Amerika - Země svobodných lidí?
Svoboda je známým americkým zaklínadlem - a základním stavebním kamenem amerického image v ostatním světě - znamená to, že lidé se mohou svobodně vyjadřovat a tisk může existovat bez státních zásahů. Cenzura je něco, co je spojováno jen s nedemokratickými režimy. Jenže mediální obraz tohoto historického okamžiku odhalil, že státní kontrola informací existuje, jen je prováděna méně nápadně a bez negativních důsledků.
Zatímco v některých diktaturách nebo fundamentalistických zemích dochází k úpravě informací tak, aby vyhovovaly mocným, v USA panuje téměř nábožná loajalita mezi tiskem a úřady.
Zatímco méně demokratické režimy umlčují pomocí zbraní, municí Strýčka Sama je síla slova.
Americká kultura byla vytvářena na základě kalvinistického náboženského puritánství, které si nadevše cení pracovní disciplíny, společenské solidarity a jistoty, že existuje jen jediná pravda. Existuje-li něco, co celé Spojené státy sjednocuje, pak to je nepřízeň osudu, a útoky tento pocit jako obvykle posílily. Závažnost tragédie je do jisté míry zmírněna silou, kterou představuje pocit příslušnosti k větší a jednotné skupině se společným (vyšším) cílem.
Realita však ukazuje, že cena, kterou je třeba za pocit bezpečí zaplatit, bývá velmi vysoká.
Během války v Perském zálivu bylo rozhodnuto, že aby bylo zabráněno negativnímu postoji veřejnosti, který za války ve Vietnamu způsobily šokující záběry na televizní obrazovce, budou všechny záběry z Perského zálivu podléhat kontrole vládních úřadů. Byla to čistokrevná a zcela jasná cenzura. Proč jsme se tedy nedočkali větších protestů amerického tisku? (A zazněly vůbec nějaké?) Bylo to proto, že veřejnost chápala, že je v pořádku, aby vláda rozhodla o tom, co mají lidé právo vidět. Strategické důvody jsou jasné. Cenzura však zašla mnohem dále a nešlo již jen o prostou ochranu citlivých informací.
Zmiňme tedy několik příkladů: webová stránka televizní stanice ABC News oznámila, že v souvislosti s útoky byli zatčeni tři Saudští Arabové a čtyři Egypťané. Ostatní svět začal tuto informaci šířit dál. Informace byla velmi rychle přeložena a publikována na internetových stránkách italského deníku La Repubblica. Následovaly francouzský Le Monde a Le Figaro, japonský NHK a Tokyo Times, britský The Independent, brazilský O Globo, Jornal do Brasil, Correio Brasiliense, portugalský Diario de Noticias, O Publico, australské Timesy, Sydney Herald, španělská TV Espaňa a mnoho dalších. Ale přestože byla informace zakrátko rozšířena po celém světě, ABC News se rozhodlo odstranit ji ze svých stránek.
Telefonoval jsem příteli, který tam pracuje a ten mi řekl, že v době ohrožení národní bezpečnosti je třeba spolupracovat s úřady. A tak to ABC News udělala. A ostatní americká média tuto informaci rovněž nezveřejnila.
Trvalo další tři hodiny, než se americká média k záležitosti vrátila.
Dalším příkladem byl bezpočet tiskových konferencí, které sloužily vládním činitelům k odsouzení teroristickéhočinu a vyjádření víry v americký systém a nikoli k poskytování informací. Během jedné z takových konferencí se zahraniční novináři neubránili kolektivnímu smíchu poté, co jim byla odepřena odpověď na jakékoli otázky s odůvodněním, že není možno mluvit o "jistých záležitostech”. Pasivita, s jakou novináři tuto skutečnost přijali, byla v šokujícím kontrastu s povinností reportéra, který přestože nesmí odhalovat informace, který by mohly poškodit zájmy národní bezpečnosti, nesmí dovolit, aby byla veřejnost manipulována státními orgány (snad ze strachu, aby nevyšlo najevo, že situace není natolik pod kontrolou, jak by bylo zapotřebí).
Pokud si divák zapnul CNN, mohl sice sledovat živé záběry z míst neštěstí, ale informace, které se mu dostávaly, byly jednoznačně "filtrovány”, aby zůstaly ve vládou vymezených "mantinelech”. Přepnul-li divák na evropské televizní stanice (od Irska až po Jugoslávii), získal mnohem jasnější obraz (a také jména zatčených).
Mnoho lidí bude jistě tvrdit, že šlo o výjimečnou situaci, která nebyla nepodobná válečnému stavu. Ale i další příklady státních zásahů do svobodného přístupu k informacím ukazují, že na tom něco bude: když agentura Associated Press v květnu oznámila, že senátor Robert Torricelli byl nahrán při telefonátu na odposlouchávaný telefon podsvětí, federální prokurátoři rozhodli, že jim musejí být odevzdány záznamy telefonátů z telefonu reportéra AP Johna Solomona, čímž došlo k porušení známého Prvního dodatku americké ústavy o záruce svobody tisku, což do té doby bylo považováno za něco, k čemu se může odhodlat pouze StB, KGB, Securitate či jiný orgán totalitní mašinérie. Bylo porušeno něčí soukromí a dotčená osoba o tom ani nevěděla.
Podle statistik Ministerstva spravedlnosti USA je nucení žurnalistů ke spolupráci s Bílým domem hrůzně rutinním postupem: 73 soudních obsílek k předložení dokumentů, výpovědi či výpisu telefonních hovorů od roku 1991.
Pomocí tajného zkoumání Solomonových telefonních záznamů chtěla FBI odhalit jeho zdroj informací pro zmíněnou reportáž.
Kauza Solomon není jedinou, ve které Ministerstvo spravedlnosti zacházelo s tiskem jako s institucí, která je povinna se mu zodpovídat. V Texasu byla novinářka uvězněna za to, že odmítla odhalit svůj zdroj soudu, který vyšetřuje případ vraždy. Tento týden je to již 90 dní, co byla uvězněna za pohrdání soudem.
Vše co zde bylo řečeno, by mělo vzbudit pozornost nejen novinářů, ale všech, kdo chtějí, aby nezávislý tisk působil jako hlídací pes vlády a nikoli jako její nástroj. Pokud vláda vyvíjí tlak na novináře, aby dělali svou práci podle jejích představ, tím, že je vězní či prohlíží jejich záznamy, pak jsou novináři oloupeni o svou schopnost jednat nezávisle.
Dojde-li k takovým zásahům se strany vlády, vyvstává otázka, zda Amerika skutečně respektuje svobodu tisku.
"Země svobodných lidí” možná není až tak svobodná, jak se snaží propagovat.
