Co se žádá od intelektuálů
Slovo 11. března 1998
Intelektuálové u nás opět vplouvají do vod moralizování, místo aby poměry, situace, problémy nazývali pravým jménem
Kdosi řekl nebo napsal, že intelektuál je člověk, který pokazí každou lidovou veselici. O to se naposledy pokusil Jan Čulík ve Slovu a Petr Uhl v Právu svými úvahami o tom, co následovalo po našem hokejovém vítězství na olympiádě. Oba jsou výborní publicisté a Petr Uhl má navíc za sebou osud, v němž prokázal, že za svými názory stojí do hrdla i statků, a má tudíž - na rozdíl od mnoha jiných - morální právo kárat národ. Při vší úctě však je možno na jejich textech ukázat nešvar, kterým mnoho českých intelektuálů trpí už od dob národního obrození.
Tehdy vznikl moderní český národ a intelektuálové sehráli při jeho znovuzrození úlohu porodní báby. Propadli však představě, že musí plnit také roli guvernantek a mladý národ vychovávat. Byli zmítáni dvěma protikladnými pocity, jež sami vytvořili a pak pěstovali: jednak pocitem stálého ohrožení křehké květinky národní kultury a existence, jednak svatým nadšením nad skvělými vlastnostmi, které si pro znovuzrozený národ vysnili a jimiž ho stále poměřovali. V podstatě si do národa promítli své vlastní obavy a touhy, a protože národ dosti často těmto vysoce morálním ideálům neodpovídal, bylo třeba ho kárat, nebo nad ním naříkat. Český národ se však vyvíjel, jak to v dějinách bývá, nezávisle na pocitech svých guvernantek a plaček a překonal dosud všechny možné katastrofy, režimy, vlády a literární módy.
Vítězství českých hokejistů v Naganu vyvolalo "v národě" nezřízenou euforii a masové oslavy. Do svátku a lidové veselice se připletli i politikové, protože museli a protože někteří z nich jsou také fandové. A pochopitelně i televize svou dosti bezradnou reportáží o oslavách. Nebylo v tom nic specificky českého. Kdo sleduje sportovní dění, ví, že k podobným veselicím dochází na celém světě. Jsou to snad už poslední spontánní slavnosti a veselice naší doby, která příliš mnoho důvodů k veselení nemá.
Sociologové, etnologové a kulturní sémiotikové v takových oslavách nacházejí řadu znaků spíše civilizačních než národních. Možná, že si tím masovým výbuchem radosti sublimujeme úzkost, osamělost a strach. Nebo je to realizace obecně lidské potřeby slavit. Nebo také potřeby mít idoly, a to jiné než ty, které se nám denně vnucují v médiích v roli politických vůdců. Máme naříkat nad národem kvůli několika rozbitým flaškám? A co měla tato veselice společného s Romy, rasismem, hospodářskou a politickou situací a několika opilci, vyzývající ostatní, aby s nimi křepčili? Nebo opět všechno souvisí se vším?
Občas se ozve hlas, že intelektuálové zklamali (tj., že neplnili dost odpovědně svou úlohu guvernantky) a že by měli více promlouvat o našich neutěšených poměrech. Zaznívá dokonce z řad politiků, kteří ty neutěšené poměry pomáhali vytvořit. Co se to vlastně od intelektuálů žádá? Snad aby se přidali do chóru mediálních zachránců "pravice", jež jako jediná může zachránit národ? To snad není potřeba: v médiích se tomuto přesvědčování věnuje odborníků a prostoru víc než dost.
Přitom se zapomíná, že existuje i jiná definice intelektuála: skutečný intelektuál je ten, kdo "říká pravdu". Problém je ovšem v tom, že intelektuál by měl tuto pravdu znát a nebát se ji říct. A protože pravdy, kterých je nám dnes třeba, jsou velmi konkrétní - ekonomické, společenské, politické, kulturní, ekologické - jsou v pozici těchto pravdu říkajících intelektuálů nikoli už moralizující spisovatelé, nýbrž sociologové, ekonomové, ekologové, historikové a politologové. Ovšem takoví, kteří nemají před očima mlhu ideologie, jsou schopni porušit železná pravidla dřevěného jazyka politiky a znovu se rozmáhajícího "jednotného myšlení" a jít proti proudu.
Nemusíme se bát, že by se takoví intelektuálové u nás nevyskytovali. Většinou, bohužel, opět vplouvají do vod moralizování, místo aby poměry, situace, problémy nazývali pravým jménem a politiky například poměřovali podle jejich skutků. Je velkým omylem předpokládat, že moralistické guvernantství národa je nějakým východiskem z naší krize. A když moralizují ti, kteří jsou za krizi spoluodpovědni, ocitáme se na hranici absurdní komiky. Tito moralizátoři jen dokazují, že jsou nezodpovědní, že žádné východisko neznají a že nemohou nabídnout nic než plytké politické heslo a moralizující frázi.
Josef VÁLKA
Přednáší na katedře historie FF Masarykovy univerzity v Brně
