Vzniká ve Spojených státech už debata, jak dál postupovat?
Jedna z katastrofických fotografií, které se objevily ve vydání deníku Toronto Star ze dne 13. září, zobrazovala hromadu trosek, před níž stála starší žena s děsem, rozhořčením a beznadějí ve tváři.
Fotografie výjimečně nebyla z NY, ale odkudsi z Palestiny. Podle popisku šlo o jedno z běžných srovnání podezřelé stavby se zemí, kterým Izrael trestá Palestince. Tedy nic, co by za jiných okolností čtenáře vzdáleného několik tisíc kilometrů příliš vzrušovalo. Nicméně v kontrastu s obrazovým svědectvím z Ameriky vyzněla jako velmi silná výzva, abychom v záplavě emocí nepřestali vidět kontinuitu vývoje a jeho následků.
Vracet se v tomto okamžiku do minulosti je tím důležitější, čím víc se někteří politikové snaží získat nevyplněný šek pro svoje odvetné akce. Pokud se nechceme dočkat dalších katastrof, nemůžeme skočit na návnadu hesla "čo bolo bolo, terazky to uděláme jinak a rozbijeme jim držku na cimpr campr".
Musíme si připomínat, že představitelé NATO, kteří se nyní šikují kvůli několika tisícovkám Američanů, nehnuli prstem, když se schylovalo ke katastrofě ve Rwandě, kde zahynuly statisíce lidí. Musíme si připomínat, že současný afgánský režim vznikl na pozadí geopolitických zájmů USA a konců i Bin Laden je produktem americké politiky na Středním východě. Musíme vidět, že Západ kvůli zisku toleruje jakkoli prohnilý režim, vládne-li v zemi, kde je dost diamantů nebo nafty nebo levných pracovních sil. Musíme si připomínat, že destabilizace Balkánu byla přímým důsledkem politiky států NATO stejně jako to, že vojenské zákroky zatím nikdy nevedly k ohlašovaným cílům, ale k lidským katastrofám. Musíme si připomínat Vietnam, Irák, Somálsko, Afganistán i Kosovo, protože jen tak si uvědomíme nebezpečí, které pro nás politikové představují. Musíme si připomínat Irsko, kde to katolíci zblblí svými pánbíčkáři "dávají sežrat" protestantům a stejně zblblí protestanti dělají to samé katolíkům, což z povzdálí sleduje vláda, která se nyní holedbá, že nevlastní terorismus vyplevelí i s kořeny. Musíme si připomenout zhoubu náboženství povýšených na nástroj manipulace s lidmi.
Musíme si uvědomit i to, že daleko tragičtější než ztráta několika tisíc životů v New Yorku je skutečnost, že tyto životy, protože jsou americké, jsou některými politiky zjevně považovány za cennější než můj, váš, nebo kohosi v Africe, Asii nebo Palestině.
Jsem přesvědčen, že tohle všechno začíná lidem docházet i v Severní Americe. Proto se ozývají hlasy, a to nikoli ojedinělé, které požadují, aby Spojené státy nepřistoupily na scénář, který jim svojí akcí předhodili teroristi, ale aby především zkoumaly svoje vlastní jednání a jeho dopad na svět.
Za záblesk zdravého rozumu a osobní statečnosti lze například považovat vystoupení amerického generála (jméno mi v záplavě informací uniklo - v době války v Zálivu byl velitelem letectva, tedy žádná nula) ve vysílání televisní společnosti ABC. Odpovídal sice na otázku ohledně vojenských možností USA v Afghánistánu, ale nakonec velmi přesvědčivě mluvil o nutnosti změny americké zahraniční politiky, která v současné formě vytváří především nepřátele.
Ze severoamerických sdělovacích prostředků lze v posledních dnech zachytit rostoucí kontrast mezi rétorikou odvety, kterou vedou politikové a nepředstíranou obavou "lidí z ulice" z války a zabíjení. Zdá se, že zkáza, k níž v NY došlo, otevřela mnohým lidem oči, protože neobyčejně drastickým způsobem přiblížila co dříve unikalo představivosti obyvatel tohoto kontinentu. Jde o pozoruhodný a současně paradoxní proces. Rostoucí odpor k trestným akcím totiž může nepředložená rozhodnutí politiků urychlit.
Existují lidé, kteří považují analyzování příčin a možných následků takměř za urážku obětí teroristického útoku a div ne jeho schvalování. Pravda je ale jiná. Rozměr lidské katastrofy je pro přímo nezúčastněného neuchopitelný. Ať si to chceme připustit nebo ne, většina z nás se dívá na přímé a pak mnohokrát opakované záběry jako na katastrofický film. King Kong rozvrací mrakodrapy, jenže tentokrát to nejsou kulisy a jsou tam lidé. Jenže právě díky tomu jsme schopni vidět věci v širších souvislostech.
Prostor vzniklý destrukcí World Trade Center symbolizuje křižovatku z níž se svět kamsi vydá. Směr, který naznačuje Vůdce, je zatím pro mnohé přitažlivý. To už tady všechno bylo - boj za spravedlivou věc, který nám byl vnucen hrozným nepřítelem i dobrovolníci, kteří se v zápalu nadšení dožadují kvérů a mašírování. Jenže z té křižovatky, stejně jako z jakékoli jiné, vedou i jiné cesty. Po zkušenostech z minula bychom je měli brát vážně.
