K debatě o Čechoameričanech a dvojím občanství
Z Fóra Britských listů
Paní Alena píše:
To, ze asi mate radeji svoje vlastni StBaky nez emigranty vyplyva z toho, ze tem prvnim chcete prenechat majetek ukradeny tem druhym.
Tady se totiž vůbec nejedná o to, zda má někdo rád estébáky nebo nemá rád emigranty. Problém je v něčem jiném, a s emigranty to vůbec nesouvisí.
Zkuste si vy všichni, kdo žijete v USA, na chviličku představit to, že by někdo vznesl požadavek, aby právní stát - jak jej známe v dnešním pojetí - fungoval dejme tomu několik století pozpátku. Násilné vyhánění Indiánů z jejich půdy nebo vynucené vykupování jejich půdy pod cenou by asi každý dnešní soud hodnotil jako bezpráví. Stejně jako se hodnotí jako bezpráví to, když komunisté znárodňovali (kradli) majetek nebo nutili výhrůžkami majitele, aby jej prodal státu pod cenou. Takže si představte to, že by potomci těchto Indiánů dnes vznesli požadavek na tuto půdu, američtí zákonodárci (předpokládejme čistě hypoteticky, že by mezi nimi byla velmi silná lobby potomků původních Indiánů) by prohlásili, že co bylo ukradeno, musí být vráceno a schválili by restituční zákon! Vlastníte pozemek? Postavili jste si na něm dům? Byli byste si po přijetí takového restitučního zákona jisti, že ho ještě stále vlastníte? A přitom - vyháněli jste snad vy osobně nějaké Indiány? Co je vám do toho, že někdo kdysi dávno vyhnal násilně Indiány právě z vašeho pozemku?
Samozřejmě slyším vaše námitky, že to bylo přece dávno, zatímco komunistické vyvlastňování proběhlo relativně nedávno. Jenomže co je to nedávno? Včera bylo 17. listopadu a v televizi ukazovali, že dnešní dvacetiletí mají jen velmi mlhavé představy o tom, co se zde dělo v roce 1989. Většina dnešních dospělých lidí nejsou bývalí estébáci, ale naopak jejich oběti - tak jako vy (a vy jste na tom ovšem lépe o to, že jste měli možnost žít ve svobodné, nezdevastované zemi). Rok 1948 známe pouze z dějepisu, tak jako osídlování Ameriky. Pokud vy neodpovídáte za křivdy, způsobené Indiánům, ani my se necítíme odpovědni za křivdy, způsobené obětem komunistů (tedy i nám samotným!) Tady se nezastavil čas v roce vaší emigrace, ale proběhlo tady několik desítek let. Za tu dobu mohl majetek mnohokrát změnit majitele. Ten čas prostě nejde vrátit zpátky a nelze plynule a bez problémů navázat na majetkoprávní vztahy v roce 1948.
Byla velká chyba, že naši zákonodárci v porevoluční euforii schválili restituční zákony. U mnoha z nich přitom ovšem došlo k evidentnímu konfliktu zájmů, neboť z těchto zákonů měli oni či jejich příbuzní prokazatelný majetkový prospěch. Aby zákony vůbec mohly být schváleny - v bezbřehé formě vracení všeho všem by asi stěží prošly - musely se týkat pouze vymezené skupiny oprávněných osob. Proto byla stanovena hranice únor 1948 a podmínka českého občanství. Domnívám se, že v tom nebyla žádná nenávist vůči emigrantům, byl to nejspíš jakýsi kompromis mezi příznivci a odpůrci restitucí.
Praktické provedení restitucí sice ukázalo, že v mnoha případech se restituce stala poměrně efektivní metodou privatizace státního majetku, ovšem v mnoha jiných případech se zase stala zdrojem nových křivd, nových bezpráví. Nepřirozené hronadné majetkové přesuny vynucené státem se totiž neobejdou bez bezpráví a křivd. Takže někteří lidé dnes zjišťují, že dům je sice jejich, ale půda pod ním patři někomu jinému. Někdy lidé doplácejí na nedbalost komunistických úředníků a zjišťují, že střecha nad hlavou, za kterou řádně zaplatili a do které investovali nemálo peněz a nemálo vlastní práce, jim vlastně nepatří. Dále v mnoha případech právě restituce vedla k tomu, že majetek stále chátrá jen proto, že restituční nároky jsou nevyjasněné a soudní jednání se táhne, jinde se nemohou příbuzní mezi sebou dohodnout, jak vlastně naložit s majetkem předků, který jim náhle padl do klína (nejznámější případem je asi rodina pana prezidenta).
Stěží se tedy lze divit, že po těchto zkušenostech je zde velmi silný odpor k otevírání jakýchkoliv dalších restitucí. Není to ani nenávist k emigrantům, ani závist, paní Aleno. A už vůbec ne láska k estébákům. Ideální by bylo, kdyby se čas dal vrátit zpátky tak, aby se éra komunismu vůbec nekonala. Ale bohužel to nejde.
Říká se - a soudy v civilizovaných zemích to tak praktikují - že je lépe, když zůstane zločinec na svobodě, než kdyby se byť jeden nevinný člověk dostal neprávem do vězení. Analogicky by se dalo říci, že je lépe, když stará křivda zůstane nenapravena, než aby se její nápravou páchala křivda nová.
Ještě před osmi lety nikdo ani ve snu nepomyslel na to, že by tyto staré křivdy mohly být vůbec kdy napraveny. Dnes byly velmi problematickým způsobem napraveny některé z nich, a ukázalo se, že tímto způsobem spravedlnost tak jako tak nastolit nelze. Čím více starých křivd bude napraveno, tím více nových křivd bude spácháno. To, že nových křivd by vzniklo méně, než bylo těch starých, není dobrý argument. Jedna jediná nová křivda zpochybňuje právní jistoty lidí více, než desítky starých (komunistických) křivd. Stejně jako kdyby jedno jediné dnešní bezpráví státu vůči vlastníku pozemku v USA bylo mnohem horší, než dávné vyhánění Indiánům po tisících - znamenalo by to tolik, že USA nejsou dnes právním státem, nic více a nic méně.
Právní stát u nás nebyl od roku 1948, ale snažíme se jej vybudovat alespoň od roku 1989. Nemyslím, že právě majetkové přesuny vynucené státem a křivdy s tím spojené jsou tím nejšťastnějším způsobem, jak nastolit právo.
Jinak proti dvojímu občanství já osobně nic nemám, i když důvody (odmyslím-li si právě ty restituce) pro dvojí občanství mi připadají dost iracionální. Ale pokud to někomu udělá dobře, proč ne. Ale nikoliv retroaktivně - ta inkriminovaná smlouva s USA o zamezení dvojího občanství přece po určitou dobu platila a nelze ji zrušit se zpětnou platností - a tudíž bez nároků na restituce.
