Volby
Je celkem pochopitelné, že ideální řešení jsou předčasné volby. Je však skutečná šance, aby se opravdu uskutečnily? Už představa, že se najde 120 poslanců, kteří si rozpustí parlament, je odvážná. Pokud by se to však povedlo, je další možnost, aby se skupina poslanců obrátila na ústavní soud. Dovedete si představit další průběh.
Podle čl. 35 poslaneckou sněmovnu může, to znamená, že nemusí rozpustit prezident. Jan Čulík navrhoval, aby prezident poslaneckou sněmovnu mohl rozpustit z vlastní vůle. Představte si, že se dostaneme do jiné krize, nepovede se třeba zvolit toho správného prezidenta a ten bude rozpouštět sněmovny až se z nich bude kouřit.
Abych byl zcela objektivní, pokusím se přiblížit i rizika řádného ústavního postupu. Je totiž dobré vědět, co všechno se může stát. Mým povoláním jsou zabezpečovací systémy v dopravě a tím jsem poněkud deformován, protože se na každý problém dívám z pohledu co může způsobit selhání jedné součástky, nebo ulomení drátu a jak to udělat, aby se každá porucha projevila bezpečnějším směrem. Vlak se zastaví, naváděcí systém letadla nebo lodě vypadne, pokud by vzniklo riziko, že je navede špatně a pod. Ale zpět k tématu:
Prezident jmenuje novou vládu. Poslanecká sněmovna stojí před problémem. dát jí důvěru, nebo ne. Pokud se rozhodne, že ne, má prezident druhý pokus. Potom si najmenuje vládu, která bude zcela podle jeho představ, ale politicky nebo lidsky nepřijatelná. Ani tahle vláda nezíská podporu poslanců. Tím ale poslanci riskují, že si vládu najmenuje předseda poslanecké sněmovny, tato vláda bude nejen politicky, ale i odborně nepřijatelná, ale prezident se rozhodne, že sněmovnu nerozpustí. O nic už mu nejde. Víckrát zvolen být nemůže a někteří poslanci mu budou vděční.
Ani nové volby však nemusí přinést ideální řešení. Když uvážíme, že budou zvoleny dvě nekonstruktivní a nepoužitelné strany, situace nebude o nic růžovější. O těchto problémech probíhaly dlouhé spory i na jednání republikové rady NEZ. Výsledkem byl většinový názor, že by asi bylo nejvýhodnější, kdyby ČR měla odborně zaměřenou vládu. Ministři by nebyli současně poslanci, ani straničtí lídři. Parlament by takovou vládu skutečně kontroloval. Poslanci by ministry mohli interpelovat, tím myslím hlavně interpelace písemné zaměřené na odborná rozhodnutí. Pokud to nevíte, tak strany vládní koalice mají interpelace zapovězené. Interpelují pouze před televizními kamerami, když chtějí umožnit svému ministrovi aby se pochlubil nějakým bezvýznamným úspěchem, kterého by si jinak nikdo nevšimnul.
K tomuto názoru jsme došli i přes to, že nesouhlasíme se zřízením VÚSC ve schválené podobě a předčasné volby jsou jedinou možností, jak ten nákladný, nefunkční a kolosální nesmysl zarazit.
Tím pochopitelně nikomu nevnucuji žádný názor, ale zkuste si večer v posteli udělat objektivní rozvahu a polemiku s vlastními názory. Možná, že si je podobně jako já sami vyvrátíte. Tím bych se rád omluvil těm, kteří mi poslali mail a nezvládnul jsem individuální odpovědi. Možná, že cestou této polemiky je to zajímavější.
(Přesto se domnívám, že by první volební prohra vlády v parlamentě, první prohlášení nedůvěry vládě mělo vést k novým volbám. Pryč se zákulisními machinacemi politiků, které jsou bohužel "italským" příznakem doplňovacího volebního systému. JČ)
Václav Havel a jeho předvídavost hospodářských problémů
Z úvodních odstavců Havlova projevu se zdálo, že se prezidentovi do určité míry podařilo definovat nynější českou situaci a základní problémy pojmenovat. Celkově však dlouhý projev objevný není. Jeden analytik poznamenal: "Havel prostě řekl, co je populární, co dnes říká veřejné mínění. Populární je kritizovat Klause, tak obecně kritizoval Klause. Tohle měl říkat před pěti lety."
Václav Havel, Hovory z Lán:
Prezident rovněž odmítl, že by se svou kritikou poměrů v ČR otálel několik let a přednesl ji až nyní. Úterní projev podle něj obsahoval skutečnosti, které již několikrát dříve připomněl. Nyní je snad pouze vylíčil "barvitěji".
Slovo, pondělí 15. prosince 1997
Slovo má František Nepil:
Vážení čtenáři,
pan prezident Václav Havel se nedávno vyjádřil kriticky k současným ekonomickým nešvarům v České republice. Jistěže tyto musí každého slušného člověka mrzet. Je jenom škoda, že pan prezident nezakročil před několika lety, kdy bylo snadnější tomuto vývoji zabránit.
Od roku 1990 jsem se ho několikrát pokusil upozornit na nebezpečí nesprávně zvolené metody privatizace a na důvody proč povede k situaci, jíž jsme dnes svědky. Uveřejňuji dnes první z těchto komunikací, ze srpna 1990. Za jak závažnou jsem tehdy tuto problematiku považoval, je patrno ze zvolené formy komunikace - otevřeného dopisu. Bohužel nedošlo k patřičné odezvě.
V dopise jsem předpověděl určité budoucí znaky ekonomického vývoje Československa v případě, že bude vláda pokračovat v privatizaci tehdy naznačeným směrem.
Doufám, že uveřejněním této komunikace vás přiměji k zamyšlení - každá teorie se osvědčí tím, jak dokáže předvídat budoucnost.
Má analýza předpověděla tyto následky privatizace vyvlastněním, ke které se od roku 1990 vláda chystala, a kterou také v následujících letech z velké části uskutečnila: Hospodářský propad; nespravedlivé přerozdělení národního bohatství; vysoké zdanění; vysokou inflaci; desiluzi, neodpovědný postoj jednotlivců k vlastnímu budoucímu hospodářskému zabezpečení; korupci; koncentraci kapitálu do rukou šmelinářů, veksláků, členů komunistické nomenklatury a zahraničních subjektů bez adekvátní náhrady; výměnu kapitálu za spotřební předměty ze zahraničí; propad a destrukci kapitálového trhu.
Navíc jsem navrhl alternativu, která by tyto následky neměla.
Chcete-li podrobnější vysvětlení, můžete je nalézt například zde.
Chtěl bych ještě upozornit, že čísla uvedená v dopise jsou ze srpna 1990, dnešní hodnoty těchto ukazatelů jsou daleko vyšší, protože musí být opraveny pro vysokou inflaci, která byla mezi rokem 1990 a dneškem.
Například cena, za kterou by bylo možno nahradit český a slovenský kapitál i ve špatném stavu, ve kterém dnes je, by dnes přesahovala 8000 miliard korun a hodnota úspor na stáří českých občanů u státu dnes přesahuje v důsledku inflace 5000 miliard korun.
Také je třeba upozornit na to, že oproti záměru ze srpna 1990 česká vláda metodu privatizace pozměnila:
Namísto použití kuponů pro většinu kapitálu, jak tehdy uvažovala, darovala většinu kapitálu určitým vyvolencům přímo, takže jej ani nemuseli od kuponových akcionářů vykupovat.
I když tato změna ovlivnila následující vývoj hospodářství, nezměnila podstatu vládní privatizace, kterou zůstalo vyvlastňování většiny ve prospěch malé menšiny a cizích subjektů. Nezmírnila tedy negativní dopad na budoucnost českého hospodářství.
Průvodní dopis:
Prezident ČSFR
(adresa Františka Nepila v Anglii)
pan Václav Havel
Pražský hrad
Praha 1
Československo
22. srpna 1990
Vážený pane prezidente,
Diskuse kolem privatizace se dostala do slepé uličky. Získává převahu řešení nemorální, populárnější a lehčí. Proto se také ukáže být řešením horším a to nejen hospodářsky. Proto jsem se rozhodl své názory na toto téma publikovat formou otevřeného dopisu vám. Tento dopis pošlu nejprve do Lidových novin. Řešení, které navrhuji, poskytuje příležitost dostat se ze slepé uličky.
Od vás vyžaduje postavit se za něco, co může být velmi nepopulární v zemi, kde je dlouhá tradice výběru snadných řešení. Jsem ochoten blíže vysvětlit kterékoliv z uvedených údajů. Pracoval jsem 13 let jako investment analyst a matematik v londýnském City. Přikládám také dopis, který mi nedávno uveřejnil londýnský list Financial Times.
Váš
František Nepil
Otevřený dopis prezidentu ČSFR panu Václavu Havlovi
Vážený pane prezidente,
Z českého i anglického tisku jsem se dozvěděl, že Československo uvažuje o privatizaci státních podniků rozdáním kuponů zdarma a rovnou mírou všem občanům. Tento nápad je neuvážený. Povede k hluboké hospodářské krizi, k novému nespravedlivému rozdělení národního bohatství a k novému rozdělení politické moci. Přitom existuje způsob, jak dosáhnout všech výhod rychlé privatizace, který nemá nedostatky rozdávání zdarma. Tento způsob ale vyžaduje od občanů odvahu, aby se postarali sami o svoji budoucnost, aby vlastními prostředky podpořili hospodářskou změnu.
Tato tvrzení jistě vyžadují nějaká vysvětlení. Tak tedy:
Komu československé podniky patří? Před čtyřiceti lety byla většina podniků převedena do společného vlastnictví znárodněním. Dalo by se tedy předpokládat, že podniky jsou vlastněny rovnoměrně všemi občany. Není to pravda. Po čtyřicet let tyto podniky vyžadovaly investice na obnovu, nové podniky vznikaly, další se rozšiřovaly. Prostředky na tyto investice vynakládala společnost tak, že každému dovolila spotřebovat jen část jeho produkce. Zbytek pro něj násilně ušetřila a zavázala se mu, že z této úspory poskytne důchodové a zdravotní zabezpečení nebo i lepší budoucnost. Tyto úspory má společnost jen ve správě pod podmínkou, že splní svůj závazek. Tak nárok na společné vlastnictví je u každého občana úměrný jeho vkladu do tohoto vlastnictví a také mírou, do které již svůj vklad spotřeboval, například pobíráním důchodu. Společnost - stát - je takto jako velká penzijní pojišťovna, která zajišťuje penze z úroků a dividend podniků v její správě.
Když podniky rozdá, přijde o tyto zdroje příjmů. Protože ale bude muset stále platit důchody, bude muset nahradit tu část podnikových odvodů, která odpovídá dividendám a úrokům, daněmi. Občané tak nedostanou akcie podniků zdarma, ale na úvěr. Úvěrovou splátkou bude pro každého rozdíl mezi daněmi, které bude platit a daněmi, které by platil, kdyby akcie rozdány nebyly. Tyto daně bude každý platit do konce života. To je zamlčeno při návrhu rozdávání "zdarma". Je to čestné?
Občan, kterému je dnes dvacet let, zaplatí vyšším zdaněním během svého života cenu svých akcií možná trojnásobně. Jiný, kterému je dnes šedesát, nejenže je nezaplatí v daních, ale navíc ještě dostane plnou penzi, jak mu stát přislíbil. Ten, kdo akcie nedostane , ať již proto, že jejich rozdávání bude omezeno věkem, anebo proto, že se ještě nenarodil, bude i tak platit zvýšené daně. Takto lidé dostanou akcie na dluh, ale splátky nebudou pro každého stejné. Je to spravedlivé?
Jaká bude asi peněžní hodnota tohoto úvěru? Hodnotu podniků může přesně určit jen trh, ale často se uvádí odhad 3 000 miliard korun. I kdyby byla rozdána jen jedna třetina podnikového bohatství, měla by každá rodina v rukou prostředky v hodnotě okolo 200 000 korun. Mnoho lidí se najednou pocítí velmi bohatými. Jelikož se nebude muset bát o svoji penzi, kterou mu stát zaručuje, i když za cenu daní, půjde si téměř každý koupit barevnou televizi, video, auto, zahraniční dovolenou a prodá část svých akcií. Toto značně zvýší ceny spotřebního zboží a stlačí dolu ceny akcií. Chudší uspokojí své sny o spotřebních předmětech za cenu prodeje akcií buď cizím podnikatelům nebo svým bohatým spoluobčanům, kteří tyto předměty už mají, a mají také úspory, které musí ti chudší dostat do rukou, aby svoje nákupy mohli uskutečnit. V současném Československu jsou těmi bohatšími šmelináři, veksláci, ti, kteří dlouho přijímali úplatky, a členové bývalé nomenklatury - zkrátka ti, kteří dokázali v minulosti okrádat svoje spoluobčany. V takových rukách se nakonec soustředí tyto akcie. Ani po Bílé Hoře nedošlo k tak nežádoucímu přerozdělení majetku.
Každý návrh, který zakazuje okamžitý prodej takto získaných akcií, tyto problémy neřeší, ale jen oddaluje jejich dopad. Zároveň tím ovšem oddaluje i zavedení skutečného trhu na kapitál, který je nezbytný pro fungování tržní ekonomiky.
Hned jak bude lidem dovoleno akcie prodat, dojde k inflaci. Tuto vláda dokáže omezit jen za cenu masové nezaměstnanosti. Jev je znamý v ekonomii pod pojmem Phillips Curve. Velká část podniků zbankrotuje. Na dovoz spotřebních předmětů ze zahraničí budou spotřebovány veškeré příjmy z prodeje akcií zahraničním podnikatelům.
Jak se vyvarovat tomuto neštěstí? Prodejem akcií občanům! Jak, ale, akcie prodat, když občané v úhrnu nemají dost peněz na jejich koupi? Mají! Každý totiž může nakoupit akcie za hodnotu svých úspor, které pro něj udělala společnost, a které prodá zpět státu. Jen na starobní důchody přesahuje hodnota všech takových úspor 2000 miliard korun. Například občan, kterému je dnes třicet let a pracoval zatím jen deset let, má takto ušetřen asi dvojnásobek svého ročního platu. Každý jednotlivec se může rozhodnout, jaké snížení své státní penze považuje za nejlepší, a za hodnotu tohoto snížení si může koupit akcie. Tyto akcie pak může použít na zabezpečení svého stáří, například zakoupením za ně soukromého důchodového pojištění.
Protože ti, kteří takovouto koupí akcie získají, budou vědět, že je mají na svoji starobu nebo práce neschopnost, budou si dávat větší pozor, aby je hned neprodali a nenakoupili za ně spotřební zboží. Prodej tímto způsobem tedy podpoří zodpovědnost, soběstačnost a šetrnost jednotlivců a zároveň ušetří státu výdaje na penze. Zamezí katastrofě způsobené obrovským úvěrem každému. Zamezí také značnému rozčarování, až by si občané uvědomili, kam rozdávání zdarma vedlo.
Když se tento způsob privatizace uskuteční, bude v Československu přibližně stejný způsob vlastnictví kapitálu jako v hospodářsky vyspělých zemích. V těchto zemích je samozřejmostí, že převážnou část svého zabezpečení na stáří nebo nějakou kalamitu si každý našetří soukromě. Většina akcií je v těchto státech vlastněna právě z těchto důvodů. Bude to ideální výchozí bod k rychlému a nutnému ustavení skutečného trhu na kapital a k reformě systému úspor společnosti.
Technicky je tento způsob privatizace jen o málo náročnější než rozdávání zdarma. Přesto se dá očekávat, že se setká se značným odporem z mnoha stran. Mnoho lidí nedokáže a nebo se bojí vzít odpovědnost za své budoucí zabezpečení do vlastních rukou. Nevidí, že úspěch nového hospodářského uspořádání závisí právě na změně postoje každého jednotlivce. Nevidí, že pokud očekávají, že se o ně bude ve všem starat stát, nemůže dojít k úspešné hospodářské reformě. Též ti, kteří se již těšili, jak prošustrují svoje akcie zdarma, budou zklamáni a také ti, kteří doufali, že je skoupí lacino. Vetšina lidí si je ale vědoma, že nikdy není nic zadarmo. Ti si uvědomí přednosti tohoto způsobu privatizace. Prosím, abyste mu pane prezidente dal svoji podporu.
Váš
Londýn, 22.srpna 1990
Dovětek:
Tento otevřený dopis se Lidové noviny a Hospodářské noviny rozhodly neuveřejnit. Prezident Havel na něj dosud nereagoval.
17. prosince 1997
Klausovou povinností bylo vědět o podvodném financování své strany
Sjezd Strany, tedy pardon kongres, aby se nepopudilo, byl jiste fascinujici. Janu Culikovi vsak unikla v jeho rozboru sjezdovych referatu jedna vyznamna vec. Je totiz uplne jedno, kam Vaclav Klaus ve svem projevu umistil vysvetleni, ze nic nevedel. Dulezite je to, ze nevedel (nebo to predstira), ackoli jeho povinnosti bylo vedet. Presneji receno, jeho povinnosti bylo vedet, ze musi vedet a podle toho se zaridit. To je totiz zcela pevne zavedene ochranne opatreni, aby se pod zastitou premiera, (ministra nebo jineho funkcionare) nedely nepravosti. V trochu slusnejsich spolecnostech padne ministr, treba na zaklade toho, ze nejaky urednik, ktereho nikdy nevidel, pouzije hlavickovy papir ministerstva pro ucel, ktery je v rozporu se zakonem.
Mozna, ze se mel premier min venovat soukromym prednaskam a vydelavani penez bokem a vic vladnim a stranickym zalezitostem. Kdyby vic cetl svodky, vedel by ze financni skandaly a arogance jsou jednim z nejcastejsich duvodu politickych krachu. Ten ostatne postihl i nastupce zelezne lady Johna Majora.
Danny Novotny v BL z 15.12. konstatuje, ze na rozdil od JC, ma dojem, ze Klaus je schopen "objektivne vnimat realitu". Myslim si, ze v tom ma pravdu. Klaus zrejme vi velmi dobre, co si muze dovolit, protoze se vyzna v dzungli, kterou sam nastolil. Jakmile zjistil, ze ho valna vetsina clenstva podrzi, dal svuj predsednicky post k disposici, aby naslednou volbou (kdo by taky volil nejakeho Rumla, ktery treba i udelal nejakou stranickou kulisarnu ve svuj prospech) obratem posilil svou pozici nenahraditelneho vudce.
Samozrejme by to byla vsechno politicka taskarice, kdyby neslo o stranu s mesiaskym poslanim ohledne zachrany spolecnosti. Vydrzej jsem precist par projevu, ktere valne pripominaly dobu zaprodancu a samozvancu. Vlastne me jejich slovnik az tak neprekvapil, protoze jsem si uz pred nejakou dobou precetl Klausovu odpoved na projev Milose Zemana. Jaky pan, takovy slovnik podrizenych.
Zarazilo me neco jineho, totiz to, ze mezi prkotiny, jimiz se strana a jeji vudce nebudou zabyvat, patri zrejme i veci jako nezavisla prokuratura, policie a soudy. Kde byly tyhle instituce v dobe, kdy se zjistilo, ze ODS se poucilo, tusim od Svejka (mrtvej Madar je dobrej Madar), ohledne kamuflovani financnich daru. Bud to bylo proti zakonu a pak je otazka, kam se podeli jeho nezavisli ochranci, nebo nebylo, a pak slo o sprostou pomluvu a titiz ochranci poradku meli, opet nezavisle, vystupit na ochranu napadenych. V pravnim state se pocita to, co delaji tyto instituce, nikoli kontrolni a revisni komise nejake politicke strany.
Daleko zajimavejsi nez sjezdove projevy je reakce Dannyho Novotneho z Floridy. Nepochybuji o tom, ze to, co napsal, mini uprimne. Zvolil ovsem format, ktery velmi pripomina komunisticke politruky, kteri dostali za ukol obhajit neobhajitelne "tam dole u mas". V soucasnem reversu barev to pak dopada tak, ze se na misto rozvratnika posune (treba) JC a zbytek textu vyplni chvala pravice. Kdyz jsem uz jsem u ni, tak si troufam rict ze Republikani jsou zrejme daleko pravicovejsi nez ODS, takze Klaus si asi chce ujasnit zda jsou vsichni spravne pravicovi, to neni ani moc ani malo.
Danny pise ze se "predseda zastavil a nasel cas podivat se zpet. Mozna pozde, ale prece. Pohled to neni radostny a problemy, ktere se nahromadily jsou jasne pojmenovany". Pokud ma podobny nazor vic priznivcu ODS, tak neni zrod noveho kultu osobnosti az tak daleko. Zejmena kdyz se k tomu doda, ze to nase nove Slunce je genialni, ale zbytek vedeni jak ve strane, tak ve vlade jeho nasazenemu tempu nestacil.
Pokud jde o privatizaci, je jiste pravda, ze se nic takoveho nikde jinde neudalo. Zrejme ani nemohlo, protoze v pravnim state by iniciatori podobne akce byli davno za mrizemi. Domnivam se ze privatizace je proces, pri nemz se statem kontrolovany majetek proda do soukromych rukou a ziskane penize vlozi do statni pokladny. Rekneme, ze ceska namorni flotila ma cenu 200 milionu dolaru. Podle meho selskeho rozumu mela vlada udelat velmi jednoduchou vec a tudiz pruhlednou vec - prodat primo. A taky vykazat, co se s penezi stalo. Tato suma, konservativne investovana, by rocne prinesla urok 10 milionu dolaru. Samozrejme nevyhodou by bylo, ze by na takove transakci nikdo nemohl, krome statni pokladny, nic vydelat. Pokud tisk nelže, skoncily v tomto konkretnim pripade penize v rukou Viktora Kozeneho, ktery, pokud bude mit dobrou naladu posle neco bance, ktera mu pujcila do zacatku.
Privatizacni model zvoleny v Ceskoslovensku byl naprosty podvod. Na rozdil od bananu a pomerancu bylo obyvatelstvo "koupeno" vidinou zisku. Investujte tisic (do kuponove knizky) a dostanete deset tisic. V tomto okamziku existovaly jen dve moznosti, bud to byl podvod ze strany investicnich fondu (nejuspesnejsi investicni fondy na zapade dosahnou kratkodobe 40%), nebo to byl podvod se strany vladnoucich politiku, kteri dali statni majetek investicnim fondum za babku. Nevim, zda se kdy nekdo zeptal Klause, jak se mu jako ekonomovi zda slibovany zisk 1000%. Domnivam se, ze lidi jako JC nekladou otazku zda privatizace ano ci ne, ale proc ty penize neskoncily ve statni pokladne.
Danny Novotny ma ovsem pravdu v tom, ze "dokonala privatizace neexistuje". Mohu mu duverne sdelit, ze ze dvou duvodu. Prvni je prevaha ideologickych hledisek nad ekonomickymi. Prikladem je plan konservativni vlady v Ontariu privatizovat sit obchodu s alkoholem. Jiste ctnostny pravicovy zamer. Hacek je v tom, ze nespokojeny je jenom stranicky progresivne konservativni ideolog. Zamestnaci, zakaznici a konec koncu i provincni ministr financi si to nemohou vynachvalit. Druhy duvod je caste "ekonomicko-politicke" vyderacstvi vcelku decentne provadene soukromymi majiteli, kteri pozaduji danove ulevy, garantovane pujcky a granty (tedy penize danovych poplatniku) vymenou za nepresunuti vyroby jinam.
Az mi cas dovoli, vratim se k otazce spojovani socialistickych prvku s kapitalismem a dalsim zajimavym postrehum Dannyho Novotneho.
Falešná solidarita
(Z Fóra NP. Viz včerejší Britské listy. JČ.)
Když jsem napadl případ chození na pivo, šlo mi o české pojetí solidarity. Pisatel použil spojení "hajzl bonzák" a v dnešní
době to pochopitelně evokuje kauzu ODS a stanovisko pro-klausovské kliky. Pisatel nevěděl, kdo byl tím, kdo to nabonzoval.
Mohl to být zapálený komunista, zapálený voják, mohl to být nějaký bažant, který se tak chtěl odplatit mazákům. Jeho jednání
mohlo být značně komplikované, co se jeho motivace a důvodů týče. Pisatel však motivy neznal, ani neanalyzoval, prostě tím,
že nabonzoval něco, z čeho měl on sám osobně výhodu, tak ten, kdo to učinil, byl automaticky hajzl.
V pozadí za tímto postupem je podle mne archetyp, který je hluboce zapsán v českém podvědomí. Jinak řečeno, udavač je
vždycky svině, protože prvořadou povinností je být solidární. Obdobnou teorii razí mimo jiné i Neff, coby "držet basu".
Hlavní hřích třeba Luxe je, že basu nedrží a manévruje, čímž prosazuje své politické zájmy. Hřích je se lišit, dělat něco jinak,
než jak si přeje nějaká majorita nebo skupina. Neposuzuje se, co se říká, posuzuje se to, že se říká něco jiného, než se čeká.
To je slepé údolí českého myšlení. Tohle myšlení mělo své oprávnění v těžkých dobách, kdy měl být národ spolu (a ve
skutečnosti ale nebyl) v zásadních věcech, za nacismu popř. socialismu. V dobách a v situacích, kdy se tímhle držením
basy ve skutečnosti zastírá nějaká levota, je držení basy morální i ekonomickou škodou pro národ. Držení basy se projevuje
nakonec různě - opisováním úkolů ve škole, šikanou bažantů na vojně, korupcí.
Je to nakonec únik od osobní odpovědnosti individua. Přenáší a roznáší se tím odpovědnost na "kolektiv". Držení basy je ve
skutečnosti hluboce levicové.
Jsou situace, kdy jednota je síla, a té síly je třeba vůči vnějšímu ohrožení, pak je osobní loajalita nejvyšší ctnost. V normální
situaci je ale jednota slabost.
Alternativou k "osobní loajalitě" je držení se (t.j. loajalita) "principů". Držení se určitých pravidel. Z držení se těchto pravidel
pak pro mne osobně plyne odvozeně osobní loajalita. Jinak řečeno, na začátku se mají domluvit pravidla, k jejichž dodržování
se všichni zaváží (nebo jsou považována obecně za správná). Dokud všichni všechna pravidla dodržují, je vymáhání osobní
loajality naprosto oprávněné. Pokud se někomu ukáže, že pravidla jsou nevýhodná, má podle situace právo někdy z toho
vycouvat, ale vždycky tak, aby nepoškodil ty, kteří chtějí v dodržování pravidel pokračovat. To je loajalita, ke které se jsem
ochoten osobně hlásit. Ne apriorní loajalita za každých okolností. To je druh poddanství, ve kterém je obyvatelstvo drženo
těmi, co na solidaritu stejně kašlou.
Má být třeba muž loajální k nevěrné manželce?
Co myslíte?
V mém diskuzním příspěvku mi šlo o to, v poněkud vyostřenější podobě na tento fenomén chápání "falešné loajality"
upozornit. Pan Čulík to odsud převzal bez mého vědomí, nebo schválení. Nejsem z toho nadšen zejména proto, že diskuzní
příspěvky jsou vždycky zasazeny do nějakého kontextu, přinejmenším časového proudu příspěvků, zatímco publikace ala
článek je spíše jednorázovou věcí. Kontext je článku dodáván jinak, než zprávám v diskuzním fóru.
Pochopitelně, že nejsem osobně svatý, a že logicky tak jsem trochu pokrytec. Námitky jdoucí tímhle směrem uspějí u každého
člověka. Protiargumentem tím pádem moc nejsou. Nevím, jak jinak upozornit na některé "principielní" věci, než že napíšu, že
je to princip.
P.S.: V jiné rovině je obdobný problém vyhřezlý jinak - posuzuje se forma, ne obsah. Říká-li politik uhlazeně lež, je to
přijatelnější, než když říká rozhorleně pravdu. Stěžuje-li si Ivan Mašek, že se v ODA nedodržují pravicové zásady, je to méně
podstatné, než to, že vypadá jako vodník. (Osobně se také domnívám, že by politik neměl vypadat jako vodník, ale apriori
bych velmi dával pozor na to, co říká).
P.P.S: V socialisticke přísaze myslím byl obsažen i závazek dodržovat vojenské řády, ale už se napamatuji přesně.
Patolizalstvi po cesku
V posledni dobe se na ceske politicke scene napadne rozmaha pochlebovacstvi tem, kteri zrovna vedou, a kopani do tech, kteri prave ztraceji.
Priklad prvy: Kdyz CT informovala v sobotu o prizvani CR k prijimacim rozhovorum, pronesl tajuplne redaktor z Lucemburku: "rozhodne to nelze chapat jako vyznamenani in memoriam minule vlady, i kdyz to vlastne vyznamenani je."
Za takhle mlhavy vyrok by se nemusela stydet ani slavna vestkyne Pythie. Vyznamenani to je, ale ne minule vlady. Tak koho tedy? Pristi vlady? Nebo snad Valtra Komarka? A moderator Zuna to prijal, ani nemrkl. O nezaujatem zpravodajstvi zrejme jen cetl.
Priklad druhy: Hospodarske noviny otiskly ve stredu 10.12. fotografii Vaclava Klause, na niz je zastizen, jak si jazykem zvlhcuje horni ret. Pochopitelne to vypadalo znacne smesne. Myslim, si takove fotografie k serioznimu zpravodajstvi nepatri. Pri trose snahy lze kazdeho cloveka nachytat v podobne legracni poze. Kdyby novinari otiskovali u jednoho politika jen podobne fotografie a u jineho jen vazne obrazky, snadno by slo udelat saska i ze seriozniho cloveka. Ve stejnem duchu se nesla i fotografie Vaclava Klause rovnez na titulni v pondeli.
Priklad treti: projev prezidenta Havla pred poslanci a senatory. Milos Zeman jej v nedelni Sedmicce nazval projevem obcanske statecnosti, ale tezko soudit, co jej k tomu vedlo. Projevem obcanske statecnosti je, kdyz reknu neco, co neni popularni rikat. Tak se choval Vaclav Havel, dokud se mu nezalibil urad. Za komunistu kritizoval bezpravi, po svem zvoleni prezidentem se omluvil odsunutym Nemcum.
Nyni vsak rika to, co je prave popularni. Nepamatuji se, ze by mel podobne kriticky projev v dobe, kdy byl Vaclav Klaus mocnym premierem.
Trochu vice nestrannosti a etiky by nasi politice vubec neuskodilo. Bohuzel je v CR rozsirena predstava, ze kdyz jde nekdo dolu, muzeme na nej plivat po libosti.
Musim vsak zaroven dodat, ze za tenhle si stav si z velke miry muze Vaclav Klaus sam. Vzpominate si na jeho neustale stiznosti, ze kritika jeho osoby bude znamenat "navrat ke starym poradkum?" Tak dlouho tvrdil, ze kdo neni s nim, je naprosto proti nemu, az lidu nezbylo, nez se skutecne postavit naprosto proti nemu. Doufejme, ze si z teto zkusenosti vezmou nasi politici ponauceni:
Kdo s cim zachazi, tim take schazi.
Nové členské země pro NATO - jsou připraveny ke vstupu?
Strategic Comment, roč. 3, č. 10, prosince 1997. Vydává londýnský Mezinárodní ústav strategických studií - International Institute for Strategic Studies
Česká republika podepsala v září 1997 kontrakt v hodnotě 250 miliónů dolarů s izraelskou zbrojovkou Nimda na modernizaci energetických jednotek pro 25% tanků T-72.
Podle studie dosahuje hrubý národní produkt ČR v roce 1997 48 miliard dolarů a hrubý národní produkt Maďarska 43,4 miliardy dolarů.
V roce 2001 však prý dosáhne český hrubý národní produkt jen 59,0 miliard dolarů, zatímco HNP Maďarska předstihne ČR a dosáhne 59,3 miliard dolarů.
Znamená to, že NATO zřejmě počítá s tím, že se hospodářský růst ČR v porovnání s Maďarskem dosti zpomalí.
Poté, co bylo na madridské vrcholné schůzce v červenci 1997 rozhodnuto, aby byly Česká republika, Maďarsko a Polsko přijaty do Aliance, začínají být vojenské schopnosti těchto tří zemí velmi podrobně zkoumány.
Bylo vyjádřeno znepokojení, že Praha, Budapešť a Varšava nebudou schopny splnit své závazky a že plány na modernizaci jejich armád nebudou dostačovat k tomu, aby byly splněny normy NATO. Avšak toto hodnocení je pravděpodobně příliš pesimistické, vzhledem k tomu, že všechny tři státy zahájily vojenské restrukturalizační programy a ode všech tří se očekává, že v následujících pěti letech dosáhnout dobrého hospodářského růstu.
Hospodářská situace
Od roku 1993 rostl hrubý domácí produkt v ČR a v Maďarsku průměrnou nebo větší rychlostí růstu HNP v Evropské unii ve výši 1, 7 procent. Polsku se dokonce podařilo dosáhnout lepší míry hospodářského rozvoje než některé členské země EU. Dosáhlo v letech 1993-96 průměru 5,5 procent. Vzhledem k tomu, že se očekává, že tento trend bude pokračovat, všechny tři státy budou mít peníze na investice do armády, aby splnily požadavky NATO.
Česká republika přislíbila, že zvýší do roku 2000 výdaje na obranu na 2 procenta, Maďarsko má zvýšit výdaje na obranu na 1,8 procent HNP. Pokud HNP poroste do roku 2001 tak, jak se nyní očekává, ČR bude mít navíc 350 miliónů dolarů, Maďarsko 450 miliónů dolarů a Polsko 700 miliónů dolarů na investice do armády. To znamená, že budou schopny celkem vydat na zbrojení ročně od roku 2001 alespoň jednu miliardu dolarů.
I když existence těchto finančních zdropů není nutně důkazem, že bude daná země ochotna tyto peníze utratit, vláda i parlamenty ve všech třech státech daly najevo, že to to chtějí učinit. To, zda výdaje na armádu skutečně budou v souladu s normami NATO, bude záviset na těsné spolupráci s Aliancí. Z posledního vývoje lze vysoudit, že ČR, Maďarsko a Polsko začaly přijímat rozhodnutí, v jejichž důsledku dojde k podstatnému posílení jejich vojenských schopností přibližně v roce 2007.
Vojenská modernizace
Existující zásoby zbraní v ČR, v Maďarsku a v Polsku - s výjimkou letectva - nejsou o moc starší anebo méně technicky efektivní než zásoby zbraní v ostatních členských zemích NATO. Všechny tři země přislíbily, že zlepší své schopnmosti v oblasti velení, řízení, komunikací, počítačů a zpravodajské služby, dále budou modernizovány obranné letecké jednotky a součásti pozemních jednotek, v této poslední kategorii zejména prostřednictvím modernizace existující výzbroje.
Česká republika podepsala v září 1997 kontrakt v hodnotě 250 miliónů dolarů s izraelskou zbrojovkou Nimda na modernizaci energetických jednotek pro 25% tanků T-72. V dubnu 1997 podepsalo Maďarsko kontrakt v hodnotě 100 miliónů dolarů s francouzskou zbrojovkou Matra na výrobu obranného leteckého systému nízké úrovně typu Mistral.
Budapešť vydává tři milióny dolarů z americko-varšavské iniciativy na financování nové komunikační struktury a na plány na nákup trojrozměrného radarového systému.
Polsko plánuje vydat 25 - 30 procent svého obranného rozpočtu, určeného na modernizaci, do roku 2021. Jako součást svého modernizačního programu, který se bude realizovat 15 let, se Varšava rozhodlo vydat 3 miliardy dolarů na moderní komunikační a velicí systémy, 2,5 miliardy dolarů na protitankové zbraně a 2 miliardy dolarů na zařízení letecké obrany. Polská armáda chce také zakoupit bojové a dopravní vrtulníky.
Všechny tři státy spolupracují na moderním regionálním systému kontroly leteckého provozu. To zlepší řízení a bezpečnost civilního i vojenského letectví a povede to k další etapě - dosažení dohody o identifikačních kódech, zda je letadlo přátelské či nepřátelské. V důsledku toho budou fungovat letadla v prostředí, kompatibilním s NATO.
Jak se budou nové členské země podílet na operacích NATO
Cílem vnitřní reformy a vojenské modernizace je umožnit české, maďarské a polské armádě podílet se na operacích NATO vedle západních spojenců. Avšak všechny tři země se už účastnily na akcích NATO a na jiných mnohonárodnostních operacích.
Česká republika nabídla koaličním jednotkám pro válku v Perském zálivu v roce 1991 cenná vozidla pro identifikaci chemických zbraní. Praha také vyslala do BOsny 850 člennou mechanizovanou pěší jednotku jako součást mírových sborů IFOR a jeho následovníků, stabilizačních sborů SFOR. Tato jednotka se skládá z dobrovolníků z české brigády rychlého nasazení, která se už považuje za kompatibilní se strukturami NATO. Kromě toho, mnoho pozorovatelů souhlasí, že infrastruktura v České republice - silnice, železnice a letiště - je schopna poskytnout podporu jednotkám rychlého nasazení organizace NATO.
Maďarsko povolilo sborům IFOR a SFOR používat jeho letecké základy v Taszaru. Vzhledem k tomu, že bylo zapotřebí tuto základnu modernizovat jen minimálně, maďarská národní infrastruktura je množná v lepším stavu, než si mnozí mysleli. To, že využívají spojenecká vojska maďarského leteckého prostoru, vedlo k tomu, že všechna maďarská letadla byla už vybavena technologií, kteerá je kompatibilní s technologií PFF organizace NATO. Maďarsko také dalo Alianci k dispozici 450 členný ženijní prapor pro službu u IFOR a SFOR. Očekává se, že do roku 2005 bude mít Maďarsko alespoň tři brigády rychlého nasazení, kompatibilní s NATO.
Polsko poskytlo dopravní jednotky a poslalo během války v Perském zálivu do Saúdské Arábie lékařské týmy. Varšava také vyslala do Bosny letecký prapor jako součást mnohonárodnostní Nordické brigády a polský prapor slouží o pozorovatelských jednotek OSN v Sýri. V roce 1997 zpřístupnilo Polsko NATO alespoň dvě brigády a polní nemocnici a existují plány na vybavení do roku 2000 dvou dalších brigád na podporu mírových operací. Pozorovatelé jsou přesvědčeni, že polská infrastruktura je víceméně vhodna pro podporu jednotek rychlého nasazení Aliance.
Všechny tři státy se s velkým zájmem podílejí na programu NATO Partnerství pro mír (PFP). Maďarsko nefinancuje své aktivity v rámci PFP z vojenského rozpočtu - je to známkou jeho angažovanosti - a Polsko se stalou oblíbenou oblastí pro ozbrojená cvičení britských vojsk. V roce 1997 se účastnily Česká republika, Maďarsko a Polsko alespoň na 17 cvičeních, v rámci Partnerství pro mír, na nichž se podílelo i USA, stejně jako četných mnohostranných i dvoustranných cvičení s ostatními partnery v rámci NATO: Kromě toho, všechny tři země se podílejí na revizním a plánovacím procesu v rámci Partnerství pro mír. ČR, Maďarsko a Polsko přislíbily, že do roku 1999 splní většinu, jestliže ne všech 41 cílů vzájemné operabilnosti, které definoval tento revizní a plánovací proces.
Omezování počtů vojáků
I když ČR, Maďarsko a Polsko už dramaticky omezily počet vojenských osob, sloužících v jejich armádách, tyto země se ještě budou muset vyrovnat s dvěma obtížnými úkoly. První je snížit celkový poměr vysokých důstojníků vůči nižším a zvyýšit počet procent a kvalitu poddůstojníků.
Přebytek vysokých důstojníků a nedostatek kvalifikovaných poddůstojníků je důsledkem studené války, kdy vysoce postavené velitelské struktury realizovaly pevně dané bitevní plány.
Technologie a taktika, jaké nyní přijímá Aliance, vyžadují větší počet zkušených nižších důstojníků a poddůstojníků. Ve snaze zlepšit poměr důstojníků a kvalifikaci poddůstojníků, zavedlo Maďarsko v roce 1994 povinný odchod do důchodu ve věku 55 let. To vedlo v roce 1995 ke snížení stavů důstojníků o 25 procent a v roce 1996 odešlo do důchodů dalších deset generálů. Maďarsko doufá, že nakonec dosáhne poměru 3:1 poddůstojníků vůči důstojníkům.
Daleko citlivější je tato otázka pro Poláky, ale přislíbili, že nutné změny provedou. VE snaze podporovat nové důstojníky slibuje Polsko nynějším důstojníkům odchod do důchodu po 15 letech se 40 procenty dosavadního platu. Cílem Varšavy je zvýšit počet nízkých důstojníků vůči vysokým důstojníkům z poměru 1:1 v roce 1997 na 7:3 v roce 2012.
V roce 1996 začala Česká republika omezovat svůj nynější poměr důstojníků vůči poddůstojníkům, který je v současnosti 2:1.
Druhým cílem je zvýšit počet profesionálních vojáků v poměru k vojákům povinné základní služby. Maďarsko a Polsko plánují ze šedesáti procent profesionální armádu: cílem ČR je z padesáti procent profesionální armáda. Ve všech třech případech neznamená zvýšený počt dramatický růst celkového počtu profesionálů v armádě. Je to proto, že od roku 1985 došlo k podstatnému snížení vojáků základní služby v armádách těchto zemí. I když náklady na jednoho vojáka se zvýší, ČR, Maďarsko a Polsko budou mít vysoce profesionální armádu, která bude k dispozici pro operace NATO.
Závěr
NATO nyní odhaduje, že cena rozšíření organizace bude jen o něco více než 1,3 miliard dolarů. To je daleko méně, než původní odhad Washingtonu ve výši 10,12 miliard dolarů, který byl založen na pokračující existenci ruské hrozby a na nedostatečné znalosti infrastruktury v ČR, v Maďarsku a v Polsku. Ze součinnosti hospodářského růstu a příslibu těchto tří států vydat konkrétní procento svého HNP na obranu vyplývá, že nové členské státy budou mít zdroje na to, aby byly schopny hradit náklady na rozšiřování NATO podle nynějších odhadů.
Nicméně je ještě nutno vyřešit otázku, zda mají noví spojenci získat moderní bojová letadla a vzdušné obranné systémy pro střední a velké výšky. Ani NATO ani Spojené státy nezahrnuly náklady na tyto systémy do odhadů. Toto zařízení je nákladné a není jasné, jak by mohla být jeho potřeba v příštím desetiletí zdůvodněna.
Zatímco se budou rozvíjet finanční plány a budou se hledat zdroje na nákup těchto zařízení, je pravděpodobné, že vzdušné a letecké jednotky NATO se naučí lépe předvídat pro budoucnost. Avšak koncem tohoto desetiletí bude nutno najít nový přístup. Jednou možností je, že až nynější členové NATO zavedou na svém území v následujících letech nové letecké a vzdušné obranné systémy, ty, které budou nahrazeny, by mohly být předány novým členským zemím NATO. To by zajistilo, že systémy kompatibilní s NATO by byly užívány v nových členských zemích a že by doplnily restrukturalizované armády nových spojenců za rozumnou cenu.
