Britské listy

Vize Slovenska v NATO byla předmětem diskuse již před jednáním států Severoatlantické smlouvy v Madridu. Naši východní sousedé dokonce v té době po vojenské stránce údajně pro případné členství byli připraveni lépe než někteří z nakonec přijaté trojice Česko, Polsko, Maďarsko. Poté, kdy bylo Spojenými státy prosazeno nejužší rozšíření, jako náhrady byl alespoň učiněn příslib budoucího přijímání nových členů, kde by měly šance země jako právě Slovensko a také Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko. Je však třeba říci, že čím více se blíží finální rozhodování o takovémto kroku, tím více pochybností se dostává do popředí.

Jednou věcí je proklamace, která zazněla nejen od Balatonu. Obdobné myšlenky byly i ve známém vystoupení Václava Havla o perspektivě NATO v Bratislavě. Slova snad idealistická, snad naivní, možná nezatížená širším mezinárodněpolitickým pohledem na souvislosti a zejména nepříliš přihlížející na české státní zájmy. Do mezinárodní politiky nepatří city, ale zdravý rozum, se kterým se musíme dívat i na naše nejbližší sousedy Slováky. Je totiž jasné, že Slovensko i nadále má velice daleko do postavení standardní demokratické země. Nevidí jen ten, kdo byl živočišně a až chorobně zaměřen proti Mečiarovi a HZDS a každá jiná alternativa, jedno jaká, pro něj byla lepší.

Pomečiarovská koaliční vláda však ve svém dosavadním působení při střízlivém pohledu ukázala, že se nijak neliší od vlád předcházejících. Již jen třeba tím, že jinak nekonzistentní protimečiarovské spojenectví bylo pro mnohé zástěrkou přístupu k výhodám moci a zejména ke zbytku privatizačních případů. Privatizuje se stejně neprůhledně jako v minulosti, navíc se ztrácejí prostředky z Evropské unie a tak jedním z mála úspěchů Dzurindovy vlády jsou luxusní vily mnohých bývalých i současných jejích ministrů. A s vládou si nijak nezadá ani prezident, který si jednou nechá pozlatit plot rezidence a jindy spojí se stání návštěvou rodinnou dovolenou trávenou putováním po Amazonce. To vše ve chvíli, kdy se stát propadá, roste nezaměstnanost a sociální problémy společnosti.

Někteří slovenští politici navíc působí i svou odborností jako velice nepřesvědčivé osobnosti, které jen shoda náhod zavála na jejich posty. Snad nejúžasnějším příkladem byl dnes již bývalý ministr vnitra Pitner se svými spikleneckými teoriemi a totálními neúspěchy v reálné práci, což už nakonec nemohly nijak maskovat ani aktivisticky provládní sdělovací prostředky. A tak snad jediným pitnerovským úspěchem je poničená vila V. Mečiara tehdy, když se do ní za pomocí trhavin dostávaly speciální jednotky, aby bývalého premiéra zadržely. K úspěšnému konci už samozřejmě nebylo dovedeno Mečiarovo obvinění. Pro většinu Slováků se Pitner nakonec stal tragikomickou figurkou. Pohrdání projevované řadě dnešních politiků Slovenska jeho obyvateli jednoznačně dokazují tamní průzkumy veřejného mínění.

Samotný Dzurinda svou mimořádnou vůdcovskou ambiciózností, zcela neúměrnou své postavě, rozbil brzy po nástupu k moci vítěznou koalici. Ta je dnes mimo dosah reálné budoucí vlády. Naopak se na scéně za takové situace objevují strany typu Smer bývalého komunisty a dnes haiderovského populisty Fica nebo snaha o vstup do politiky mediálního "magnáta" Ruska a jeho ANO se zázemím televize Markíza s nechvalně známým majitelem, bermudskou společností CME, spojovanou z dob působení na Ukrajině s tamním kriminálním prostředím. O Ruskovi navíc mnozí pochybují vzhledem k nepříliš jasné minulosti, dnešní majetkové neprůhlednosti, ale i jeho rusky mluvícím osobním strážcům. O co komu v takovýchto politických tazích jde, lze se jen domýšlet.

Slovensko je rozkolísané natolik, že Dzurindovu vládu varují velvyslanci zemí Evropské unie a zainteresované politiky obcházejí diplomaté USA. Takovéto "pomocné" kroky se však stále více stávají nadbytečné a mnohé Slováky zbytečně iritují. Západ se totiž velmi necitlivě spojuje s něčím, co je katastrofálně neúspěšné a absolutně neobhajitelné. Čím více se blíží volby, je více než jasné, že Dzurinda a spol. vypijí hořký kalich volebního krachu, odejdou ze scény a ke slovu se opět dostane HZDS a s ním zřejmě zejména Smer a třeba také nacionalistická Slovenská národní strana.

Vladimír Mečiar v poslední době vystupuje sice jako prozápadní politik, podporuje slovenský vstup do NATO a Evropské unie, ale i když budeme tato slova brát vážně, je těžko zodpovědět otázku, jaká situace se vytvoří po volbách a jaké budou slovenské, třeba i oprávněné priority. Navíc Mečiar sází na možnou spolupráci s křesťanským demokratem Čarnogurským a dokonce pro něj vidí klíčové postavení v budoucí vládě. Právě Čarnogurský je ovšem velice zvláštní postavou, která několikrát veřejnými vystoupeními v klíčových momentech prokázala mimořádnou vnímavost např. k ruským zájmům v případě Slovenska.

Je toho dost, co dnes s politováním Slovensko řadí na pokraj společenství fungujících demokratických států, činí z něj zcela nevypočitatelný a nepředvídatelný subjekt mezinárodních vztahů. Není však bohužel v řadách o členství v NATO se ucházejících zemí jednou výjimkou. Vždyť ke standardu má velice daleko Rumunsko, ale částečně i Bulharsko a některé pobaltské státy. Jsou potom na místě otázky, jakým přínosem tyto země vlastně pro budoucnost NATO budou.

Zcela oprávněná je totiž obava, že NATO bude po rozšíření následovat cestu OBSE, která po rozpadu SSSR přijala do svých řad řadu zemí, které ve skutečnosti patří do zcela jiných prostorů, navíc civilizačně zcela odlišných od evropského rozměru. Také z tohoto důvodu rozmělněné a oslabené OBSE potom už nikdy nebylo schopno hrát v Evropě podstatnější roli. To samé se dnes může stát po případném rozšíření s NATO. Vznikne sice početná, ale zcela neakceschopná vojenská organizace, která se na ničem nedohodne. Jak by asi dopadlo rozhodování o akci v Jugoslávii, kdyby byl nutný slovenský souhlas např. od možné ministryně zahraničí A. Malíkové ze SNS?

Podpora, která se dostává širšímu rozšíření NATO od některých evropských zemí není ani tak příliš nepochopitelná. Není vyloučena myšlenka, že právě s rozmělněním NATO někteří politici počítají. Může být součástí širší snahy o vytvoření vlastních evropských vojenských sil a "militarizace" EU a odpoutání se od USA. To by samozřejmě nahrávalo evropským mocenským zájmům osy Paříž - Berlín v jejich snaze o budoucí odchod USA z Evropy a její evropskou hegemonii. Mocensky nevyplněný prostor a vliv Německa na Balkánu na přelomu a počátku devadesátých let však ukázal, kam až takováto politika může dojít.

Budoucí rozpory v NATO a protiamerická politika některých evropských politiků, včetně některých politiků českých, by v budoucnu mohly vést k americkému přehodnocování spojenectví v NATO. Při jistém americkém izolacionalismu není divu, že o účelnosti členství v NATO již byla v USA zahájena diskuse. Američané si navíc uvědomují, zejména po zkušenostech z Jugoslávie, svůj jednoznačný technologický předstih před Evropou. Samozřejmě navíc získává slyšení názor, proč by při nechuti Evropy investovat do svých armád, měly za své peníze evropské problémy řešit oni. Nemá smysl si zahrávat, protože spíše my potřebujeme USA než Amerika potřebuje Evropu.

Je možné pochopit, že zejména v případě Slovenska je v uvažování mnohých českých politiků přítomná emoce a možná také trocha výčitek z dob dělení Československa. Dnes jsme však Českou republikou a je povinností jejích představitelů hájit prioritně zájmy jejích občanů. Je třeba si položit otázku, zda je v zájmu České republiky perspektiva takovéhoto vývoje, rozložení NATO zevnitř nestandardními státy s nevypočitatelným vývojem a následný potenciální odchod USA z Evropy. Dovoluji si soudit, že v takové chvíli se začne hrát při vzrůstajícím vlivu Německa v našem geoprostoru o samotnou svrchovanou existenci České republiky. Z tohoto pohledu není vůbec jisté, že další rozšiřování NATO je v českém státním zájmu.

Poznámka JČ: Spojené státy už z Evropy odešly.