Proč někteří vzdělanci vypadají jako idioti
K napsání článku mě inspirovala četba monotématického čísla BL (27.3. 1998) s přednáškou Jana Čulíka “Dluhy českych vzdělanců" a diskuse týchž k textu připojená.
Dřív než se dostanu dál, chtěl bych se (pro jistotu) chvíli zabývat titulkem. Pokud se čtenář příliš zaměří na výraz idiot, mohou mu uniknout slova proč, někteří a vypadají, čímž by sofistikovanost názvu vzala za své. První slovo předznamenává můj pokus o analýzu myšlenkové pasti, do níž hodně lidí spadlo a někteří v ní ještě setrvávají, přestože vrátka k návratu k myšlení byla v roce 1995 přinejmenším pootevřena. Někteří z nich vypadají podle toho, jak reagují na podněty zvnějšku, jako idioti. Pro úplnost ještě dodávám, že k účastníkům diskuse v klášteře v Teplé mám naprosto neutrální vztah. Nikoho z nich neznám osobně.
Myšlenková past souvisí s depolarizací politické scény Československa na začátku 90. let. Po velmi krátkém sdílení moci s komunistickými politiky (Adamec, Čalfa atd) došlo k rozštěpení Občanského fóra a vzniku několika pravicových stran. Jejich politickým programem byla diskreditace předcházejícího období jako celku. Přesně tak, jak to říká Vladimír Mlynář: Tahle země je v situaci clocharda, ktery se čtyřicet let válel u popelnic. Teď vstal a leze do toho baráku (zřejmě do Evropy - poznámka JJ), kde bydlej ty, který tam prostě se myjí, jedí příborem. On je špinavý, smrdí a pořád tam buší na ty dveře, aby ho tam vzali.
Součástí této politiky byla diskreditace komunistické strany. Nešlo ovšem o komunisty jako takové (ti se o svou pověst postarali už před rokem 1989), ale o zpomalení vzniku nové levice. Zánik československé federace byl z tohoto hlediska pro českou pravici jen vítaný, protože politická moc na Slovensku se v podstatě rovnala federální levicové opozici. Pravicové strany využily deklarované (ne však nezbytně absolutní) nespokojenosti obyvatelstva s předcházejícím obdobím, jakož i toho, že po ekonomické stránce se věci začaly jevily růžově (skoro přes noc se objevilo zboží, za které mohl občan utrácet svoje úspory) a vyhlásily staronové heslo kdo nejde s námi, jde proti nám. Nová censura ve sdělovacích prostředcích má nové jméno. Jak říká Vladimír Mlynář: Já mám právo snad tisknout to, co já považuji za rozumné.
Jenže, co je rozumné a co ne? Jan Čulík ve své přednášce říká: Konstatuje-li předsedkyně Obce spisovatelů, že jediné noviny, které by jí dnes (v roce 1995, poznámka JJ) otiskly článek, je Právo, ale že tam psát nechce, je to dalším znepokojujícím rysem nynějšího českého veřejného života. Jinými slovy, ostatní noviny nepovažují za rozumné tisknout, co si ona předsedkyně myslí. Znepokojujícím podrysem pak je to, že nechce tisknout v Právu, tedy v jedněch z nejčtenějších novin ČR - nejspíš proto, aby nedostala, a v jejím zastoupení možná i celá Obec, nálepku levičáka (socana, komouše, atd).
V rámci paušálního odsouzení minulosti se zneviditelnilo intelektuální a kulturní dění šedesátých a sedmdesátých let. Je zajímavé, že ačkoli z 21 účastníků diskuse (tedy spíš omývání hlavy Jana Čulíka), kteří uvedli datum narození, jsou jen tři ve věku nepamatujícím šedesátá léta, nikdo ze zbývajících osmnácti z nich neprotestoval proti demagogickému názoru Vladimíra Mlynáře: Š (Šnechtějte humanisty, dobré novináře a dobré učitele) Tady jsme ve stavu pět let po válce. Nad takovým názorem se dá jen vzdychnúť a zaplakať, ako vravia bratia Slováci. Mimochodem, v šedesátých letech vycházela řada velmi dobrých literárních a kulturně-politických periodik s relativně velkým počtem, jak se zpětně jeví, velmi profesionálně pracujících novinářů.
Situace se pro intelektuály dále komplikovala tím, že řada disidentů měla komunistickou minulost (byli v nesprávný čas v nesprávné straně). Tím byli lehce zranitelní pro své dřívější názory, zvláště pokud se domnívali, že se v šedesátém osmém, jak praví básník “mršina obrodí".
Dalším problémem intelektuálů je to, že se období po roce 1968 líčí tak, jakoby neexistovalo nic jiného než disent a alternativní kultura a že tomu pravděpodobně disidenti sami věří. Nechci bagatelizovat potíže, které disidenti měli, a útrapy, které podstoupili. Troufám si však říct, že se jim do doby po roce 1989 nepodařilo přenést nic podstatného, s čím by se mohl dnešní občan ztotožnit, nic, co by disidentům dodávalo extrovní váhu a autoritu v očích veřejnosti.
Posuzováno zvenku, to spíš vypadalo jako hra na mírný protest v mezích zákona. Možná, že moje osobní zkušenost je netypická, ale zatímco 2000 slov jsem dostal během několika hodin z několika stran, Chartu 77 jsem musel shánět (většina známých ji nakonec s jistým zpožděním měla). Další dokumenty Charty se do okruhu, v němž jsem se pohyboval, dostávaly už jen velmi sporadicky. Jako perličku mohu uvést, že chartista ulitý v podniku Geofyzika n.p. Brno, odmítl dokumenty Charty do našeho spolehlivě reakčního laboratorního kolektivu přinášet.
Intelektuálové, jak se zdá, nemají odvahu něco říct. Eduard Goldstuecker tuto situaci popisuje slovy: Není tady odvaha se odlišit názorově od toho, co je hlavní proud, co se pokládá za hlavní proud. Není tady intelektuální odvaha. Není to náhoda a není to jen dědictví totality.
I kdyby tuto odvahu měli, tak co s ní? O problémech nechtěla většina lidí dlouho slyšet. Navíc definování problémů a návrh na řešení často souvisí s kritikou lidi, kteří jsou u moci. Těm jistě nebude připadat rozumné poskytovat pro takové myšlenky prostor ve sdělovacích prostředcích, které mají pod kontrolou.
A budou-li mít intelektuálové co a kde říct, je otázka, jaky dopad budou jejich slova mít. To, co píše Iva Kotrlá o hlasu lidu na adresu disidentů je velmi výstižné: To jsi v Listopadu pomáhal pěkným dacanům k moci.
Při absenci myšlenek, se vakuum většinou vyplňuje různými příhodami. Mladší společnost se většinou zabývá drby, kdo s kým spí, jak se kdo proslavil chlastem a podobně. Ve starší společnosti k tomu přibývá, kdo už zase umřel, nebo se k tomu chystá. U disidentů se téma rozhovoru pravděpodobně rozšiřuje o to, kdo nemá koho rád a jestli někdo mluvil v poslední době s tím kterým Václavem. No a do takového prostředí přijde Jan Čulík a začne lidi rozčilovat a vyvádět ze stereotypu. Holobrádek jakysi, bez respektu ke jménům a zásluhám. Sám přece přiznává, že skákal panu ministrovi do řeči při interview tak, že ho musel pan ministrův tiskový tajemník pokárat!
Zde je v několika bodech reakce na jeho přednášku. Svědčí o tom, že řada přítomných byla v onom roce (od té doby se lecos změnilo a Václavové už nejsou tabu) ve zmíněné myšlenkové pasti (v níž, jak praví bonmot Jiřího Suchého, je nebezpečné domnívat se cokoli) a chová se v důsledku toho způsobem, ktery ospravedlňuje název tohoto článku.
Jiřina Šiklová je v šoku, Vilém Prečan ji musí uklidňovat Vladimír Mlynář rozvádí (v přepisu na dvou stranách) myšlenku, že se na příspěvek JC nedá odpovědět. Bůh nás chraň před intelektuály tohoto typu, varuje. Petruška Šustrová potvrzuje Mlynářovi, že novináři nejsou mocí vydíráni. Vzápětí to ale kazí konstatováním, že ví, že novináři, kteří kladou nepříjemné otázky nejsou zváni do televize a na neoficiální setkání a tiskovky, ale s jinou perzekucí se nesetkala.
(Není právě tento druh perzekuce spolehlivým prostředkem pro znemožnění novináře? Poznámka JJ)
Jaromír Slomek si plete slovo diskusní a diskutabilní a nesouhlasí s ničím. Zdeněk Pinc vysvětluje emigrantům, kteří se vrátili, že za jejich tristní zkušenost s přijetím mají poděkovat takovým lidem jako je pan Čulík. Pak se, zřejmě silně rozhněván, zaplétá do jakési analogie s Hitlerem a svoji lekci ze zdvořilosti, kterou podle něj Jan Čulík postrádá, končí přáním, aby mu Vilém (Prečan) neposílal kopii Čulíkova projevu. Prý z hygienických důvodů. O něco později vysvětluje: Já jsem mu jenom chtěl říct, aby se mnou takovým jazykem nemluvil, protože se nedomluvíme a mohli bychom si dát pár facek. V kontextu toho, co řekl před tím, to sice vyznívá jako hrozba, že na vyučenou dostane Čulík od něj, ale možná se mýlím. Kanadský bohemista Derek Paton tomu z jazykovych důvodů asi moc nerozumí a tak neříká nic zajímavého. Františka Janoucha Čulíkovy banality a zjednodušení vedou k menší kritičnosti ohledně české reality. Také on uděluje Janu Čulíkovi lekci z dobrych mravů: Váš příspěvek byl ještě horší, než když tady Baťa začne dovážet špatné boty. Jiří Vančura našel v textu, na rozdíl o předešlých, řadu podnětů a řekl: možná se musíme kultivovat. Sylvie Richterová je zřejmě zvyklá se rozhlížet, a tak jako první konstatuje, že pan Čulík hovoří o věcech, kterých si všiml každý, který přichází odjinud. Antonín Liehm má sice výhradu k misionářskému tónu Jana Čulíka, nicméně se domnívá, že Čulíkova přednáška by mohla v Literárních novinách vyjít, kdyby se maličko zcenzurovala (vypustit misionářský závěr, asi aby se nepopudilo) a přidává rozumnou myšlenku: Šmy po šesti letech pořád ještě nejsme schopni být zaujati názorem, který zoufale protiřečí mému názoru. A přemýšlet o tom, jestli ten názor, ktery zoufale protiřečí mému názoru, by možná nestál za to, abych přemýšlel o tom, jestli můj názor je, abych tak řekl, tak docela bullet proof, prostě neprůstřelný. Komentář Eduarda Goldstueckera nebudu glosovat. Přečtete si jej celý. Miroslav Kusý s úžasom zisťuje, že vlastne česká spoločnost je už totálne normalizovaná spoločnost, že to už je normalizátorský postoj voči názoru, ktorý je nepríjemny. Na velmi malém prostoru řekl skoro vše. Milan Uhde v Čulíkově projevu zjišťuje podezřelé panelové, hotové prefabrikované úvahy, například to, že lidé propadli konsumu.
Dá se říct, že to Jan Čulík pěkně schytal. Jenže za co? Co tak zrůdného udělal? Uvádím několik myšlenek z přednášky Jan Čulíka (stojí celá za přečtení):
I relativně malé intelektuální časopisy mohou mít velký význam pro formování politiky. V Čechách dnes vládne (také) myšlenková nejistota, anebo naopak - u některých lidi - až příliš velká myšlenková sebejistota, daná izolovaností od světové debaty o nejaktuálnějšch otázkách. Intelektuálská "hlava" českého národa, nezávislí disidenti doma i v exilu, kterou za totality uměle od národa izoloval komunistický režim, si vypěstovala zcela jiné hodnoty a zásady, než jakými se posléze řídilo tělo národa, skládající se z obyčejných lidí. V době kdy zavládla demokracie, tělo národa intelektuální elitu pohltilo. Lidé - zvlášť to platí o českých politicích - se dodnes neumějí nebo nechtějí vyjadřovat jasně, stručně, pádně a konkrétně. Je nutno šířit v české společnosti tytéž hodnoty, které se v ní disidenti snažili šířit za komunismu. Je stále zapotřebí zdůrazňovat nesmírný význam základních a neměnných etických zásad, a vysoké profesionality a poměřovat jimi chování veřejných činitelů. Je životně důležité vyvolávat věcnou, konkrétní, informovanou a srozumitelnou veřejnou debatu ke všem aktuálním otázkám. K tomu je třeba hledat aktivně pomoc v zahraničí. Je nutno studovat, jakym způsobem se daný problém řeší v jinych zemích a o těchto řešeních v Čechách informovat. Česká republika nežije sama na izolované planetě. Mimochodem, je zcela zjevné, že obyčejní lidé jsou na poslouchání klidného, jasného, nezávislého a srozumitelného hlasu intelektuálů připraveni. Mate a dezorientuje je, že ho dosud neslyší. Mlčící čeští intelektuálové tak mají velký dluh vůči své společnosti. Sdělovací prostředky v zavedené demokracii musejí určovat politikům agendu. Kritické otázky (novinářů) jsou nevítané. Na celou řadu témat není dnes ani ve Svobodné Evropě možné psát. Například nebylo v poslední době možné informovat, že ani britský premiér John Major, ani americký prezident Clinton nesmějí v době, kdy zastávají veřejný úřad, přijímat soukromé honoráře za veřejná vystoupení, protože by se to považovalo za neetické. Premier Klaus totiž vydělal na honorářích za veřejná vystoupení podle informací v parlamentě přístupných veřejnosti za poslední rok přibližně milión korun. Vynikající česká kulturní a literární tradice se v českém školství skoro vůbec neodrážejí. Čeští intelektuálové si zvykli na pasivitu. Měli by se dát dohromady. Vytvářet sítě (networking) spřízněných lidí, kteří usilují o něco dobrého a rozdělují si práci. Dalo by se pokračovat dál, ale bude lepší, když si každý, komu zmíněné číslo BL uniklo, záznam z Teplé vyhledá a přečte sám. Je to ovšem tristní četba, zejména pokud si člověk připustí myšlenku, že se tam sešla intelektuální elita národa.
