Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Češi a pocity etnické národní příslušnosti
Když člověk pohlíží na českou společnost z angloamerického hlediska, hned si povšimne, jak silně lidé pociťují svou etnickou národní příslušnost.
Jedním příkladem těchto pocitů je časté užívání výrazů jako "my" a "u nás", když mluvčí míní "Češi" a "v České republice". Význam těchto slov je naprosto etnický. Mluvčí či autor má pocit, že je součástí větší skupiny, součástí většího "my", které se nějak odlišuje od "oni", od ostatních národů a etnických skupin. Tyto výrazy jasně ukazují, že se mnoho lidí silně identifikuje se svou českostí. Možná je tato indentifikace tak hluboká, protože je podvědomá.
Mnozí v ČR popírají, že tam mají lidé silné pocity etnické soudržnosti. Vzhledem k tomu, že se na společnost dívám jako osoba, která není součástí českého "my", mohu jen konstatovat, že tyto silné české pocity etnické soudržnosti jsou zcela zjevné.
Pohled odjinud
Možná by si Němec nepovšiml výrazu "u nás", protože je na něj zvyklý ve vlastní řeči. Pro člověka, jehož mateřštinou je angličtina, je tento výraz okamžitě nápadný, protože nemá v jeho jazyce ekvivalent.
Člověk odjinud si dokáže často povšimnout skutečnosti, které jsou v dané společnosti tak "normální", že si jich členové té společnosti vůbec nepovšimnou. Nezapomínejme, že jednu z nejlepších analýz rané americké společnosti napsal Francouz de Tocqueville. Tento přístup funguje přirozeně oběma směry. Často shledávám, že si Češi všímají v Americe zajímavých, pro mě nových věcí.
Vzpomínám na rozhovor s několika Čechy poté, co vybuchla bomba v newyorském Světovém obchodním středisku. Televize informovala, že ve dvou mrakodrapech střediska pracuje 50 000 lidí. Čeští přátelé tomu nemohli věřit. "Jak se směstná 50 000 lidí do dvou budov," ptali se. "Jak tam může být dost výtahů?" "Jak mohou všichni tito lidé chodit do práce a z práce každý den v podstatě v tutéž dobu?
Vyrostl jsem na kopci s výhledem na tyto dva věžáky. Znal jsem lidi, kteří v nich pracovali. Stýkal jsem se s nimi každý den po celých osmnáct prvních let mého života. Nikdy mě ale takovéto otázky vlastně nenapadly. Zdálo se to tak přirozené a normální, že lidi pracují každý den v mrakodrapech. Teprve člověk odjinud mně dokázal ozřejmit, jak je to jiné.
Mýtus, který vidí člověk odjinud
Narodil jsem se v Americe a nemá naprosto žádné pocity etnické totožnosti. Jak byste mě chtěli klasifikovat etnicky? Snad jako Rakušanomaďaroslovakoněmcofrancouzoameričana? To je absurdní.
Bez pocitů etnické příslušnosti pohlížím na české pocity etnické příslušnosti jako člověk zvnějšku. Pro mě je samotný pojem etnické příslušnosti pouhým mýtem.
Neříkám jen, že každý národ má své mýty. Říkám, že samotná představa etnického národa je mýtus.
Národ, jehož se lidé v České republice cítí tak silně součástí, nemá vůbec žádný objektivní základ ve faktech. Například, nedá se jasně definovat, kdo je součástí národa a kdo nikoliv. Tentýž pocit zastávám ohledně německého národa a ohledně všech ostatních mýtů jedinečnosti, které si Evropané vymysleli za posledních několik století (samotná myšlenka jednotného německého národa je absurdní, když pohlédnete objektivně na německou historii). Všechny etnické národy jsou jen výmyslem.
Je to urážka?
Samozřejmě, to neznamená, že se lidé nepřidržují těchto pocitů velmi silně. Asi jsem posledními několika řádky dost čtenářů urazil. Pokud jsou uraženi, je to přesně proto, že pociťují tak silně svou národní příslušnost. Je to, jako když ateista řekně skupině věřících, že Bůh neexistuje. Moc populární nebude.
Píšu tohle proto, že mnohé mé rozhovory s lidmi v České republice často končí v jakési podivné slepé uličce. Řeknou něco, co mi připadá hrubě nacionalistické, já je na to upozorním a oni ten nacionalistický význam nevidí. Ptají se mě, jak by bylo mě, kdyby oni urazili mou etnickou skupinu. Odpovím, že se necítím být příslušníkem žádné etnické skupiny. Dívají se na mě nevěřícně. Ano, ne každý chodí každý den do práce do mrakodrapu.
Taky zjišťuju, že tyto silné pocity etnické národní příslušnosti jsou důvodem, proč důvěřuje mnoho lidí v ČR daleko víc svému národu než svému státu. To se mi zdá iracionální, ale z běžného postoje v České republice to vyplývá zcela logicky.
Na konferenci o etnické příslušnosti, která se bude konat zde v Londýně příští týden bude jeden odborník hovořit o výsledcích svého výzkumu, z něhož vyplývá, že osoby, mající méně vyvinutý smysl jediné etnické příslušnosti zdůrazňují ve vztahu ke společnosti význam občanství. Zdůrazňují význam státu při lidských interakcích.
Ti, kdo mají silný pocit etnické příslušnosti, jsou většinou víc přesvědčeni, že je stát méně důležitý při tom, jak vztah zaujímají vůči svým spoluobčanům ve společnosti. Takoví lidé se dívají na svět skrze čočku etnické skupiny, jejímž příslušníkem se cítí.
Já k těmto lidem nepatřím. Zdá se mi ale, že většina lidí v ČR do této kategorie patří.
Nebezpečí:
Podle mého názoru je silný pocit výlučnosti, jaký má většina lidí v ČR, potenciálně nebezpečný. Tento pocit se zdý být u kořene složitých problémů v ČR, jako je rasismusm. Lidé jsou okouzleni pocitem zvláštního etnického původu a jsou schopni se ztotožňovat a sympatizovat jen s "námi", nikoliv však s "nimi". Ti "druzí" nepatří mezi "nás" a "my" se k nim chováme jinak, než jak se chováme k vlastním lidem.
Toto nálepkování rozděluje lidi na žádoucí a nežádoucí osovy. V podstatě to odlidšťuje některé osoby, protože si představujeme, že se od nás nějak liší.
Někteří lidé tvrdí, že národní totožnost není totéž jako nacionalismus. Tvrdím, že víra v národní totožnost je samotným základem nacionalismu - ve všech jeho formách. Nedomnívám se, že je toto zrovna radikální myšlenka. Konec konců, nacionalismus se nedá vybudovat, pokud lidi v první řadě nevěří v existenci etnické národní skupiny.
