak konec konců financoval Clinton Demokratickou stranu - nebylo by to příliš otřesné - ovšem pod jednou podmínkou.

    Politické strany je nutno nějak financovat. A stejně, jako je to se zdravotnictvím, financování politických stran je stále nákladnější, jak se technologie možného zlepšuje. Bylo by naivní se snažit proti tomu bojovat, i když je důležité nepovolit v Británii v rozhlase a v televizi placenou politickou reklamu. Vazby mezi Labouristickou stranou a odbory byly uvolněny a obě hlavní britské politické strany se nyní perou o tentýž hrnec peněz, který leží v podnikatelském sektoru. Ať už je ten sňatek jakkoliv pochybný, sňatek mezi vysokou politikou a podnikatelskou sférou byl naplněn. Jediné, co můžeme požadovat, není zarazit to, ale vědět o všech, i sebemenších podrobnostech tohoto sňatku.

    Naprostá a stoprocentní otevřenost je onou základní podmínkou, za níž může být nová promiskuita tolerována. Tradiční způsoby financování politických stran se rozložily a veřejnost potřebuje novou obranu. Všichni tři britští premiéři za posledních dvacet let o sobě tvrdili, nikoliv nutně zrovna přesvědčivě, že je prý naprosto nemyslitelné, že by je mohl nějaký podnikatel ovlivnit. John Major skutečně zuřil, kdykoliv kdokoliv řekl, že se část korupční špíny, která pohltila jeho vládu, váže i na něho osobně. Tony Blair, který opakovaně tvrdí veřejnosti, že mu musí a může věřit, považuje za nepochopitelné a odporné, že by si někdo mohl představit, že byl ovlivněn Bernie Ecclestonem, ředitelem firmy Formula 1, která labouristům dala milión dolarů.

    Jak tomu bylo ve skutečnosti se nikdy nemůžeme dovědět. Nelze zjistit, do jaké míry ovlivní premiérovu mysl ony stovky podnikatelů, kteří od nynějška budou navštěvovat Downing Street a budou Labouristické straně posléze odevzdávat šeky s finančními dary.

    Musíme ale požadovat přístup k materiálu, v jehož důsledku budeme ostražití. To znamená, že musíme vědět, kdo do Downing Street chodí. Proč by premiérův diář a seznam jeho schůzek s podnikateli i s jinými osobami nemohl být veřejně přístupný? Ohrozilo by to jeho soukromí jen minimálně, ale mnohé by nám to povědělo.

    Musíme také vědět přesně, do halíře, odkud pocházejí všechny dary pro politické strany. A nejde jen o jména dárců a o přesné částky, ale i o přesné informace, odkud peníze pocházejí. Není zločinem podporovat finančně politickou stranu: je to vlastně veřejná služba. Nemělo by to být považováno za trapné. Předpokládá se, že existuje taková věc jako protekce. Ano, existuje, a penězi se dá dobře podmazávat. V minulosti jsme přesně věděli, kdo maže, a nepotřebovali jsme přístup k všem těm podrobným informacím o finančních darech. Nyní ta doba už zmizela. Zveřejnění všech podrobností o finančních darech politickým stranám je naší jedinou obranou proti moci peněz, která dříve nebyla skryta.


    Irsko: celibát a sexuální skandály v katolické církvi

    Snad skoro každý týden se objevují v irském tisku křiklavé titulky připomínající, že má římskokatolická církev některé velmi špinavé aspekty. Tento týden zasedne v irském okrese Galway u okresního soudu na lavici obžalovaných pět příslušníků jednoho katolického řádu, a budou se zodpovídat z obvinění ze 76 případů sexuálního zneužívání

    "Všichni se neustále strašně bojíme, co zase přijde ranní poštou nebo co se objeví v novinách,", přiznal Christopher Budd, biskup římskokatolické diecéze z britského Portsmouthu, jehož úkolem je řešit problém sexuálního zneužívání. "Normálně nečtu bulvární deník News of the World, ale někdy ho číst musím."

    Mezinárodní římskokatolický školský řád Christian Brothers se v těchto dnech přiznal, že ve školách v Irsku jeho příslušníci celá léta sexuálně zneužívali své žáky. V inzerátu, který vyšel v jednom celostátním irském deníku, se řád omluvil postiženým obětem, "kteří si stěžovali na sexuální zneužívání a které nikdo neposlouchal".

    Římskokatolická církev většinou reaguje na obvinění ze sexuálního zneužívání mlčením. Její hodnostáři doufají, že skandál se časem rozplyne. Kněží, kteří se dopustili sexuálního zneužívání, jsou přeloženi na jinou faru anebo jsou posláni na léčení. Nejsou vyloučeni z kněžského stavu.

    K většině sexuálního zneužívání, které páchají kněží, dochází při poradenství. Obrátí-li se někdo o pomoc na kněze ve farnosti, má právo očekávat, že kněz bude schopen pochopit, kde přesně jsou hranice jejich vztahu. Konec konců, kněz přijal přísahu celibátu. Ale když kněží tu hranici překročí a dojde k sexuálnímu styku, v mnoha případech odmítne katolická církev převzít odpovědnost.

    Mary Edwardesová, advokátka organizace Abuse in Therapy and Counselling Support Netvork, která poskytuje pomoc lidem, kteří byli sexuálně zneužiti při psychologickém poradenství po nějakém traumatickém zážitku, konstatuje, že případy, v nichž se sexuálního zneužívání dopustili kněží, se vyšetřují nejobtížněji ze všech, neboť katolická církev působí obrovské obstrukce.

    Jednou klientkou Mary Edwardesové je třiačtyřicetileta Pamela Brownová, která se obrátila na svého katolického faráře o psychologickou pomoc ohledně sexuálního zneužívání, které utrpěla od svého otce. Farář Terence Fitzpatrick ji doprovázel k psychologovi na léčení a posléze ji přesvědčil, aby s ním navázala sexuální styky.

    Fitzpatrick přiznal policii, že obvinění Pamely Brownové jsou v podstatě pravdivá, avšak katolická církev odmítla přiznat jakoukoli odpovědnost. Fitzpatrick dále působí jako kněz ve farnosti nedaleko anglického města Readingu.

    Církev často argumentuje, že jde o dva dospělé, z nichž oba se sexuálním stykem souhlasí, avšak biskup Christopher Budd je jiného názoru: "Jsem velmi znepokojen. Jistě, je možno říci: alespoň nezneužíval děti. Jenže mnoho dospělých žen je velmi zranitelných, zejména, pokud byly sexuálně zneužívány v dětství. Divím se, že je ten kněz pořád ještě činný. Zcela zjevně potřebuje pomoc, stejně jako ta žena."

    Ray Wyre je ředitelem průkopnické a kontroverzní Gracewell Clinic v Birminghamu, jediného britského léčebného střediska pro pachatele sexuálních trestných činů. Je mezinárodně uznávaný pro svou práci s pachateli sexuálních trestných činů. Wyre konstatuje, že jedním z hlavních problémů, proč je sexuální zneužívání v katolické církvi tak akutní, je příkaz celibátu. Celibát, zdůrazňuje Wyre, by měl být dobrovolný. "Kněží, kteří byli sexuálně zneužíváni jako děti, považují celibát za místo bezpečí, avšak brzo zjišťují, že se problému takhle nedá uniknout. Celibát se týká možnosti volby a rozhodování o sexualitě, nikoliv jejího popírání. Jakmile začnete sexuální pudy potlačovat a popírat, vzniká nebezpečí, že někde neočekávaně vyhřeznou. Mnoho kněží zastává názor, "jakmile jednou spáchám hřích porušení celibátu, tak už je jedno, jak". Zaměřují se na kohokoliv, kdo je k dispozici: na muže, na ženy, na děti.

    Wyre je přesvědčen, že by velmi pomohlo, kdyby se o problémech, týkajících se sexuality více hovořilo v katolických seminářích. "Dnes stále ještě projdete celým seminářem a stanete se knězem, a nikdo s vámi o sexualitě a o celibátu vůbec nepromluví. Teologické fakulty by se měly zabývat problémem, kde je hranice styku s příslušníky veřejnosti, a problémem poradenství.

    Wyra šokují některé postoje katolických kněží. "V církvi jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že masturbace je těžší hřích než sexuální styk s dítětem."


    Reakce:

    Seminář o Kosovu: enormní porodnost albánských rodin

    Jaroslav Teplý

    Referat A. Stroehleina o seminari o Kosovu je velmi zajimavy. Padla v nem i zminka zapadniho diplomata o "mysleni 19. stoleti". Mozna, ze by bylo ucelne otevrit diskusi na namet "uvod do mysleni 21. stoleti". Na seminari se podle referatu asi nemluvilo o tom, ze si Srbove neoficialne dlouho stezovali nejen na propustnost albansko-jugoslavske hranice, ale hlavne na enormni natalitu v albanskych rodinach (10 deti v rodine pry byl a je standart), ktera Srby postupne vytlacuje z Kosova. Podle zpravy holandskeho deniku De Telegraaf (F. van Vliet: "Strijd om Kosovo zal geen winnaar kennen", 7.3.1998) tvori Albanci dobrych 90% obyvatelstva v Kosovu, pri cemz 70% Albancu je mladsi nez 30 let. Na srbskem stanovisku tedy asi neco pravdy bude, spis hodne. Albanci pravdepodobne pozivali a pozivaji vsech socialnich vyhod jugoslavskych obcanu (pridavky na deti apod.), takze je mozno konstatovat ze ostatni narody byvale federativni Jugoslavie prispivaly a prispivaji na tuto populacni explosi, ktera je de facto namirena proti nim samym. Jake stanovisko zaujmout k teto "populacni annexaci" v 21. stoleti?

    Dejme tomu, ze Albanci nakonec samostatnosti dosahnou - kdo je bude zivit? Nejakou dobu nepochybne "naftove" islamske staty. Vlastni nove nabyta zem Albance rozhodne neuzivi, vznikne emigracni tlak a budou se snazit usazovat nejprve asi v islamske Bosne a pak v Evrope, kde to jen pujde, protoze tam je mozno se i ilegalne usadit a pri tom pozivat vsech socialnich vyhod, to jest m.j. mnozit se dal, jak je videt na islamskych pristehovalcich, kteri chteji zit podle zasad vzniklych v 6.-7. stoleti (tehdy byla spousta deti pozehnanim), ale na urovni stoleti dvacateho. Ma tedy nekdo nejaky realny recept, jak zastavit rust poctu obyvatel nasi planety? Zadne politicky korektni reci, prosim, vzestup Le Pena ve Francii naznacuje, ze obdobi chlacholeni, bagatelisovani problemu a prazdneho zvaneni v dohledne dobe asi skonci.

    Jaroslav Teplý


    Andrew Stroehlein reaguje:

    Vždycky mám trochu problém s požadavky na zastavení růstu populace. Myslím na dvě neobyčejně hustě obydlené země, které mají náhodou taky velmi vysokou životní úroveň. Jednou je Japonsko a druhou je Holandsko, odkud píše tento čtenář.

    O demografických otázkách, o nichž pan Teplý píše, se na konferenci hovořilo. Jeden demograf ale poznamenal, že Irsko a části Itálie mají obdobnou míru porodnosti jako Kosovo a že jde hlavně o to, že tradiční populace vstupuje do moderního věku. Jde o proces, při němž dochází k růstu populace u každého názora. (Vznik nacionalismu je také, jak se zdá, spojen s rozvojem modernosti, to poznamenalo mnoho autorů.)

    Je možná podivné, že etnicky albánští Kosované, jak všichni účastníci konference souhlasili, se mají hospodářsky velmi dobře a alepoň v Prištině vede mnoho z nich finančně zajištěné životy. Bylo konstatováno, že se mají v každém případě lépe než zoufale chudí Srbové, kteří tam žijí. Mnozí z nich jsou nedávní uprchlíci z bosenské a chorvatské války. Umístil je tam Miloševič, aby se zlepšil onen etnický poměr obyvatelstva 90 ku 10. Většina z nich se vydává zpět do Bělehradu, jakmile na to nashromáždí dost mincí.

    Albánští Kosované mají také vyšší životní úroveň než většina jejich kolegů v Albánii samotné, kde je situace na hranici naprosté anarchie. Nechci se jevit příliš jako zastánce sociálně evolučních teorií, který je přesvědčen, že k společenskému vývoji dochází po etapách, ale ke snižování populace zdá se dochází přirozeně v důsledku sílící industrializace. Drakonická opatření asi nejsou nutná. Rozvoj a investice jsou lepší alternativou.

    From: Andrew Stroehlein:

    I always have a bit of a problem with calls to stop population growth. I keep thinking of two extremely densely populated countries which also happen to have very high standards of living. One is Japan and the other is Holland, where this reader writes from.

    Actually, the demographic issues he writes about here were discussed at the conference. One demographer noted, however, that Ireland and parts of Italy have similar birth-rates as Kosovo and that the issue was one of a traditional population entering modernity, a process which sees a population increase for every group of people. (the rise of nationalism also seems to be related to the development of modernity, and this has been noted by many authors)

    Oddly enough, the ethnically Albanian Kosovars, everyone at this conference agreed, are pretty well off economically and in Pristina at least, many live quite financially secure lives. They are certainly better off, it was noted, than the miserably poor Serbs who live there. Many of them are recent refugees from the Bosnian and Croatian wars, and they were put there by Milosevic in an effort to correct that 90/10 ethnic ratio. Most of them leave for Belgrade as soon as they get enough coins together to do it.

    The Albanian Kosovars are also living better than most of their colleagues in Albania proper where the situation is verging on complete anarchy.

    I don't want to appear too much a social evolutionist who believes that social development occurs in stages, but population control seems to occur as a "natural" function of industrialisation. Draconian measures are probably not necessary. Development and investment are better options.

    Andrew


    Co si počít s nemožností dalšího vzdělávání v ČR

    Helena Havelková

    Organization: The Netherlands Cancer Institute, Amsterdam

    Vazeny pane Culiku,

    neda mi, abych nezareagovala na dopis pani Mgr. Kramesove. Moje zkusenost je totiz velmi podobna.

    V dobe, kdy jsem koncila sva studia na stredni zdravotnicke skole, zacinalo u nas obdobi normalizace a ja jsem s posudkem na nasi rodinu nemohla ani uvazovat o pokracovani studia na vysoke skole. Vdala jsem se, vychovala deti, nasla si i zajimave zamestnani. Dnes pracuji v biologicke laboratori ustavu Akademie ved samostatne na casti velkeho projektu naseho oddeleni, publikuji v zahranicnich odbornych casopisech, cast prace delam v zahranici a to, ze mam "jenom" maturitu me znevyhodnuje jak pracovne, tak platove. Rada bych si doplnila vzdelani, ale jak vlastne psala jiz pani Kramesova, bez opusteni prace, kterou delam s potesenim, to nejde.

    Ja jsem ale na rozdil od ni reseni nasla. Diky laskavosti kolegu ze spolupracujiciho pracoviste v Holandsku se mi snad podari sveho cile dosahnout. Ti mi totiz nabidli, ze mohu za jejich odborne pomoci absolvovat studium na britske Open University, ktera je otevrena lidem jako jsem ja a umoznuje jim doplnit si vzdelani v oboru, ve kterem pracuji.

    Mozna, ze nas budouci vstup do Evropske unie umozni studium i dalsim lidem, jejichz pristup k dalsimu vzdelavani je u nas z nepochopitelnych duvodu nemozny.

    Helena Havelková


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|