Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Češi a pocity etnické národní příslušnosti
Když člověk pohlíží na českou společnost z angloamerického hlediska, hned si povšimne, jak silně lidé pociťují svou etnickou národní příslušnost.
Jedním příkladem těchto pocitů je časté užívání výrazů jako "my" a "u nás", když mluvčí míní "Češi" a "v České republice". Význam těchto slov je naprosto etnický. Mluvčí či autor má pocit, že je součástí větší skupiny, součástí většího "my", které se nějak odlišuje od "oni", od ostatních národů a etnických skupin. Tyto výrazy jasně ukazují, že se mnoho lidí silně identifikuje se svou českostí. Možná je tato indentifikace tak hluboká, protože je podvědomá.
Mnozí v ČR popírají, že tam mají lidé silné pocity etnické soudržnosti. Vzhledem k tomu, že se na společnost dívám jako osoba, která není součástí českého "my", mohu jen konstatovat, že tyto silné české pocity etnické soudržnosti jsou zcela zjevné.
Pohled odjinud
Možná by si Němec nepovšiml výrazu "u nás", protože je na něj zvyklý ve vlastní řeči. Pro člověka, jehož mateřštinou je angličtina, je tento výraz okamžitě nápadný, protože nemá v jeho jazyce ekvivalent.
Člověk odjinud si dokáže často povšimnout skutečnosti, které jsou v dané společnosti tak "normální", že si jich členové té společnosti vůbec nepovšimnou. Nezapomínejme, že jednu z nejlepších analýz rané americké společnosti napsal Francouz de Tocqueville. Tento přístup funguje přirozeně oběma směry. Často shledávám, že si Češi všímají v Americe zajímavých, pro mě nových věcí.
Vzpomínám na rozhovor s několika Čechy poté, co vybuchla bomba v newyorském Světovém obchodním středisku. Televize informovala, že ve dvou mrakodrapech střediska pracuje 50 000 lidí. Čeští přátelé tomu nemohli věřit. "Jak se směstná 50 000 lidí do dvou budov," ptali se. "Jak tam může být dost výtahů?" "Jak mohou všichni tito lidé chodit do práce a z práce každý den v podstatě v tutéž dobu?
Vyrostl jsem na kopci s výhledem na tyto dva věžáky. Znal jsem lidi, kteří v nich pracovali. Stýkal jsem se s nimi každý den po celých osmnáct prvních let mého života. Nikdy mě ale takovéto otázky vlastně nenapadly. Zdálo se to tak přirozené a normální, že lidi pracují každý den v mrakodrapech. Teprve člověk odjinud mně dokázal ozřejmit, jak je to jiné.
Mýtus, který vidí člověk odjinud
Narodil jsem se v Americe a nemá naprosto žádné pocity etnické totožnosti. Jak byste mě chtěli klasifikovat etnicky? Snad jako Rakušanomaďaroslovakoněmcofrancouzoameričana? To je absurdní.
Bez pocitů etnické příslušnosti pohlížím na české pocity etnické příslušnosti jako člověk zvnějšku. Pro mě je samotný pojem etnické příslušnosti pouhým mýtem.
Neříkám jen, že každý národ má své mýty. Říkám, že samotná představa etnického národa je mýtus.
Národ, jehož se lidé v České republice cítí tak silně součástí, nemá vůbec žádný objektivní základ ve faktech. Například, nedá se jasně definovat, kdo je součástí národa a kdo nikoliv. Tentýž pocit zastávám ohledně německého národa a ohledně všech ostatních mýtů jedinečnosti, které si Evropané vymysleli za posledních několik století (samotná myšlenka jednotného německého národa je absurdní, když pohlédnete objektivně na německou historii). Všechny etnické národy jsou jen výmyslem.
Je to urážka?
Samozřejmě, to neznamená, že se lidé nepřidržují těchto pocitů velmi silně. Asi jsem posledními několika řádky dost čtenářů urazil. Pokud jsou uraženi, je to přesně proto, že pociťují tak silně svou národní příslušnost. Je to, jako když ateista řekně skupině věřících, že Bůh neexistuje. Moc populární nebude.
Píšu tohle proto, že mnohé mé rozhovory s lidmi v České republice často končí v jakési podivné slepé uličce. Řeknou něco, co mi připadá hrubě nacionalistické, já je na to upozorním a oni ten nacionalistický význam nevidí. Ptají se mě, jak by bylo mě, kdyby oni urazili mou etnickou skupinu. Odpovím, že se necítím být příslušníkem žádné etnické skupiny. Dívají se na mě nevěřícně. Ano, ne každý chodí každý den do práce do mrakodrapu.
Taky zjišťuju, že tyto silné pocity etnické národní příslušnosti jsou důvodem, proč důvěřuje mnoho lidí v ČR daleko víc svému národu než svému státu. To se mi zdá iracionální, ale z běžného postoje v České republice to vyplývá zcela logicky.
Na konferenci o etnické příslušnosti, která se bude konat zde v Londýně příští týden bude jeden odborník hovořit o výsledcích svého výzkumu, z něhož vyplývá, že osoby, mající méně vyvinutý smysl jediné etnické příslušnosti zdůrazňují ve vztahu ke společnosti význam občanství. Zdůrazňují význam státu při lidských interakcích.
Ti, kdo mají silný pocit etnické příslušnosti, jsou většinou víc přesvědčeni, že je stát méně důležitý při tom, jak vztah zaujímají vůči svým spoluobčanům ve společnosti. Takoví lidé se dívají na svět skrze čočku etnické skupiny, jejímž příslušníkem se cítí.
Já k těmto lidem nepatřím. Zdá se mi ale, že většina lidí v ČR do této kategorie patří.
Nebezpečí:
Podle mého názoru je silný pocit výlučnosti, jaký má většina lidí v ČR, potenciálně nebezpečný. Tento pocit se zdý být u kořene složitých problémů v ČR, jako je rasismusm. Lidé jsou okouzleni pocitem zvláštního etnického původu a jsou schopni se ztotožňovat a sympatizovat jen s "námi", nikoliv však s "nimi". Ti "druzí" nepatří mezi "nás" a "my" se k nim chováme jinak, než jak se chováme k vlastním lidem.
Toto nálepkování rozděluje lidi na žádoucí a nežádoucí osovy. V podstatě to odlidšťuje některé osoby, protože si představujeme, že se od nás nějak liší.
Někteří lidé tvrdí, že národní totožnost není totéž jako nacionalismus. Tvrdím, že víra v národní totožnost je samotným základem nacionalismu - ve všech jeho formách. Nedomnívám se, že je toto zrovna radikální myšlenka. Konec konců, nacionalismus se nedá vybudovat, pokud lidi v první řadě nevěří v existenci etnické národní skupiny.
Velká Británie: ročenka Social Trends:
Reformy Margaret Thatcherové neměly na smýšlení britských občanů skoro žádný vliv
Ve Velké Británii právě vyšlo nejnovější číslo sociologické ročenky Social Trends, které každoročně shrnuje velké množství informací o životě ve Velké Británii.
Tentokrát ročenka srovnávala v mnoha otázkách názory a postoje lidí na konci téměř dvacetileté vlády konzervativců s názory a postojí lidí na začátku osmdesátých let, nedlouho po příchodu Margaret Thatcherové k moci.
Je překvapivé, že se ukazuje, že vliv Margaret Thatcherové a konzervativní vlády neměl na názory britských občanů skoro vůbec podstatnější vliv.
Většinou se hovořilo o tom, že tzv. "děti Thatcherové" - lidé, kteří se narodili koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, a dospěli za vlády Margaret Thatcherové, převzali její filozofii. Ukazuje se, že tito lidé nebyli thatcherovskou filozofií skoro vůbec dotčeni. Ano jsou o něco trochu materialističtější než jejich předchůdci, ale jinak se od nich skoro vůbec neodlišují. I u nich vládne široký kolektivismus. Celkově jsou více proevropští než jejich předchůdci a jsou taky kritičtější k britské monarchii. To ale vůbec není vliv Thatcherové.
Z výsledků organizace Social and Community Planning Research, která sbírá informace pro ročenku Social Trends, a užívá celou řadu střízlivých technik, jak zajistit, aby informace, které nasbírá, byly skutečně založeny na pravdě, vyplývá, že Britové jsou sociálně demokratický a kolektivistický národ. Přejí si, aby vláda poskytovala státní zdravotní péči a sociální zabezpečení a aby (s určitými omezeními) zasahovala na pracovišti, do životního prostředí, na ulicích a do televizního vysílání (aby se nevysílaly násilné a sexuální scény).
Dnešní Britové chtějí méně státního intervencionismu než chtěli Britové koncem sedmdesátých let. Námitky proti státním zásahům do průmyslu však nejsou ideologické, ale čistě pragmatické. Ukázalo se, že dotazovaní současní britští občané jsou dokonce znepokojeni příliš velkým růstem moci zaměstnavatelů a zřejmě podpoří vládní zákonné návrhy, aby byly v Británii zavedeny jako jinde v západní Evropě dělnické rady, s pravomocemi spolurozhodovat při řízení podniků.
Obyčejní Britové odmítají teorie Friedricha Hayeka a tvrdošíjně posuzují svět kolem sebe na základě principů spravedlnosti. Zejména používají principů spravedlnosti na pracovišti. Hayek a Thatcherová odmítli sociální spravedlnost jako nesmysl: kupodivu pro většinu Britů zůstává tento pojem dodnes hlavním měřítkem, podle něhož posuzují všechno.
Lidé jsou podezřívaví více než kdy předtím vůči podnikatelské sféře. Velmi často dospívají k závěru, že se k nim jejich firmy a jejich nadřízení chovají nespravedlivě. Zaměstnanci mají sílící pocit, že nemají v práci právo vyjádřit svůj názor. Existuje určitá souvislost mezi intenzitou těchto pocitů a rozvojem ekonomického cyklu. V delším období hospodářské prosperity pocit znepokojení slábne.
Kupodivu ale přinesla nová ročenka jen málo informací podporujících představu, že jsou Britové "rozčarování z politiky jako takové". Britové sice zaznamenávali svou nespokojenost s nedostatkem morálky v politice, jejich kritický postoj vůči komunálním úřadům, poslancům a politikům obecně dosáhl největší intenzity v roce 1996 a od té doby klesá.
Na otázku: "Pokusí se ředitelství podniku vždycky nějak vyzrát nad zaměstnanci, bude-li mít k tomu příležitost?" odpovědělo kladně v roce 1985 53 procent Britů, v roce 1996 62 procent Britů.
Na otázku: "Jsou rozdíly mezi nejlépe a nejhůře placenými lidmi v Británii příliš velké?" odpovědělo kladně v roce 1983 40 procent Britů a v roce 1996 45 procent Britů.
Na otázku: Mají velkopodnikatelé vždycky prospěch na úkor řadových zaměstnanců: odpovědělo kladně 63 procent příslušníků generace šedesátých let a 55 procent příslušníků generace osmdesátých let.
K debatě o Čechoameričanech a dvojím občanství
(Vystoupení Jiřiny Fuchsové na přednášce Václava Klause na University of California at Los Angeles ve věci dvojího občanství pro Čechy žijící v Americe - viz tento článek v BL - vyvolalo tento článek v časopise UCLA Daily Bruin News. Článek velmi podrobně vysvětluje celou problematiku - proč žádají američtí Češi o dvojí občanství a přináší také portrét Jiřiny Fuchsové. Zveřejňuji ho zde jen v anglické verzi, protože jde o informace čtenářům BL již dobře známé.
Nezdá se tedy, že by vystoupení Jiřiny Fuchsové vyvolalo na UCLA jen pohoršení, spíše upřímný zájem o celý problém.
Je škoda, že nechce inž. Jan Zahradil čtenářům Britských listů vysvětlit postoj české vlády k tomuto problému. Domnívám se, že by vládní představitelé měli občanům vysvětlovat svůj postoj k palčivým otázkám. A vzhledem k reakcím čtenářů z ČR i ze zahraničí se mi zdá, že problém dvojího českého občanství je jaksi palčivý dost. JČ)
UCLA Daily Bruin News - Tuesday, November 18, 1997
by Andy Shah, Daily Bruin Contributor
Everything was proceeding smoothly Friday as Czech Prime Minister Vaclav Klaus addressed the UCLA public concerning his country's market economy.
But when he started fielding questions, he received a question he didn't appreciate.
A Czech-American poet took the floor and denounced the government's refusal to grant dual citizenship to her and 3O,OOO other Czech-Americans, the only Czech population living abroad without this right.
Jirina Fuchs, the volunteer coordinator of the International Association of Czechs (IAC) for Dual Citizenship, Restitutions and Voting Rights, has been lobbying hard for the past four years to obtain dual citizenship for the 3O,OOO Czech-Americans now living in the United States.
Fuchs continued pleading her case until Chancellor Carnesale, moderator Ivan Berend and the prime minister himself got fed up with her digression. Klaus responded by saying that the problem is "very complex" and that several legislative steps have been taken to rectify the problem.
According to a now-defunct article in the 1928 Treaty of Naturalization between the United States and Czechoslovakia, all Czechs who fled their homeland and became naturalized U.S. citizens after May 7, 1957, automatically lost their Czech citizenship.
However, this past August the treaty became ineffective, with a clause stating that it could be abolished one year from either party's notice, which the U.S. goverment gave in September of 1996. However, since the treaty is not retroactive, these new citizenship rights are inapplicable to exiled Czechs.
Unlike Czechs in South Africa, Canada and other countries, who fled either communist or Nazi oppression, Czech-Americans are the only exiles being denied the return of their citizenship.
Some feel that Fuchs' efforts are excessive. "She's making a big deal out of this," said M.S. Halouzka, a Czech-American present at Klaus's address. "It's a small thing."
Yet Fuchs says this is her duty. "I am a Czech poet," she said. "I hear the cries of the people. I feel the people's suffering."
For the past four years, her organization has been lobbying to obtain Czech citizenship for Czech-Americans living in the United States. "This is absolutely outrageous," Fuchs said. "Czech-Americans don't deserve (to be singled out)."
Fuchs, also a professor of the Czech language and culture at Loyola Marymount University, escaped from Czechoslovakia in 1963.
She began investigating how to reclaim her Czech citizenship after the fall of communism in 1989, and discovered that the problem lay with the Czech side.
Since the formation of the IAC, members have written many letters and petitions to both the Czechs and U.S. governments.
In a letter to government officials, the IAC specified three things they would like to see before the U.S. Senate votes to ratify the Czech Republic's NATO membership: the return of Czech citizenship, the right to property restitutions for people regardless of their citizenship and the right for all Czech citizens to take part in elections, even when abroad.
Following a speech at Washington's Cato Institute last Wednesday, Klaus said, "To speak about justice or injustice is completely unseemly.
"The main injustices are not in the area of property, but of human lives, destinies and carrers, and those cannot be in any manner given back", Klaus said.
The main qualm the IAC has with the denial of Czech-American dual citizenship is that they say it is unconstitutional.
In 1991, the Charter of Fundamental Rights and Freedoms was instituted as a constitutional act of the Federal Assembly of the Czech and Slovak Federal Republic.
Article 14 of that charter states that "freedom of movement and residence is guaranteed" and "everybody who is legitimately staying on the territory of the Czech and Slovak Federal Republic has the freedom to leave it."
Dr. Jaroslav Marik, the head of the Czech Society for the Preservation of Human Rights, agrees that the "automatic withdrawal of citizenship is unconstitutional."
The Czech government sets up rules for citizenship withdrawal but does not follow them," he said. In the near future, a resolution is possible.
According to Mlada Fronta Dnes, a Prague daily newspaper, "By January, government officials are supposed to present a draft of a law, which would introduce a possibility of dual citizenship."
Thousands of Czech-Americans will be keeping an eye on the Czech government in the upcoming months.
Ken Duffy, a student of Fuchs, said, "Even though Czech-Americans have been here (up to) 5O years, many of their hearts are still back home."
K debatě o Čechoameričanech a dvojím občanství
Jedovatý útok Jana Zahradila
Vazeny pane Culiku,
prekvapilo me, ze premieruv poradce Jan Zahradil si na prednasce sveho nadrizeneho povsiml vice nositelky zpravy, nez samotneho problemu. Co me vsak rozhorcilo a pokladam to za urazku vsech Cechoamericanu, kteri prozatim nemaji dvoji obcanstvi jako knize Schwarzenberg, sestra Zantovskeho a tisice dalsich, je jeho priznani, ze se uz osm let dobre bavi nad dopisy, ktere prichazeji na Urad vlady.
Prominte, ale mel jsem za to, ze politik je osoba, ktera krome statnich povinnosti ma ve sve pracovni naplni brat stiznosti jako podnety pro svoji cinnost. Pokud tomu tak neni, zacinat se chovat arogantne jako byvali komunisticti pohlavari a vysledkem muze byt nejenom ekonomicky kolaps, ale ztrata duvery a politicka zmena.
Neminim prilevat olej do ohne a zminovat se o zabavnosti ci nezabavnosti prednasky premiera Klause na UCLA, protoze od spolusignatare VYZVY 97 prezidentovi Havlovi, by to bylo spise trapne. Jenom pro ty, ktere to zajima doporucuji rozbor zpravy z Kato institutu ve Washingtonu od pana Millera (zkracena verze v cestine i anglictine na BL).
Mohl bych jeste napsat, ze jsem byl rad, kdyz JF se dostala k mikrofonu a ja jsem konecne slysel a videl velvyslance Vondru jak o extemporu s mikrofonem a dr. Marikem na vyslanectvi ve Washingtonu, nepricetne rval z napovedni budky v prvni rade na premiera a sam se nad svoji vtipnosti mohl urechtat: "Vaclave, Vaclave to je vona" a zkoprnely sef vlady, ktery neni zadny Vlasta Burian na prknech znamenajicich svet, se zmohl jenom na podivnou poznamku: "My tu pani zname, ona nam porad pise!"
Nepochopil jsem proc Jan Zahradil ztraci drahoceny cas psanim pomluv do BL. Byl bych velice rad, kdyby se radeji seberealizoval ve sve pracovni naplni a reagoval na podstatu Vasi zadosti na tema argumentace ci protiargumentace ve veci dvojiho obcanstvi CR/USA, jako proziravy politik a ne kluk z piskoviste, jemuz jemu nesympaticka holcicka rozslapala hracky.
Pral bych si, aby krome jedovatych slov na adresu JF pan Zahradil zduvodnil, proc si premier a ceska vlada vybrali k diskriminaci jenom nektere nekompromisni Cechoamericany, jimz je odepreno navraceni obcanstvi (rada byvalych komunistu dvoji obcanstvi ma).
Pral bych si, aby pan Zahradil pozadal premiera o vysvetleni jak si predstavuje, ze zahranicni podnikatele budou investovat do ekonomie v Ceske republice, kdyz vlada prohlasuje, ze nemusi vratit majetky ukradene nacisty a komunisty?
A nejvice ze vseho bych si pral, aby se podobne diskuse vubec nemusely odehravat. Stacilo by jenom dodrzovat Ustavu jako nejvyssi zakon zeme (clanek 12, bod 2 o zbaveni obcanstvi by mel byt tedy nadrazenym jakymkoliv dohodam a zakonu z roku 28 mezi CSR a USA) a ve vztahu k spoluobcanum si vzit priklad od sousedu Bulharu, Madaru, Polaku a Slovaku.
Potom bychom mohli jit spolu na pivo v Praze ci Los Angeles a bavit se predevsim o tom co je na svete krasne, zabavne a proc ma smysl zit.
K debatě o Čechoameričanech a dvojím občanství
Světí účel prostředky?
18.11.1997
Aneb o důležitosti formy
(Doufám, že je tento text celý. Přišel roztrhán na části a musel jsem je pospojovávat. Doufám tedy, že nic nechybí. JČ)
Nejsem foremní purista. Když Ondřej Neff napíše hovno, nepohorším se tím, jako Tomáš Pecina. Přesto mne pohoršuje forma BL. Nejde totiž ani tolik o formu, jako o změnu obsahu, která se drobnou formou "jemně" dolaďuje. Pohoršuje mne, když se zde opakovaně manipuluje různými texty tak, aby to vyhovovalo autoru BL. Často bez svolení samotných autorů původních textů. Manipulovalo se zde v minulosti mými texty, i mnoha jiných pisatelů. Důvod, proč dnes vyjímečně do BL píši je, že se domnívám, že se tak snad dostane k emigraci můj článek "Inventura". Snad si to někdo z nich přečte. Nevím, zda pak něco pochopí, ale nebude jednou moci říkat, že nečetl, že nevěděl.
Redaktor BL vyjadřuje svou soustavnou publikací, a v několika posledních číslech i sám osobně eufemisticky svoji podporu Jiřině Fuchsové. Pan Čulík před ní dokonce "smeká". Proč píšu o eufemismu? Podpora Jana Čulíka taková totiž je - píše, že Fuchsová:
"..se dožaduje svých požadavků u úřadů ..", což má být obdivuhodné. Well, toto není pravda. Paní Fuchsová se nedomáhá energicky požadavků u žádných úřadů (úřady jsou obecně neoblíbené) jako to třeba dělají ekologičtí aktivisté, kteří si jdou lehnout k Temelínu. Chcete-li již vyjadřovat svůj respekt k extrémním metodám, čiňte to tam, kde to skutečně je alespoň trochu obdivuhodné. Paní Fuchsová nevyjednává s žádnými úřady žádnou civilizovanou formou, ale bere si za rukojmí 10 milionů nevinných českých občanů a lobuje proti vstupu českého státu do NATO. Přitom se zároveň ohání láskou k vlasti! Nelze činit obé najednou! Naprosto odporné jednání. Kdo má věřit člověku, který se nerozpakuje stát vyděračem a ještě do očí rukojmímu tvrdit, že to dělá pro jeho dobro? To je psychopat.
Pan Schrabal se pak zjevně uchyluje ke lži (jakkoliv toto slovo jinak nerad používám), že nápad psát kongresmenům vzešel vlastně od velvyslance Vondry, a on nic, on muzikant tak dle pokynu činí, ale pouze vyjadřuje své přirozené výhrady. Britské listy ale již 26.5.1997 uveřejnily text Fuchsové, ve kterém sama líčí, jak již zjara vyhrožovala českým poslancům v parlamentu, že bude u amerických kongresmenů lobovat proti českému vstupu do NATO. "NEBUDEME V NATO! PRIPRAVTE SE NA TO ..." Myšlenka na tento způsob nátlaku tedy zrála již dlouho od Fuchsové a Vondra impulsem rozhodně nebyl! Schrabal očividně lže. Kdo má cokoliv věřit člověku, který se nerozpakuje lhát?
Co si pak myslet o redaktorovi, který podporuje vyděrače a lháře a ještě před nimi smeká? Nebo jiný typ čtenářů a přispivatelů už BL ani nezbyl? Napište Čulíkovi, co si o tomto případu myslíte Vy, kteří mu normálně nepíšete.
Jsou nároky zahraničních čechů oprávněné. Možná některé jsou. Otázka občanství je však rozhodně složitější, velmi mnoho států nepovoluje institut dvojího občanství z mnoha praktických důvodů. Otázky restitucí musí pak řešit právník, kterého si restituent najme, ne Čulík ve svých BL. A pokud je řešit chce, měl by si právní rozbor předem sehnat alespoň on. Jinak se dostává na roveň bulváru. Zřejmě i v rámci současného právního rámce jsou některé restituce možné, jde-li o vážné křivdy. A nejde-li o vážné křivdy, uchází mi, proč by se jimi měl někdo extra zabývat, když takové utrpěl v ČR skoro každý.
Značně pochybuji o schopnostech paní Fuchsové něco vyjednávat či někoho racionálně zastupovat. Ti, kdo na ní snad spoléhají, by neměli podléhat iluzi, že něco dojedná. Jediný trochu zajímavý text od básnířky Fuchsové vyšel v BL 9.6.1997. Jako snad básnířka (nebo čím se živí) Fuchsová však má velmi slabé právní vědomí a schopnosti. Snad nejjasněji to plyne z jednoho z posledních prohlášení (rovněž v BL), kdy se dovolává, že nepřímo zastupuje (rozuměj vydírá) jménem 30.000 zahraničních čechů.
Skutečně? Má k tomu jejich mandát? Poměrně nedávno to v ČR bylo tak, že například vstupem na vysokou školu student začal automaticky podléhat působnosti fakultní organizace SSM a musel se zúčastnit všech jejich aktivit typu letních brigád a řídit se jejich rozhodnutím, byť ani třeba členem této organizace nebyl, nikdy do ní nevstoupil. Zastupuje paní Fuchsová podobně "automaticky" každého českého emigranta, který kdy přijel do USA? To je jeden z mnoha lapsů právního nevědomí pani Fuchsové, bohužel živeného v BL.
(V moderních demokraciích je jedinou společenskou organizací, která si ještě může činit na své ovečky automatický nárok, stát. A i ten je spravován volenými zástupci, ne automaticky těmi samopasujícími se).
Pane Čulíku, při čtení příspěvků paní Fuchsové, pana Schrabala, a s tím souvisejících Vašich komentářů se mi poněkud svírá žaludek.
dokument:
INVENTURA
Vojtěch Kment, 17.11.1997
Aneb o křivdách, spravedlnosti, odčiněních a restitucích
(Toto je opravený a kompletní, Vojtěchem Kmentem autorizovaný text, který jsem obdržel ve čtvrtek večer. JČ)
V souvislosti se vstupem do NATO část krajanské emigrace z USA znovu otevřela bolestné otázky komunistických křivd, možností jejich odčinění, dosažení spravedlnosti.
Zdá se mi, že hlavní část pocitu ukřivděnosti těchto zahraničních čechů plyne z vnímání: "Jiným byly křivdy odčiněny, nám ne. A to je nespravedlivé!
Tak to úplně není. Ve skutečnosti téměř nikomu ani doma nebyly křivdy odčiněny.
Komunismus byl dobou, kdy byl téměř každý občan o něco okraden, ať už si toho byl vědom, nebo nebyl. Komunismus prospíval hmotně pouze úzkému kádru stranické nomenklatury, a to ještě objektivně vzato ne zdaleka celému. Způsoby, jak komunismus způsobil občanům škodu, byl velmi mnohostranný. Pokud budeme hovořit v materiálních kategoriích, šlo hlavně o tyto druhy ekonomických škod:
1. Komunisté znárodnili soukromé podniky a živnosti. Tuto škodu nelze v podstatě jejich majitelům navrátit. Nelze vrátit pozici a podíly na trhu, kterou tyto firmy a živnosti měly. Nelze jim vrátit jejich zákaznickou bázi a kontakty. Lze jen obtížně individuálně vyčíslit.
2. Komunisté zničili kariéry či duševní vlastnictví mnoha lidí, kteří se dlouhodobě připravovali a vykonávali své povolání, např. funkce ve státní správě (úřednické definitivy) a nechali je pracovat pouze v podřadných či fyzicky likvidačních zaměstnáních. Lze jen obtížně individuálně vyčíslit a prokázat ušlou příležitost.
3. Komunisté zavřeli mnoho lidí na mnoho let do vězení a připravili je tak o několik let života vůbec. Komunisté přímo popravili, či v důsledku pobytu v lágrech a vězeních, nebo poskytnutím jen minimální penze, zkrátili život dalším mnoha lidem. Ztracená léta života mají rovněž svůj ekonomický ekvivalent. Lze vyčíslit individuálně podle doby vězení, zkrácený život nelze většinou vyčíslit ani prokázat.
4. Komunisté vzali mnoha dětem šťastné dětství, když zavřeli nebo popravili jejich rodiče. Aby to nebylo málo, mnoha z nich zabránili pak i studovat, získat vzdělání, realizovat svůj život i v samotných možnostech mezí systému. Tito lidé prožili celý život zcela jiným způsobem a na nižší životní úrovni, než by mohli. Ušlou příležitost nelze individuálně vyčíslit.
5. Komunisté ukradli svou peněžní reformou lidem úspory na hotovosti i ve spořitelných i vklady do důchodového pojištění, které měli krátce před a po válce. Lze jen těžko individuálně prokázat.
6. Komunisté znárodnili, nebo donutili k odprodeji státu, nemovitostí, zabavovali movité i nemovité majetky tzv. buržoazie, politických vězňů i emigrantů. Nemovitosti lze identifikovat, i když zpravidla existují ve velmi rozmanitém stavu.
7. Komunisté způsobili odvozeně velké ekonomické škody i svým mravně a věcně ohlupujícím školstvím, které účinně zabránilo mnoha lidem efektivně se vzdělat, vyvinout a realizovat. Nelze individuálně vyčíslit.
8. Komunisté okrádali po dobu desetiletí všechny své občany včetně dělníků mzdovými předpisy, limity a svým daňovým a odvodovým systémem přerozdělování, kdy občanům nebyla vyplácena po desetiletí reálná mzda, jaká by byla vyplácena na pracovním trhu ve svobodné zemi. Individuálně lze jen obtížně vyčíslit. Lze vyčíslit průměrně profesně.
9. Komunistický centralizovaný plánovací systém řízení ekonomiky byl celkově neefektivní. Nelze individuálně vyčíslit.
10. Pravděpobně i další formy škod, které jsem nezachytil.
Pouze některé a malá část těchto soustavných krádeží byla občanům ekonomicky kompenzována formou nekvalitního dotovaného zboží či služeb, formou paneláků, formou nízkých penzí, formou státního školství apod. Tuto kompenzaci lze jen krajně obtížně indivudálně vyčíslit a odečíst ze škod.
Celkově představuje objem ekonomických škod způsobený všem občanům zhruba onen rozdíl na žebříčku ekonomicky rozvinutých zemí - propad za 40 let. Efektivně například rozdíl v majetku připadajícího dnes na jednoho občana v ČR a v Rakousku (které bylo před válkou zřejmě srovnatelnou zemí).
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Komunisté na 40 let zbavili občany ČR i SR jejich svobody, lidské úcty a důstojnosti, možnosti realizace včetně možnosti skutečného nakládání s majetkem vyjma osobního vlastnictví.
Pozice občana ČR se rovnala postavení moderního otroka, byť si to zcela neuvědomoval. Roli otrokáře uskutečňovala komunistická oligarchie spojená se zahraniční velmocí.
Tato oligarchie by měla být hlavně brána v odpovědnost při náhradě způsobených škod. Jenže - její osobní majetek je pro účel možnosti náprav škod relativně směšně malý. Většina jimi ovládaného majetku měla formu státního vlastnictví (dostaneme se k tomu později), který automaticky přešel pod správu demokratického státu. Většina škody má nakonec formu nerealizovaného ekonomického potenciálu země.
Po "malé listopadové" revoluci roku 1989 pochopitelně vznikla otázka jak se vyrovnat s křivdami, které se staly. ®e ke křivdám došlo, bylo nesporné všem. ®e byl nějak poškozen každý sice bylo zřejmé, nikdo se však bohužel nepokusil tuto škodu kvantifikovat a rozpočítat relativně vůči jednotlivým občanům. Podotýkám, že by to nebylo jednoduché a pravděpodobně by se ukázalo, že ani individuálně přesně možné. Nicméně, ukázalo by to kvantifikovaně průměrnou výši škody na 1 občana. Jaký je vztah výše této škody např. vůči škodě typického restituenta. Zda potenciální restituenti byli celkově poškozeni řádově více, než běžní občané ČR. Ukázalo by se i podrobněji, jaký majetek kde, a v jaké asi výši, lze použít ke krytí těchto škod. Tím, že by se identifikovaly zdroje škod, by se identifikoval i vhodný klíč k majetkovému krytí těchto škod občanům, který by byl relativně spravedlivý. Tak by současný stát nemusel ještě stále krýt důsledky dřívějších nespravedlností svým dnešním sociálním systémem.
Tak si většina občanů nebyla vědoma, o kolik je vlastně komunismus průměrně připravil. Pouze někteří - majitelé znárodněných firem, nemovitostí, ti, kteří ztrávili léta ve vězení, ti si byli křivd jasně vědomi a žádali pochopitelně odškodnění. Byli to především ti, jimž škoda vznikla jednorázově a zřetelně!
Tím, kdo měl odškodňovat, byl pochopitelně český stát, tedy potažmo ostatní také poškození občané, jenže snad (?) méně poškození.
Vývoj názoru na zmírnění křivd
Výsledkem byl nakonec určitý politický kompromis. Tento kompromis, jenž se pak formoval do právních předpisů spočíval v tom, že se v rámci možností provede pokus o zmírnění některých majetkových křivd. Protože však bylo zároveň zřejmé, že úplnou spravedlnost pro všechny se nepovede vykonat, byla v širším kontextu nedílnou součástí tohoto politického kompromisu i idea nepřímého podílu všech na budoucím rozkvětu. Jinak řečeno, předpokládalo se, že privátní vlastník povede podnik, nebo bude spravovat majetek, lépe, než stát. Tímto způsobem z toho pak vyplyne hospodářský růst země, čímž se nepřímo odčiní i ti, kterým přímo nebude majetek a jejich škoda kompenzována z důvodů složitých problémů s tím spojených.
Fakticky pak byly zákonem o zmírnění majetkových křivd vráceny zejména některé nemovitosti, existující podniky nebo části, pole. Kvůli zjevné křiklavosti případů byly mírně odčiněny křivdy i na politických vězních, byť, řekněme otevřeně, jde o směšně malé peníze formou cenných papírů na českém, t.j. nejistém, kapitálovém trhu (např. za 2 roky vězení nejisté cenné papíry v hodnotě cca. poloviny dnešního měsíčního platu ministra).
Širší součástí tohoto konceptu odčinění křivd je i princip privatizace podniků, která byla provedena kuponovou metodou. Z této metody (připomínající mírně losování) onen nevyslovený závazek blahobytu ekonomickým růstem v důsledku správného vedení privátními vlastníky myslím jasně čiší.
Pozn.:
Hlavní příčina současné vládní krize plyne právě z neúspěchu této černobílé teorie o "privátním vlastníkovi" a možná právě proto o tom premiérovi muži nechtějí příliš hovořit. Úspěšný kapitalistický privátní vlastník vzniká totiž jiným způsobem, než přidělením restituce po 40 letech totality, než přidělením kupónu DIKovi, než jako správce fondu bez dozoru a bez zábrany koncentrujícímu spravovaný majetek do své vlastní kapsy způsobem, který by v kapitalistických státech byl trestný. Úspěšný privátní vlastník vzniká z trhu a konkurence. Jenže to chce čas pro osobní vývoj a ten trh. Čas i pro rozvoj toho trhu. Více času, než má běžná vláda na jedno nebo dvě politická období.
Privátní vlastníci vzešlí z restitucí se praxí vcelku pochopitelně příliš neosvědčili jako zdroj veřejného blaha, uvádí se, že 90% z nich své majetky prostě prodalo. Navíc, bohužel, to co oni získali, často jiní ztratili. Vzniklo nesčetně nových křivd. Vzniklo mnoho majetkových nejistot, které efektivně brání s majetkem dále nakládat, udržovat ho v chodu. Z těchto dvou důvodů je v roce 1997 podpora restitucí (vyjma restituentů samých) u obyvatelstva ČR na bodu faktického mrazu.
Názor na emigraci a zmírnění křivd
Česká emigrace byla podle mého názoru v odčiňování křivd od začátku spíše opomíjena. Zřejmě z těchto 3 důvodů:
1) Existovala (a dodnes existuje) slabá zahraniční lobby zastupující emigraci. Emigrace byla a je rozštěpená tak, jako byla a je rozštěpená a atomizovaná i česká domácí společnost. Taková lobby však nemůže založit svoji činnost na negativní kampani, lobby bez pozitivního přínosu pro lobovaného nemůže být úspěšná. Možná, že většina emigrantů usoudila, že by se po nich chtělo více, než by dostali, a tak na lobování rezignovali.
2) Veřejné podvědomí, že emigranti jsou vesměs "za vodou" a restituce nepotřebují. Jakkoliv je tato závistí hnaná úvaha zavrženíhodná, není zcela iracionální - vrátím se k ní dále.
3) U emigrantů se nepředpokládalo, že by se vrátili zvenku z dobrého bydla a stali se žádoucími angažovaným vlastníky.
Spravedlnost zmírnění křivd?
Zvolený koncept zmírnění některých majetkových křivd a škod, a odčinění nespravedlnosti, v ČR má 2 časové roviny, které však tvoří 2 nedělitelné součásti, které jsou naprosto zásadně svázány dohromady v onom uvedeném politickém kompromisu:
1) Aspekt minulosti. Podle škody a druhu, možnosti efektivního rozlišení výše a možné formy nápravy.
2) Aspekt budoucnosti. Bere ohled na efektivitu vzniklou vrácením majetku, na maximalizaci hospodářského růstu pro všechny, neboť všichni byli poškozeni.
Ačkoliv se to na první pohled snad nezdá, zvolený postup má právní zázemí ve 2 principech:
1) Právním institutu kontinuity vlastnictví
2) Právním institutu náhrady vzniklé škody všem poškozeným úměrně výši individuálního poškození
Někdy bohužel může uplatnění těchto 2 právních principů jít proti sobě, což je i hlavní podstata problémů s restitucemi a nakonec i emigrace.
Z praktického hlediska pak jsou možnosti nápravy omezeny:
1) Ekonomicky. Limitem - rozdělení existujícího majetkového krytí pokud možno rovnoměrně mezi všechny poškozené úměrně jim vzniklé škodě.
2) Politicky. Faktickou možností vytvořit efektivní instituce, které dokáží vzniklou škodu individuálně rozlišit, dokázat, kvantifikovat.
Jak to se spravedlností dopadlo?
Nevalně. Především, uvedený aspekt minulosti byl velmi nepořádně ekonomicky analyzován. Škoda průměrného českého občana nebyla příliš vzata do úvahy. Analýzu neprovedli ani reformní intelektuálové z OH (ekonomicky spíše zcela nevědomí), ani reformní ekonomové z ODS (pro něž to bylo zpětné zrcátko). Aspekt spravedlnosti z budoucnosti se pak ukázal jako zcela nerealistický při zvolených metodách a kontrole (dnes známo pod sloganem tzv. nepřiměřených očekávání). Důsledkem je, že téměř nikdo se nedomnívá, že by jeho křivda byla odčiněna, zato vzniklo hodně nových křivd. Kuponová privatizace přinesla DIKům průměrně pouze směšné výnosy z jejich bývalého občanského podílu na státním majetku. Odsud tedy pocit zadostiučinění rovněž nelze čerpat, zvlášť když přihlédneme k následujícím již nepřehlédnutelným finančním skandálům fondů a bank, a nízkému nebo stagnujícímu tempu hospodářského růstu. Výsledný pocit nespravedlnosti se prolíná celou českou společností i když bez toho, aby si byla přesně vědoma příčin.
Nedůslednost ekonomické analýzy křivd např. bortí dodnes jeden z klíčových trhů - trh s byty. Byty ve státním majetku byly, podobně jako jiný státní majetek, také výsledkem jednorázového nebo systematického státního okrádání, ovšem lidem je tento majetek vlastně vracen kuriozní formou regulovaného nájemného. Kdyby však regulace nebylo, lidé by se zřejmě vzbouřili, nevěděli by sice přesně proč, ale pociťovali by to jako velkou sociální nespravedlnost. Aniž by se spravedlivě řešily křivdy staré, regulací pochopitelně vznikají i křivdy nové - vlastníkům bytů a těm, co nebydlí v prostředí regulovaných cen. Kromě křivd vznikají tak i ekonomické neefektivity. Brzy se asi dozvíme, že příčinou nespokojenosti je to, že stát vzbuzoval nepřiměřená očekávání, nebo něco podobně důvtipného. Spíše je to ale tak, že i zde je jedna nedůslednost plodí jinou a vše to má i své ekonomické dopady.
Specifika inventury u emigrace
Psal jsem, že vnímání emigrace jako "za vodou" má své racionální pozadí. U emigrace se typicky neuplatňovaly vůbec nebo jen částečně aspekty škod ad body 9, 8, 2! Krajané nebyli po dobu své emigrace otroky. Emigrace měla i lepší možnosti a menší škody ad 1, 3, 4, 7. Pouze u bodu ad 6 vznikala u emigrace typicky větší škoda, než u domácích. Je těžké položit všechny tyto škody na váhy a vynést paušální soud. Jistě mohou být případy emigrantů např. z roku 1988, kteří zde zanechali znárodněnou a nevrácenou nemovitost a mohli trpět vlastně všemi uvedenými škodami. Těch však statisticky nebude mnoho. Statisticky, průměrný emigrant po 20 leté emigraci, utrpěl řádově menší škodu, než domácí Čech, byť by zde v roce 1968 zanechal nový rodinný domek! Ekonomicky není důvod, aby statisticky průměrnému emigrantu statisticky průměrný domácí Čech něco hradil.
Shrnutí
V článku analyzuji druhy škod, které komunismus způsobil svým českým občanům. Ukazuji, že tyto druhy škod nebyly řádně analyzovány, ani vyčísleny byť ani formou ve výši průměrné škody na občana. Neznalost výše těchto škod vedla k přijetí restitučních zákonů ve formě u níž lze s úspěchem pochybovat, že byla spravedlivá vůči těm, kteří nerestituovali. Navíc se politické předpoklady jejího přijetí ve formě vysokého hospodářského růstu následně nepotvrdily.
Průměrný emigrant utrpěl řádově menší škodu, než průměrný domácí Čech, byť ve vzácných individuálních případech tomu tak být nemusí.
Nevyřešená analýza minulých křivd spojená s nejasným chápáním podstaty i kvanta hodnoty bývalého státního majetku, jeho vazby na krytí reálných závazků vůči svým občanům i těm, kterým stát způsobil dříve škodu značného rozsahu, vedlo k podcenění nutnosti kvalitní správy tohoto majetku vládou, dohledu a kontroly jeho transformace během privatizačního procesu. Důsledkem jsou nové majetkové nespravedlnosti po roce 1990 mající negativní dopady ve veřejném mínění, politické nespokojenosti a ekonomických neefektivitách.
K debatě o Čechoameričanech a dvojím občanství
Z Fóra Britských listů
Paní Alena píše:
To, ze asi mate radeji svoje vlastni StBaky nez emigranty vyplyva z toho, ze tem prvnim chcete prenechat majetek ukradeny tem druhym.
Tady se totiž vůbec nejedná o to, zda má někdo rád estébáky nebo nemá rád emigranty. Problém je v něčem jiném, a s emigranty to vůbec nesouvisí.
Zkuste si vy všichni, kdo žijete v USA, na chviličku představit to, že by někdo vznesl požadavek, aby právní stát - jak jej známe v dnešním pojetí - fungoval dejme tomu několik století pozpátku. Násilné vyhánění Indiánů z jejich půdy nebo vynucené vykupování jejich půdy pod cenou by asi každý dnešní soud hodnotil jako bezpráví. Stejně jako se hodnotí jako bezpráví to, když komunisté znárodňovali (kradli) majetek nebo nutili výhrůžkami majitele, aby jej prodal státu pod cenou. Takže si představte to, že by potomci těchto Indiánů dnes vznesli požadavek na tuto půdu, američtí zákonodárci (předpokládejme čistě hypoteticky, že by mezi nimi byla velmi silná lobby potomků původních Indiánů) by prohlásili, že co bylo ukradeno, musí být vráceno a schválili by restituční zákon! Vlastníte pozemek? Postavili jste si na něm dům? Byli byste si po přijetí takového restitučního zákona jisti, že ho ještě stále vlastníte? A přitom - vyháněli jste snad vy osobně nějaké Indiány? Co je vám do toho, že někdo kdysi dávno vyhnal násilně Indiány právě z vašeho pozemku?
Samozřejmě slyším vaše námitky, že to bylo přece dávno, zatímco komunistické vyvlastňování proběhlo relativně nedávno. Jenomže co je to nedávno? Včera bylo 17. listopadu a v televizi ukazovali, že dnešní dvacetiletí mají jen velmi mlhavé představy o tom, co se zde dělo v roce 1989. Většina dnešních dospělých lidí nejsou bývalí estébáci, ale naopak jejich oběti - tak jako vy (a vy jste na tom ovšem lépe o to, že jste měli možnost žít ve svobodné, nezdevastované zemi). Rok 1948 známe pouze z dějepisu, tak jako osídlování Ameriky. Pokud vy neodpovídáte za křivdy, způsobené Indiánům, ani my se necítíme odpovědni za křivdy, způsobené obětem komunistů (tedy i nám samotným!) Tady se nezastavil čas v roce vaší emigrace, ale proběhlo tady několik desítek let. Za tu dobu mohl majetek mnohokrát změnit majitele. Ten čas prostě nejde vrátit zpátky a nelze plynule a bez problémů navázat na majetkoprávní vztahy v roce 1948.
Byla velká chyba, že naši zákonodárci v porevoluční euforii schválili restituční zákony. U mnoha z nich přitom ovšem došlo k evidentnímu konfliktu zájmů, neboť z těchto zákonů měli oni či jejich příbuzní prokazatelný majetkový prospěch. Aby zákony vůbec mohly být schváleny - v bezbřehé formě vracení všeho všem by asi stěží prošly - musely se týkat pouze vymezené skupiny oprávněných osob. Proto byla stanovena hranice únor 1948 a podmínka českého občanství. Domnívám se, že v tom nebyla žádná nenávist vůči emigrantům, byl to nejspíš jakýsi kompromis mezi příznivci a odpůrci restitucí.
Praktické provedení restitucí sice ukázalo, že v mnoha případech se restituce stala poměrně efektivní metodou privatizace státního majetku, ovšem v mnoha jiných případech se zase stala zdrojem nových křivd, nových bezpráví. Nepřirozené hronadné majetkové přesuny vynucené státem se totiž neobejdou bez bezpráví a křivd. Takže někteří lidé dnes zjišťují, že dům je sice jejich, ale půda pod ním patři někomu jinému. Někdy lidé doplácejí na nedbalost komunistických úředníků a zjišťují, že střecha nad hlavou, za kterou řádně zaplatili a do které investovali nemálo peněz a nemálo vlastní práce, jim vlastně nepatří. Dále v mnoha případech právě restituce vedla k tomu, že majetek stále chátrá jen proto, že restituční nároky jsou nevyjasněné a soudní jednání se táhne, jinde se nemohou příbuzní mezi sebou dohodnout, jak vlastně naložit s majetkem předků, který jim náhle padl do klína (nejznámější případem je asi rodina pana prezidenta).
Stěží se tedy lze divit, že po těchto zkušenostech je zde velmi silný odpor k otevírání jakýchkoliv dalších restitucí. Není to ani nenávist k emigrantům, ani závist, paní Aleno. A už vůbec ne láska k estébákům. Ideální by bylo, kdyby se čas dal vrátit zpátky tak, aby se éra komunismu vůbec nekonala. Ale bohužel to nejde.
Říká se - a soudy v civilizovaných zemích to tak praktikují - že je lépe, když zůstane zločinec na svobodě, než kdyby se byť jeden nevinný člověk dostal neprávem do vězení. Analogicky by se dalo říci, že je lépe, když stará křivda zůstane nenapravena, než aby se její nápravou páchala křivda nová.
Ještě před osmi lety nikdo ani ve snu nepomyslel na to, že by tyto staré křivdy mohly být vůbec kdy napraveny. Dnes byly velmi problematickým způsobem napraveny některé z nich, a ukázalo se, že tímto způsobem spravedlnost tak jako tak nastolit nelze. Čím více starých křivd bude napraveno, tím více nových křivd bude spácháno. To, že nových křivd by vzniklo méně, než bylo těch starých, není dobrý argument. Jedna jediná nová křivda zpochybňuje právní jistoty lidí více, než desítky starých (komunistických) křivd. Stejně jako kdyby jedno jediné dnešní bezpráví státu vůči vlastníku pozemku v USA bylo mnohem horší, než dávné vyhánění Indiánům po tisících - znamenalo by to tolik, že USA nejsou dnes právním státem, nic více a nic méně.
Právní stát u nás nebyl od roku 1948, ale snažíme se jej vybudovat alespoň od roku 1989. Nemyslím, že právě majetkové přesuny vynucené státem a křivdy s tím spojené jsou tím nejšťastnějším způsobem, jak nastolit právo.
Jinak proti dvojímu občanství já osobně nic nemám, i když důvody (odmyslím-li si právě ty restituce) pro dvojí občanství mi připadají dost iracionální. Ale pokud to někomu udělá dobře, proč ne. Ale nikoliv retroaktivně - ta inkriminovaná smlouva s USA o zamezení dvojího občanství přece po určitou dobu platila a nelze ji zrušit se zpětnou platností - a tudíž bez nároků na restituce.
