Kolik bude stát stát nedůvěra vládě

Poukazuje se na to, že manželská nevěra dosud není v Americe trestným činem ani pro prezidenty. Dodal bych však, že manželská nevěra vede ke lhaní a lhaní může vést i k nucení ke křivé přísaze - za což, kdyby se to prokázalo (existuje pouze Clintonovo svědectví proti svědectví Monicy Lewinské, tuším, že užívat tajně pořízených nahrávek jako soudních důkazů je v Americe nepřípustné) Clinton by skončil na tři roky ve vězení. Upozorňuju na komentář z listu Guardian o tom, jak se proměňuje politická debata v demokraciích v primitivní řady nových a nových skandálů. Které vytlačují inteligentnější politický diskurs. Článek se mi zdá docela aktuální i pro Českou republiku.) JČ

Prezident Lyndon Johnson souložil se sekretářkou v Bílém domě na stole

Mimomanželský sex v Bílém domě má dlouhou tradici. Amerického prezidenta Warrena Hardinga v letech 1921-1923 přistihla manželka při sexu s mladou milenkou Nan Brittonovou ve skříni na šaty. O čtyřicet let později se odával sexu v šatníku s Mary Mayerovou prezident John F. Kennedy. Lyndona Johnsona přistihla při sexu v šatníku s jednou sekretářkou jeho manželka.

Údajně i první americký prezident George Washington byl v Bílém domě své manželce nevěrný. "Jakmile nászačne pokoušet nějaká žena a okusili jsme zakázané ovoce, touhu už nelze zarazit," řekl Washington. Traduje se, že měl poměr se Sarah Fairfaxovou, kterou pronásledoval jedenáct let.

Během dvanácti let v prezidentském úřadě měl Franklin D. Roosevelt několik milenek. Sekretářskému oddělení Lyndona Johnsona se přezdívalo "harém", jednou souložil s jakousi zaměsdtnankyní v Bílém domě na stole.

Obrovské množství milenek měl John F. Kenedy, i když nebyl při souloži prý velmi dobrý. Britskému premiéru Haroldu Macmillanovi se svěřil, že dostává migrény, když "příliš dlouho nemá ženskou".

Ženy přitahuje k americkým prezidentům aura moci. Dokázal to jeden americký list, který oblekl Clintonova dvojníka jako popeláře a jako prezidenta. Ženy přirozeně obrovsky přitahoval dvojník oblečený za prezidenta. Psychologové se domnívají, že aura člověka, kteří řídí světové záležitosti, je pro ženy afrodisiakem: usuzují, že bude dominantní i v ložnici.

Wesley Hagood, autor knihy Presidential Sex, konstatuje, že se počet sexuálních skandálů kolem amerických prezidentů zvyšuje. "Z prvních 14 amerických prezidentů byly zapleteni do sexuálních skandálů jen tři, z druhých 14 čtyři a z posledních čtrnácti už osm."

Deník Guardian takto v sobotu 24.1. 1998 vylíčil kampaň americké extrémní pravice proti Billu Clintonovi:

Komunikují spolu na internetu, prostřednictvím videa a krátkovlnným rádiem. Bojují v soudních síních, nikoliv ve volebních místnostech. Využívají spojenců z Christian Coalition a z částí britského tisku. Už pět let jsou přesvědčeni, že je Bill Clinton lhář, podvodník, překupník drog a dokonce i vrah.

Jejich aktivity jsou obyčejně bagatelizovány jako činnost šílenců - proticlintonovských bláznů. Teď ale, konečně, po pěti letech, cítí ospravedlnění a cítí krev.

Proticlintonovští aktivisté jsou přesvědčeni, že Clinton praktikoval v Bílém domě nemanželský sex na běžícím pásu, přijímal úplatky, když byl guvernérem v Arkansasu, dovolil, aby bylo letiště Mena v západním Arkansasu využíváno k pašování kokainu, pral špinavé peníze, a organizoval ozbrojenou mafii, ve svém kanceláři v Bílém domě požívá kokain a marihuanu, dal bezpočtu svých stoupenců vysoká místa a uplatil je, aby je umlčel, že jeho manželka Hillary provozuje lesbický sex se svou poradkyní Susan Thomasovou.

Nejpozoruhodnější je tvrzení, které koluje na internetových stránkách a samizdatem, že Clinton a jeho pomahači zavraždili 56 kolegů a svědků, kteří prý věděli příliš mnoho. V ohnisku těchto obvinění je nevyjasněná smrt právníka Vince Fostera v roce 1993. Nikdi z proticlintonovských spiklenců nevěří, že to byla sebevražda.

Hlavní silou v proticlintonovském hnutí jsou undergroundové sdělovací prostředky, které nabyly od roku 1992 podstatně na síle. V čele tohoto hnutí je talk radio, zejména to, v němž hovoří ultrakonzervativní Rush Limbaugh, jehož denní výlevy proti Clintonovi a jeho "kulturním liberálům" poslouchá dvacet miliónů posluchačů. Jinými hvězdami talk radio jsou G. Gordon Liddy, který byl odsouzen v aféře Watergate do vězení, a ústřední postava aféry Iran-contras Oliver North. Tyto rozhlasové stanice jsou zaujaté: principy BBC, že vysílání musí být vyvážené a informace spolehlivě ověřené, pro ně neplatí. Co slyší, odvysílají to.

Proticlintonovskou kampaň podporují noviny Washington Times a časopis Insight, které financuje církev the Moonies. Velkou pomoc nabízí konzervativní časopis The American Spectator, který zveřejnil tzv. Troopergate - že prý využíval v Arkansasu Clinton svých tělesných strážců, aby mu opatřovali ženy. Detailní studii aféry Whitewater podnikl deník Wall Street Journal.

Kampaň proti Clintonovi vedou právníci a staří aktivisté křesťanské pravice. Paula Jonesová žaluje prezidenta Clintona prostřednictvím firmy Rader, Campbell, která se specializuje na obranu násilných demonstantů proti interrupci. Právní výdaje Pauly Jonesové, které se odhadují na 120 000 dolarů, platí Rutherford Foundation, nátlaková organizace prosazující křesťanský fundamentalismus, ktertá také financuje obhajobu jednoho bývalého člena americké nacistické strany.

Proti Clintonovi vystupují veškerá velká jména křesťanského konzervatismu. Jerry Falwell, zakladatel organizace Moral Majority, inzeruje ve svém pořadu na kabelové televizi klíčové proticlintonovské video. V roce 1994 poskytla The Conservative Political Action Conference jako první organizace platformu Paule Jonesové.

Hlavním zdrojem energie tohoto podivného politického podsvětí je víra, že Clinton je téměř satanskou postavou, a přesvědčení, že pokud není možné ho odstranit volebními demokratickými prostředky, bude se to muset udělat soudní cestou. Tento arogantní nezájem o demokratickou politiku částečně vysvětluje, proč jsou proticlintonovci tak daleko vzdáleni od hlavního proudu politiky.-

Je pozoruhodné, že Republikánská strana se chová v těchto dnech velmi opatrně. Newt Gingrich, mluvčí Sněmovny reprezentantů, v pátek apeloval na Američany aby "zpomalili, uvolnili se a vyčkali, jak se fakta vyvinou". Umírněnost republikánů v posledních hysterických dnech byla pozoruhodná. Ukazuje to, že tažení proti Clintonovi je především projektem extrémní pravice.

Jak nás Bill všechny nechal na holičkách

How Bill screwed us all

Pár citátů z článku Barbary Ehrenreichové, který vyšel v sobotu 24. 1. v deníku Guardian:

Věcně řečeno, dosud ještě není ve Spojených státech trestným činem pro muže, ani pro ženatého muže, vyspat se s jednadvacetiletou dívkou, která k tomu dá svolení. Právní klička ovšem spočívá v obvinění, že Clinton nutil Lewinskou, aby lhala o jejich poměru pod přísahou. Ale i jestliže bude Clinton donucen opustit prezidentský úřad, jádrem věci nebude vyvíjení nepřípustného nátlaku na svědkyni. Jádrem problému je sex, sexualita a různé jiné cesty k příjemným záležitostem.

Už celá léta prosazuje pomalu, ale úspěšně, americká pravice svou občanskou válku týkající se "kultury" a morálky. V důsledku toho se Amerika ocitá v nemilosrdně puritánském prostředí. Tragédie je, že Clinton mohl kdysi tento pokrok puritanismu zarazit - kdyby býval měl odvahu.

Clinton, stejně jako ostatní "baby boomers", osoby narozené po druhé světové válce, v období hospodářského rozkvětu, vyrostl ve společnosti, která byla daleko tolerantnější k mužské nevěře. Za éry Johna F. Kennedyho to zvyšovalo mužovu reputaci, když se mu podařilo dobýt více žen.

V šedesátých letech pronikly na pracoviště do podniků ženy a ty začaly protestovat proti pojetí pracovišť jako hřiště pro muže, kde si mohou namlouvat ženy. Není pravda, že ženy, či feministky, nemají rády sex, jde spíše o to, že všem ženám je poněkud odporné, když se na ně chlapi za všech okolností dívají chlípně. V některých situacích to máme rády. Do práce ale chodíme, abychom tam pracovaly, a pokud není naším zaměstnáním břišní tanec, je pro nás urážkou, jsou-li naše schopnosti posuzovány podle toho, jaké máme tělesné orgány a komu jsme ochotny je propůjčit.

Feminismus se postavil proti sexuálnímu obtěžování, aby ženám uvolnil cestu k možnosti hospodářské realizace. Jistě, některé feministické postoje jsou přehnané. Ale ani muži nemají rádi, když se na ně ve všech situacích začnete obracet s intimní důvěrností. Schválně jim zkuste tykat za všech okolností v zemích, jejichž řeči mají zájmena druhé osoby jednotného čísla.

Ale Clintonovým problémem nebyl feminismus. Clinton se cítí ve společnosti žen dobře, a jmenuje i starší z nich do vysokých úřadů Proto ho feministické organizace podporovaly - dokonce i proti obviněním Pauly Jonesové - National Organization of Women blekotala cosi temně o pravicovém spiknutí, což bylo podivné - jestliže je přece podle někoho sexuální obtěžování zločinem, je zločinem i když se ho dopustí mně sympatický Demokrat.

Clintonův problém ale není, že je muž, ženatý muž či dokonce ženatý muž, který je náhodou prezidentem Spojených států. V kulturní ikonografii Ameriky devadesátých let je Clinton představitelem celé generace a jejího oblíbeného desetiletí - šedesátých let. Právě proto ho pravice od ssamého počátku nenáviděla, jako ztělesnění Dionýsa, vtěleného boha orgií.

Na Národní konvenci republikánů v roce 1992 zaútočila na Clintona Marilyn Quaylová, manželka tehdejšího viceprezidenta Dana Quayla a zahájila tam tuto kulturní válku. Napadla demonstranty, ty, kteří se vyhnuli válce ve Vietnamu, uživatele drog, a pracující matky. Posléze deník Washington Times (který vlastní sekta Moonies) odmítl šedesátá léta jako "jedovaté desetiletí", charakterizované "nihilismem" a "infantilním hedonismem".

Od samého začátku však Clinton svou roli jako představitel šedesátých let nedokázal hrát profesionálně. Když se ho ptali na to, proč se vyhnul válce ve Vietnamu, začal to okecávat, namísto toho, aby zůstal věrný svým principům a jasně řekl: "Ano, a nejenže jsem se vyhnul službě ve Vietnamu, ale také jsem hrdě protestoval proti této válce, jak velelo svědomí mnoha jiných Amerických občanů, atd., atd."

Když se ho ptali na marihuanu, také to okecával kolem. Přiznal, že sice marihuanu kouřil, ale nevdechoval. Proč sakra neřekl: "Ano, zkusil jsem to. Neudělali jsme to snad všichni? A nad čím se vzrušujete? Vynikajícím dědictvím alternativní kultury šedesátých let je to, že nyní každý ví, že je marihuana neškodná a vůbec nemá ošklivé vedlejší důsledky jako alkohol." Nebo něco takového.

Konec konců mohl otevřeně zaútočit proti pravicovému zkreslování historie. Ubohá démonizovaná šedesátá léta zdaleka nebyla desetiletou trvalou sexuální orgií, jak si to představují puritánští stoupenci pravice. Byla to doba, kdy naposledy brala dosti podstatná část Američanů politiku natolik vážně, že se pokusila jí účastnit - organizováním, protestováním a děláním takových akcí, k nimž se obyčejně uchylují aktivní občané.

Důležité ale je, že měl Clinton před pár lety jednat trochu agresivněji v otázce sexu a jeho souvislosti s politikou. Politik, páchající nevěru, by se možná měl omluvit manželce, ale pokud politik nepáchá nevěru během zasedání vlády anebo nespí s politickými představiteli jiných zemí, nemusí se omlouvat svým voličům. Když zveřejnila Gennifer Flowers, že měla s Clintonem poměr, tenhejší prezidentský kandidát Clinton a Hillary šli do televize a jaksi tam ševelili o problémech lásky a manželství. Clinton ale měl už tehdy říct rovnou: "Promiňte, přátelé, ale do tohohle vám nic není. I kdybych nechal po celém státě Arkasas tlustou stopu chámu, jako guvernér jsem pracoval dobře."

Clinton se bohužel nepostavil puritanismu pravice, postupně se mu podrobil. Nejhorší to bylo v případě reformy sociálního zabezpečení. Pro pravici nebyla reforma sociálního zabezpečení opatřením na snížení rozpočtového schodku, ale byla morální křížovou výpravou proti oněm mýtickým ženám v černošských ghettech, které se prý rozmnožují jen proto, aby získaly pár dalších dolarů sociálního zabezpečení. Clinton mohl okamžitě na základě statistick dokázat, že to je nesmysl. Namísto toho se připojil ke kampani proti nemanželským dětem.

Nikdo jistě neočekává, že by prezident ve funkci měl schvalovat mimomanželský sex, měl ale přiznat, že k mimomanželskému sexu dochází a že děti, které se narodí i z takového setkání, jsou plnohodnotné lidské bytosti.

Pronásledování Clintona je nebezpečné

Móda skandálů

Žijeme ve věku skandálů. Skandály dominují politice po celém světě způsobem, který by se zdál ještě před jedinou generací nemyslitelný. Už vůbec nejde o střetávání myšlenek, o analýzu politikckých programů. posuzování schopností lidí ve vetřejné sféře. Soustřeďujeme se raději na to, kdo po straně dal komu co oplátkou za co a kdo vlezl do postele s někým jiným, než byla jeho žena. Skandál hrozí, že se stane motorem státní politiky, a ztracená je vláda, která si s ním neví rady. Na jedné straně chtějí lidé čistou vládu - nikdo nechce, aby u moci byli podvodníci nebo zločinci. Avšak, na druhé straně, neúprosné pronásledování lidských slabostí u zvolených osobností ve veřejné sféře vede k tomu, že si postupem času ti nejschopnější lidé rozmyslí, zda mají zapotřebí, dávat se do politiky a vystavovat se tomuto pronásledování.

Mezitím to ochromuje vládu tím, že musí věnovat energii neustálým bojům proti obviněním, s nimiž přicházejí oponenti skoro každý týden.

Clintonova situace se liší od situace politiků v jiných zemích snad jen tím, že kromě toho, že je Clinton prezidentem Spojených států, tento člověk je vlastně nejblíže postavení vládce celého našeho světa. Clintonova nepozornost vůči mezinárodní scéně by mohla vést ke vzniku potíží anebo ještě mnohého horšího na celé řadě míst na světě - od Blízkého Východu až po Rusko, od Afriky až po Asii, která se snaží reorganizovat se po ekonomickém krachu.

Většinou se politikové stávají obětí obvinění z finanční korupce. Někdy se dostávají do popředí sexuální nebo jiné osobní výstřelky. Často - jako v Clintonově případě - jdou sexuální a finanční skandál ruku v ruce. Pokud velkou rybu nechytí hák nesrovnalostí politického financování, užijme raději udici nesprávného sexuálního chování.

Máme-li pozorumět problému, jemuž čelíme, je nutno odložit na okamžik stranou otázku viny a zabývat se nebezpečím, že pokud si nedáme pozor, politika by mohla degenerovat v ubohý proces, v jehož rámci se soupeřící politické strany neustále obviňují ze skandálů. V tomto novém světě, jakmile nová vláda zasedne do úřadu, její oponenti začnou shánět "fakta", jimiž by ji mohli zničit.

Dojde-li skutečně ke zničení vlády, nemusí to být v důsledku nějakého jednoho velkého skandálu, ale může to být důsledkem postupné eroze autority a legitimnosti vlády a jejích členů, jak musí čelit dalším a dalším obviněním ze skandálů, a některé jsou prokázány, jiné nikoliv, zústanou jí jen přede dveřmi, jako kočka přináší ptáky, které zabila na zahradě.

Clinton byl během let, kdy zastává prezidentský úřad, svědkem vzniku celého průmyslu zabývajícího se vyšetřováním jeho osoby, jeho společníků a kolegů. Je ironické, že sám tento průmyslový růst financoval. Jeho skandálům věnoval Kongres tisíce "mužohodin" , vyslýchaly se stovky a stovky svědků a celé legie právníků. Všechno to financoval americký stát. Clinton sám má obrovské dluhy nezaplacených právních poplatků a alespoň šest jeho poradců opustilo vládu tvrdě zadluženo, protože museli přetrpět rozsáhlá vyšetřování přestupků, které, i kdyby byly prokázány, byly většinou triviální.

V Británii také vznikají jemné tendence k tomuto druhu politiky.

Proč dochází k tomuto vývoji? Nezdá se přece, že by v současnosti byli politikové o tolik horší než kdy předtím, a tak musí být vysvětlení jinde. Politické strany v současnosti potřebují k svému provozu velké finanční prostředky, a to je nutí, aby si opatřovaly peníze způsobem, který bývá pochybný a někdy dokonce je trestný. Je zjevné, že v mnoha zemích je zapotřebí reformy financování politických stran, k tomu však nedošlo.

Zadruhé, a to i v autoritářských zemích, vlády ztratily vliv nad kontrolou informací. Tento vliv dále slábne.

Zatřetí, v demokratických zemích dochází k oslabování politických rozdílů mezi programy, a tak se soutěží v politické aréně především v otázkách poctivosti a důvěryhodnosti.

Tvrdí-li nějaká vláda, že je otevřená, a zároveň, že je ctnostná, je to pro ni velmi nebezpečné. Politika se totiž velmi lehce stává hrou, v níž jde o to, dokázat, že váš protivník je méně důvěryhodný než vaše strana.

Amerika nyní ukázala světu novou etapu. Došlo totiž ke spojení soudnictví a sdělovacích prostředků v jejich boji proti zlořádům vládních činitelů.

Nejde o to, zda konkrétní vyšetřování - ať už to je ve Spojených státech, nebo nedávno ve Španělsku či v Itálii - bylo oprávněné či nikoliv, ale o to, zda se vyšetřování, které je někdy bezpochyby zdravé a nutné, nemůže proměnit ve svého druhu politickou nemoc, což je možná případ Clintonovy Ameriky. Pak se stává skandál, na škodu politice, účelem, který světí prostředky.

Čeští ISPs