B>Další úvaha pesimistická
K analýze Lubomíra Doležala a poznámce Václava Žáka
Nelze než souhlasit se slovy Václava Žáka: ano, politik byl sestrojen proto, aby vyhrál následující volby. Existují, pravda, jedinci, kteří své ambice omezí na jediné volební období a během něj se pak snaží urvat, co se dá. Typický politik ovšem rychle přivykne televizním kamerám a reflektorům, vklouzne do rutiny komfortního parlamentního dolce far niente a nakonec uvěří i ve vlastní velikost a dotud netušenou sílu ducha, o níž ho všichni kolem horlivě ujišťují. Pro politika je představa "nebýt zvolen" zhmotněním degradace vpravdě miltonovské, a byť by tento jedinec věnoval polstrování svého budoucího teplého místečka v průmyslu nebo ve finančnictví sebevíc úsilí, v jeho očích se nic nevyrovná znovuzvolení. Jak čeští politici s oblibou říkávají, politika je především služba (že vlastní ješitnosti, nedodávají).
Ale zpět k analýze Bohumila Doležala: Předesílám, že mám apriorní nedůvěru k lidem, kteří takzvaně "prohlédli." Ponecháme-li stranou možnost, že jejich prozření bylo pouze účelovým aktem, hedvábným rouchem cudně zahalujícím skutečnost, že konvertita pochopil, které myšlenkové směry budou zanedlouho módní a výnosné, zůstává otázkou, proč tento politický novokřtěnec předchozí nesprávnou víru vůbec přijal. Dá se věřit člověku, jejž neschopnost kritického odstupu a analýzy uvrhla v nedávné době do područí bludu?
Ve mnohém ovšem musím s panem Doležalem souhlasit: Z předchozího režimu přešlo do polistopadové politiky přesvědčení o tom, že ve společnosti má určující význam ideologie; vyjděme ze správného souboru ideových pouček a skutečnost se, jakoby mávnutím kouzelného proutku, přizpůsobí. Ani komunisté nezašli ovšem tak daleko jako ODS. Je zábavné představit si, jak by to dopadlo, kdyby si komunisté po roce 1948 počínali stejně jako občanská pravice devadesátých let. Nikdy by tady totalitní režim nenastolili; demokracii v poválečném Československu nezničila marxistická ideologie, ale věci pohříchu praktické: persekuce politických protivníků, absolutní cenzura, uzavření hranic, všemoc StB a centrálně řízená propagandistická mašinérie. Ideologie při tom všem byla jen pomocným nástrojem, zdůvodňujím legitimitu nových poměru.
Cosi z atmosféry té doby přešlo i do polistopadové éry. Pravicovosti se dostalo postavení ctnosti velebené neméně, než "uvědomělost" doby předcházející. Postupem času se ovšem ukázalo, že sebeorthodoxněji pravicová myšlenka kupónové privatizace je odsouzena k neúspěchu, pokud akcionáři nedostanou do rukou prostředky, jak uplatňovat svá vlastnická práva, že odstranit ze státní správy bývalou komunistickou byrokracii a nahradit ji úředníky bez politického "škraloupu" je možná ušlechtilý záměr, ale samo o sobě to nezaručuje, že nová garnitura bude fungovat lépe než ta odstavená, že moc neviditelné ruky trhu je třeba chápat spíš jako obecnou a v konkrétních případech selhávající tendenci, než jako zázračný a zaručený prostředek ekonomické i společenské samoregulace.
Klausiáni si svého von Hayeka vysvětlili po svém: povzneseni velikostí a neopakovatelností experimentu, jejž počali provádět, stali se nakonec místo původců a hybatelů dění pouhými pozorovateli, kteří do výzkumných deníků zaznamenávají zprávy o úhynu jednotlivých laboratorních zvířat: "asistované" krachy bank, tunely do podniků a investičních fondů, bankroty cestovek, romský exodus, "blbá" nálada. Stát se to v laboratoři, mohli by si dát poslat nové bílé myšky ze skladu; v politice to, bohužel, nejde.
Trpký osud ODS může pro nás být zdrojem několikerého poučení:
- Nevolme strany, které "znají správnou cestu" a místo reflexe skutečného stavu žijí ve světě svých ideologických předpovědí.
- Nevolme strany, které vykreslují své odpůrce jako žábu na prameni. Po volbách se může ukázat, že pramen mezitím vyschl a politici, zdatní v líčení všech nuancí žabí ošklivosti, nemusejí být nutně dobrými kopáči nových studní.
- Neměli bychom volit ani strany, v nichž je základním kariérním pravidlem, že disciplinovaný hlupák má přednost před schopnou, ale samostatně uvažující osobností. Může se stát, že ústřední zřídlo moudrosti se zakalí, a je zbytečné, aby s sebou stáhlo ke dnu celou stranickou strukturu.
- Posuzujme i to, nakolik si strana váží odborné administrativní kvalifikace. Většinu práce ve státní správě by měli vykonávat nestraničtí odborníci. Politický klíč (nomenklatura) při obsazování širokého okruhu pozic, zděděná z minulé doby, společnosti škodí. Nezapomínejme, že na politika se lze kvalifikovat během několika týdnů; vyučit se dobrým úředníkem trvá dobu, přesahující často rozpětí celé politikovy kariéry.
Tomáš Pecina
Praha, 30.10.1997
