Falešná solidarita
(Z Fóra NP. Viz včerejší Britské listy. JČ.)
Když jsem napadl případ chození na pivo, šlo mi o české pojetí solidarity. Pisatel použil spojení "hajzl bonzák" a v dnešní
době to pochopitelně evokuje kauzu ODS a stanovisko pro-klausovské kliky. Pisatel nevěděl, kdo byl tím, kdo to nabonzoval.
Mohl to být zapálený komunista, zapálený voják, mohl to být nějaký bažant, který se tak chtěl odplatit mazákům. Jeho jednání
mohlo být značně komplikované, co se jeho motivace a důvodů týče. Pisatel však motivy neznal, ani neanalyzoval, prostě tím,
že nabonzoval něco, z čeho měl on sám osobně výhodu, tak ten, kdo to učinil, byl automaticky hajzl.
V pozadí za tímto postupem je podle mne archetyp, který je hluboce zapsán v českém podvědomí. Jinak řečeno, udavač je
vždycky svině, protože prvořadou povinností je být solidární. Obdobnou teorii razí mimo jiné i Neff, coby "držet basu".
Hlavní hřích třeba Luxe je, že basu nedrží a manévruje, čímž prosazuje své politické zájmy. Hřích je se lišit, dělat něco jinak,
než jak si přeje nějaká majorita nebo skupina. Neposuzuje se, co se říká, posuzuje se to, že se říká něco jiného, než se čeká.
To je slepé údolí českého myšlení. Tohle myšlení mělo své oprávnění v těžkých dobách, kdy měl být národ spolu (a ve
skutečnosti ale nebyl) v zásadních věcech, za nacismu popř. socialismu. V dobách a v situacích, kdy se tímhle držením
basy ve skutečnosti zastírá nějaká levota, je držení basy morální i ekonomickou škodou pro národ. Držení basy se projevuje
nakonec různě - opisováním úkolů ve škole, šikanou bažantů na vojně, korupcí.
Je to nakonec únik od osobní odpovědnosti individua. Přenáší a roznáší se tím odpovědnost na "kolektiv". Držení basy je ve
skutečnosti hluboce levicové.
Jsou situace, kdy jednota je síla, a té síly je třeba vůči vnějšímu ohrožení, pak je osobní loajalita nejvyšší ctnost. V normální
situaci je ale jednota slabost.
Alternativou k "osobní loajalitě" je držení se (t.j. loajalita) "principů". Držení se určitých pravidel. Z držení se těchto pravidel
pak pro mne osobně plyne odvozeně osobní loajalita. Jinak řečeno, na začátku se mají domluvit pravidla, k jejichž dodržování
se všichni zaváží (nebo jsou považována obecně za správná). Dokud všichni všechna pravidla dodržují, je vymáhání osobní
loajality naprosto oprávněné. Pokud se někomu ukáže, že pravidla jsou nevýhodná, má podle situace právo někdy z toho
vycouvat, ale vždycky tak, aby nepoškodil ty, kteří chtějí v dodržování pravidel pokračovat. To je loajalita, ke které se jsem
ochoten osobně hlásit. Ne apriorní loajalita za každých okolností. To je druh poddanství, ve kterém je obyvatelstvo drženo
těmi, co na solidaritu stejně kašlou.
Má být třeba muž loajální k nevěrné manželce?
Co myslíte?
V mém diskuzním příspěvku mi šlo o to, v poněkud vyostřenější podobě na tento fenomén chápání "falešné loajality"
upozornit. Pan Čulík to odsud převzal bez mého vědomí, nebo schválení. Nejsem z toho nadšen zejména proto, že diskuzní
příspěvky jsou vždycky zasazeny do nějakého kontextu, přinejmenším časového proudu příspěvků, zatímco publikace ala
článek je spíše jednorázovou věcí. Kontext je článku dodáván jinak, než zprávám v diskuzním fóru.
Pochopitelně, že nejsem osobně svatý, a že logicky tak jsem trochu pokrytec. Námitky jdoucí tímhle směrem uspějí u každého
člověka. Protiargumentem tím pádem moc nejsou. Nevím, jak jinak upozornit na některé "principielní" věci, než že napíšu, že
je to princip.
P.S.: V jiné rovině je obdobný problém vyhřezlý jinak - posuzuje se forma, ne obsah. Říká-li politik uhlazeně lež, je to
přijatelnější, než když říká rozhorleně pravdu. Stěžuje-li si Ivan Mašek, že se v ODA nedodržují pravicové zásady, je to méně
podstatné, než to, že vypadá jako vodník. (Osobně se také domnívám, že by politik neměl vypadat jako vodník, ale apriori
bych velmi dával pozor na to, co říká).
P.P.S: V socialisticke přísaze myslím byl obsažen i závazek dodržovat vojenské řády, ale už se napamatuji přesně.
