Andrew Stroehlein znovu prokázal, že je emocionálně zaujatý proti Němcům
Vážený pane Čulíku,
prosím, zveřejněte mou reakci na článek Andrew Stroehleina, "Václav Havel a 'kmenový stát'", který vyšel v Britských listech 11. března 1998.
Jsem výzkumným pracovníkem v Ústavu východoevropské historie na Univerzitě v Kolíně nad Rýnem a šéfredaktor německo-anglického vědeckého časopisu EHTNOS-NATION, který se věnuje současným otázkám etnicity a nacionality v Evropě.
Děkuji,
Andrew Stroehlein znovu prokázal, že je emocionálně zaujatý proti Němcům
Je skutečně nesporné, že pokrevní právo, "ius sanguinis", je tak absurdní jako myšlenka, že nynější potomci německých vystěhovalců do Ruska v osmnáctém století, kteří ani nehovoří německy, patří do německého národa. A já považuju za zločin, že osobám, které se narodily v Německu, ale jejichž rodiče nebo dokonce prarodiče přišli do Německa z jiných zemí, je odpíráno německé občanství.
Ale tvrdit, že Němci jsou dokonalým příkladem nacionalistické a rasistické společnosti není nic jiného než nesmysl, který se zrodil v hlavě člověka, využívajícího každé příležitosti, aby zaútočil na Německo a na Němce.
Vezměte si jen tento odstavec:
"Po válce se západoněmecká společnost rozhodla posílit myšlenku národnosti, navzdory množství strašných důkazů o tom, kam ten pojem může vést. Důvodem pro udržování a posilování pojmu německého národa bylo, že mělo být jednotlivým Němcům umožněno, aby si umyli ruce od vlastní individuální viny, spáchané za nacistické éry. Přijmete-li myšlenku, že 'za to mohl národ', snímá to vinu z jednotlivce a jednotlivec se nemusí zamýšlet nad vlastními zločiny, spáchanými v daném období. Vina je přenesena směrem nahoru, na mýtický 'národ'."
Dalo by se jistě argumentovat, že denacifikace Západního Německa mohla být radikálnější (i když zastávám názor, že to by bývalo možné jen v tom případě, kdyby byl realizován Morgenthauův plán a kdyby bylo Německo proměněno v agrární společnost). Stroehleinovo tvrzení, že:
"Po válce se západoněmecká společnost rozhodla posílit myšlenku národnosti, navzdory množství strašných důkazů o tom, kam ten pojem může vést"
nedává ale smysl v žádném případě. Pokud vím, němečtí politikové na obou stranách "železné opony" byli pod přísnou kontrolou spojeneckých velmocí, a to velmi silně ovlivnilo vývoj obou německých společností, které vznikly po druhé světové válce. Považuji za vysoce neinformované nevzít v úvahu skutečnost, že většina matek a otců "základního zákona" vůbec nebyli nacionalisté, ani rasisté.
Pro Stroehleina by možná bylo zajímavé, kdyby si přečetl předpisy pro učitele historie na středních školách, které vznikly po založení Spolkové republiky Německo. Já jsem si je přečetl. A chodil jsem do školy v severním Porýní-Vestfálsku v sedmdesátých a v osmdesátých letech, a dověděl jsem se mnohé o nacistické ideologii a o strašlivých zločinech, které Němci spáchali během Třetí říše. V žádném případě jsem nebyl pobízen, abych přijal nějakou myšlenku obecného německého národa. Naopak: mluvit ve prospěch kategorií, jako je "národ", bylo v Západním Německu ještě v osmdesátých letech velmi kompromitující (viz "Historikerstreit", spory historiků v letech 1986-87). Nepopírám, že došlo v německém povědomí ke změně. Vyvolala ji a povzbuzuje ji Kohlova vláda, a to zejména od začátku neblahého procesu sjednocení obou Němecek. Nacionalismus a rasismus bezpochyby v Německu existují, a možná se zintenzivňují. Podle mé osobní zkušenosti však nejsou silnější ani nepříjemnější než v jiných evropských zemích.
Souhlasím se Stroehleinem, že hodně starších Němců není ochotno se zabývat otázkou své osobní viny za nacistické éry. Je to nepříjemné. Domnívám se však, že je to lidský a nikoliv specificky český postoj. Avšak představa, že osobní odpovědnost za zločiny spáchané ve třicátých a ve čtyřicátých letech je přesunována na jakýsi mýtický národ neodpovídá mému pozorování: staří Němci, které znám, kteří nechtějí přiznat svou osobní vinu, prostě popírají veškerou německou vinu.
Co se týče mé generace západních Němců, Stroehleinovy výroky jsou hrubě urážlivé. Jen na základě dlouhých nočních debat s americkými přáteli a historiky v Praze jsem dospěl k závěru, že se sám nemusím cítit osobně odpovědný na nacistické zločiny. Jsem přesvědčen, že vůbec nejsem výjimka. Většina německých studentů a vědců, kteří po určitou dobu studovali někde ve střední nebo východní Evropě, a hovořili se mnou na toto téma, potvrdili tento můj názor. A mimochodem, mým přátelům a známým, kteří žili po určitou dobu v České republice, se dostalo podstatné psychologické pomoci, aby mohli překonat své národnostní komplexy vyvolané zážitky v české společnosti...
Nechci vytvářet konflikty mezi společnostmi tím, že bychom se měli nově snažit definovat národní vinu. Nejsem si jist, že něco takového jako kolektivní vina vůbec existuje. Držím se prostě názoru, že kampaně proti fašismu, nacionalismu a rasismu, které se konaly v Západním Německu, byly míněny docela vážně a nebyly úplně neúspěšné. Není to proto, že by Němci prostě byli "lepší lidi" - Němci byli donuceni přemýšlet o své strašlivé minulosti, protože prohráli válku. Jiné společnosti neměly toto "štěstí" a proto jejich "temné stránky" zůstávají neanalyzovány. Například: dokázalo postavení pomníku "bombardéru Harrisovi" [v Británii] v polovině devadesátých let, anebo protiněmecké výstřelky v [britském bulvárním] tisku v souvislosti s evropským fotbalovým mistrovstvím v roce 1996, že se hodně uvažuje o historii, o odpovědnosti a o nacionalismu?
Ethnos-Nation: Eine Europäische Zeitschrift
