Václav Havel a "kmenový stát"
Před odletem do Polska učinil prezident Havel několik zajímavých poznámek před reportéry. Nejpodivnější byla Havlova slova týkající se českého rasismu a vstupu do Evropské unie. Česká republika se musí rozhodnout, uvedl Havel, jestli chce "kmenový stát", anebo jestli si chce zvolit demokratickou cestu, která bude respektovat práva menšin. Podle Havla jen tato druhá alternativa přivede Českou republiku do Evropské unie.
Bylo by to krásné, kdyby to bylo pravda. Ve skutečnosti však Evropská unie zdaleka není rájem rasové a etnické harmonie. Ponecháme-li stranou na okamžik krvavější příklady Severního Irska a Baskicka, je jasné, že mnoho členských zemí Evropské unie má vážné problémy s rasismem nejen mezi občany ve společnosti, ale také ve svém právním řádu. Dokonalým příkladem toho je Německo.
Oficiální německé pojetí občanství - jus sanguinis, pokrevní právo, které platí v dnešním Německu je neodmyslitelně rasistické. Podle tohoto pojetí občanství má člověk, který se narodil v Německu, menší právo na německé občanství, než lidé, kteří se narodili někde v Kazachstánu. V prvním případě k tomuto dochází, když otec člověka, narozeného v Německu, pochází z Turecka, a druhý případ platí, když nějaký pra-pra-pra-pra-pra-pra-pradědeček člověka narozeného v Kazachstánu pocházel z jakéhosi království ve střední Evropě, existujícího mnoho století předtím, než vůbec vzniklo Německo. Takto absurdní pojetí občanství je jasně rasistické, takže by bylo možno použít Havlův výraz "kmenový stát" k charakteristice současného Německa.
Může se jistě zdát podivné, že země, která by si z historických důvodů měla být velmi silně vědoma nebezpečí kmenového nacionalismu, dodnes zachovává ve svém právním řádu takový pojem, jako je ius sanguinis. Když se však nad tím zamyslíme, je to logické.
Po válce se západoněmecká společnost rozhodla posílit myšlenku národnosti, navzdory množství strašných důkazů o tom, kam ten pojem může vést. Důvodem pro udržování a posilování pojmu německého národa bylo, že mělo být jednotlivým Němcům umožněno, aby si umyli ruce od vlastní individuální viny, spáchané za nacistické éry. Přijmete-li myšlenku, že "za to mohl národ", snímá to vinu z jednotlivce a jednotlivec se nemusí zamýšlet nad vlastními zločiny, spáchanými v daném období. Vina je přenesena směrem nahoru, na mýtický "národ".
Stojí zato si povšimnout, že k něčemu velmi podobnému dochází v současnosti v české společnosti po ukončení éry komunistického totalitarismu. Češi také posilují pojem svého národa a mnozí konstatují, že "my" (jako národ, nikoliv jako jednotlivci) "jsme všichni vinni" za to, co se stalo během totalitní éry. Samozřejmě, toto posilování pojmu "my" automaticky vylučuje "ony", kteří se stávají terčem rasismu.
Zanechme ale filozofování. Jde o to, že Německo a Evropská unie nejsou zrovna nejlepšími vzory pro země, které chtějí bojovat proti rasismu. Mnoho těchto zemí se staví k problému rasismu úplně stejně jako dnešní Česká republika. Rasismus zjevně není žádnou překážkou členství v Evropské unii.
Nicméně, Havel má pravdu, že rasismus možná bude překážkou pro vstup do Evropské unie. Je velmi pravděpodobné, že Evropská unie zaujme během svého rozšiřování svatouškovský postoj a Česká republika a ostatní žadatelské země budou prostě muset poslechnout a udělat, co se jim nařídí, pokud budou chtít být do EU přijaty. Je to další příklad toho, kdy Evropská unie zřejmě bude vyžadovat od svých východních sousedů, aby jednali tak, jak si EU přeje, nikoliv tak, jak sama EU jedná.
Ale poukazovat ve snaze potlačit rasismus v České republice na Evropskou unii není v žádné případě nejlepším argumentem. Rasismus je nesprávný, protože je nespravedlivý, protože dává přednost některým lidem jiném základě než na základě schopností a zásluh, protože brání některým lidem, aby mohli pozitivně přispívat k životu společnosti, a protože obyčejně vede k násilí. To nejsou kladné skutečnosti v žádné společnosti a není potřeba vyvolávat ducha Bruselu v úsilí s nimi skoncovat.
