Proč vládne tak nesmiřitelné nedorozumění mezi lidmi z ČR a Čechoameričany v otázce dvojího občanství?
Ing. Jan Zahradil, poradce Václava Klause, napsal o Jiřině Fuchsové, aktivistce za dvojí občanství pro Čechy žijící ve Spojených státech, v úterních Britských listech toto:
Jsem rad, ze jsem tu damu konecne videl a predevsim slysel na vlastni oci a usi. Tento zrakovy a sluchovy vjem mne dostatecne uklidnil a presvedcil, ze v tomto pripade je ztratou casu jakakoli ( po klausovsku opakuji "jakakoli") argumentace, at uz racionalni ci iracionalni. Proto se take zdrzim reakce na Vasi vyzvu ohledne argumentace ci protiargumentace ve veci dvojiho obcanstvi CR / USA..
Jsem nicmene velmi rad, ze davate pani Fuchsove tolik prostoru k seberealizaci prave na strankach Vasich Britskych listu. Setrite tim i nas cas, nebot nekam by to stejne napsat musela a to "nekam" by asi bylo predevsim na Urad vlady, jehoz dopisove oddeleni se i tak casto prohyba pod naporem podobne "zabavne", i kdyz tematicky velmi rozmanite korespondence.
Pan Vojtěch Kment píše ve včerejších Britských listech toto:
Redaktor BL vyjadřuje svou soustavnou publikací, a v několika posledních číslech i sám osobně eufemisticky svoji podporu Jiřině Fuchsové. Pan Čulík před ní dokonce "smeká". Proč píšu o eufemismu? Podpora Jana Čulíka taková totiž je - píše, že Fuchsová:
"..se dožaduje svých požadavků u úřadů ..", což má být obdivuhodné. Well, toto není pravda. (...) Paní Fuchsová nevyjednává s žádnými úřady žádnou civilizovanou formou, ale bere si za rukojmí 10 milionů nevinných českých občanů a lobuje proti vstupu českého státu do NATO. Přitom se zároveň ohání láskou k vlasti! Nelze činit obé najednou! Naprosto odporné jednání. Kdo má věřit člověku, který se nerozpakuje stát vyděračem a ještě do očí rukojmímu tvrdit, že to dělá pro jeho dobro? To je psychopat.
(Jiřina Fuchsová ...) se dovolává, že nepřímo zastupuje (rozuměj vydírá) jménem 30.000 zahraničních Čechů.
Skutečně? Má k tomu jejich mandát? (...) Zastupuje paní Fuchsová podobně "automaticky" každého českého emigranta, který kdy přijel do USA? To je jeden z mnoha lapsů právního nevědomí pani Fuchsové, bohužel živeného v BL.
(V moderních demokraciích je jedinou společenskou organizací, která si ještě může činit na své ovečky automatický nárok, stát. A i ten je spravován volenými zástupci, ne automaticky těmi samopasujícími se)."
Tyto poslední tři odstavce jsou pro porozumění rozdílů mezi tím, jak vnímají demokracii mnozí lidé v ČR a stoupenci paní Jiřiny Fuchsové ve Spojených státech myslím naprosto klíčové.
Přirozeně se redaktor Britských listů neztotožňuje s názory Jiřiny Fuchsové. Zveřejňuje její texty proto, že tato otázka je news, je to závažný problém, který jde až ke kořenům české totožnosti a české státnosti. Je mu nepochopitelné, že se touto otázkou české sdělovací prostředky v podstatě nezabývají a vládní činitelé se k ní - jak lze vyvodit například z reakce ing. Zahradila - odmítají vyjadřovat.
Ve čtvrtek ráno jsem cestou autem do Glasgowa poslouchal ranní publicistický pořad britského rozhlasu. Hovořilo se tam dlouze o problému sexuálního zneužívání malých dětí v dětských domovech. Kolik lidí se toto téma skutečně týká, napadlo mě. Byla to cesta k zobecnění a myslím klíč k onomu neporozumění, které vzniklo mezi Čechy v Americe a Čechy v ČR ohledně otázky dvojího občanství.
Ing. Zahradil píše, že na věcné požadavky Jiřiny Fuchsové a jejích stoupenců nebude vůbec reagovat, protože paní Fuchsová, je - parafrázuji - šílená. Vojtěch Kment to objevně doplňuje. Ptá se, zda má právo Jiřina Fuchsová zastupovat všech 30 000 Čechů žijících v Americe, jimž bylo odepřeno české občanství. Zdůrazňuje, že "V moderních demokraciích je jedinou společenskou organizací, která si ještě může činit na své ovečky automatický nárok, stát."
Na základě svého ranního čtvrtečního poslechu britského rozhlasu jsem si uvědomil, že pánové Zahradil a Kment trpí základním neporozuměním toho, jak funguje západní, anebo alespoň anglosaská demokracie.
Funguje vlastně neférově. Většina obyvatelstva - ta, která je spokojená a stará se o své věci - se do ohniska zájmu politiků ani do sdělovacích prostředků totiž skoro ani nedostane. Sdělovací prostředky a politikové se skoro neustále zabývají jen těmi složkami společnosti, které jsou nespokojené, ztraumatizované anebo jsou s nimi problémy.
Politikové těmto společenským vrstvám nebo skupinám naslouchají, snaží se jim porozumět, jejich problémy předjímat a řešit.
Jak někdy na jaře napsal na Fóru Neviditelného psa tuším pan Fyrborg ze Švédska, sdělovací prostředky fungují jako poplašné znamení - upozorňují na problémy, varují, v jak neřešitelné katastrofy by se potíže mohly vyvinout, a předjímají krize. Ano, je to nespravedlivé - většina národa se do sdělovacích prostředků a do ohniska zájmu politiků nedostane. Sdělovací prostředky se převážně zajímají problémy společenských menšin, těch, které své problémy artikulují.
Vezměte třeba otázku nemoci AIDS. Je to jedno z nejčastěji diskutovaných témat naší doby. Kolik heterosexuálních osob se nakazilo virem HIV ve Velké Británii po celou dobu, co se sleduje výskyt nemoci AIDS, to jest od roku 1985, za posledních dvanáct let? V šestapadesátimiliónovém národě přibližně 5,500 osob, tedy 0,009 procent obyvatelstva. (Celkem onemocnělo v Británii virem HIV asi 25 500 osob, tedy kromě 5500 heterosexuálů asi 20 000 homosexuálů). Vzhledem k tomu, že se toto mizivé procento lidí skoro nikoho netýká, mohlo by se argumentovat, že se o věci psát nemusí a není třeba předvídat, že by nemoci AIDS mohla vzniknout pandemie?
Kolikrát se stalo v českých sdělovacích prostředcích, že jim byl navržen určitý námět, závažný problém, týkající se ovšem jen malé skupiny obyvatelstva. Odpověď šéfredaktora v takových případech bývá: to dělat nebudeme, čtenáře by to nezajímalo.
Jenže sdělovací prostředky jsou tu od toho, aby citlivě zjišťovaly, kdo ve společnosti je nespokojen nebo kde existují problémy, a upozorňovaly na to. Sdělovací prostředky se ani tak nemají zajímat o to, co říkají politikové, ale o to, co říkají obyčejní lidé.
Je velmi pravděpodobné, že existují-li ve společnosti nespokojenci, vládnoucí politikové s jejich názory nebudou souhlasit a budou mít tendenci je považovat, tak jak zjevně považuje pan ing. Zahradil paní Jiřinu Fuchsovou, za šílence. Jenže to je konstruktivní asi tolik, jako případně říkat, že veškeré problémy mezi Čechy a Romy mohou být vyřešeny jen tím, že Romové začnou u sebe a zcivilizují se a začlení do většinové české společnosti, aby nevyčnívali - jinými slovy, přijmou naše vlastní zásady a hodnoty.
Jak by asi dopadlo vyjednávání v mezinárodních konfliktech, kdyby vyjednavačské strany dávaly otevřeně a bohorovně najevo, že soupeřskou stranu považují za šílenou? Politika je pokud vím umění kompromisu - jeho důležitou součástí je poslouchat protivníka a snažit se najít s ním alespoň do jisté míry společnou řeč, na jejímž základě by bylo problém možno vyřešit.
Pokud dobře rozumím názoru pana Kmenta, nikdo nemá v demokracii právo sám pozvednout hlas a začít se zasazovat o řešení něčeho, co pociťuje jako nespravedlnost nebo problém, týkající se větší skupiny lidí - protože nikdy nemá jistotu, zda by všichni postižení s jeho akcií souhlasili. Jednat smějí jen volení zástupci státu.
V zavedených anglosaských demokraciích to však takto nefunguje. Občané mají plné právo se sdružovat do aktivních, samostatných organizací za účelem prosazení určitého požadavku. Vládní orgány berou takovou aktivitu velmi vážně. Je základem funkční a aktivní demokracie. Smekám před paní Fuchsovou nikoliv proto, že bych nutně souhlasil s tím, za co bojuje, ale proto, že se právě dokáže v zájmu větší společenské skupiny zasazovat neúnavně po dlouhou řadu let na vlastní náklady za práva takové skupiny.
Shrnuji tedy: lidé, žijící na Západě dobře vědí, že aktivita řadových občanů je klíčovým základem demokracie. Vědí, že politikové ji berou vážně. Není přípustné, aby se posmívali dopisům, které přicházejí na Úřad vlády. I ten nejprimitivnější dopis od nenevzdělanějšího občana, přicházející na Úřad vlády, vyjadřuje určitou naléhavou potřebu, kterou daný občan ze svého hlediska pociťuje. Občané jsou si v demokracii rovni, bez ohledu na vzdělání. Jejich stanoviska jsou důležitá. Nikdo nemá právo se jejich dopisy bavit či se jim posmívat.
Jakmile lidé z ČR začnou vyjadřovat tyto postoje, je zcela automatické, že to lidi žijící na Západě hluboce naštve. Tyto postoje jsou totiž těžkou urážkou demokracie.
Jan Čulík
