středa 25. února

O B S A H

CO JE NOVÉHO V ČR:

  • Přehled aktuálních zpráv z České republiky Padesáté výročí komunistického převratu v ČR:
  • Jak to bylo a jak to budeme hodnotit dnes (Jan Čulík)
  • K vzpomínce na padesáté výročí komunistického puče mezi Čechy v New Yorku (Josef Schrabal) Irák a Západ:
  • Tajemství, která vyvolala iráckou krizi (Independent) ČR:
  • Diskriminace cizinců v České republice - III Znovu hokej:
  • Čulík urazil český národ zpochybňováním hokejových zásluh, a hokeji přitom ani nerozumí... (Jiří Jícha)
  • Nadšený dav vypadá zvenčí hloupě (J. Gutwirth)
  • Zástupce šéfredaktora deníku Slovo Ladislav Kadavý kritizuje Jana Čulíka, že zpochybnil hokejové nadšení (Slovo, 25.2.1998) K diskusím o dvojím občanství:
  • Které země povolují a které naopak zakazují dvojí občanství (Tomáš Pecina)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Padesáté výročí komunistického převratu v Československu v roce 1948

    Je příliš brzo, v samotný den výročí půlstoletí od komunistického převratu se to ještě nedá určit. Způsob, jakým bude česká společnost v těchto dnech reagovat na toto výročí vypoví hodně o jejím stavu v dnešní době.

    Bude velmi zajímavé, jak se česká společnost dokáže zamyslet nad významem února 1948 nad tím, co se v Československu a v ČR dělo za posledních padesát let, do jaké míry šlo o teroristický nátlak zvenčí a do jaké míry se na vzniku a provozu komunistického teroristického státu podíleli mnozí lidé v Československu dobrovolně sami, z touhy o vlastní prospěch. Jinou důležitou otázkou je, do jaké míry vůbec existovaly možnosti, aby se člověk sovětizaci a kolonizaci vyhnul nebo se jí efektivněji před komunistickým převzetím moci bránil. A neméně závažným problém je otázka, do jaké míry vyhlídky na komunistickou totalitu lidem v Československu vyhovovaly a kolik lidí si v poválečném období let 1945 - 1948 bylo vůbec řádně vědomo hodnot svobody, plurality a demokracie.

    (Zatím slyším většinou místo zamyšlení nad těmito tématy jen jásání o hokeji.)

    Čeští politikové bez skrupulí omezili v roce 1945 český politický život na velmi kontroverzní "Národní frontu", a zakázali strany napravo od politického středu, údajně s tím, že to byly strany, které se podílely na kolaboraci s nacisty. Mínění občanů, kteří ve velkých počtech před válkou pro tyto strany hlasovaly, bylo ignorováno. Prezident Beneš si klidně v roce 1945 vládl vydáváním prezidentských dekretů, a ty nebyly podpořeny vůbec žádným demokratickým mandátem: první poválečné volby se konaly v Československu až v roce 1946. A tak dále.

    Přitom ovšem mělo Československo po válce velké štěstí, protože ve všech ostatních východoevropských zemích, kam pronikla Stalinova Rudá armáda, byl totalitní komunistický režim zaveden okamžitě. Tříleté polodemokratické mezidobí, jako v Československu, byl v té době v této části světa neobyčejný luxus. V Československu nebyla Rudá armáda.

    Zde je popis komunistického převratu od Petra Mareše. Kapitolu vybírám z publikace Dějiny zemí koruny české II., Paseka, Praha 1992:

      V souladu se stalinskou politikou vůči středoevropským a východoevropským spojencům Sovětského svazu se vyhraňoval i postup československých komunistů vůči domácím spojencům. Mizela jejich ochota k jakýmkoliv kompromisům, neshody ve vládě se odehrávaly na pokraji vládní krize. Ve slepé uličce se v důsledku jejich postupu ocitla i jednání o nové ústavě. Nekomunistické strany na druhé straně opožděně, ale přece, nacházely společnou řeč jak v parlamentě, tak na okresní a místní úrovni. Naděje na vytvoření společné fronty posílily výsledky listopadového sjezdu sociálně demokratické strany, na kterém se velká část delegátů vyslovila pro obranu demokratických principů. Mezi komunisty vzrůstala nedůvěra ve výsledky příštích voleb a prosazoval se požadavek vypořádat se s politickým protivníkem neústavní cestou. Na počátku roku 1948 rozhodlo komunistické vedení zahájit "mobilizaci mas" ke střetnutí se "silami reakce". Na 22. února svolaly komunisty ovládané odbory do Prahy sjezd závodních rad, o šest dní později se zde měl konat sjezd rolníků. Politické napětí v zemi vrcholilo.

      Předmětem rozhodujícího střetnutí ve vládě se staly poměry v Bezpečnosti. Nekomunistické strany požadovaly objasnění krčmáňského případu a mostecké aféry (Státní bezpečnost se pokusila prostřednictvím agenta provokatéra obvinit čelné národně socialistické funkcionáře z příprady státního převratu), chtěly vytvořit komisi pro vyšetřování postupu bezpečnostních orgánů na Slovensku. Ministr vnitra Václav Nosek odpověděl přesuny ve velitelském sboru Bezpečnosti, které měly komunistům zajistit úplnou kontrolu hlavního města. 13. února vláda rozhodla, aby realizace ministrových rozkazů byla zastavena. Nosek se odmítl rozhodnutí vlády podřídit. 17. února se ministři národně socialistické, lidové a demokratické strany dohodli, že nebude-li usnesení splněno, podají demisi. Doufali, že v rozhodujícím okamžiku se k nim připojí i ministři sociálně demokratičtí, kteří v posledních střetnutích spolupracovali s protikomunistickým blokem.

      Rozhodnutí o demisi ukázalo jasně, nakolik byli demokratičtí politikové v zajetí iluzí o možnosti svést boj s komunisty parlamentní cestou a nakolik jim chyběl jasný plán dalších společných akcí. Rozhodli se riskovat zásadní konflikt ve chvíli, kdy všechny výhody byly na straně protivníka. Komunisté měli pdo kontrolou nejdůležitější mocenské nástroje, zmobilizovali již své stoupence, kteří měli v nejbližších dnech zaplavit rozhodnující politické centrum - Prahu. Měli také pevně zformované a dynamick évedení a mocného zahraničního spojence, na jehož podporu se mohli spolehnout. Naproti tomu demokratické strany spojovalo pouze odmítnutí nedemokratického postupu komunistů. Mezi nekomunistickými politiky panovala stranická řevnivost, žádný z nich nebyl natolik výraznou osobností, aby se mohl ujmout řízení probíhajícího boje. Vazby Československa na Západ byly zásadním způsobem narušeny a většina světových politků je považovala za definitivní součást sovětského bloku.

      Své naděje vkládají odstupující ministři do prezidenta Beneše, který se stále ještě těšil velké autoritě jak mezi politiky, tak ve veřejnosti. Mezi jeho ústavní pravomoci patřilo jmenovat v případě vládní krize úřednickou vládu a především vypsat předčasné volby. Hlavně národní socialisté byli přesvědčeni, že výsledky voleb by vyzněly v neprospěch komunistů. Prezident mohl také demisi odmítnout, a tak donutit komunisty, aby se buď podřídili rozhodnutí vlády a vrátili se tak alespoň dočasně k ústavním pořádkům, nebo aby nesli zjevnou a nepochybnou vinu za rozbití Národní fronty.

      20 února, poté, co se ukázalo, že ministr Nosek dosud nesplnil usnesení vlády, oznámili ministři Petr Zenkl, Hubert Ripka, Jaroslav Stránský a Prokop Drtina (nár.soc.), Jan Šrámek, František Hála, Adolf Procházka a Jan Kopecký (lid.) Štefan Kočvara, Ivan Pietor, Mikoláš Franek a Ján Lichner (dem.) oficiálně prezidentu republiky, že odstupují ze svých úřadů. Komunisté byli na tento krok připraveni a již následujícího dne přišli s vlatním návrhem řešení vzniklé krize. Požadovali, aby prezident demisi přijal a doplnil vládu o ministry podle jejich představ.

      V atmosféře perfektně zinscenovaných masových demonstrací komunistických přívrženců, s představou hrozící občanské války a následujícího sovětského zásadu, nenašel stárnoucí a nemocný Beneše dostatek odvahy pustit se do boje. 25. února 1948 přistoupil na komunistické požadavky, přijal demisi demokratických ministrů a jmenoval vládu složenou téměř výlučně z komunistů a z jejich nejvěrnějších spojenců. Klement Gottwald mohl manifestantům na Staroměstském náměstí triumfálně oznámit "porážku reakce".

      Následujícího dne vydaly vlády Spojených států, Francie a Velké Británie prohlášení o událostech v Československu, ve kterém konstatovaly, že "prostřednictvím uměle a záměrně vyvolané krize a za použití jistých metod, vyzkoušených již předtím na jiných mistech, bylo znemožněno svobodné působení parlamentních institucí a zavedena skrytá diktatura jedná strany pod zástěrkou vlády národní jednoty." Toto hodnocení bylo jistě výstižné. K dalším krokům ve prospěch československé demokracie neměly v té době západní mocnosti ani dostatek sil, aby dostatečně silný motiv. Pževzetí moci komunisty bylo provázeno početnými vystoupeními na jejich podporu. Proti převratu demonstrovala jen nevelká skupina studentů (včetně mé matky, pozn. JČ), dožadující se přijetí u prezidenta Beneše. Rozhodující část obyvatel zůstala pasívní a mlčící většinou, která si nedovedla představit, co bude následovat.

      "... ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové a vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu Prezidentu-Osvoboditeli: 'Věrni zůstaneme'.

      Jestliže tak činím, tedy jenom proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ve své většině prokáže, že jsou mu cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali mravní vyspělost, věrnost a demokratický smysl našeho lidu."

      (Ze záznamu projevu Edvarda Beneše k delegaci, vedené Klementem Gottwaldem, při podpisu demise demokratických ministrů v únoru 1948.)


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|