Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Text Vojtěcha Kmenta "Inventura", vyšel ve včerejších BL z technických důvodů zpřeházeně. Autorovi se omlouváme. Jeho správná, opravená a autorizovaná verze je na síti zde od čtvrtka od večera. (Upozorňujeme také na reakce od Václava Žáka a dalších autorů, viz dnešní Obsah.)
Cikánská nemoc
Přijeli do Velké Británie, ve snaze najít lepší život, ale místní lidi a skinheadi jim připravili snad až příliš vřelé přivítání. Co bude teď s českými cikány?
Guardian 20. listopadu 1997
V londýnské čtvrti Islington, která je tak často považována za vzor liberalismu britské metropole, nedaleko místa, kde donedávna bydlel nynější britský ministerský předseda, je hostinec zvaný The Grosvenor. V jeho výkladní skříni visí nápis: "No Travellers Allowed. By Appointment Only." ("Vstup kočovným osobám zakázán. Možný jen po předchozí dohodě." - V Británii existuje několik tisíc lidí, kteří žijí kočovným, hipířským způsobem života. Jsou to většinou běloši. Pozn. JČ.)
Je tomu více než čtyřicet let, od té doby, co na penziónech v Londýně visely nápisy "Vstup barevným a Irům zakázán". Kdyby dnes nějaký hostinec vyvěsil nápis, že mají do něho přístup Pákistánci či Židé "jen po předchozí dohodě", věděl by, že riskuje soudní stíhání, demonstraci anebo cihlu do výlohy. Takže než jsme se vydali do České republiky zkoumat tam postoje lidí vůči Romům, zdálo se vhodné, abychom navštívili hostinec Grosvenor.
"Máme dva kočovné přátele, a chtěli bychom s nimi sem zajít dnes odpoledne na pivo. Žádáme tedy předem o povolení ke vstupu," řekli jsme v hostinci barmanovi. "To se budete muset obrátit na majitelku," odpověděl. A co kdybychom zaručili, že se budou slušně chovat? "Nemohl bych je sem vpustit - za ztrátu zaměstnání mi to nestojí," řekl (irský) barman.
Minulou sobotu tekla v Doveru trochu krev, když tam uspořádalo demonstraci 50 příslušníků organizace National Front - prý na žádost místních občanů - proti nedávnému příjezdu asi 600 cikánů z České republiky a ze Slovenska. Podle toho, jaké noviny čtete, byla to "invaze" (Daily Telegraph), "potopa" (Sunday Times), byli to "Sporožiroví Češi" (Evening Standard), kteří se "poohlížejí po almužně" (Independent). Příchod těchto Romů, jak je nám nyní známo, byl částečně zrychlen dokumentárním filmem, který odvysílala v září česká televize. Film líčil život malé skupiny Romů, kteří se domnívali, že nalezli v Británii lepší život.
Na jedné rovině je lákavé říci, že Británie reagovala na příchod Romů tím, že si do národní výkladní skříně pověsila nápis: "Zákaz vstupu Romům. Vstup povolen jen po předchozí dohodě". Ale na jiné rovině je to daleko rozsáhlejší epos.
Nepřeháníme, uvedeme-li, že se celá záležitost také týká pádu komunismu, neuznaného dědictví po nacistech, vztahu mezi východní a západní Evropou, místa lidí, kteří se odlišují v silně jednolité společnosti, moci televize a všeobecné obliby Mr. Beana.
Čímž se dostáváme, v jeden studený nedělní večer, na Havlíčkovo náměstí v Praze 3, do jedné z nejcikánštějších čtvrtí města. Od padesátých let, od doby komunismu, se museli cikáni registrovat na policii a byli jaksi asimilováni do školského a sociálního systému, aby už tradičním způsobem nekočovali. Byla to změna, která jim přinesla výhody i nevýhody. Nevyhnutelně se většina 200 000 až 300 000 cikánů - z 12 miliónů cikánů celosvětově a z osmi miliónů v Evropě, převážně na Východě - octla v chudších čtvrtích.
Stojíme tady s osmi cikánskými mladistvými. V mnoha ohledech jsou stejní jako mladí lidé téže věkové skupiny všude, od Shrewsbury po Santiago, někteří jsou stydliví, jiní průrazní, mají na sobě bundy Adidas a čepice Niké, v dlaních skrývají tajně zapálenou cigaretu marlboro.
Viděli televizní pořad o Doveru a obdobnou předchozí reportáž, odvysílanou v srpnu, o Kanadě. Tak co si myslí, že na ně čeká v Británii? "Mr. Bean," říká patnáctiletý Jan. Mají kamaráda, který dokáže Mr. Beana fantasticky napodobovat. "Krátce stříhané trávníky," dodává Jan. Patnáctiletý Vladimír, který drží kolem pasu Eriku, 14, má rád fotbal a anglický fotbal je často v televizi: "Kdybych byl v Anglii fotbalovým hráčem, lidi by mi fandili."
A samozřejmě, všichni věděli o princezně Dianě. V kolektivní mysli tu existuje kouzelná země, kde vás muži rozesmívají svými grimasami, ženy kolem sebe rozšiřují laskavost jako princezny a černí fotbaloví hráči jsou objímáni bělochy na vzorně střižených trávnících. Ale vydali se do Doveru někteří příbuzní těchto mladých Romů? Eričina teta jela do Doveru. "Podle posledních zpráv tam přespává na nádraží."
Sledovali v televizním zpravodajství, jak se po těch prvních optimistických televizních reportážích odvíjejí události. "Nejprve jsme viděli Kanaďany, jak říkají, že nás nechtějí jako přistěhovalce," říká Petr, 15, nejotevřenější člen skupiny mladých lidí. "Ale vždyť jsou to všechno sami přistěhovalci - sebrali to území Indiánům." Petr řekl, že obdivuje ty, kdo se vydali do Doveru. Alespoň to znamená, že si lidi začínají uvědomovat, jaký je v ČR život pro Romy? nezaměstnanost, špatné vzdělání, útoky od skinheadů. Udělali vám skinheadi něco? "Já vždycky uteču," směje se Jan.
Sedmnáctiletá Jitka Chánová také utíkala, když na ni zaútočila v září 1993 v Plzni skupina skinheadů a křičeli na ni rasistická hesla. S třemi kamarádkami vyskočily z tramvaje, aby unikly. Jitka si rozbila hlavu o ocelový sloup a na zranění zemřela. Jeden z útočníků, devatenáctiletý Filip Bešta, byl odsouzen k podmíněnému trestu vězení.
Jitčina maminka Aranka, která je napůl Slovenka, sedí ve svém vzorně čistém bytě na plzeňském sídlišti Vinice. Vzpomíná, jak se dozvěděla o smrti své dcery: "Když se to stalo, policie mi to nesdělila. Dověděla jsem se to od Jitčiných kamarádů. Jeden útočník byl její bývalý spolužák." Vypráví příběh s unaveným smutkem. Je ironické, že neviděla ráda, když se Jitka přátelila s cikány, "ale měla po otci tmavou pleť".
Také na tomto sídlišti třiatřicetiletý Ivan Čonka, elegantně oblečen v kožené bundě a v kovbojských botech, tak špičatých jako jeho výroky o rasismu, konstatuje, že by býval také rád jel do Británie. "Je to tolerantní země, bez rasových předsudků. Tady se kvůli skinheadům bojíme posílat děti do školy. Moje dívka je Češka a její rodiče jí odsuzují za to, že žije s cikánem. Za komunismu jsme alespoň měli právi a daleko lepší život. Nechceme komunismus zpátky, protože máme teď svobodu projevu, ale co to znamená? Jdeme se ucházet o zaměstnání a když tam dojdeme a oni vás uvidí, tak už žádné zaměstnání k dispozici není. Ano, jsme hlučnější a temperamentnější, ale tak už jsme se narodili. Když oslavuju narozeniny, piju a zpívám. Češi to jen velmi těžko snášejí.
Arnošt Kotlář, 34, je z Českého Krumlova, ze středověkého města, které prosperuje v důsledku turistiky. V tomto městě jsou prý cikáni nejintegrovanější. Kotlář má vlastní hostinec, ale souhlasí, že cikáni neseženou zaměstnání: "Když žádáte o místo, nepustí vás přes vrátného." Vítá, že vláda učinila po kontroverzi, způsobené exodem Romů, vstřícná gesta, ale nemyslí si, že to bude mít nějaký dopad. "Bílí lidé náš problém nevyřeší, musejí to udělat sami Romové."
Jedním plzeňským cikánem, který letěl za mýtickým lepším životem v Kanadě, je Milan Ščuka. Už se vrátil, je smutnější a chudší. Od příbuzných a od rodičů si vypůjčil 60 000 Kč a odcestoval se svou těhotnou dívkou do Toronta. Už měl dost, říká, rasismu a chtěl, aby jeho dítě vyrůstalo v jiném prostředí. V centru města, které je v Anglii nejlépe známo svým plzeňským pivem - ve vzduchu je cítit chmel - nyní pro svou mladou rodinu renovuje deprimující byt - v podvečer natírá okenní rámy.
"Částečně jsme jeli kvůli lepším životním podmínkám, ale hlavně kvůli rasové diskriminaci zde v ČR, kterou lidi neuznávají." Jeho dědeček byl za války v koncentračním táboře, "ale mně je pětadvacet a všechny nás učili ve škole o židovském holocaustu, ale ani slovo o tom, co se stalo cikánům."
S touto stížností se člověk setkává v ČR často: svět jakoby neví o půl miliónu Romech, kteří za druhé světové války zahynuli v koncentračních táborech. Isabel Fonseca uvádí v knize Bury Me Standing (Pohřběte mě ve stoje), že válku přežilo jen asi 600 českých cikánů. Ti cikáni, kteří nyní žijí v ČR, přijeli ze Slovenska a z jiných východních zemí. Cikáni by chtěli, aby byl na místě nechvalně známého koncentračního tábora Lety v jižních Čechách postaven památník, ale tábor je nyní prasečí farma a masokombinát a místní lidi, kteří v něm pracují, nechtějí, aby byl uzavřen.
Zpočátku si Milan myslel, že Kanada bude řešením. "Jenže televizní film neukázal tu obrovskou byrokracii a všechny ty imigrační úředníky. Jestli bych to zkusil znovu? Mám teď dluhy. Pomýšlel jsem na Austrálii, ale myslím, že je s tím konec. Ještě jednu deportaci bych nepřežil."
Jaký mají názor ostatní Češi na to, že se octli cikáni ve středu mezinárodního zájmu? Vladimír Rubáš, 45, který pracuje na technické škole a žije na stejném sídlišti jako Ivan a Aranka, říká: "Cikáni nenajdou v Anglii lepší život. Nemají vzdělání a mají špatný přístup k práci. Tady jsou dlouho vzhůru, protože nemusejí chodit do práce. Pijí a hrají hlasitou hudbu. Říkají, že je utlačujeme, ale oni nás utlačují svým hlukem.
Bylo to vždycky takové. Můj dědeček pracoval ve třicátých letech v uranových dolech v Příbrami. Když dostali cikáni plat, dva nebo tři dny žili jako lordi a utratili ho a pak už nic neměli."
Částečně jako reakce na údajný nedostatek sympatií pro cikány zahájili tento měsíc v ČR Český helsinský výbor a reklamní agentura Leo Brunett reklamní kampaň. Na plakátě je cikánský hasič a černý hokejista a pod tím je nápis: "Co se divíte?" ve snaze přesvědčit lidi, aby posuzovali osobu, nikoliv barvu pleti.
Před čtyřmi lety konstatoval prezident Havel, že způsob, jímž se zachází s Romy, je "lakmusovou zkouškou občanské společnosti". Nyní z nemocničního lůžka prosil cikány, aby neodjížděli, aby bylo možno problém vyřešit.
A problémy skutečně existují: počet osob, stíhaných za rasově motivované trestné činy stoupl v ČR z 508 v roce 1995 na 653 v roce 1996, podle české státní prokuratury.
Stanislav Penc je mladý, dlouhovlasý, lakonický bývalý disident, který řídí Dokumentační středisko pro lidská práva v Praze. Uvádí, že za posledních sedm let došlo k 1184 rasově a ideologicky motivovaným incidentům, včetně - jak se odhaduje - 19 vražd. Často se uvádí odhad 28 vražd Romů od roku 1989: policie tvrdí, že jich bylo zavražděno méně než polovina.
Zpět v Praze, v útulné malé restauraci zvané Santon, dojídá Josef Kratochvil houbové toasty. Právě odešel po pětadvaceti letech služby od policie. Poslední dva roky řídil jednotku, která sledovala extrémistické skupiny, zejména skinheady, kteří se zaměřují na cikány. Kratochvil je velký, hovorný muž s pruským knírem. Hraje na kytaru v country-jazzové skupině. Hráč na tenorové bandžo ve skupině je cikán jménem Black Bob, který si vzal českou manželku a rodina ho ostrakizovala, dokud se jim nenarodilo dítě.
"Celý svět hovoří o tom, že jsou Češi rasisti. A jak je to možné, že je tady tolik Asijců, Arabů, kteří se daleko více odlišují než Romové, a ti si nestěžují? (Mám v Praze černošského známého, je to Američan, jazzový zpěvák a učitel angličtiny. Setkává se s rasismem běžně. JČ) Zjistím, jestli jsem rasista, pokud si můj syn přivede domů cikánku a řekne, že si ji chce vzít. Můžu jednat jako v utopii a říct, To je krásné, anebo můžu být rasista a říct, "Ta černá děvka", anebo můžu být realista a říct: "Rozmysli si to ještě jednou. Její bratr si odseděl dlouhý vězeňský trest, její sestra je prostitutka, její rodiče jsou negramotní." Kdyby to slyšela romská rodina, řekne, že jsem rasista, ale lidé jsou realisté a využívají zkušeností, kterých mají s Romy.
Policie je obviňována, že nic v této věci neděláme, ale částečně je to vinou špatné publicity, protože veřejnost neví, co všechno jsme učinili proti extrémismu. Také konec policejního státu znamenal, že někteří lidé pochopili svobodu projevu poněkud jinak."
Kratochvil sympatizuje s maminkou Jitky, že její skinheadský útočník dostal jen podmíněný trest, ale obviňuje z toho soudce. Domnívá se, že dopad pořadu televize Nova bude pozitivní: "Romové si uvědomí, že jsou možná britští skinheadi stejně tak tvrdí jako čeští skinheadi a lidi v ČR si uvědomí, že budou muset problém podrobněji analyzovat."
Minulý týden Češi skutečně problém podrobněji analyzovali, když byl ubodán k smrti skupinou skinheadu v Praze čtyřiadvacetiletý súdánský student ekonomie Hassan Elamin Abdelradi. Na protestní demonstraci přišlo 7500 lidí, včetně členů vlády a šéf opozice Miloš Zeman se vyjádřil, že by měli být skinheadi zakázáni.
Ale jsou skinheadi a skinheadi, říká Kratochvil. Někteří jsou levicoví, jako Redskins a Sharpskins, i když většina pochází z extrémní pravice. Fašističtí skinheadi napodobují anglické hnutí Blood and Honour, o němž zřejmě Romové, kteří se vydali do Doveru, nevěděli nic.
Televizní reportér Josef Klíma rád hovoří o roli, které se mu dostalo, roli svérázného televizního Mojžíše, který vedl cikány do zaslíbené země. Tento žoviální fousatý šestačtyřicetiletý muž se začal zajímat o Romy v roce 1975, kdy se zamiloval do jejich jazyka a do jejich hudby, částečně prostřednictvím své ženy. Klímova manželka vyučuje zaostalé děti, což v podstatě znamené cikánské děti - to je další zdroj konfliktu, neboť cikáni mají pocit, že jsou v důsledku odlišného jazyka a kulturního zázemí stigmatizováni jako zaostalí.
Klíma napsal na základě literatury faktu detektivní thriller jménem Radikální řešení. Kniha vyšla v roce 1980 a byl to úspěch jako román i jako film. V roce 1992 natočil to, o čem nyní říká, že to nebyl velmi dobrý film, jménem Nahota na prodej, o Romech, kteří provozovali u silnic prostitutky. Stal se terčem útoků od cikánské komunity. "Zlobili se, protože jsem je ukázal jako kriminálníky. Ale kdybych ten film točil dnes, ukázal bych, že prostituci řídí Bulhaři či Rusové."
Od té doby napsal 14 knih, pomohl založit jeden z prvních porevolučních časopisů, Reflex, a v roce 1994 se stal spoluzakladatelem pravidelného televizního publicistického pořadu Na vlastní oči, který se vysílá na nezávislé televizní stanici Nova, komerčně jedné z nejúspěšnějších evropských televizních stanic. Četvl v místních novinách o prvních cikánech, cestujících do Kanady, byl překvapen, proč by poprvé od roku 1989 měl mít lidé pocit, že chtějí z ČR odejít, a natočil film letos v srpnu. Reakce ho naprosto ohromila.
"Bylo to jako zemětřesení," vysvětluje nad raním expressem, sklenicí tvrdého alkoholu a cigaretou Rothmans v kavárně nedaleko televize Nova. "Tisíce cikánů telefonovalo a chtělo se dovědět, jak by mohli emigrovat. Kanadská vláda reagovala a zrušila dohodu o bezvízovém styku. Bylo to jako noční můra."
Zjistil, že mu říkají Cikánský král, že ho chválí Romové, že poskytl publicitu jejich problémům, ale také pravičáci, kteří mu gratulovali, že přiměl Romy k odchodu ze země.
Zaslechl také, že cikáni cestují do Doveru, a tak se tam vydal se skupinou autobusem. Výsledkem byl krátký film, který sledoval romskou skupinu přes kanál La Manche, za zvuků hudby skupiny Rolling Stones Satisfaction. Život vypadá růžový, jeden cikán, Ladislav Ščuka, hovoří o tom, jak dobrý je v Doveru výběr škol, zdravotnictví a že doufá, že nalezne zaměstnání jako kuchař a že zatím žije s rodinou ze 140 liber týdně. Přívětivý kněz ve filmu křtí cikánská nemluvňata a dále film ukázal několik mrazivě vyhlížejících místních lidí. Opět začaly telefony vyzvánět.
Klíma tvrdí, že "nechtěl být cestovním agentem". Oni už přece stejně emigrovali. Možná, že jsme to urychlili, ale to bylo všechno. Je přesvědčen, že pozornost, kterou vyvolal program i jeho údajný dopad, bude mít pro Romy prospěch. "Ale není to jednoduché, je to taková složitá otázka. Existuje tady malá počet skutečných rasistů, ale většinou lidi odmítají jejich způsob života. Neexistuje nepřátelství vůči Vietnamcům, protože pracují tvrdě od rána do večera."
Klímův další projekt je program o Českém Krumlově, jak tam dochází k pokojnému soužití. Možná, že by ho Klíma měl předvést obyvatelům Doveru. Jak uvedla jedna tamější občanka, když sbírala 3000 podpisů pro petici, žádající, aby museli Romové odejít, jen dva lidé proti petici protestovali. "Jeden člověk se mě ptal, jestli jsem viděla tuhle v televizi film Schindlerův seznam."
"Řešení nevidím," Klíma krčí rameny, "ale věřím v tao: cesta je důležitější než cíl". Je to možná motto pro Petry a Jitky a Jany, kteří se dávají na cestu do Doveru. Nepřímo je to motto pro Romy po celá staletí.
Důležitá poznámka. Věc, kterou si neuvědomili reportéři Guardianu. Vyrobit dokumentární film, jaké natočil o Romech pro TV Nova Josef Klíma, by v Británii stálo pravděpodobně cca 30 000 liber (cca 1,5 miliónu korun). V roce 1995 jsem natočil pro pořad Na vlastní oči třináctiminutovou reportáž, které se vysílala v červnu toho roku. Dostal jsem za ni honorář 9000 Kč.
Myslím, že to vypovídá výmluvně o finančním zázemí, jaké poskytuje TV Nova reportážím Na vlastní oči. Za tak mizivé peníze (možná měl Klíma trochu větší rozpočet, pochybuju však, že to bylo 30 000 liber) se nedá natočit profesionálně vyresearchovaná, spolehlivá reportáž, ale jen povrchní, nereprezentativní hloupost.
Romové, kteří se na základě Klímových neseriózních reportáží vydali do Kanady a do Británie, a přišli tak o peníze a zabředli do dluhů, by měli pohnat Klímu a televizi Nova k soudu. JČ)
Proč vládne tak nesmiřitelné nedorozumění mezi lidmi z ČR a Čechoameričany v otázce dvojího občanství?
Ing. Jan Zahradil, poradce Václava Klause, napsal o Jiřině Fuchsové, aktivistce za dvojí občanství pro Čechy žijící ve Spojených státech, v úterních Britských listech toto:
Jsem rad, ze jsem tu damu konecne videl a predevsim slysel na vlastni oci a usi. Tento zrakovy a sluchovy vjem mne dostatecne uklidnil a presvedcil, ze v tomto pripade je ztratou casu jakakoli ( po klausovsku opakuji "jakakoli") argumentace, at uz racionalni ci iracionalni. Proto se take zdrzim reakce na Vasi vyzvu ohledne argumentace ci protiargumentace ve veci dvojiho obcanstvi CR / USA..
Jsem nicmene velmi rad, ze davate pani Fuchsove tolik prostoru k seberealizaci prave na strankach Vasich Britskych listu. Setrite tim i nas cas, nebot nekam by to stejne napsat musela a to "nekam" by asi bylo predevsim na Urad vlady, jehoz dopisove oddeleni se i tak casto prohyba pod naporem podobne "zabavne", i kdyz tematicky velmi rozmanite korespondence.
Pan Vojtěch Kment píše ve včerejších Britských listech toto:
Redaktor BL vyjadřuje svou soustavnou publikací, a v několika posledních číslech i sám osobně eufemisticky svoji podporu Jiřině Fuchsové. Pan Čulík před ní dokonce "smeká". Proč píšu o eufemismu? Podpora Jana Čulíka taková totiž je - píše, že Fuchsová:
"..se dožaduje svých požadavků u úřadů ..", což má být obdivuhodné. Well, toto není pravda. (...) Paní Fuchsová nevyjednává s žádnými úřady žádnou civilizovanou formou, ale bere si za rukojmí 10 milionů nevinných českých občanů a lobuje proti vstupu českého státu do NATO. Přitom se zároveň ohání láskou k vlasti! Nelze činit obé najednou! Naprosto odporné jednání. Kdo má věřit člověku, který se nerozpakuje stát vyděračem a ještě do očí rukojmímu tvrdit, že to dělá pro jeho dobro? To je psychopat.
(Jiřina Fuchsová ...) se dovolává, že nepřímo zastupuje (rozuměj vydírá) jménem 30.000 zahraničních Čechů.
Skutečně? Má k tomu jejich mandát? (...) Zastupuje paní Fuchsová podobně "automaticky" každého českého emigranta, který kdy přijel do USA? To je jeden z mnoha lapsů právního nevědomí pani Fuchsové, bohužel živeného v BL.
(V moderních demokraciích je jedinou společenskou organizací, která si ještě může činit na své ovečky automatický nárok, stát. A i ten je spravován volenými zástupci, ne automaticky těmi samopasujícími se)."
Tyto poslední tři odstavce jsou pro porozumění rozdílů mezi tím, jak vnímají demokracii mnozí lidé v ČR a stoupenci paní Jiřiny Fuchsové ve Spojených státech myslím naprosto klíčové.
Přirozeně se redaktor Britských listů neztotožňuje s názory Jiřiny Fuchsové. Zveřejňuje její texty proto, že tato otázka je news, je to závažný problém, který jde až ke kořenům české totožnosti a české státnosti. Je mu nepochopitelné, že se touto otázkou české sdělovací prostředky v podstatě nezabývají a vládní činitelé se k ní - jak lze vyvodit například z reakce ing. Zahradila - odmítají vyjadřovat.
Ve čtvrtek ráno jsem cestou autem do Glasgowa poslouchal ranní publicistický pořad britského rozhlasu. Hovořilo se tam dlouze o problému sexuálního zneužívání malých dětí v dětských domovech. Kolik lidí se toto téma skutečně týká, napadlo mě. Byla to cesta k zobecnění a myslím klíč k onomu neporozumění, které vzniklo mezi Čechy v Americe a Čechy v ČR ohledně otázky dvojího občanství.
Ing. Zahradil píše, že na věcné požadavky Jiřiny Fuchsové a jejích stoupenců nebude vůbec reagovat, protože paní Fuchsová, je - parafrázuji - šílená. Vojtěch Kment to objevně doplňuje. Ptá se, zda má právo Jiřina Fuchsová zastupovat všech 30 000 Čechů žijících v Americe, jimž bylo odepřeno české občanství. Zdůrazňuje, že "V moderních demokraciích je jedinou společenskou organizací, která si ještě může činit na své ovečky automatický nárok, stát."
Na základě svého ranního čtvrtečního poslechu britského rozhlasu jsem si uvědomil, že pánové Zahradil a Kment trpí základním neporozuměním toho, jak funguje západní, anebo alespoň anglosaská demokracie.
Funguje vlastně neférově. Většina obyvatelstva - ta, která je spokojená a stará se o své věci - se do ohniska zájmu politiků ani do sdělovacích prostředků totiž skoro ani nedostane. Sdělovací prostředky a politikové se skoro neustále zabývají jen těmi složkami společnosti, které jsou nespokojené, ztraumatizované anebo jsou s nimi problémy.
Politikové těmto společenským vrstvám nebo skupinám naslouchají, snaží se jim porozumět, jejich problémy předjímat a řešit.
Jak někdy na jaře napsal na Fóru Neviditelného psa tuším pan Fyrborg ze Švédska, sdělovací prostředky fungují jako poplašné znamení - upozorňují na problémy, varují, v jak neřešitelné katastrofy by se potíže mohly vyvinout, a předjímají krize. Ano, je to nespravedlivé - většina národa se do sdělovacích prostředků a do ohniska zájmu politiků nedostane. Sdělovací prostředky se převážně zajímají problémy společenských menšin, těch, které své problémy artikulují.
Vezměte třeba otázku nemoci AIDS. Je to jedno z nejčastěji diskutovaných témat naší doby. Kolik heterosexuálních osob se nakazilo virem HIV ve Velké Británii po celou dobu, co se sleduje výskyt nemoci AIDS, to jest od roku 1985, za posledních dvanáct let? V šestapadesátimiliónovém národě přibližně 5,500 osob, tedy 0,009 procent obyvatelstva. (Celkem onemocnělo v Británii virem HIV asi 25 500 osob, tedy kromě 5500 heterosexuálů asi 20 000 homosexuálů). Vzhledem k tomu, že se toto mizivé procento lidí skoro nikoho netýká, mohlo by se argumentovat, že se o věci psát nemusí a není třeba předvídat, že by nemoci AIDS mohla vzniknout pandemie?
Kolikrát se stalo v českých sdělovacích prostředcích, že jim byl navržen určitý námět, závažný problém, týkající se ovšem jen malé skupiny obyvatelstva. Odpověď šéfredaktora v takových případech bývá: to dělat nebudeme, čtenáře by to nezajímalo.
Jenže sdělovací prostředky jsou tu od toho, aby citlivě zjišťovaly, kdo ve společnosti je nespokojen nebo kde existují problémy, a upozorňovaly na to. Sdělovací prostředky se ani tak nemají zajímat o to, co říkají politikové, ale o to, co říkají obyčejní lidé.
Je velmi pravděpodobné, že existují-li ve společnosti nespokojenci, vládnoucí politikové s jejich názory nebudou souhlasit a budou mít tendenci je považovat, tak jak zjevně považuje pan ing. Zahradil paní Jiřinu Fuchsovou, za šílence. Jenže to je konstruktivní asi tolik, jako případně říkat, že veškeré problémy mezi Čechy a Romy mohou být vyřešeny jen tím, že Romové začnou u sebe a zcivilizují se a začlení do většinové české společnosti, aby nevyčnívali - jinými slovy, přijmou naše vlastní zásady a hodnoty.
Jak by asi dopadlo vyjednávání v mezinárodních konfliktech, kdyby vyjednavačské strany dávaly otevřeně a bohorovně najevo, že soupeřskou stranu považují za šílenou? Politika je pokud vím umění kompromisu - jeho důležitou součástí je poslouchat protivníka a snažit se najít s ním alespoň do jisté míry společnou řeč, na jejímž základě by bylo problém možno vyřešit.
Pokud dobře rozumím názoru pana Kmenta, nikdo nemá v demokracii právo sám pozvednout hlas a začít se zasazovat o řešení něčeho, co pociťuje jako nespravedlnost nebo problém, týkající se větší skupiny lidí - protože nikdy nemá jistotu, zda by všichni postižení s jeho akcií souhlasili. Jednat smějí jen volení zástupci státu.
V zavedených anglosaských demokraciích to však takto nefunguje. Občané mají plné právo se sdružovat do aktivních, samostatných organizací za účelem prosazení určitého požadavku. Vládní orgány berou takovou aktivitu velmi vážně. Je základem funkční a aktivní demokracie. Smekám před paní Fuchsovou nikoliv proto, že bych nutně souhlasil s tím, za co bojuje, ale proto, že se právě dokáže v zájmu větší společenské skupiny zasazovat neúnavně po dlouhou řadu let na vlastní náklady za práva takové skupiny.
Shrnuji tedy: lidé, žijící na Západě dobře vědí, že aktivita řadových občanů je klíčovým základem demokracie. Vědí, že politikové ji berou vážně. Není přípustné, aby se posmívali dopisům, které přicházejí na Úřad vlády. I ten nejprimitivnější dopis od nenevzdělanějšího občana, přicházející na Úřad vlády, vyjadřuje určitou naléhavou potřebu, kterou daný občan ze svého hlediska pociťuje. Občané jsou si v demokracii rovni, bez ohledu na vzdělání. Jejich stanoviska jsou důležitá. Nikdo nemá právo se jejich dopisy bavit či se jim posmívat.
Jakmile lidé z ČR začnou vyjadřovat tyto postoje, je zcela automatické, že to lidi žijící na Západě hluboce naštve. Tyto postoje jsou totiž těžkou urážkou demokracie.
Jan Čulík
Nesplněné sliby, diskreditace osoby a text Vojtěcha Kmenta
Stovky mladych ceskych lidi dnes jezdi na navstevu ci zije v USA.... Nikdo na ne nekrici ze, chteji-li v USA zit ci zustavat, vzdelavat, kupovat majetek, atd., museji zahodit sve ceske obcanstvi.
Diky natlaku IAC a jinych skupin Cechoamericanu bylo dosazeno toho, ze od srpna !((& napriste kazdy Cech ci American, ktery ziska obcanstvi druheho z techto statu nesmi byt sveho prvniho obcanstevi zbaven!
To je prispevek ceskych Americanu mlade ceske generaci.
Nikoho z nich, za par let, ani NENAPADNE, že sveho casu lide, kteri jim TOTO LIDSKE PRAVO VYBOJOVALI
BYLI NA PUDE SVE ZEME CIZINCI
Na rozdil od Prahy, kde v Uradu vlady maji z doslych komunikaci veseli, jeste se mi nestalo, aby americka vlada nechala jedinz dopis BEZ ODPOVEDI....
Dovolim si zde polozit stejnou otazku, kterou jsem polozila Vaclavu Klausovi minuly patek:
"A VY CHCETE DO NATO??? NATO JE PRECE SPOLECENSTVI VPRAVDE SVOBODNYCH! A DEMOKRATICKYCH!!! STATU!"
Vazeny pane redaktore,
vyridit "literarni" vylev pana Vojtecha Kmenta (tesim se, ze mi bude doprano setkat se s nim nekdy osobne) by mi trvalo si tak tri minuty. Snusku urazek na moji hlavicku zde pominu. Takze zde uvedu pouze nekolik fakt:
Od roku 1991 pisi nejen ja a IAC, ale i jini Cesi v USA jine ceske organizace z USA a jinde po svete (z Kanady, Svycarska, Australie atd atd) mene ci vice energicke dopisy ceskym uradu, vlade, panu Klausovi, prezidentske kancelari, obema snemovnam, minule i soucasne.
V ceske snemovne jsem od roku 1990 byla OSOBNE OSMKRAT!
(Letenku do vlasti MI NEPLATI! cesky stat, jako letenky pana Klause! byt tento cesky stat JE TAKE MUJ!)
Ctyri roky posilame tydne, nekdy casteji, dopisy URADUM, vlade, parlamentu, magistratum, US v Brne, FAXujeme, dnes jiz i E-Mailujeme!
Za ctyri roky prave minulé se Jirina Fuchsova (nepocitame-li cas --take dobrovolne, NEPLACENE! venovany CechoAmericany v San Francisku, Washingtonu D.C., Chicagu, Arizone, Minnesote atd atd) venovala psani PETICNICH DOPISU - DNES JIZ DVEMA! VLADAM! CESKE a AMERICKE! - zhruba 15OO HODIN ROCNE!!! Za ctyri roky 6OOO HODIN.
Kdyby se misto toho venovala nejakemu vydelecnemu zamestnani ( KTEREMU SE, I S TOU LEGRACI, KTEROU MAJI NA DOPISOVEM ODDELENI URADU VLADY - dle svedectvi Ing. Zahradila- z PETICNICH DOPISU TAM DOSLYCH! VENUJI PORADCI PANA PREMIERA!), pri platu dejme tomu deset dolaru na hodinu by JIRINA FUCHSOVA mohla vydelat pro sebe a svou rodinu $6O.OOO U.S. DOLLARU...
Jenze Jirina Fuchsova, jak pise pan Kment, "se ohani laskou k vlasti," a tudiz je "VYDERAC! a "PSYCHOPAT!" ........
Pocet komunikaci -slusnych!- prevysuje do dnesniho dne PET TISIC KUSU posty, Faxu, zasilek, petici........................................
Kopie dopisu, v nichz MEZINARODNI ASOCIACE upozornovala ceskou vladu, prezidentskou kancelar, pany a pani poslance NA NUTNOST VYRESIT KAUZU DVOJIHO OBCANSTVI, PRAVA NA RESTITUCE nacisty neb komunisty zkonfiskovaneho a dodnes CESKYM STATEM! zadrzovaneho majetku! a prava PRO VSECHNY CECHY -BEZ ROZDILU - VOLIT V CESKYCH VOLBACH, mame po cele Americe...
Moje varovani v kvetnu tohoto roku ceskym poslancum v budove na Malostranskem namesti nebylo zadnym VYDIRANIM! z toho mne prave poslancove tam pritomni s velikou veselosti obvinili!, lec POUHYM KONSTATOVANIM F A K T U....
Na jedne strane byly nase dopisy o napravu PRES URADY! Prahou, i magistraty v krajskych mestech apod. VESELE IGNOROVANY OSM LET!!!
na strane druhe Asociace a dalsi Cesko-americke organizace i jednotlivci maji na stovky dopisu, svedcici o nahledu na celou vec v americke vlade, mame komunikace od jednotlivych americkych senatoru, apod.
Neni NASI VINOU, ze nase dobre minena upozorneni a varovani v PRAZE VSICHNI DODNES I G N O R U J I.....
Podivne chovani pana Vondry jednak na "KRAJANSKEM SEMINARI" ve Washingtonu D.C. pred mesicem, a posledne v Los Angeles na prednasce pana premiera, pouze dokresluje POSTOJ celeho ceskeho odpovedneho vedeni k tomuto problemu neuveritelne diskriminace...
V nedeli Madarsko skvele naznacilo, ze je na ceste do NATO. Polaci maji ke sve armade i svym zahranicnim prislusnikum take skvely postoj.
Obe zeme UMOZNILY SVYM ZAHRANICNIM PRISLUSNIKUM D V O J I OBCANSTVI, jako vec ZCELA ZADOUCI A SAMOZREJMOU, uz v PADESATYCH LETECH!
Nebude-li CR pripustena do NATO tak rychle, jak bychom si to vsichni prali,nebude to proto, ZE JIRINKA FUCHSOVA CECHY DO NATO NEPUSTILA!
CR neprojde v prvni vlne do NATO nejen proto, ze DODNES NEVYRESILA - jednim skrtem pera! - DVOJI OBCANSTVI, ale hlavne proto, ze namisto aby zodpovedni cesti cinitele a urady pretvorili svuj postoj k obrane statu, dulezitosti profesionalizace nasi armady, dulezitosti personalistiky, vycviku zakladniho i technickeho, nalehavosti vyuky cizich jazyku v armade a podobne, MLATI PRES HLAVU SVE CECHY V AMERICE JENOM PROTO, ABY JIM NEMUSELI DAT CESKE OBCANSTVI... a nasledne se nevenuji informovani obcanu a pripravam do NATO JAK BY MEL)!
V Americe a vubec v zapadnich demokratickych zemich je dulezite, v pristupu k zivotu vseobecne, jedna vec:
NAUCIT SE PRIORITIZOVAT. Naucit se rozeznavat, vcas!, co je dulezite, a co neni, a v tom, co DULEZITE JE energicky a aktivne provadet kroky k cili, jehoz si prejeme dosahnout. Doporucovala bych to nejen vsem poradcum pana premiera, ale ceskym politikum vseobecne.
Pan Kment muze hazet blato jak chce a po kom chce. At to ale prosim nedela ANIZ BY SI PREDEM OVERIL FAKTA KAUZY, o niz hodla diskutovat.
Pan Kment, jak uz take nekdo nekde napsal, NEDISKUTUJE O MERITU NAVRHU JIRINY FUCHSOVE a 3O.OOO CESKYCH AMERICANU; pan Kment po bolsevicku NAPADA CHARAKTER JEDNE CESKY V AMERICE, ktera, pro svuj ctyrlety, dle nahledu nekterych "ZABAVNY!" BOJ ZA LIDSKA PRAVA PRO VSECHNY, nema na letenku, aby mohla letet za nemocnou maminku,
Shodou okolnosti je Jirina Fuchsova literatka. Nabizi v soucasnosti za jeden tisic dolaru rucne vazanou knizku, v niz se nalezaji KOPIE vsech komunikaci, ktere MEZINARODNI ASOCIACE CECHU za posledni ctyri roky OD C E S K Y C H i mezinarodnich URADU!!!! obdrzela... Ujistuji pana poradce Zahradila a jeho kolegy z Uradu vlady, ze je to cteni jednak smutne, a jednak navysost "ZABAVNE!"
Publikace je pouze na SUBSKRIPCI! a cisty vytezek bude venovan na financni fond PAMATNIKU ZAHRANICNICH CECHU, ktery CechoAmericane s podporou cele rady lidi a ano, i ,URADU!!!!! v CR , vybuduji...
Predplatte si, pane Vojtechu Kmente, treba se doctete velmi zajimave veci...
P.S. Existuje video, mozno obednat v Kanade, z ledna roku 1994! Na nem je zachycena neformalni schuzka v Ceskem parlamentu s poslanci PSP CR. Schuzky se zucastnilo pres SEDESAT ZASTUPCU ORGANIZACI CECHU PO C E L E M S V E T E... Jirina Fuchsova a IAC nedela NIC JINEHO, NEZ ZE KONSISTENTNE, na vlastni i dalsich CechoAmericanu dobrovolne UTRATY!, VZNASI POZADAVKY vznesene na teto schuzce...
Poridte si zaznam, pane Kmente, a pohovorte s pany poslanci, kteri tehdy slibovali, ze NASI KAUZU URYCHLENE VYRESI!
Zapisovatelkou celeho jednani byla pani Von-Nedorostkova, ktera o dva roky pozdeji pri navsteve v Los Angeles tvrdila pritomnym "krajanum" v Alpine Village, ze vubec NEVI, ze by zahranicni Cesi vuci CR nejake pozadavky vubec MELI....
V roce tisic devetset DEVADESAT PET!! mel kauzu DVOJI OBCANSTVI na starosti Dr. Jiri Payne... Dodnes nevyresil; za co je jeste DNES PLACENY DR. PAYNE?
V kvetnu tohoto roku mi rukoudanim Jan Ruml slibil, ze vec vyresi...
Co udelal on??? Tehoz kvetna 1997 jsem s peti kilogramy DOKUMENTU navstivila Strakovu akademii a chtela panu premierovi prednest, znovu, pozadavky americkych Cechu... Nebyla jem vpustena ani na VEREJNOU TISKOVOU KONFERENCI, kterou pan premier prave poradal...
Pred dvema tydny dosel z Prahy, z Uradu vlady, PRVNI DOPIS!!! v odpoved na nasich asi 200 urgenci v prubehu let...
V nem se nam sdeluje, ze nas navrh na zmenu zakona o obcanstvi ma vyresit pan ministr vnitra. Dle zprav z tisku se na vyreseni melo podilet nejen Ministerstvo vnitra, ale i Ministerstvo zahranici...
Oba pani ministri, jak Zieleniec, tak Ruml, vsak nato nahle OPUSTILI SVE URADY.
Jiřina Fuchsová
