Středoevropské paralely: přebírání mýtů z doby totality, nacionalismus, vědecká integrita a vina z komunistického období
Bedřich Loewenstein
Vilém Prečan: Bedřich Loewenstein je historik. Od roku 1979 působil na Freie Universitaet, Berlin, teď je v důchodu a od té doby má čas přemýšlet a psát daleko víc, než když se musel neustále trápit se studenty a vymýšlet jim nové a nové přednášky.
Tento příspěvek byl přednesen na schwarzenberském setkání českých intelektuálů, které se konalo minulý týden v německém Scheinfeldu.
Předchozí příspěvky ze scheinfeldského setkání od Jana Čulíka, Martina Myanta, Jiřího Peheho, Petra Janyšky a Lubomíra Doležala najdete v Britských listech od minulého čtvrtka. JČ)
Velice jsem váhal, mám-li se přihlásit s nějakým příspěvkem do tohoto symposia. Touto problematikou se specielně nezabývám. Nejsem ani politolog ani ekonom. Můj zájem je trochu jinde. Když jsem se pak přesto přihlásil, bylo to ve vědomí, že se procesy v České a ve Slovenské republice nedají izolovat od okolního dění.
Od počátku byly tyto procesy součástí širšího dění. Nepřestaly jí být ani dnes, i když si mnoho lidí v Praze a v Bratislavě hledí takříkajíc na vlastní pupek, buďto sebeuspokojeně anebo lítostivě. Pozornost střední a východní Evropy se vždycky soustřeďovala na takzvaný "vyspělý Západ". Zatímco ze zorného úhlu se ztráceli sousedé, kteří jsou nejenom na stejné lodi, ale podobali se stejnému modelu daleko víc, než je to milé vlastnímu narcismu.
Chci jenom telegraficky upozornit v pěti bodech na některé hlasy z maďarského a německého prostředí a na jeden anglický hlas. Jsou to některé myšlenky, které se mi zdály docela užitečné v souvislosti s programem našeho setkání.
První myšlenku jsem našel v esejích Gyorgy Konrada. Gyorgy Konrad je maďarský intelektuál s evropským renomé. Je to spisovatel, který v osdesátých letech hovořil vesměs i pro nás v nepředstavitelné a průzračné otevřenosti s mocnými. Na druhé straně mluvil s reálpolitickou umírněností.
Nazval svou pozici "antipolitikou". Jistě, nejen takticky, ale ve vědomí, že tvrdá fakta jsou nezměnitelná. To jsou sovětská velmocenská pouta, ta nemůžeme změnit. Ale na co má smysl působit, to je měkká struktura, měkká struktura středoevropských pravidel hry.
V roce 1985 vydal Konrad německy některé eseje. To mě velice překvapilo, ten jeho způsob. Nevím, do jaké míry jsou tyto eseje v Čechách vnímány. Stály by za to, dneska, už historicky je rozebrat jako určitou pozici osmdesátých let.
Roku 1989 neztratil Konrad nic ze své střízlivosti. Vůbec nepodlehl té naší dočasné euforii. Říkal od začátku, velké změny budí přepjaté naděje. Po přepjatých nadějích nutně následuje deziluze. Kdysi hovořil o tzv. "dunajské směsi". Životaschopnost zdravé dunajské směsi spočívá v tom, že se vždy vzpamatovává ze svých porážek. Je to v té antipolitice.
To co říká nyní, v devadesátých letech: Říká, že naše tradice, geografická situace nepřály idealismu, nepřály filozofické důslednosti, což se nám zdá povědomé. Současné přimknutí se k Západu se tím dostává do poněkud nelichotivé tradice Středoevropanů přizpůsobit se vždy momentálnímu vítězi.
Konrád má dojem, že lidé, plující v novém kursu, po změně starého systému, se sobě velice podobají. Co bylo v lidech, to z nich teď vychází, volně, ale právě jenom to, co v nich bylo. Lidé samozřejmě se snaží vytěsňovat vzpomínku na svůj včerejší oportunismus, ale podobají se trochu houbám, které nasávají jen to, co jim prostředí umožňuje přijímat. Je taky určitý typ, říká Konrad trochu sarkatisticky, který se stává tajemníky každé strany, která je u moci. Samozřejmě ironicky přehání, vyhrocuje tohleto.
Neúplatná střízlivost je užitečný protijed pro příliš optimistický sebeklam možnosti nového počátku. První problém je setrvačnost.
Druhá myšlenka je také od Konráda. Velice brzy po převratu pozoroval oživování etnického nacionalismu. Jistě k tomu nebylo třeba zvláštního pozorovacího daru. Viděl souvislost mezi ideologickým vakuem, které zanechal komunismus, a tím, čemu říkal "staronový kýč kolektivních identit".
Vůdcové, kteří nezapomněli na autoritativní styl dosavadního vedení, kteří neuměli respektovat druhé a neuměli uzavírat kompromisy, žili z rozněcování nepřátelství, nedůvěry, nevraživosti vůči sousedům nebo menšině ve vlastní zemi.
Žádný ze států středoevropského regionu se nechce smiřovat se svou vnitřní heterogenitou. Chce být etnicky a kulturně homogenní. A tak noví demagogové snadno nacházejí důvod, proč být uražený a nevraživý. Psychóza kolektivní záště se opírá o mýty, které instrumentalizují minulost ve prospěch vlastní skupiny. Je třeba říct, že ty malé národy nikdy nebyly zcela pánem svého osudu, svého rozhodování, a tak se chápaly šosů velmocí, aby s jejich pomocí prosadily jednostranné řešení. Kdo však nebyl zcela svrchovaný, ten ani dodatečně se nebude hlásit plně ke své odpovědnosti.
Tady můžeme jistě dosadit spoustu příkladů z dějin střední Evropy a z diskusí posledních let, kde místo mužného vyrovnávání se s vlastní minulostí dochází k výmluvám, k vytěsňování problémů, chyb a vin a zločinů, přitom samozřejmě vinen byl vždy jenom ten druhý.
Konrad nijak neomlouvá ty velké národy. Říká ale, že svou agresívní hysterii mají velké národy dnes v podstatě za sebou, v tom hloupém intermezzu dvacátého století. To, co tady říkám, je naprosto známé, nejde o nic nového, ani to, co slyšíme o popřeném kolektivním vědomí mladých - osvobozených národů, které ze své nejistoty snadno propadají horečným stavům politického blouznění, kolektivní paranoii by se dalo skoro říct.
Za povšimnutí ovšem stojí, že to bylo formulováno v roce 1990 v Budapešti.
Třetím myšlenku jsem našel u známého, spíš levicového německého sociálního historika Juergena Kocky, o národním činiteli převratů 1989 - 1990.
Kocka vychází z faktu, že zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě všude vzkřísilo národní identity a ty národní city naopak pomáhaly při delegitimaci moci. Naproti tomu opozice v NDR se úzkostlivě vyhýbala národním argumentům, národním symbolům. Symbol německé jednoty byl tabu. Avšak existence atraktivního a prosperujícího druhého německého státu, Spolkové republiky, sehrála evidentní úlohu.
Třeba existence jediného německého občanství, které automaticky připadlo každému utečenci z NDR přímo působilo jako výzva k masovému exodu.
V Německu po roce 1945 byl ovšem nacionalismus zcela zkompromitován, zdiskreditován. Takže platilo slovo Eberharda Jaekla, který řekl, "Buďme hrdi na to, že už nejsme hrdi na svůj národ." V sedmdesátých a v osmdesátých letech se v Německu prosadilo vědomí, že národ není samozřejmým organizačním principem moderních společností. Proto se přijímalo rozdělení Německa nejen jako trest za Hitlera, ale jako šance. Jako šance nadnárodní organizace, vznikající nové Evropy.
Trochu svrchu hleděli Němci často na dožívající nacionální záchvaty Francouzů nebo Angličanů, viz třeba falklandskou válku, tak to vůbec nechápali, že to je ještě v Evropě možné. Osudy vlastních krajanů v NDR, na Východě, byly mase západních Němců v podstatě lhostejné. Byla to cizí země, nezajímavá.
Po pádu berlínské zdi, 9. listopadu 1989, dochází k základnímu obratu. A to spontáněn a zdola. Nikoli z iniciativy politiků, ať východních nebo západních. Otázka sjednocení podle Kocky přišla na pořad zejména proto, že chyběl praktikovatelný model demokratického socialismu jako raison d'etre, jako jediná možná legitimace další existence NDR.
Do tohto vakua proráží ta rétorika jednoty, známá změna hesla "Wir sind das Volk" (to skandovali východoněmečtí demonstranté, znamená to "My jsme národ a ne ti policajti"). Naopak se začalo najednou říkat "Wir sind ein Volk" - "Jsme jediný národ, východ, západ."
To bylo živeno jistě touhou po rychlém vyrovnání životních podmínek. Kocka říká, od Angličanů by se jistě východní Němci neodvažovali dožadovat se přerozdělování. Naopak by se západní Němeci asi podivovali požadavku dělit se se Slováky, že.
Spravedlivé to není, ale je to nacionální. Čili to nacionální tu bylo. Nacionální prvek, který se z německých debat po celá desetiletí téměř vytratil, se najednou účelovou kalkulací, řekl bych vyděračsky, "Jak to, že se vám daří líp než nám, když jsme taky Němci" na scénu vrátil.
I když se dnes někdy zdá, jako by Němce na východě i na západě zase omrzela tato argumentace. Slovy Kockovými, v dějinách není nic zadarmo. Otázka ještě přidávám, musí-li se Evropa snad zase bát toho posíleného a nějakým způsobem nacionalizovaného Německa. Sjednocením se vrátilo k evropské normě, k evropské normě národního státu.
Na tuto otázku odpovídá Kocka jednoznačně záporně, a to z několika důvodů. Z nich podtrhuju samozřejmě hlavně pokročilou evropskou integraci a sjednocení za západoněmeckých podmínek, místo jiné alternativy, například alternativy vojensko-politické neutrality, či dokonce pokračování v rozdvojení Německa. Kocka si myslí, že by to rozdělení, které pětačtyřicet let se zdálo základním kamenem evropské stability a bezpečnosti, by se mohlo stát spíš zdrojem nekalkulovatelných procesů.
Mimochodem se Kocka v letech 1990 - 1992 podílel na evaluaci historického bádání v bývalé NDR. Mimo jiné založil pak postupimské Středisko pro soudobé dějiny. Kocka zdůrazňuje, co všichni víme, totiž velkou spjatost historiografie východoněmecké s režimem, který ji používal ve značné míře k legitimačním účelům. To znamenalo, že základní pravdy byly imunizovány, takže poněkud platná práce se většinou odehrávala jen v oblastech dosti vzdálených politiky.
Kocka vysuzuje,. že ve znění smouvy o německém sjednocení, se mluví o Einpassung in gemeinsame Forschungstruktur. Tedy nikoli o zrušení východoněmeckých struktur, ale začlenění, zařazení.
Proti tomu argumentuje, že to není možné, sjednotit západní a východní ústavy. Je možno jen dosadit kritická vědecká kritéria tam, kde se dosud nemohla uplatňovat.
Proti tomu přirozeně nikdo na Východě neprotestoval, ale podle Kocky zůstal přece jenom problém osobní věrohodnosti historika, jak dlouho a jak soustavně kdo vlastně musel vědecké zásady porušovat a je jako vědec beznadějně zdiskreditován.
Dodává, že vůbec nejde o osobní smýšlení, o soukromé přesvědčení, ale o veřejné, profesionální postoje. Také tady ještě je zajímavý jeden postřeh. On říká, při osobní obměně se nedá spoléhat na sebeočistu historických pracovišť zevnitř. Existuje určitá kolegialita. Při vší vědecké autonomii je třeba politických podnětů zvenčí, jinak by hrozila přílišná osobní kontinuita, víc rozhodně, než bylo záhodno v zájmu vědecké kvality a také kompatibility východní a západní vědecké práce.
Takže v zásadě on pléduje za promíšení a společnou vědeckou kulturu. Ale když se podíváte zblízka, přínosy východních kolegů ho příliš nepřesvědčují.
Po odvrhnutí marxleninských dogmat převažuje empirické studium detailů a velmi tradičně kladené otázky.
Zajímavé je, že se sociální historik Kocka sebekriticky ptá, zda převrat 1989 - 1990 nezpochybnil jeho metodu zkoumání dlouhodobých, všedních procesů. Sociální historici většinou s despektem hovořili o výlučných politických dějinách, že to je povrchní pojetí.
Připouští, že by naprosto překvapen událostmi, že byl zaskočen a že sociální struktury skutečně do značné míry závisí na politických rozhodnutích nebo na politických událostech.
Na druhé straně, třeba příklad Gorbačova - jeho politika - která ovšem vedla k jiným než předpokládaným důsledkům - byla důsledkem dlouhodobějších strukturálních procesů.
Vyjadřují-li se sociální dějiny jako historie s vypuštěním politiky - politics left out - je to možná chybné, neboť to, oč by historii mělo jít, je poznání souvislosti.
Kocka mimochodem původně velice mnoho vděčí marxismu. Jeho studie z šedesátých let, 1968, tak je, řekl bych, marxistická. Tím se dnes vlastně cítí spíš potvrzen než otřesen. Třebaže konstatuje, že cézura - rok 1989 - 1990 zanechává v intelektuálním životě své stopy.
Poslední poznámka se opírá o přednášku zde známého Timothy Gartona Ashe. Je to známý skotský historik soudobých dějin. Mluví o způsobu zacházení s vinou z doby nesvobody v postkomunistických zemích.
Ash se nevyhýbá zásadní otázce, je-li vůbec záhodno se tím zabývat. Cituje Cicerona a Churchilla, který doporučoval tu moudrou strategii zapomínání, aby se nebudili démoni. To je cesta, kterou zvolilo Španělsko a několik dalších zemí. To je rezistence před inventarizací zla.
A jestli se rozhodnete, ano, je třeba se zabývat minulou vinou, zbývá otázka jak.
A to je právě obsahem toho článku. Je možné to dělat soudně, justičně, administrativně, to je cesta lustrací, nebo je to možné prostřednictvím veřejných rituálů, třeba Komise Pravdy, jako v Jihoafrické republice. Nebo konečně zpřístupňováním archívů s individuálním nebo publicistickým použitím.
Ta první, justiční cesta se zdá problematická. Protože se odpovědnost za bezpráví většinou pak soustředí na jednotlivce. Kuriózní se mu mimochodem zdá český zákon o bezprávném charakteru komunistického režimu z června 1993, myslím.
Zákon, myslím, podle jeho názoru není vhodným prostředkem pro historický výrok.
Velmi problematické byly také jednotlivé německé procesy s jednotlivými komunistickými pohlaváry, kteří byli na základě zákonů NDR souzeni, třeba za střelbu na hranicích
Českou cestu lustrací považuje Ash do určité míry za logickou potud, že se dotýká nejen spolupracovníkůStb, nýbrž i stranických funkcionářů. Protože nakonec Stb nebylo nic jiného než výkonným nástrojem partaje. Shledává tam spoustu problematických případů, sporné praktiky rozhodování na základě materiálu Stb, kdy se pak postižení nemohli vyjádřit.
To je v Německu možné. Mimochodem do června 1996 bylo zpracováno milión sedm set tisíc případů seznamů spolupracovníků Stb.
Ash namítá, že v postkomunistických zemích bez lustrací dochází k nežádoucí alternativě, totiž k přílišné kontinuitě politických a byrokratických elit, k setrvačnosti způsobů jejich myšlení a práce.
Zbývý cesta veřejných rituálů a vyšetřovacích komisí.
Poslední je zpřístupňování archívů pro potřeby individuální a publicistické. Jen bych dodal, že na základě německého zákona není přístupný materiál, týkající se západních Němců. Je možno postihnout spolupráci se Stasi, pokud to byl občan NDR a nikoliv, pokud to byl člověk ze západu.
Ash zrovna vydal knihu, německy, jmenuje se Akta Romeo, na základě spisů Stasi o mladém anglickém agentovi Ashovi, který se zřejmě v NDR zabýval příjemnějšími stránkami života. Prý mu to ale profesionálně prospělo.
Uzavírám: on říká, není vlastně dobrá cesta ze špatné minulosti. Je špatná a méně špatná cesta. Jednoznačnou souvislost mezi otevřením archívů a upevněním demokracie nevidí. Spíše platí, že politická konsolidace vede k volání po zpřístupňování archívů, skoncování se strategií smiřování a zapomnění. Je to vidět i v Maďarsku, kde vcelku platí, že na otázku o pravdě o minulosti je kompetentnější asi historik než soudce nebo úředník.
Chtěl jsem upozornit na problém popřevratové kontinuity, zejména v přebírání mentalit a hodnot z dob policejně pečovatelského socialismu, zadruhé na etnické nevraživosti a mýtizaci minulosti jako nástroje politiků, jako překážky liberální politické kultury, zatřetí na problém Německa, jeho dnešní identity, ta je klíčová pro menší sousedy, začtvrté na obnovu vědecké integrity a souměřitelnosti zvláště historiografie, a konečně zapáté na způsoby vyrovnávání se s vinou a viníky z doby diktatury.
