Jak nás Bill všechny nechal na holičkách

How Bill screwed us all

Pár citátů z článku Barbary Ehrenreichové, který vyšel v sobotu 24. 1. v deníku Guardian:

Věcně řečeno, dosud ještě není ve Spojených státech trestným činem pro muže, ani pro ženatého muže, vyspat se s jednadvacetiletou dívkou, která k tomu dá svolení. Právní klička ovšem spočívá v obvinění, že Clinton nutil Lewinskou, aby lhala o jejich poměru pod přísahou. Ale i jestliže bude Clinton donucen opustit prezidentský úřad, jádrem věci nebude vyvíjení nepřípustného nátlaku na svědkyni. Jádrem problému je sex, sexualita a různé jiné cesty k příjemným záležitostem.

Už celá léta prosazuje pomalu, ale úspěšně, americká pravice svou občanskou válku týkající se "kultury" a morálky. V důsledku toho se Amerika ocitá v nemilosrdně puritánském prostředí. Tragédie je, že Clinton mohl kdysi tento pokrok puritanismu zarazit - kdyby býval měl odvahu.

Clinton, stejně jako ostatní "baby boomers", osoby narozené po druhé světové válce, v období hospodářského rozkvětu, vyrostl ve společnosti, která byla daleko tolerantnější k mužské nevěře. Za éry Johna F. Kennedyho to zvyšovalo mužovu reputaci, když se mu podařilo dobýt více žen.

V šedesátých letech pronikly na pracoviště do podniků ženy a ty začaly protestovat proti pojetí pracovišť jako hřiště pro muže, kde si mohou namlouvat ženy. Není pravda, že ženy, či feministky, nemají rády sex, jde spíše o to, že všem ženám je poněkud odporné, když se na ně chlapi za všech okolností dívají chlípně. V některých situacích to máme rády. Do práce ale chodíme, abychom tam pracovaly, a pokud není naším zaměstnáním břišní tanec, je pro nás urážkou, jsou-li naše schopnosti posuzovány podle toho, jaké máme tělesné orgány a komu jsme ochotny je propůjčit.

Feminismus se postavil proti sexuálnímu obtěžování, aby ženám uvolnil cestu k možnosti hospodářské realizace. Jistě, některé feministické postoje jsou přehnané. Ale ani muži nemají rádi, když se na ně ve všech situacích začnete obracet s intimní důvěrností. Schválně jim zkuste tykat za všech okolností v zemích, jejichž řeči mají zájmena druhé osoby jednotného čísla.

Ale Clintonovým problémem nebyl feminismus. Clinton se cítí ve společnosti žen dobře, a jmenuje i starší z nich do vysokých úřadů Proto ho feministické organizace podporovaly - dokonce i proti obviněním Pauly Jonesové - National Organization of Women blekotala cosi temně o pravicovém spiknutí, což bylo podivné - jestliže je přece podle někoho sexuální obtěžování zločinem, je zločinem i když se ho dopustí mně sympatický Demokrat.

Clintonův problém ale není, že je muž, ženatý muž či dokonce ženatý muž, který je náhodou prezidentem Spojených států. V kulturní ikonografii Ameriky devadesátých let je Clinton představitelem celé generace a jejího oblíbeného desetiletí - šedesátých let. Právě proto ho pravice od ssamého počátku nenáviděla, jako ztělesnění Dionýsa, vtěleného boha orgií.

Na Národní konvenci republikánů v roce 1992 zaútočila na Clintona Marilyn Quaylová, manželka tehdejšího viceprezidenta Dana Quayla a zahájila tam tuto kulturní válku. Napadla demonstranty, ty, kteří se vyhnuli válce ve Vietnamu, uživatele drog, a pracující matky. Posléze deník Washington Times (který vlastní sekta Moonies) odmítl šedesátá léta jako "jedovaté desetiletí", charakterizované "nihilismem" a "infantilním hedonismem".

Od samého začátku však Clinton svou roli jako představitel šedesátých let nedokázal hrát profesionálně. Když se ho ptali na to, proč se vyhnul válce ve Vietnamu, začal to okecávat, namísto toho, aby zůstal věrný svým principům a jasně řekl: "Ano, a nejenže jsem se vyhnul službě ve Vietnamu, ale také jsem hrdě protestoval proti této válce, jak velelo svědomí mnoha jiných Amerických občanů, atd., atd."

Když se ho ptali na marihuanu, také to okecával kolem. Přiznal, že sice marihuanu kouřil, ale nevdechoval. Proč sakra neřekl: "Ano, zkusil jsem to. Neudělali jsme to snad všichni? A nad čím se vzrušujete? Vynikajícím dědictvím alternativní kultury šedesátých let je to, že nyní každý ví, že je marihuana neškodná a vůbec nemá ošklivé vedlejší důsledky jako alkohol." Nebo něco takového.

Konec konců mohl otevřeně zaútočit proti pravicovému zkreslování historie. Ubohá démonizovaná šedesátá léta zdaleka nebyla desetiletou trvalou sexuální orgií, jak si to představují puritánští stoupenci pravice. Byla to doba, kdy naposledy brala dosti podstatná část Američanů politiku natolik vážně, že se pokusila jí účastnit - organizováním, protestováním a děláním takových akcí, k nimž se obyčejně uchylují aktivní občané.

Důležité ale je, že měl Clinton před pár lety jednat trochu agresivněji v otázce sexu a jeho souvislosti s politikou. Politik, páchající nevěru, by se možná měl omluvit manželce, ale pokud politik nepáchá nevěru během zasedání vlády anebo nespí s politickými představiteli jiných zemí, nemusí se omlouvat svým voličům. Když zveřejnila Gennifer Flowers, že měla s Clintonem poměr, tenhejší prezidentský kandidát Clinton a Hillary šli do televize a jaksi tam ševelili o problémech lásky a manželství. Clinton ale měl už tehdy říct rovnou: "Promiňte, přátelé, ale do tohohle vám nic není. I kdybych nechal po celém státě Arkasas tlustou stopu chámu, jako guvernér jsem pracoval dobře."

Clinton se bohužel nepostavil puritanismu pravice, postupně se mu podrobil. Nejhorší to bylo v případě reformy sociálního zabezpečení. Pro pravici nebyla reforma sociálního zabezpečení opatřením na snížení rozpočtového schodku, ale byla morální křížovou výpravou proti oněm mýtickým ženám v černošských ghettech, které se prý rozmnožují jen proto, aby získaly pár dalších dolarů sociálního zabezpečení. Clinton mohl okamžitě na základě statistick dokázat, že to je nesmysl. Namísto toho se připojil ke kampani proti nemanželským dětem.

Nikdo jistě neočekává, že by prezident ve funkci měl schvalovat mimomanželský sex, měl ale přiznat, že k mimomanželskému sexu dochází a že děti, které se narodí i z takového setkání, jsou plnohodnotné lidské bytosti.