Ignorovala CIA Afghánistán, protože tam chtěla ropná společnost, spřízněná s Bushem, stavět ropovod?
V sobotním vydání deníku Guardian informoval Giles Foden o literatuře, osvětlující kontroverzní politická rozhodnutí Spojených států, která vedla k posílení mezinárodního terorismu. Jde o tzv. "blowback" (zpětný nápor větru), který podle CIA vzniká po každé úspěšné mezinárodní akci. O tom viz také tento článek.
Během sovětské okupace Afghánistánu poskytli činitelé americké vlády muhadžídům miliardy dolarů a rozsáhlý vojenský výcvik. Hlavním organizátorem těchto operací byla CIA, hlavně pod vedením Williama Caseyho - šéfa CIA během Reaganovy vlády. Když se v roce 1989 Rusko stáhlo z Afghánistánu, CIA "oslavovala své vítězství šampaňským". Dočtete se to v knize Unholy Wars: Afghanistan, America and International Terrorism (Nesvaté války: Afghánistán, Amerika a mezinárodní terorismus), Pluto Press, 12.99 liber, je to autoritativní, stoprocentně přesvědčivá analýza z pera reportéra americké televizní stanice ABC Johna Cooleyho.
Oslavování, v době, kdy byl v prezidentském úřadě George Bush senior (také bývalý šéf CIA) bylo předčasné. Sofistikované metody, jimž Američané naučili muhadžídy, a tisíce tun zbraní, které jim dodaly Spojené státy, nyní mučí Západ prostřednictvím jevu, jemuž se říká "blowback" - jde o zápornou reakci, kdy určitá politické strategie se jejím tvůrcům vymstí. Hříchy otců, dalo by se říci, jsou nyní navršovány na hlavu syna.
Je pravda, že se může zdát, že sebekritika je poslední věcí, kterou v současnosti Spojené státy potřebují. Avšak poučením těchto knih je to, že pouze tím, že se země vyrovná se svou temnou minulostí, bude schopna vytvořit budoucnost, v níž se bude moci vyhnout teroristickým útokům v tomto měřítku.
Tomuto problému, že si Amerika totiž sama "vytvořila bin Ladena" v osmdesátých letech ve Frankensteinově laboratoři, jíž byl Afghánistán, se americké vládní zdroje většinou vyhýbají. Cooley zdůrazňuje, že když v roce 1997 (rok před vybombardováním amerických velvyslanectví v Africe) vydalo americké ministerstvo zahraničních věcí oficiální informace o bin Ladenovi, z dokumentu "byla vynechána fakta o pozadí problému, která by vysvětila, jak brzo a jak těsné styky měl bin Laden ve Spojených státech, což ulehčilo Reaganovi a Caseymu začít využívat jeho talentu a jeho peněz."
Britský vojenský establishment uzavřel s Američany spiknutí při podpoře mudžahídů. Speciální britské jednotky SAS a Zelené barety vstoupily přímo do Afghánistánu. Jak vysvětluje bývalý člen speciálních jednotek SAS ve své knize Jihad: The Secret War in Afghanistan (Jihad: Tajná válka v Afghánistánu), Mainstream, 7.99 liber, nutně se nakonec účastnily bojových akcí. "Přijeli jsme do vesničky a tam nás zastavili dva mudžahídové. Požádali nás, s překvapivou zdvořilostí, jestli bychom jim nepomohli, vzhledem k tomu, že se jejich velitel rozhodl, že zaútočí na Rusy."
Jak zdůrazňuje Cooley, v Británii podporovala "svatou muslimskou válku v Afghánistánu
s nadšením jen vláda britské premiérky Margaret Thatcherové". Ve Spojených státech byla činnost CIA omezována kontrolou amerického Kongresu, a tak CIA tajně využívala pomoci Margaret Thatcherové - v jednom incidentu, během války o Falklandské ostrovy, protekčně a neformálně předali pracovníci CIA britským činitelům na jednom parkovišti ve Washingtonu protizákonně zásobu střel typu Stinger.
Většinu pomoci, které se dostávalo mudžahídům, koordinoval agent britské rozvědky MI6 v Islamabádu. Bezpochyby bylo jen otázkou času, než se tato pomoc nakonec dostala do rukou lidí, jako je bin Laden. Stejně jako tajné britské a americké týmy, mnoho z nichž dostávalo za každý dolar, pocházející ze Spojených států, stejnou míru finančních prostředků od saúdské královské rodiny, dorazil bin Laden do Afghánistánu přímo po sovětské invazi v roce 1979. "Na CIA udělal velký dojem jeho vynikající saúdský původ, a tak dala CIA Osamovi v Afghánistánu naprosto volnou ruku a totéž učinili pákistánští generálové tamější rozvědky."
Ken Connor tvrdí ve své knize Ghost Force: The Secret History of the SAS (Neviditelná armáda: tajná historie SAS), Orion, 7.99 liber, že elitní jednotky britské SAS cvičily afghánské bojovníky v divočině na skotském severu. V Afghánistánu bylo využíváno služeb firmy Keenie-Meenie Services. To byla pobočka britské bezpečnostní firmy Control Risks, která se většinou skládala z bývalých členů SAS a z bývalých členů rhodéských a jihoafrických speciálních jednotek. Její jméno bylo odvozeno ze svahilského slova pro pohyb hada tradou. Firma Keenie-Meenie Services hrála posléze určitou roli v roce 1987 ve skandálu, týkajícím se amerického plukovníka Olivera Northe a skandálu Irán-Contra, který se účastnil nezákonného prodeje zbraní pravicovým bojovníkům ve Střední Americe.
Na americké půdě využívala CIA muslimských dobročinných organizací a komunit, soustředěných kolem mešit pro verbování bojovníků pro svou tajnou válku proti Sovětskému svazu v Hindúkuši. "Jedna byla v newyorské arabské čtvrti, v Brooklynu v Atlantic Avenue ... Jiná byla soukromým střeleckým klubem v bohaté komunitě v Connecticutu."
Bin Laden a muž jménem Mustafa Chalaby, který vedl uprchlické středisko džihádu v Brooklynu, byli oba chráněnci Abdullaha Azzama. Charismatický Azzam měl nesmírně hluboký vliv na bin Ladena. Byl usmrcen v roce 1987 v atentátu, kdy mu byla v automobilu umístěna bomba. Podle některých nepodložených zpráv ho usmrtila CIA, jiní tvrdí, že byl Azzam sám agentem CIA.
Cooley píše, že ty osoby, které byly přímo naverbovány Spojenými státy, se odebraly do Camp Peary - na "Farmu" - jak říkají členové rozvědky špionážnímu cvičícímu středisku CIA ve Virginii. Scény, které Cooley popisuje, připomínaly přípravy na zavraždění Johna Fitzgeralda Kennedyho jak jsou vylíčeny v knize Libra od Dona DeLilla. Na Farmě a v jiných tajných táborech se mladí Afghánci a Arabové ze zemí, jako je Egypt a Jordánsko, naučili, jak provádět strategickou sabotáž. Tuto kvalifikaci pak předali mladší generaci fundamentalistů, členům bin Ladenovy organizace, a tak se staly tyto schopnosti bičem na samotné Spojené státy. Simon Reeve v knize The New Jackals: Ramzi Yousef, Osama bin Laden and the Future of Terrorism (Noví Šakalové: Ramzi Yousef, Osama bin Laden a budoucnost terorismu), Deutsch, 17.99 liber, analyzuje, jak byly tyto techniky využity při bombovém útoku na Světové obchodní středisko v roce 1993 a v roce 1998 během vybombardování amerických velvyslanectví v Nairobi a v Dar-es-Salaamu.
Ve finančním světě také došlo k "blowbacku", k neočekávané záporné zpětné reakci, vzhledem k tomu, že po dlouhá léta těžilo globální bankovnictví z absence průhlednosti a regulace. Prostřednictvím BCCI, britsko-pákistánské banky, kterou britská vláda v roce 1991 zrušila poté, co vyšly najevo obrovské bankovní podvody, se pravidelně posílaly mudžahídům peníze, včetně financí, které poskytovala saúdská rozvědka.
Financování operací Pentagonu i operací CIA z takzvaného "černého rozpočtu" - zejména v éře Williama Caseyho - také plynulo prostřednictvím banky BCCI, stejně jako peníze vydělané prodejem narkotik. Někteří analytikové tvrdí, že agenti britské a americké rozvědky, působící v rámci tzv. "černého rozpočtu", odváželi opium z Afghánistánu letadly, jimiž tam dopravovali zbraně. Později plynulo financování svaté války ze zisků stavebního průmyslu, který vlastní Osama bin Laden, a od ostatních muslimských "filantropů". Bin Laden založil svou vlastní banku, Al-Shamal Islamic, v Chartúmu.
V knize Unholy Wars poskytuje Cooley přesvědčivé důkazy, že arabský podnikatel a obchodník se zbraněmi Adnan Kashoggi vyjednával s otcem bin Ladena a dostal od něho šek na 50 000 dolarů. Cooley konstatuje, že ropný makléř Roy Furmark dělal prostředníka mezi Kashoggim a svým přítelem z CIA Caseym a Kashoggiho seznámil s Manuchehrem Ghornanifarem, "íránským prostředníkem, který se stal ústřední postavou v dohodě s Íránem, kdy byli ve skandálu Irán-contras vyměněny zbraně za rukojmí a bojovníkům Contras ve střední Americe se dostalo financování".
Ropa je už dlouho faktorem ve "velké hře" asijské geopolitiky, a kvůli ropě se na scénu také dostal další velký hráč v této historii "blowbacku" - Rusko. Jak to vysvětluje odborník na afghánské záležitosti Michael Griffin v knize Reaping the Whirlwind: The Taliban Movement in Afghanistan (Sklízíme bouři: hnutí Talibán v Afghánistánu), Pluto, 19.95 liber: "transafghánský ropovod by odebral Rusku možnost určovat ceny ropy, těžené ve střední Asii".
Griffin argumentuje, že Spojené státy za Clintona omezily svou opozici proti Talibánu, aby získaly výhody v ropné politice. A Clintonův nástupce je velmi dobře informován, o co jde, neboť je synem muže s těsnými styky s ropnou společností Unocal, která chce vybudovat přes Afghánistán ropovod. Mezi jejich partnery v tomto projektu byla firma British Petroleum a saúdská královská rodina. Budoucnost tak začínala vytvářet stejně těžký stín jako minulost.
Griffinův úvod k jeho knize vznikl před sedmi měsíci, to, co píše, je však přesto dosud naprosto šokujícím čtením:
"Nástup prezidenta George W. Bushe ve Spojených státech k moci ... možná ještě vysvětlí alespoň dvě ústřední záhady, týkající se Talibánu.... První z nich je otázka, do jaké míry vůbec podporovala vláda Billa Clintona aktivně své bývalé spojence z doby studené války, Pákistán a Saúdskou Arábii, aby vytvořily a financovaly kmenovou armádu, která by ukončila hrůzovládu muhadžídů v Afghánistánu v posovětských letech. Druhou - a citlivější otázkou - je, jak přesvědčivě vysvětlit, že FBI, CIA a další americké zpravodajské služby projevovaly - jak se zdá až úmyslnou - nekompetenci při boji proti údajným hrozbám Spojeným státům, vycházejícím od Osama bin Ladena a jeho sítě. Bushovy kontakty s americkým energetickým průmyslem, zejména s firmou Unocal, bohužel zřejmě povedou k tomu, že dojde k omezení a nikoliv rozšíření našich znalostí o americké politice vůči Afghánistánu koncem devadesátých let."
Události minulého týdne jsou šokující, ale možná vyjdou v jejich důsledku najevo dosud velmi temná tajemství.
Proč se Osama bin Laden nemusí bát americké rozvědky
CIA nepůsobí v zemích, kde by její agenti mohli dostat průjem
Tento článek od Reuela Marca Gerechta, bývalého pracovníka CIA, vyšel v červenci 2001 v americkém měsíčníku The Atlantic Monthly.
Od pumových atentátů na americká velvyslanectví v Tanzanii a v Keni, k nimž došlo v srpnu 1998, vydaly Spojené státy miliardy dolarů na boj proti terorismu. Desítky milionů dolarů byly investovány na tajné operace, konkrétně zaměřené proti Osama bin Ladenovi a jeho teroristické organizaci al-Qa´ida. Čelní činitelé americké vlády hrdě tvrdí - dokonce i po sebevražedném útoku, k němuž došlo v Adenu loni v říjnu na americkou válečnou loď USS Cole, že CIA a FBI tajně rozbírají bin Ladenovu organizaci "úd po údu". Avšak já jsem pracoval pro CIA jako odborník na problémy Blízkého východu téměř devět let (odešel jsem z odboru vedení operací, Directorate of Operations, protože jsem byl frustrován mnoha problémy, ochromujícími CIA) a argumentuji, že protiteroristický program Spojených států na Blízkém východě je pouhý mýtus.
Pešavár, hlavní město pákistánské severozápadního okrsku, je na kulturní periferii Blízkého východu. Je nedaleko hlavní spojovací silnice vedoucí od legendárního průsmyku Khyber Pass, brány do Afghánistánu. Pešavar je místem, kde získal bin Laden své první řádné zkušenosti v islámské svaté válce, když se stal v polovině osmdesátých let finančníkem a organizátorem logistiky pro Maktab al-Khidamat, Úřad služeb, otevřeně fungující organizaci, která usilovala o to verbovat muslimské, hlavně arabské, dobrovolníky a pomáhat jim ve válce proti Sovětům v Afghánistánu. Tento Úřad služeb vedl k založení tajné organizace al-Qa´ida, Základny, jejímž otevřeným cílem je vest džihád, svatou válku proti Západu, zejména proti Spojeným státům.
Podle afghánských kontaktů a podle činitelů pákistánské státní správy se často vyskytují bin Ladenovi muži v Pešaváru. Používají ho jako středisko pro telefonní, faxovou a modemovou komunikaci s vnějším světem. Členové týmů, které zorganizovaly vybombardování amerických velvyslanectví v Africe, pravděpodobně plánovali navrátit se zpět do Pákistánu. Odtamtud se zřejmě vrátili do otevřené bin Ladenovy náruče prostřednictvím četných sympatizantů organizace al-Qa´ida v Pešaváru. Všechny afghánské kmeny i regiony jsou v tomto městě zastoupeny. Nejsilněji jsou tu přítomni pathanové, hlavní kmen severozápadního pohraničí a jižního Afghanistánu. Pešavár je také mocenskou základnou pro Talibán, fundamentalistické vládce Afghánistánu. Životně důležitou podmínkou pro Spojené státy, pokud by skutečně usilovaly o to, zatknout či usmrtit bin Ladena a jeho nejbližší spojence, by byla podrobná znalost situace v Pešaváru. Sběr zpravodajských informací z organizac al-Qa´ida nemá žádnou reálnou hodnotu, pokud síť zpravodajů nezahrnuje Pešavár.
Během nedávné návštěvy v Pešaváru, při západu slunce, kdy se kryté uličky města propadají do temnoty, s výjimkou občasného neonového nápisu, jsem se procházel afghánskými čtvrtěmi. I ve tmě jsem měl ten nejhorší pocit výzvědného agenta - že mě všude někdo sleduje. Ve snaze uniknout davu jsem vcházel do obchodů s koberci, s měděným nádobím, s bižuterií a do každé internetové kavárny, jakou jsem našel. Byly to špatně osvětlené prostory, skládající se z jedné nebo dvou místností, kde si prohlíželi mladí muži západní pornografii. Ať jsem šel kamkoliv, pocit, že jsem sledován, mě nikdy neopustil. Nechápu, jak by CIA, ve stavu, v jakém je dnes, byla vůbec schopna zorganizovat v Pešaváru úspěšnou operaci proti bin Ladenovi.
Běloši ze Západu nemohou navštívit chudé čtvrti muslimského světa - odkud bin Ladenovi vojáci většinou pocházejí - aniž by nebylo okamžitě zjevné, kdo jsou. Žádný agent CIA, působící v Pákistánu, nemůže proniknout ani do afghánské komunity v Pešaváru ani do četných náboženských škol v severozápadním pohraničí, které poskytují lidi a myšlenky bin Ladenovi a Talibánu. Žádný agent CIA nemůže vážně předpokládat, že se mu podaří shromáždit užitečné informace o radikální islámském terorismu - už vůbec nemluvě o tom, že by se mu podařilo naverbovat zahraniční agenty.
Ani muslimský agent CIA, který mluví místním jazykem jako rodilý mluvčí (a CIA má jen naprosté minimum agentů s kulturním zázemím z Blízkého východu) nesvede v tomto prostředí o nic moc více než blonďatý Američan s modrýma očima. Agenti CIA nemohou na dlouho odejít z velvyslanectví a z konzulátů, kde pracují. Americký činitel v zahraničí, kterého si vyfotografovaly a zaregistrovaly místní špionážní a bezpečnostní služby, nemůže příliš mnoho cestovat zejména v policejním státě, jakým je Pákistán, aniž by se o tom místní policie okamžitě nedověděla. Každý agent CIA, který se snaží předstírat, že je místním člověkem, že je autentickým radikálním muslimem, který hledá bratry stejné víry ze sebe rychle udělá pitomce.
V Pákistánu, kde je vládní rozvědka (Inter-Services Intelligence Agency) a vládnoucí armáda schopná a tvrdá, nemůže dosáhnout CIA ničeho, pokud jsou pákistánská rozvědka a armáda proti tomu. A oni jsou proti tomu. Co se týče Talibánu a Osamy bin Ladena, Pákistán a Spojené státy nejsou spojenci. Vztahy mezi oběma zeměmi jsou už léta špatné, v důsledku toho, že Američané se stavějí proti úspěšnému jadernému programu Pákistánu a poslední dobou i proti tomu, že Islamabád podporuje muslimské separatisty v Kašmíru. Přítomnost bin Ladena v Afghánistánu jako "hosta" Talibánu, podporovaného Pákistánem vedla k zintenzivnění nedůvěry mezi Pákistánem a Spojenými státy.
Jinými slovy, Pákistán nepodporuje a nebude podporovat americkou výzvědnou službu v boji proti bin Ladenovi. Jediným efektivním způsobem, jak provádět úspěšné protiteroristické operace proti islámským radikálům na víceméně nepřátelském území, je používat neoficiální, tajné agenty - agenty, kteří nemají otevřeně kontakt s americkou vládou. Představte si Jamese Bonda bez moderní technologie, bez žen, beze zbraní a bez Astona Martina. Ale ještě koncem roku 1999 neměla podle jednoho agenta CIA, který sloužil na Blízkém východě, CIA vůbec žádný program, jak infiltrovat neoficiální agenty do islámské fundamentalistické organizce v zahraničí. "Tajní agenti CIA se od dob ukončení studené války ještě vůbec nezměnili," řekl mi nedávno tento pracovník. "Pořád jsme skupina falešných podnikatelů, kteří žijí v zahraničí ve velkých vilách. Do mešit nechodíme a nemodlíme se tam."
Bývalý čelný agent odboru CIA pro Blízký východ konstatuje: "CIA pravděpodobně nemá ani jednoho řádně kvalifikovaného agenta s kulturním zázemím z Blízkého východu, který by byl ochoten hrát autentického muslimského fundamentalistu a byl ochoten strávit dlouhá léta svého života v horách Afghánistánu a jíst tam hnusné jídlo a žít tam bez žen. Proboha, většina našich agentů žije na příjemných městských předměstích ve státě Virginia. My prostě tyhle věci neděláme." Jeden mladý agent CIA to řekl ještě drsněji: "Akce, jejichž součástí by musel být průjem jako způsob života, se prostě nekonají."
Protiteroristické akce CIA v terénu protivníka jsou pro agenty CIA příliš nebezpečné na to, aby se jich mohli přímo účastnit. Když jsem pracoval v odboru pro vedení akcí, Directorate of Operations, CIA vždycky použila celou malou armádu agentů na setkání s cizincem, který by mohl být nebezpečný, jestliže ho nešlo přilákat ke schůzce na americkém velvyslanectví nebo konzulátu. Agenti, kteří jsou stále ještě v CIA v aktivní službě, svědčí o tom, že je CIA v současnosti nesmírně byrokratická a nechce nic riskovat - což přirozeně odráží rostoucí nechuť americké veřejnosti nic neriskovat. A tento postoj se v poslední době jen prohlubuje.
Několik kilometrů od hlavního bazaru v Pešaváru, nedaleko starého Cantonmentu, kde kdysi cvičili červenokabátníci a kde je americký konzulát, se také nachází Americký klub, kde se tradičně scházejí pracovníci mezinárodních humanitárních organizací, diplomati, novináři a agenti výzvědných služeb. Unavení západní cestující se tu často zastavují na cestě z Afghánistánu, aby se uvolnili: mohou si tady koupit alkoholický nápor, dívat se na video, dát si řízek. Bezpečnostní varování z amerického velvyslanectví jsou vyvěšena na hlavní nástěnce klubu ve vstupní hale.
Varování, která jsem tam viděl loni v prosinci, doporučovala činitelům americké státní správy a jejich rodinným příslušníkům, aby se vyhýbali davům, mešitám a všem ostatním místům, kde by se mohli shromáždit zbožní Pákistánci a Afghánci. Americké velvyslanectví v Islamabádu, pevnost obklopená silničními zátarasy, pákistánskými vojáky a zdmi s bezpečnostními kamerami a žiletkovým drátem, silně doporučovalo, aby se lidé ze Západu chovali co možno nejnenápadněji.
Takováto varování přesně odrážejí mentalitu, která vládne na americkém ministerstvu zahraničních věcí i v CIA. Jednotliví pracovníci se občas odváží ven, ale jejich zvídavost není ani povzbuzována, ani odměňována. Jestliže nepřijde nějaký bin Ladenův voják přímo na americké velyslanectví nebo na americký konzulát, pravděpodobnost, že agent CIA, který se zabývá bojem proti terorismu, přijde s takovým člověkem v životě do styku, je absolutně minimální.
Ředitelství operací (Directorate of Operations) CIA bylo v minulosti při své činnosti velmi úspěšné, a tak udělalo velmi málo pro to, aby se CIA připravila na konfrontaci s radikálním islámským terorismem. Snad k nejslavnějšímu vítězství Ředitelství operací CIA došlo v sedmdesátých a v osmdesátých letech v boji proti militantním palestinským organizacím. Pracovníci CIA měli totiž společné zázemí s palestinskými militanty, kteří často pijí, chodí za ženskými a tráví čas v dobrých hotelích v příjemných a pohodlných zemích. I přesto byli agenty CIA, kteří "pronikli" do Organizace pro osvobození Palestiny - zábavně a laskavě jsou vylíčeni v románu od Davida Ignatiuse Agents of Innocence (Agenti nevinnosti, 1987) - v podstatě jen vyslanci od Jásira Arafata americké vládě.
Dáme-li stranou potíže s fundamentalismem a s oblastmi, kde žijí lidé jen v chatrčích z hlíny, CIA vždy tvrdošíjně odmítala vycvičit agenty, kteří by se specializovali jen na jednu nebo dvě země. Během sovětsko-afghánské války (1979 - 1989) NIKDY nesestavilo Ředitelství operací CIA tým odborníků na Afghánistán. První agent CIA v Afghánistánu, který uměl alespoň trochu afghánsky, tam byl umístěn až v roce 1987, teprve půl druhého roku před ukončením války. Robert Baer, jeden z nejtalentovanějších výzvědných špiónů na Blízkém východě za posledních dvacet let (a jediný agent, který v osmdesátých letech přinášel opakovaně prvotřídní informace o libanonské organizaci Hizbollah a o palestinském islámském Jihadu) navrhl vedení CIA začátkem devadesátých let, že by CIA měla začít shromažďovat informace o Afghánistánu ze sousedních středoasijských republik v bývalém Sovětském svazu.
Vedení CIA mu odpovědělo: To by bylo příliš nebezpečné, a proč bychom to vůbec měli dělat? Studená válka tam skončila stažením sovětských vojsk v roce1989. Afghánistán byl pro CIA příliš daleko, domorodé války byly považovány za chronické a radikální islám byla abstraktní myšlenka. Afghánistán se mezitím stal hlavním mozkovým centrem a cvičebním střediskem pro islámský terorismus zaměřený proti Spojeným státům, avšak tajná služba CIA stále ještě dodržuje zvyklost, že její pracovníci se zabývají afghánskými záležitostmi maximálně dva nebo tři roky a pak jsou přesunuti na jinou práci.
Až do října 1999 nenavštívil žádný činitel CIA Ahmada Shaha Mas´uda v Afghánistánu. Mas´ud ovládá severovýchodní Afghánistán a je velitelem jediné armády, která dosud bojuje proti Talibánu. (V minulých dnech byl smrtelně zraněn v atentátu, pozn. JČ.)
Byl to nejschopnější velitel protisovětských mudžahídských partyzánů, jeho armáda nyní denně bojuje s arabskými vojenskými jednotkami, pod bin Ladenovým vedením, avšak žádný pracovník CIA dosud nikdy neprováděl pohovory s Mas´udovými vojáky na frontových liniích nebo s pákistánskými, afghánskými, čínsko-turkomanskými a arabskými fundamentalistickými vojáky v zajetí.
Protiteroristické středisko CIA, které má nyní stovky zaměstnanců z různých vládních úřadů, vybudoval Duane "Dewey" Clarridge, pozoruhodně energický byrokrat-špión. Za dobu kratší než jeden rok proměnil Clarridge operaci, skládající se ze tří mužů, sedících v jedné místnosti u televize, vyladěné na CNN, v agenturu, která se vyrovnala tajným službám Oddělení pro Blízký východ, co se týče významu protiteroristických operací. Jenže toto Protiteroristické středisko nijak nezměnilo metody, jichž používá CIA v zahraničí. "Vůbec jsme neuvažovali o podrobnostech akcí - jak infiltrovat tu či onu skupinu," konstatuje jeden bývalý čelný protiteroristický pracovník. "Vítězství pro nás znamenalo, že se nám podařilo zabránit [Thomasi] Twettenovi [šéfovi tajných operací na Blízkém východě], aby nám nařizoval, co máme dělat." V letech, kdy jsem sám pracoval u CIA, jsem nikdy, ani jedinkrát neslyšel agenty v zahraničí nebo po návratu do ústředí, aby debatovali o základních principech verbovací operace proti nějakému cílu na Blízkém východě, v jejímž rámci by se tajný agent aspoň trochu vzdálil od diplomatických a podnikatelsky-konferenčních kruhů. Dlouhodobé operace, kdy by naverbovaný agent čekal v nečinnosti dlouhá léta na pravý okamžik, se vůbec neprováděly.
George Tenet, který se stal ředitelem CIA v roce 1997, opakovaně charakterizoval protiteroristický program USA jako "robustní". Konstatoval, že prý ve většině případů dokáže úspěšně bin Ladenovy agenty "vyvádět z míry" a obávat se o vlastní bezpečnost. Richard Clarke, hlavní ředitel Clintonovy vlády pro protiteroristickou činnost v Radě národní bezpečnosti, který působí dál v Bushově vládě jako hlavní činitel pro protiteroristickou činnost, je si jist, že prý bin Laden a jeho muži nemohou v noci "u táboráku v Afghánistánu vůbec spát", protože se "šíleně bojí, koho dalšího z nich dostaneme".
Jestliže máme kdy porazit Osamu bin Ladena, musíme se otevřeně postavit na stranu Ahmada Shaha Mas´uda, který má pořád ještě šanci, že se mu podaří rozbít kmenovou koalici, která je základem moci Talibanu. To, efektivněji než jakýkoliv tajný protiteroristický program na Blízkém východě, by zřejmě nakonec donutilo tohoto šéfa organizace al-Qa´ida utéci z Afghánistánu, kde se na něj americká rozvědka a armáda nemůže dostat.
Dokud se to nestane, nemyslím si, že budou trpět Osama bin Laden a jeho muži kolem táboráku zrovna přílišnou nespavostí.
Amerika - Země svobodných lidí?
Svoboda je známým americkým zaklínadlem - a základním stavebním kamenem amerického image v ostatním světě - znamená to, že lidé se mohou svobodně vyjadřovat a tisk může existovat bez státních zásahů. Cenzura je něco, co je spojováno jen s nedemokratickými režimy. Jenže mediální obraz tohoto historického okamžiku odhalil, že státní kontrola informací existuje, jen je prováděna méně nápadně a bez negativních důsledků.
Zatímco v některých diktaturách nebo fundamentalistických zemích dochází k úpravě informací tak, aby vyhovovaly mocným, v USA panuje téměř nábožná loajalita mezi tiskem a úřady.
Zatímco méně demokratické režimy umlčují pomocí zbraní, municí Strýčka Sama je síla slova.
Americká kultura byla vytvářena na základě kalvinistického náboženského puritánství, které si nadevše cení pracovní disciplíny, společenské solidarity a jistoty, že existuje jen jediná pravda. Existuje-li něco, co celé Spojené státy sjednocuje, pak to je nepřízeň osudu, a útoky tento pocit jako obvykle posílily. Závažnost tragédie je do jisté míry zmírněna silou, kterou představuje pocit příslušnosti k větší a jednotné skupině se společným (vyšším) cílem.
Realita však ukazuje, že cena, kterou je třeba za pocit bezpečí zaplatit, bývá velmi vysoká.
Během války v Perském zálivu bylo rozhodnuto, že aby bylo zabráněno negativnímu postoji veřejnosti, který za války ve Vietnamu způsobily šokující záběry na televizní obrazovce, budou všechny záběry z Perského zálivu podléhat kontrole vládních úřadů. Byla to čistokrevná a zcela jasná cenzura. Proč jsme se tedy nedočkali větších protestů amerického tisku? (A zazněly vůbec nějaké?) Bylo to proto, že veřejnost chápala, že je v pořádku, aby vláda rozhodla o tom, co mají lidé právo vidět. Strategické důvody jsou jasné. Cenzura však zašla mnohem dále a nešlo již jen o prostou ochranu citlivých informací.
Zmiňme tedy několik příkladů: webová stránka televizní stanice ABC News oznámila, že v souvislosti s útoky byli zatčeni tři Saudští Arabové a čtyři Egypťané. Ostatní svět začal tuto informaci šířit dál. Informace byla velmi rychle přeložena a publikována na internetových stránkách italského deníku La Repubblica. Následovaly francouzský Le Monde a Le Figaro, japonský NHK a Tokyo Times, britský The Independent, brazilský O Globo, Jornal do Brasil, Correio Brasiliense, portugalský Diario de Noticias, O Publico, australské Timesy, Sydney Herald, španělská TV Espaňa a mnoho dalších. Ale přestože byla informace zakrátko rozšířena po celém světě, ABC News se rozhodlo odstranit ji ze svých stránek.
Telefonoval jsem příteli, který tam pracuje a ten mi řekl, že v době ohrožení národní bezpečnosti je třeba spolupracovat s úřady. A tak to ABC News udělala. A ostatní americká média tuto informaci rovněž nezveřejnila.
Trvalo další tři hodiny, než se americká média k záležitosti vrátila.
Dalším příkladem byl bezpočet tiskových konferencí, které sloužily vládním činitelům k odsouzení teroristickéhočinu a vyjádření víry v americký systém a nikoli k poskytování informací. Během jedné z takových konferencí se zahraniční novináři neubránili kolektivnímu smíchu poté, co jim byla odepřena odpověď na jakékoli otázky s odůvodněním, že není možno mluvit o "jistých záležitostech”. Pasivita, s jakou novináři tuto skutečnost přijali, byla v šokujícím kontrastu s povinností reportéra, který přestože nesmí odhalovat informace, který by mohly poškodit zájmy národní bezpečnosti, nesmí dovolit, aby byla veřejnost manipulována státními orgány (snad ze strachu, aby nevyšlo najevo, že situace není natolik pod kontrolou, jak by bylo zapotřebí).
Pokud si divák zapnul CNN, mohl sice sledovat živé záběry z míst neštěstí, ale informace, které se mu dostávaly, byly jednoznačně "filtrovány”, aby zůstaly ve vládou vymezených "mantinelech”. Přepnul-li divák na evropské televizní stanice (od Irska až po Jugoslávii), získal mnohem jasnější obraz (a také jména zatčených).
Mnoho lidí bude jistě tvrdit, že šlo o výjimečnou situaci, která nebyla nepodobná válečnému stavu. Ale i další příklady státních zásahů do svobodného přístupu k informacím ukazují, že na tom něco bude: když agentura Associated Press v květnu oznámila, že senátor Robert Torricelli byl nahrán při telefonátu na odposlouchávaný telefon podsvětí, federální prokurátoři rozhodli, že jim musejí být odevzdány záznamy telefonátů z telefonu reportéra AP Johna Solomona, čímž došlo k porušení známého Prvního dodatku americké ústavy o záruce svobody tisku, což do té doby bylo považováno za něco, k čemu se může odhodlat pouze StB, KGB, Securitate či jiný orgán totalitní mašinérie. Bylo porušeno něčí soukromí a dotčená osoba o tom ani nevěděla.
Podle statistik Ministerstva spravedlnosti USA je nucení žurnalistů ke spolupráci s Bílým domem hrůzně rutinním postupem: 73 soudních obsílek k předložení dokumentů, výpovědi či výpisu telefonních hovorů od roku 1991.
Pomocí tajného zkoumání Solomonových telefonních záznamů chtěla FBI odhalit jeho zdroj informací pro zmíněnou reportáž.
Kauza Solomon není jedinou, ve které Ministerstvo spravedlnosti zacházelo s tiskem jako s institucí, která je povinna se mu zodpovídat. V Texasu byla novinářka uvězněna za to, že odmítla odhalit svůj zdroj soudu, který vyšetřuje případ vraždy. Tento týden je to již 90 dní, co byla uvězněna za pohrdání soudem.
Vše co zde bylo řečeno, by mělo vzbudit pozornost nejen novinářů, ale všech, kdo chtějí, aby nezávislý tisk působil jako hlídací pes vlády a nikoli jako její nástroj. Pokud vláda vyvíjí tlak na novináře, aby dělali svou práci podle jejích představ, tím, že je vězní či prohlíží jejich záznamy, pak jsou novináři oloupeni o svou schopnost jednat nezávisle.
Dojde-li k takovým zásahům se strany vlády, vyvstává otázka, zda Amerika skutečně respektuje svobodu tisku.
"Země svobodných lidí” možná není až tak svobodná, jak se snaží propagovat.
Izraelský názor: tvrdou rukou lze sebevražedné atentátníky zlikvidovat
Racionální fanatikové: Co se děje v mysli sebevražedného atentátníka
Tento článek Ehuda Sprinzaka původně vyšel v časopise Foreign Policy ze září-října 2000.
Většina světa vidí sebevražedné atentátníky jako samotářské fanatiky, ve skutečnosti jsou to však pěšáci velkých teroristických sítí, které vedou vypočítavou psychologickou válku. Navzdory tomu, co si lidé většino myslí, sebevražedným atentátníkům je možné zabránit ve vykonání atentátu, ale jen v tom případě, budou-li vlády věnovat větší pozornost jejich metodám a jejich motivaci.
23. říjen 1983 byl jedním z nejstrašnějších dnů v historii moderního terorismu. Dvě obrovské exploze zničily kasárna amerického a francouzského kontingentu mnohonárodnostního mírového sboru v Bejrútu. O život přišlo 241 amerických a 58 francouzských vojáků. Obě exploze způsobili muslimští extremisté, kteří zajeli s vozidlem doprostředka cílového prostoru a odpálili bomby, aniž by sami unikli. Následovaly četné sebevražedné útoky proti izraelským a americkým cílům v Libanonu a v Kuvajtu, a tak se ukázalo, že do repertoáru moderního terorismu vstoupil nový druh zabíjení, kde úspěch útoku závisí na smrti pachatele.
Tato taktika šokovala odborníky na bezpečnost. Ze dvou století předchozích zkušeností vyplývalo, že teroristé, i když byli ochotni riskovat život, si přejí žít po teroristickém činu, aby mohli mít prospěch z jeho výsledku. Ale tento nový terorismus této zkušenosti protiřečil. Zdálo se, že tento druh terorismu je kvalitativně odlišný. Byl téměř nadpřirozený, nesmírně ničivý a nebylo možné mu zabránit. Neuplynulo ani šest měsíců a francouzský prezident Mitterrand a americký prezident Reagan odvolali svá vojska z Libanonu. Bylo to mlčenlivé přiznání, že tento nový druh terorismu ochromil všechna dosavadní protiteroristická opatření. Vládní činitelé rozestavili betonové zátarasy kolem Bílého domu a uzavřeli v Pentagonu podzemní tunely pro autobus. Nikoho to nepřesvědčilo. Jak poznamenal v roce 1983 skepticky týdeník Time: "Žádný odborník na bezpečnost si nemyslí, že takováto obranná opatření zabrání rozhodnému islámskému teroristovi, který očekává, že se připojí k Alláhovi tím, že usmrtí pár Američanů."
Tisk označil tyto atentátníky za iracionální fanatiky, avšak odborníci na terorismus vypracovali inteligentnější zhodnocení. Argumentovali, že sebevražedný terorismus obsahuje vnitřní taktické výhody nad "konvenčním" terorismem: je to prostá a levná operace (nevyžaduje to žádnou možnost úniku ani složitou záchrannou operaci), zaručuje to velký počet raněných a mrtvých a rozsáhlé škody (sebevražedný atentátník si totiž může sám přesně zvolit dobu, místo a okolnosti útoku), nehrozí nebezpečí, že vyslýchaní teroristé prozradí důležité informace (protože jejich smrt je jistá) a má to obrovský dopad na veřejnost a na sdělovací prostředky (v důsledku drtivého pocitu bezmoci). Dr. Ramadan Shalah,generální tajemník Palestinského islámského džihádu, takto shrnul šokující logiku této nové teroristické taktiky: "Náš nepřítel vlastní nejmodernější zbraně na světě a jeho armáda je vycvičena na vysokou úroveň. My nemáme nic, čím bychom mohli bojovat proti vraždění a zločinnosti vůči nám než zbraň mučednictví. Je to lehké a stojí nás to jen naše životy. Nad lidskými bombami nelze zvítězit, ani ne jadernými bombami."
Výskyt sebevražedného terorismu během posledních dvou desetiletí svědčí o tom, jak drasticky efektivní metoda to je. Stal se životně důležitou součástí několika kampaní teroru, včetně úspěšné operace organizace Hezbollah proti izraelské invazi do Libanonu v polovině osmdesátých let, v letech 1994 - 1996 bombardovali sebevražední atentátníci z organizace Hamas autobusy, aby zastavili izraelsko-palestinský mírový proces a v letech 1995 - 1999 používala sebevražedných atentátníků v boji proti Turecku Kurdistánská strana pracujících. Vytvoření speciálních sebevražedných jednotek v rámci armády Liberation Tigers of Tamil Eelam na Srí Lance přidala hrůznou dimenzi občanské válce na tom zničeném ostrově. Kromě toho, že usmrtili od roku 1987 stovky civilistů, vojáků a vysokých armádních důstojníků, tamilští sebevražední teroristé zabili dva šéfy států: v roce 1991 premiéra Rajiva Gandhího v Indii a v roce 1993 prezidenta Ranasingha Premadasu na Srí Lance. Nynější prezident Srí Lanky, Chandrika Kuaratunga, nedávno přišel o oko při atentátu, který usmrtil nejméně 24 lidí. Bombové útoky na americká velvyslanectví v Keni a v Tanzanii v roce 1998, při nichž zahynulo téměř 300 civilistů, byly brutálním opakováním tragedií z Libanonu v roce 1983.
Téměř dvacet let po svém dramatickém příchodu na scénu má i nadále sebevražedný terorismus image "neporazitelné" teroristické zbraně. Ale je tato taktika skutečně neporazitelná? Zkušenosti posledních dvou desetiletí přinesly důležité informace o pravé podstatě sebevražedných atentátníků - informace, které demystifikují jejich motivaci i strategii, odhalují jejich zranitelnost a ukazují, že by bylo možné jejich vliv neutralizovat.
Průměrní, každodenní mučedníci
Z historie vyplývá, že sebevražedný terorismus existoval už v dávné minulosti. Už v 11. století využívali Atentátníci, muslimští bojovníci žijící v severní Persii, sebevražedného terorismu jako strategie k prosazování islámu. V 18. století reagovaly muslimské komunity na malabarském pobřeží v Indii, v Atjehu na Sumatře a na Mindanao a Sulu na jižních Filipínách na evropský koloniální útlak sebevražednými útoky. Tito pachatelé nepovažovali svou smrt za sebevraždu. Považovali ji za mučednictví jménem komunity a pro boží slávu.
Kromě toho, sebevražedný terorismus, ať už starověký nebo moderní, není jen důsledkem náboženského fanatismu, islámského nebo jiného. Martha Crenshawová, čelná odbornice na terorismus na Wesleyan University, argumentuje, že rozpoložení mysli sebevražedného atentátníka se nijak neodlišuje od rozpoložení mysli tibetských mučedníků, kteří se upálili, irských politických vězňů, kteří zemřeli na hladovku anebo teroristů po celém světě, kteří by chtěli dál žít po provedení atentátu, ale vědí, že jejich šance na přežití jsou mizivé. Z tohoto hlediska ztrácí sebevražedný terorismus svou démonickou jedinečnost. Je to jen jeden druh mučednictví, který obdivují určité kultury nebo náboženské tradice ale který odmítají jiné kultury, které dávají přednost jiným způsobům nejvyšší oběti.
Mučednické činy se odlišují nejen podle kultury, ale také podle konkrétních okolností. Psycholog z Telavivské univerzity Ariel Merari provedl podrobnou studii osob, kteří páchají sebevražedný terorismus. Vypracoval osobnostní profily více než 50 muslimských sebevražedných atentátníků, kteří byli členy Hezbollah, Amalu a světských prosyrských organizací v Libanonu, stejně jako členy Hamasu a Palestinského islámského džihádu v Izraeli. Dospěl k názoru, že typický psychologický nebo demografický profil sebevražedného teroristy neexistuje. Z jeho zjištění vyplývá, že intenzivní konflikty plodí několik druhů lidí, kteří jsou potenciálně ochotni se obětovat za určitou kauzu. Kromě toho, Merari argumentuje, že žádná organizace nemůže přimět žádnou osobu, aby souhlasila se svou smrtí. Úkolem osob, které verbují sebevražedné atentátníky, není lidi přesvědčovat, aby se stali sebevražedným atentátníkem, ale identifikovat v kandidátech predispozici k sebevražednému atentátu a posilovat ji. Verbíři často využívají náboženské víry při indoktrinaci budoucích atentátníků, využívají jejich přesvědčení, že budou odměněni v ráji, a tím posilují už existující tendence k sebeobětování. Ale tendence vůči mučednictví posilují výrazně i další motivy, včetně vlastenectví, nenávisti vůči nepříteli a hluboký pocit zotročení.
Vzhledem k tomu, že je sebevražedný terorismus organizovaným jevem, boj proti němu nemůže probíhat na individuální rovině. I když vytváření osobnostních profilů jednotlivých sebevražedných atentátníků je jistě fascinující akademická práce, v reálném světě je relevantnější pochopit, jak jednají a jak uvažují vedoucí představitelé teroristických organizací, kteří by se nikdy sami neusmrtili, ale využívají sebevražedného terorismu na základě chladné kalkulace.
Péče o sebevražedného atentátníka
Sebevražedný atentátník je téměř vždy až posledním článkem dlouhého organizačního řetězce, jehož součástí je mnoho činitelů. Jakmile bylo učiněno rozhodnutí spáchat sebevražedný útok, jeho realizace vyžaduje alespoň šest samostatných operací: výběr cíle, shromažďování výzvědných informací, naverbování atentátníků, fyzická a "duchovní" přípravu, přípravu výbušnin a dopravu sebevražedného atentátníka do cílové oblasti. Takové mise se často účastní desítky teroristů a jejich pomahačů, kteří nemají naprosto v úmyslu spáchat sebevraždu, ale bez nichž by se sebevražedná operace nemohla uskutečnit.
Z podrobného studia všech organizací, které od roku 1983 páchají sebevražedný terorismus, vyplývá, že hlavní rozdíl mezi nimi se týká toho, do jaké míry je sebevražedný terorismus institucionalizován. Na nejprimitivnější úrovni jsou skupiny, které nepraktikují sebevražedný terorismus pravidelně a neschvalují ho jako svou taktiku. Místní členové nebo stoupenci takových organizací ho však mohou využít z vlastní iniciativy z celé řady důvodů, například chtějí napodobit slavné činy jiných, reagují na pocit obrovského ponížení a zoufalství, chtějí pomstit smrt kolegů a příbuzných, anebo chtějí využít příležitosti k útoku.
V takovém kontextu je důležité vzít v úvahu to, co se dá nazvat "předsebevražedným terorismem". Sebevražedným atentátům Hamase a Palestinského islámského džihádu v Izraeli během devadesátých let předcházela v osmdesátých letech vlna atentátů, při nichž útočníci oběť zabili nožem. Tito útočníci nikdy neplánovali, jak z místa atentátu uniknou, a často byli na místě usmrceni. Tyto vraždy nožem neorganizovala žádná organizace a většinou byly zcela spontánní. Avšak vyjadřovaly kolektivní náladu mezi mladými Palestinci, vedoucími svatou válku (džihád) proti Izraeli, která pomohla vytvořit atmosféru pro institucionalizovaný sebevražedný terorimus dalšího desetiletí.
Mnoho teroristických organizací zastává skeptický postoj ohledně strategické hodnoty sebevražedného terorismu, avšak využívají této taktiky za výjimečných okolností. Do této kategorie patří bombové útoky proti americkým velvyslanectvím v Keni a v Tanzánii (které údajně provedla organizace Qaida Osama bin Ladena) a podobné nepravidelné útoky, které během let provedly mj. egyptská Islámská skupina, egyptský Islámský džihád, kuwajtská Dawa a alžírská Ozbrojená islámská skupina. Takové sebevražedné útoky, i když pečlivě naplánované, jsou nepravidelné a nesystematické.
Na jiné úrovni jsou organizace, které oficiálně přijímají sebevražedný terorismus jako dočasnou strategii. Vedoucí představitelé těchto organizací získávají (anebo poskytují) ideologickou či teologickou legitimizaci pro užívání tohoto terorismu, verbují a cvičí dobrovolníky a pak je posílají do akce s konkrétním cílem na mysli. Do této kategorie patří nejdramatičtější operace organizace Hezbollah v letech 1983 - 1985, organizace Hamas v letech 1994 - 1996 a Kurdské dělnické stran v letech 1995 - 1999. Nedávno zahájili čečenští povstalci náhle sérii sebevražedných atentátů po devíti měsících nerozhodných bojů proti ruské armádě. Jeden z prvních sebevražedných atentátníků, bratranec známého povstaleckého vůdce Arbiho Barajeva, údajně konstatoval: "Ochotně jdu na smrt jménem Allaha a svobody čečenského lidu."
V takových případech je institucionalizace sebevražedného terorismu dočasná a podmíněná. Vedoucí představitelé, kteří se rozhodnou začít využívat tohoto druhu terorismu, jsou k tomu většinou přivedeni intenzivním pocitem krize, přesvědčením, že tato nová taktika bude úspěšná, podporou od náboženského či ideologického establishmentu a nadšenou podporou své komunity. Zároveň jsou si plně vědomi proměnlivé podstaty těchto podmínek a potenciálního nebezpečí spojeného se sebevražedným terorismem (například drtivé vojenské odvety). Proto nemají potíže suspendovat sebevražedné útoky anebo je úplně zrušit.
Typickým příkladem bylo rozhodnutí organizace Hezbollah v roce 1983 začít provádět sebevražedné atentáty. Dnes je známo, že několik vedoucích představitelů této organizace s touto praxí nesouhlasilo. Argumentovali, že islám nedovoluje, aby si věřící brali vlastní život, a duchovní jako šejk Fadlallah poukazovali na právní překážky a nechtěli dovolit užívání této nové taktiky. Avšak sebevražedný terorismus byl nesmírně efektivní při vyhnání cizinců z Libanonu, a tak neexistovala motivace s ním přestat. Výsledkem byly nepřesvědčivé teologické pokusy sebevražedného atentátníka legitimovat v očích islámu - sebevrah byl charakterizován jako výjimečný voják, který riskuje svůj život ve svaté válce. Ale po odchodu Izraele z Libanonu v roce 1985 a se snižující se efektivitou této taktiky nařídili duchovní z organizace Hezbollah ukončení systematických sebevražedných atentátů. Bojovníci v organizaci dostali instrukce chránit svůj život a pokračovat v boji proti sionistům prostřednictvím konvenčních partyzánských metod. Od té doby povolila organizace Hezbollah sebevražedné útoky jen nepravidelně a výjimečně.
Není zcela jasné, kdy se velitelé organizace Hamas rozhodli proměnit své protiizraelské sebevražedné útoky ve strategický boj proti mírovému procesu. Jejich válka, kterou zahájili nesystematicky v roce 1992 proti vojenským cílům a proti civilním kolonistům na okupovaném území nevedla k výraznějším výsledkům. Masakr v Hebronu v roce 1994, kdy izraelský lékař Baruch Goldstein usmrtil 29 modlících se Palestinců, změnil všechno. Příslušníci organizace Hamas se rozhodli pomstít smrt svých spoluobčanů a začali provádět sebevražedné útoky v autobusech izraelských měst. Během několika týdnů tato nová vlna terorismu ochromila kolektivní důvěru Izraele v mírový proces a přímo hrála do rukou extremistickým duchovním z organizace Hamas, kteří se stavěli proti vyjednávání s Izraelem. Avšak v roce 1995 byly tyto sebevražedné útoky náhle zastaveny. Několik faktorů přesvědčilo šéfy organizace Hamas, aby s nimi přestali: mezi Palestinci vzrůstal odpor proti důsledkům bombových atentátů v autobusech (Izraelci proti nim realizovali rozsáhlé hospodářské sankce), vznikala rostoucí spolupráce mezi izraelskými a palestinskými bezpečnostními složkami, a izraelská protiteroristická služba nabývala na efektivnosti.
Je ironické, že Izrael neúmyslně přiměl v roce 1996 organizaci Hamas, aby obnovila autobusové sebevražedné útoky, když tehdy premiér Šimon Peres nařídil zavražděni Jehijy Ajaše, známého jako "inženýra" - Ajaš byl činitel organizace Hamas, který zorganizoval mnoho předchozích sebevražedných teroristických útoků. Organizace Hamas byla ponížena a v hněvu znovu zahájila v Izraeli na čas sebevražedné autobusové bombové atentáty. Série tří úspěšných útoků organizace Hamas a jednoho, provedeného palestinským Islámským džihádem změnila politickou atmosféru v Izraeli ohledně mírového procesu a vedla v roce 1996 k volební porážce Peresovy promírové vlády.
V případě organizací Hezbollah a Hamas nebyly vytvořeny trvalé sebevražedné jednotky a atentátníci byli naverbování a vycvičeni ad hoc. Avšak ve výjimečných případech přijímají některé organizace sebevražedný terorismus jako legitimní a trvalou strategii, což připomíná japonské piloty kamikadze za druhé světové války.
V současnosti jsou jediným příkladem tohoto jevu srílanští Tamilští tygři. Tito "Černí tygři" provedli svůj první útok v červenci 1987a od té doby se sebevražedné atentáty staly trvalým rysem jejich nelítostné války. Za posledních 13 let usmrtilo 171 sebevražedných atentátů stovky civilistů a vojáků a zranilo tisíce dalších lidí. Vraždy dvou šéfů států, politických představitelů a vysokých činitelů armády ukázaly, že se před takovýmito útoky nemůže skrýt žádný politik ani žádná veřejná osobnost.
Černí tygři jsou nejvýznamnějším důkazem, že sebevražedný terorismus není jen náboženským jevem a že za určitých extrémních politických a psychologických podmínek jsou světští dobrovolníci plně schopni mučednictví. Tamilští sebevražední atentátníci nejsou produktem náboženského kultu, ale produktem kultu osobnosti. Velupillai Prabhakaran, brutální a charismatický tamilský vůdce, který zahájil praxi sebevražedných útoků, byl zřejmě silně ovlivněn dramatickými úspěchy organizace Hezbollah v Libanonu. Prabhakaran je rozhodnut bojovat proti represivní silhalské vládě, dokud nezískají Tamilové nezávislost a vytvořil sebevražedné jednotky v podstatě jen silou vlastní osobnosti a plnou kontrolou své organizace.
Vytvoření Černých tygrů silně ulehčila raná praxe členů této organizace: Od začátku osmdesátých let mají tamilští bojovníci, ženy i muži, povinnost s sebou permanentně nosit kapsle s cyankali a musejí ji pozřít, pokud hrozí, že by byli zatčeni. Sebevražedné jednotku tamilské vzbouřenecké armády jsou v podstatě jen rozšířením všeobecné kultury absolutního mučednictví, která ovládá celou organizaci: proměna jejího člena z řadového vojáka v sebevražedného atentátníka je jen krátkou a tragickou cestou.
Jak potrestat sebevražedného atentátníka
Údajnou silou sebevražedného atentátníka je to, že to jsou samotáři, iracionální fanatici, které nikdo nemůže od jejich činu odstrašit. Ve skutečnosti je slabostí sebevražedných atentátníků, že nejsou ničím jiným než jen nástrojem šéfů teroristické organizace, která očekává prospěch z jejich šokujícího činu. Klíčem k boji proti sebevražedným atentátníkům je tedy dát teroristickým organizacím na vědomí, že důsledkem provedeného atentátu bude těžká cena. I když neexistuje jednoduchá formule, jak bojovat proti sebevražedným atentátům, zkušenost posledních dvou desetiletí ukazuje, že existují dvě komplementární politické a operační strategie.
Organizace využívají sebevražedného terorismu systematicky jen potud, pokud jejich komunita (a v některých případech cizí mecenášský stát) s jeho užíváním souhlasí. Tak mohou politické a hospodářské sankce proti společenství, v němž žije teroristická organizace, spolu s efektivním diplomatickým nátlakem na zahraniční mecenáše teroristů, pomoci omezit nebo zastavit sebevražedný terorismus. Potíž s politickými protiteroristickými opatřeními je vak v to, že trvá velmi dlouho, než jsou realizovány a důsledky nejsou nikdy jasné. Například Talibán v Afghánistánu i nadále ochraňuje Osamu bin Ladena (který byl ve Spojených státech v listopadu 1998 obžalován za vybombardování dvou amerických velvyslanectví ve Východní Africe) navzdory mezinárodním sankcím, jednomyslně přijaté rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která požaduje, aby byl postaven před soud, a hrozbě ze Spojených států, že se bude Talibán zodpovídat ze všech teroristických činů, dokud bude bin Laden pod jeho ochranou.
Šéfové organizací, které využívají sebevražedného terorismu, jsou zjevně ochotni hodně riskovat. Proto musí být vždycky politický boj proti sebevražedným atentátníkům doprovázen agresivním operačním bojem. Vlády si nemusejí vymýšlet úplně novou taktiku pro vedení války proti sebevražedným teroristům. Musejí však přijmout a zintenzivnit existující protiteroristiké strategie, jejichž prostřednictvím lze využít zranitelnosti sebevražedných atentátníků.
Achillovou patou sebevražedných teroristů je to, že jsou součástí rozsáhlé operační infrastruktury. Není většinou možné vytvořit osobnostní profil budoucího sebevražedného atentátníka a zatknout ho předem, ale jakmile je zjištěno, že určitá organizace začala používat sebevražedného terorismu, bezpečnostní služby mohou zaútočit proti velitelům a důstojníkům této organizace, kteří rekrutují a cvičí atentátníky a plánují atentáty. Toto protiteroristické úsilí však vyžaduje efektivní síť špionů, neustálé monitorování potenciálních spolupracovníků a těsnou spolupráci mezinárodních rozvědek. Protiterorističtí rozvědčíci musejí vyvíjet neustálý tlak na teroristickou infrastrukturu prostřednictvím útoků. Musejí se také snažit odříznout finanční zdroje teroristů tím, že připraví teroristické organizace o finance (likvidací kont v mezinárodních bankách či "propíracích" podnikatelských firem). Bez ohledu na to, zda existují konkrétní důkazy o plánovaných operací, je nutno přimět potenciální teroristy k útěku.
Fyzická ochrana potenciálních cílů je také velmi důležitá. Postavit betonové zábrany proti mučedníku, který jede s náklaďákem plným několika tun výbušnin, se může zdát absurdně neefektivní. Ale taková hmotná ochrana slouží dvěma základním cílům. Snižuje dopad sebevražedného atentátu, pokud se teroristovy podaří zasáhnout cíl, a slouží jako odstrašení od potenciálních sebevražedných atentátů. Pro teroristické řídící orgány, kteří nikdy nemohou vědět, kdy budou chyceni nebo usmrceni, je každý sebevražedný atentátník cenný. Nevyšlou ho do akce do silně hlídaných oblastí. Silniční zátarasy, vojenské kontroly na silnicích, kontroly veřejnosti v ulicích a užívání psů a automatických detektorů výbušnin může vést k podstatnému snížení terorismu.
Taková bezpečnostní opatření také poskytují sebevědomí veřejnosti. Vlády nesmějí zapomínat, že terorismus je formou psychologické války a že sebevražedný terorismus je nejextrémnějším výrazem této války. Proti terorismu je vždycky nutno vést psychologickou válku - je to boj, který se často odehrává v myslích obyčejných lidí. I v tom případě, kdy nemají vlády okamžité operační řešení, jak zamezit sebevražednému terorismu, musejí přesvědčit veřejnost, že veřejnost není terčem teroristů a že úřady dělají všechno, co je v jejich silách, aby ji ochránily. Obyčejní lidé by měli být informováni, že se proti nim vede psychologická válka. Svobodní lidé, jimž se řekne, že jsou obětí psychologické manipulace, si vyvinou velmi silné protilátky proti terorismu.
Při boji proti sebevražedným teroristům je důležité nepodlehnout představě, že jsou tito teroristé ochotni učinit cokoliv a přijít o všechno. Je to stejně naivní představa, jaká vyvolala širokou hysterii ohledně toho, že by teroristé mohli dostat do rukou zbraně hromadného ničení. Představa, že jsou teroristé nezastavitelní fanatikové, kteří jsou ochotni zabít milionu lidí, jen aby rozsévali strach a chaos, zakrývá skutečnost, totiž že jsou to chladnokrevní, racionální vrazi, kteří využívají násilí k dosažení konkrétních politických cílů.
Hrozba terorismu s použitím zbraní hromadného ničení není ničím víc než přehřátou rétorikou, ale sebevražedný terorismus zůstává nesmírně ničivou formou terorismu, kterou se jednadvacátému století asi nepodaří plně vykořenit. Politická nestabilita na Blízkém východě, v Rusku a v jižní Asii, včetně Íránu, Afghánistánu a Čečenska, a možná i Indie a Pákistánu, ukazuje, že tyto oblasti budou i nadále vysoce rizikovými regiony, a občas se vyskytnou sebevražedné útoky, motivované z těchto oblastí, i v jiných částech světa. Ale nynější chápání vysoké ceny sebevražedného terorismu a rostoucí spolupráce mezi rozvědkami po celém světě vyvolává naději, že v budoucnosti budou využívat systematicky této taktiky jen zoufalé organizace naprosto neúspěšných osob.
Ehud Sprinzak je děkanem Lauderovy školy politologie a diplomacie v Interdisciplinárním středisku v Herzliji v Izraeli.
Game Over: Konec války jako počítačové hry
Naomi Klein
15. září 2001
Nastala chvíle, kdy v počítačové hře dehumanizujeme své nepřátele.
Jsou absolutně nepochopitelní, jejich činy nepředstavitelné, jejich motivace iracionální. Jsou to "šílenci" a jejich státy označujeme jako "ničemné". Je čas dozvědět se o nich víc - tedy získat o nich víc zpravodajských informací.
Taková jsou pravidla válečné hry.
Citliví lidé budou proti takovému popisu dozajista protestovat: válka není hra. Válka představuje zničené životy, ztracené syny, dcery, matky a otce, z nichž každý má svůj důstojný příběh. Úterní teroristický čin byl nejtvrdší realitou, činem, který způsobil, že vše ostatní nám najednou připadá jako neodpovědná, bezstarostná hra.
Je to pravda: válka se ani trochu nepodobá hře. A je možné, že po úterku ji už nikdy nebudeme za hru považovat. Je možné, že 11. září 2001 se stane dnem, kdy skončila ostudná doba, v níž byla válka považována za počítačovou hru.
Dívala jsem se v úterý na reportáže. Byl to obrovský rozdíl proti tomu, kdy jsem naposledy seděla přikována k televizní obrazovce a sledovala na CNN válku v reálném čase. Počítačové bojiště války v Perském zálivu nemělo téměř nic společného s tím, co jsme sledovali tento týden. Tehdy nám nepouštěli znovu a znovu, jak vybuchují skutečné budovy, sledovali jsme pouze sterilní záběry konkrétních cílů z kamer umístěných na řízených bombách - jak dopadnou a dál už nic. Kdo je v těch abstraktních polygonech? To jsme se nedozvěděli.
Od války v Zálivu byla americká zahraniční politika založena na jediné brutální fikci: že americké ozbrojené síly mohou zasáhnout v konfliktech na celém světě - v Iráku, v Kosovu, v Izraeli - aniž by přitom zahynul jediný Američan. Naše země uvěřila v kontradikci: bezpečná válka.
Logika bezpečné války je samozřejmě založena na schopnosti vést válku výlučně ze vzduchu. Avšak vychází i z pevného přesvědčení, že nikdo se neodváží střetnout s USA - jedinou existující supervelmocí - na jejich vlastním území.
Toto přesvědčení, až do úterka, dovolovalo Američanům žit v blaženém stavu, kdy je nijak neovlivňovaly mezinárodní konflikty, které jejich země vedla. CNN Američanům nevysílá každodenní zprávy o probíhajícím bombardování Iráku a nikdo jim neposkytuje reportáže o lidském utrpení, které způsobují hospodářské sankce iráckým dětem. Poté, co USA v roce 1998 vybombardovaly farmaceutickou továrnu v Súdánu (kterou si spletly s výrobnou chemických zbraní), objevilo se jen málo zpráv o tom, jaký vliv měl nedostatek vakcíny v této oblasti na prevenci nemocí.
A když NATO bombardovalo civilní cíle v Kosovu - mimo jiné tržnice, nemocnice, konvoje uprchlíků, osobní vlaky a televizní stanici - NBC nevysílala rozhovory z ulic s těmi, kdo přežili, o tom, jak šokující pro ně bylo toto nesmyslné ničení.
Spojené státy se staly odborníkem na ozdravné a dehumanizační válečné akce, které se odehrávaly jinde. Doma se nikdo o válku nezajímá, je to věc, na kterou si obvykle najímáme odborníky. To je jeden z paradoxů této země: i když jsou USA na celém světě motorem globalizace, národ nebyl nikdy dřív tak zahleděný do sebe, tak málo se nezajímal o okolní svět.
Není divu, že úterní útok, kromě toho, že byl nepopsatelně hrozný, byl pro mnoho Američanů o to strašnější, že přišel jakoby z ničeho nic. Války jsou pro napadenou zemi málokdy zcela překvapivé, avšak buďme spravedliví: tato byla. V pořadu CNN USA Today požádali reportéra Mike Waltera, aby shrnul, jak reagují lidé na ulicích. Řekl jenom: "Můj bože, můj bože, můj bože, já tomu prostě nemohu uvěřit!"
Myšlenka, že bychom mohli být připraveni na takovou nelidskou hrůzu, je absurdní. Avšak z toho, co vysílaly americké televizní stanice, se zdálo, že úterní útok přišel z cizí planety, nikoli z cizí země. O událostech nereferovali novináři, ale nová odrůda televizních celebrit-moderátorů, kteří ve filmech Time Warner mnohokrát vystoupili v roli hlasatelů, kteří oznamují apokalyptický útok na Spojené státy - a teď nesouvisle vysvětlují, že se to stalo doopravdy. V úterý večer zmizel na CNN na zlomek sekundy titulek "Amerika napadena" a místo něj se objevil jiný "Boj s nadváhou" - bizarní připomínka toho, co ještě včera bylo zprávou.
Spojené státy jsou zemí, která si myslela, nejenže žije v míru, ale že je odolná proti válce. Většině Iráčanů, Palestinců a Kolumbijců by taková představa připadala velmi neobvyklá. Jako pacient stižený ztrátou paměti se USA probudily uprostřed války a zjistily, že tato válka trvá již roky.
Zasloužily si Spojené státy útok? Přirozeně nikoliv. Takové tvrzení je kruté a nebezpečné. Ale je tu jiná otázka, kterou si musíme položit: Vytvořila americká zahraniční politika podmínky, v nichž se mohla zrodit taková zvrácená logika, že je to válka nikoli proti americkému imperialismu, nýbrž proti americkému pocitu nezranitelnosti?
Éra počítačových válek, v nichž USA vždy drží joystick, způsobila, že v mnoha částech světa se zrodila oslepující zlost, zlost směřující vůči neustálé asymetii utrpení. Právě v tomto kontextu se dožadují zvrácení stoupenci odvety pouze toho, aby i američtí občané pocítili svůj díl bolesti.
Od okamžiku útoku opakují američtí politici a komentátoři donekonečna, že v zemi půjde dál život normálně, jakoby se nic nestalo. Americký způsob života, jak tvrdí, půjde nerušeně dál. Je to podivný požadavek, protože vše nasvědčuje tomu, že opak je pravdou. Smíme-li si necitlivě vypůjčit frázi za starých dobrých časů války v Zálivu, válka je matkou všech přerušení. A je to tak v pořádku. Iluze války bez obětí byla navždy otřesena.
Na naší kolektivní herní konzoli bliká hlášení: Game Over.
(Z anglického originálu přeložil TP)
Na obranu Američanů
Tento text kanadského reportéra Gordona Sinclaira z roku 1973 nám poslal jeden čtenář ve Spojených státech. "Myslím si, že v nynější situaci stojí za zveřejnění," konstatoval.
Americký dolar opět dnes ráno radikálně poklesl na německých, francouzských a britských burzách a dosáhl v západním Německu nejnižší své hodnoty v historii. Od roku 1971 tam jeho hodnota poklesla o 41 procent a já jako Kanaďan si myslím, že je načase promluvit na podporu Američanů jako nejvelkomyslnějšího a možná nejméně oceňovaného národa na této planetě.
Už před šedesáti lety, když jsem poprvé začal číst noviny, četl jsem o povodních na Žluté řece a Jang-ce. Kdo rychle vyslal lidi a peníze na pomoc? Američané.
Pomáhali zvládat povodně na Nilu, na Amazonce, na Gangu a na Nigeru. Dnes jsou bohaté nížiny v Mississippi zaplaveny a žádná cizí země neposlala jediný dolar na pomoc. Německo, Japonsko, a do menší míry Británie a Itálie, zachránili z válečných trosek Američané, kteří zaplavili Evropu miliardami dolarů a odpustili Evropanům další miliardy dolarů půjček. Žádné tyto země dodnes neplatí ani úroky ze zbývajících částek, které dluží Spojeným státům.
Když hrozilo nebezpečí v roce 1956, že zbankrotuje francouzský frank, podpořili ho Američané a jejich odměnou bylo to, že byli uráženi a podváděni na ulicích Paříže. Byl jsem tam. Viděl jsem to.
Když se stanou vzdálená města obětí zemětřesení, Spojené státy spěchají na pomoc. Posledním příkladem byla Managua v Nikaragui. Letos na jaře zničila tornáda 59 amerických měst. Nikdo nepomohl.
Marshallův plán... Trumanův projekt... ty všechny napumpovaly miliardy dolarů do zemí v depresi. A teď píší noviny v těch zemích o dekadentních válkychtivých Američanech.
Rád bych viděl některé z těch zemí, které projevují škodolibost nad pádem amerického dolaru, jestli by uměla postavit si vlastní letadla.
Rychle! Chci to slyšet! Má nějaká jiná země na světě letadla, která by se vyrovnala Boeingu Jumbo Jet, Lockheedu Tristar anebo Douglasu 107? Pokud ano, proč s nimi nelítá? Proč používají všechny mezinárodní letecké linky kromě Ruska americká letadla? Proč žádná jiná země na světě ani nepomyslí na to vyslat člověka na Měsíc?
Mluvíte o japonské technokracii a máte rádio. Mluvíte o německé technokracii a máte automobili. Mluvíte o americké technokracii a zjišťujete, že vyslali člověka na Měsíc - nikoliv jen jednou, ale několikrát - a v bezpečí se vrátil zpět. Hovoříte o skandálech a Američané ukazují své skandály ve výkladní skříni, aby je každý viděl. Ani osoby, které se vyhýbají vojenské službě, nejsou pronásledovány. Jsou tady na našich ulicích, většina z nich ... pokud neporušují kanadské zákony ... a od tatínka a od maminky dostávají americké dolary, aby si je tady hezky utráceli.
Až se Američané dostanou z tohoto začarovaného kruhu - a oni se z něho dostanou - kdo by je mohl obviňovat, jestliže řeknou: "ať jde ostatní svět do háje!" Ať si někdo jiný kupuje izraelské obligace. Ať někdo jiný staví nebo opravuje přehrady v zahraničí anebo staví zahraniční budovy, které se při zemětřesení nerozpadnou.
Když se rozpadávala železnice ve Francii, v Německu a v Indii v důsledku stáří, Američané ji znovu vybudovali. Když zkrachovala pennsylvánská železnice a New York Central, nikdo jim nepůjčil ani korunu. Stále ještě jsou v bankrotu. Mohu vám vyjmenovat 5000 případů, kdy Američané spěchali na pomoc jiným lidem v obtížné situaci.
Můžete mi říci alespoň jeden případ, kdy někdo jiný spěchal na pomoc Američanům v obtížné situaci? Nemyslím, že někdo pomohl zvenčí ani při zemětřesení v San Francisku.
Naši sousedé musejí všemu čelit jen sami a já jako Kanaďan mám už plné zuby, když poslouchám, jak jim každý nadává. Dostanou se z tohohle se ctí. A až se z toho dostanou, udělají dlouhý nos na všechny, kdo se nyní škodolibě těší z jejich nynější těžké situace.
Doufám, že Kanada mezi takové země nepatří. Ale existuje mnoho samolibých, arogantních Kanaďanů. A nakonec, americkému Červenému kříži bylo dnes oznámeno na jeho 48. výročním zasedání v New Orleans, že je pokladna prázdná.
Letošní katastrofy ... uplynulo teprve půl roku ... to všechno vyčerpaly a nikdo ... ale nikdo ... nepomohl.
Ale pendrek se porad zritilo. Akorat tady maji slaba bezpecnostni opatreni, protoze jsou prilis bezstarostni -- to jedine by se ted melo "zritit".
Ted uz chapu, proc porad premyslite o nejake "nove forme demokracie" -- protoze vubec nerozumite sile te tradicni demokracie. Z toho vyplyva, ze zadna v CR zrejme neni, kdyz ji povazujete za tak vratkou. Ta americka je ted ale silnejsi nez kdy driv.
Zkuste se konecne jednou zamyslet nad tim, proc v USA vydrzela demokracie ziva a zdrava 225 let -- a vydrzi ziva a zdrava i nadale -- zatimco Vy si po jednom blbem teroristickem utoku predstavujete, ze vsechno je ztracene a ohrozene.
Vcera vecer uz byla v New Yorku docela dobra nalada, panovala az jakasi euforie, az je to neuveritelne. Nikdo o ohrozeni zakladu niceho tady nikdy za tech par dni nemluvil ani nemluvi. To porad jenom vy doma. Vase vecne panikarstvi a katastrofismus vypovida neco hodne spatneho o ceskem narode a o Ceske republice a o jejim pokusu o demokracii, ne o Americe a o jeji vice nez dve stoleti existujici demokracii.
Sejdeme se za 100 let a podivame se, co zije a prosperuje -- zda Vase zoufalecke pseudo-duchovni, pseudo-vedecke a pseudo-lidove teorie, vyplyvajici jedine z ceske neschopnosti vybudovat alespon tradicni demokracii, ci Spojene staty americke.
