Náklad lidského zoufalství se přesunul na loď, která nemá kde přistát
Informace z australského deníku Sydney Morning Herald.
Z můstku nákladní lodi Tampa měl kapitán Arne Rinnan panoramatický výhled na lidské zoufalství, které ovládnou palubu jeho norské nákladní lodi.
Někteří žadatelé o azyl se skrývali před rostoucím větrem v prázdných kontejnerech. Na palubě nebyl lékař, aby pomohl osobám trpícím průjmem a svrabem, ani muži se zlomeným kotníkem.
Když minulou neděli ráno objevili australští celníci uprostřed moře pětatřicet metrů dlouhý dřevěný indonéský člun, do něhož zatékalo, s nápisem SOS na střeše jeho kabiny, domnívali se, že je na palubě asi 80 osob.
Ale toho večera spustil kapitán Rinnan žebřík své lodi 438 zoufalým lidem, včetně 26 žen a 43 dětí. Nejmenšímu byl rok.
Kapitán Rinnan řekl v rozhlasové stanici ABC. "Děkují vám, že jste jim zachránili život. Máme dvě prosby: odvezte nás buď na Vánoční ostrov anebo do jakékoliv jiné západní země. Odešli jsme z velmi obtížné situace. Nechceme do Singapuru ani do Indonézie, pamatujte, nemáme co ztratit.
"Plánovali jsme je odvézt do Indonézie a pak jsme tady měli na můstku schůzku s pěti žadateli o azyl - ti jednali agresivním a vysoce rozrušeným způsobem. Hrozili, že skočí přes palubu.
Zároveň jsme byli ve styku se záchranářským střediskem v Canbeře a to nám sdělilo, že pokud máme pocit, že jsme ohroženi, je úplně na kapitánovi, kam loď odveze. Rozhodl jsem se jet na Vánoční ostrov a nikoliv do Indonézie, aby se situace na palubě uklidnila."
Tou dobou byla nákladní loď Tampa čtyři hodiny od Vánočního ostrova, což je australské území a 10 hodin od Indonézie.
Mluvčí australského imigračního oddělení však pak konstatoval, že ostrov není schopen přijmout tak velkou loď, jako je Tampa. Pak, 18 hodin poté, co vstoupili uprchlíci na tuto nákladní loď, sdělily australské úřady kapitánovi, že uprchlíkům nedovolí loď opustit a že je čekají indonéské úřady.
Žadatelům o azyl se s tím ještě nesvěřil. Kapitán Rinnan uvedl, že doufal, že policie z Vánočního ostrova vyšle malé čluny, a převezme uprchlíky. Nákladní loď prý má vodu a potraviny "jen na několik dní".
Nákladní loď Tampa plula z Fremantlu do Singapuru, když reagovala na žádost o pomoc, kterou vysílalo záchranné středisko v Canbeře. Tato nákladní loď byla nejblíže ze tří lodí, které na žádost o pomoc reagovaly.
Austrálie ignoruje duch námořního zákona
Tento článek vyšel v deníku Sydney Morning Herald.
Zdá se, že afghánští uprchlíci na palubě norské nákladní lodi Tampa budou muset jet do Norska, pokud je Indonézie nepřijme, konstatoval včera právní odborník.
Ale Tampa je možná bude moci vyložit na Vánočním ostrově, pokud by se sama dostala do potíží.
"Je to precedenční případ," konstatoval dr. Ivan Shearer, profesor mezinárodního práva na University of Sydney.
"Kapitán vyjádřil obavu ohledně bezpečnosti lodi i své posádky. Mohlo by vzniknout nebezpečí pro celou loď. Je to bezprecedentní situace."
Kdyby kapitál Arne Rinnan vyhlásil, že se jeho nákladní loď Tampa dostala do stavu nouze, Austrálie by ji musela přijmout, konstatoval právní odborník.
Poukázal na to, že Námořní konvence z roku 1982 zavazuje signatářské státy jako Austrálie a Indonézie provozovat záchranná a koordinační námořní střediska, ale neuvaluje na signatářské státy žádnou povinnost, co učinit s lidmi, kteří byli zachráněni. (Podobně je to s Ženevskou konvencí o uprchlících z roku 1951.)
V minulosti se mohli záchranáři spoléhat na zavedený zvyk, nebo na duch zákona, podle něhož zachráněna loď přistála v nejbližším přístavu, ale australská vláda toto tentokrát odmítla.
"Jestliže zaujme Indonézie taky takový postoj, ti uprchlíci budou muset jít do Norska," konstatoval právník.
"Opravdu jsem přesvědčen, že situace, v níž se nachází norská loď, by měla být považována za nouzovou situaci a mělo by jí být dovoleno, aby přistála na Vánočním ostrově a vyložila uprchlíky."
Uprchlická loď: Je to krize nebo příležitost?
Tento článek Grega Barnse a Jasona Falinského vyšel včera v australském časopise The Age. Oba autoři jsou členy australské Liberální strany.
V roce 1977 se rozhodla liberální vláda Malcoma Frasera, v níž sloužil nynější premiér John Howard jako ministr a Philip Ruddock byl řadovým poslancem vládnoucí strany, dovolit uprchlíkům z Vietnamu, aby zůstali v Austrálii. O čtyřiadvacet let později odmítli Howard a Ruddock povolit lodi zs 450 uprchlíky, aby přistála v australském přístavu, navzdory zoufalé situaci lidí na palubě.
Fraserovo rozhodnutí bylo nesmírně významné. Poprvé jsme byli svědky likvidace politiky, že Austrálie musí být výlučně bělošským kontinentem. Stáli jsme jako jedna z mála zemí a žádali jsme jiné země, jak to stojí na plaketě na americké Soše svobody: "Dejte mi své unavené, své chudé, své utlačované masy, toužící vydechnout svobodně. Zoufalé odpadky vašich přelidněných břehů, pošlete tyto bezdomovce, tyto oběti bouří ke mně." A Fraserovo rozhodnutí bylo přijato navzdory silné opozici Labouristické strany a odborů.
Nyní odmítli Howard a Ruddock, za pomoci Australské labouristické strany, tradici vlád Frazera a Menziese, které poskytovaly obětem útlaku na našich březích útočiště. A co je ještě podstatně víc znepokojující: tito pánové nedělají nic na podporu větší hospodářské a politické svobody v rozvojových zemích . nepodporují reformy, které by mohly přesvědčit potenciální uprchlíky, aby se nevydávali na cestu.
Nikdo neříká, že je otázka uprchlictví jednoduchá. Nikdo neargumentuje, že bychom měli poskytovat azyl známým zločincům a teroristům. Je také složité, že když někdo přijede zvnějšku na lodi a dostane statut uprchlíka, zabere místo jiné osoby, která na statut uprchlíka čeká už léta. Je to svým způsobem předbíhání ve frontě.
Avšak nynější politika australské vlády - chovat se co nejnelidštěji vůči osobám, které připlují k našim břehům v potápějících se kocábkách jen proto, aby získala trochu víc hlasů v nerozhodných volebních okrscích - v žádném případě neřeší problémy, které stojí za celou záležitostí.
Lidi se vždycky budou chtít stěhovat tam, kde budou mít větší šanci žít lépe. Stavět vyšší ploty, vydávat víc peněz na hlídání nebo na reklamní kampaň, která má dokazovat, jaká je Austrálie vlastně odporná země, nic z toho lidi neošálí.
Počet lidí, kteří budou přicházet k našim břehům, jenom poroste - ne proto, že si lidi v Afghánistánu vypočítali, které země mají takový právní systém či systém sociální podpory, který se dá lehce ošálit, ale protože si uvědomili, které země jsou lepší než je ta země, v níž žijí teď.
Kdyby to Howard a Beazley s otázkou uprchlíků mysleli vážně, dělali by daleké více v oblasti zahraniční pomoci a zahraniční politiky, aby se rozvojové země stávaly víc demokratické a více prosperující.
Uvědomili by si, že je to národní skandál, že se poměr australské rozvojové pomoci k australskému HDP snížil z 0.47 procent v roce 1983-04 na pouhých 0.25 procent v roce 2000-01. Praktikovali by zahraniční politiku, která by se stavěla daleko tvrději proti porušování lidských práv.
A taky by přiznali, že namísto vydávání milionů dolarů na výstavbu dalších nelidských vazebních středisek je daleko rozumnější vydat tyto peníze na rozpracování takové populační politiky, které by poskytla státům, jako je Tasmánie a Jižní Austrálie a většině regionální Austrálie ekonomicky udržitelné obyvatelstvo, V padesátých a šedesátých letech se nám to dařilo a hospodářské podmínky se od dnešních příliš nelišily.
Naši politikové by se měli podívat na to, jak řeší otázku ilegálních přistěhovalců z Mexika George W. Bush - uznává, že je marné snažit se hlídat hranici, poskytl sedmi milionům mexických ilegálních přistěhovalců, žijících ve Spojených státech amnestii a spolupracuje s mexickým prezidentem na maximalizaci hospodářského a sociálního potenciálu mexických přistěhovalců.
Uprchlíci nám poskytují příležitost ukázat své lidství vůči bližním, ukázat, jak bychom chtěli, aby s námi bylo zacházeno, kdybychom byli my v situaci uprchlíka.
John Howards a Philip Ruddock by si měli vzpomenout na své postoje před více než dvaceti lety, kdy učinila Fraserova vláda nejodvážnější rozhodnutí ze všech australských vlád v naší krátké historii tím, že dovolila vietnamským boat people, aby v této zemi zůstali. Když lidé přicházejí na náš práh, je to šance, ne krize.
Loď se stovkami vyčerpaných uprchlíků, směřující do Austrálie
Voliči si nestěžují, ale co takhle etika
Australská vláda se rozhodla jednat tvrdě a neporušuje zákon, ale co spravedlnost, ptal se včera australský deník Sydney Morning Herald.
Arne Rinnan, kapitán nákladní lodi Tampa v nesnázích s více než 400 uprchlíky na palubě se spojil poprvé s australskými úřady, když je požádal o pomoc. Při druhém kontaktu s nimi se jich dotazoval, kam má odvézt svůj náklad zoufalých lidí.
Včerejší kontakt ze strany australských úřadů byl daleko víc nepřátelský než předtím. Po zásahu ministerského předsedy a ministra pro přistěhovalectví odmítla Austrálie vpustit loď do svých vod.
Kapitánova loď se stala obětí námořní diplomacie a domácí australské politiky.
Australská vláda včera tvrdila, že prý jedná Austrálie v souladu s mezinárodním právem, pokud lodi odmítla přístup do svých vod. Ale vznikají otázky, zda jedná Austrálie správně z etického hlediska.
Konec konců, bylo to letadlo australské vlády, které si poprvé povšimlo dřevěné lodi v nesnázích. Australské záchranné úřady sdělily kapitánu Rinnanovi, že je to jeho rozhodnutí, kam se vydá, poté, co několik žadatelů o azyl pohrozilo, že skočí přes palubu, jestli popluje do Indonézie a že Vánoční ostrov je daleko blíž než přístav v Indonézii.
Formální detail, že byla loď poprvé spatřena v indonéské záchranné zóně umožnil premiéru Johnu Howardovi říci to, co často slýcháme v rozhlase: Jen je pošlete zpět.
Ilegální přistěhovalectví je možná velmi ostrým předvolebním tématem, protože se dá očekávat mnoho dalších lodí v nadcházejících měsících, jak se počasí začne zlepšovat.
Nedávno šířila Koalice v nerozhodných volebních okrscích letáky s tvrzení, že je Labouristická strana příliš mírná na ilegální přistěhovalce.
Labouristé raději mlčí, anebo jejich mluvčí Con Sciacca prohlašuje, že jsou "stejně tak tvrdí jako Koalice".
Spíše než dohadovat se o vině mluvit o vůli k novému začátku
Před týdnem mírně rozvířily hladinu mediálního života v Českomoravsku požadavky českých Němců na odškodnění, které pozdvihlo hlasem svým Shromáždění Němců v Čechách, Moravě a ve Slezsku, střechová to organizace místní německé menšiny. Požadavek svým způsobem kopíruje nároky tvrdého křídla českých Němců v zahraničí. Jako celek jsou požadavky nerealistické a nemají naději na úspěch. Je ale možné řešit jednotlivé případy, např. když byli neoprávněně postiženi a perzekvováni jednotliví odpůrci nacismu, ale i sudetští Židé, kteří byli formálně českými Němci, apod. Ale je tu ještě důležitější otázka týkající se českých - sudetských Němců jako fenoménu: ve vztahu k českým Němcům nám "něco" schází. Nevíme mnohdy, jak, a o čem se s nimi bavit, protože sudetství je prošpikováno minami různých "ismů" a "fatálností", takže český člověk vlastně číhá a čeká co bude… Kde dochází k osobním kontaktům a společně spolu opravují příhraniční kapličky, televizní záběry o jejich setkávání a spolupráci mají tak trochu klišé známé např. z utužování vazeb města Ústí nad Labem s družebním městem Vladimir. Dosud se neumíme potkávat. Nevíme co s historií. Jak z tohoto ven? Shodou okolností jsem se setkal při vernisáži výstavy o sudetské kuchyni v ústeckém městském muzeu s Janem Šíchou, který dnes zastupuje Českou republiku jako ředitel Českého centra v Mnichově. Položil jsem mu otázkou, kterou jsem pokládal i sobě: Co k čertu dělat, abychom se s odsunutými českými Němci naučili lidsky všedně potkávat. Jak vy vnímáte historii vztahů k odsunovému fenoménu?
Odpověď může znít jednoduše - vidět české Němce a jejich potomky jako lidi. Obě strany se často soustřeďují na výčitky za léta 1938 až 1945 a v rozhovorech a komentářích se objevují nudné evergreeny, které nudí již i ty, kteří jezdí na sympózia kvůli chlebíčkům…
Nedoceňujeme, nebo si neuvědomujeme, fakt, že máme před sebou léta svobodné komunikace. Bavíme se o tom, o čem si myslíme, že bychom se měli bavit, ne o tom, co nás zajímá. Před více než padesáti lety odsud nedobrovolně odešly tři miliony našich předválečných spoluobčanů. Měli zde svůj domov a důvěrně znali zdejší prostředí. Vytvořili a zanechali určitou kulturu. Dnes o tom s nimi a s jejich potomky můžeme mluvit úplně jinak než v minulých desetiletích.
Hovořit úplně jinak - protože žijeme také úplně jinak?
Jsme v totálně změněné situaci. Rokem 1989 se konečně i nám otevřely nové možnosti jak prožívat historické a kulturní dědictví. Podle mého názoru této možnosti využíváme přibližně z dvaceti procent. Prožívání je dušeno balastem neproduktivních politických frází, pohodlím a podvědomou obavou ze silnějšího.
Také bychom neměli zapomínat na skutečnost, že jsme své Němce naplno či "live" zažili jako nacisty, a že kolektivní paměť přikrmená komunistickou propagandou je zrádná. Žijeme sice úplně jinak, ale vzpomínky se nepřizpůsobily. Nebyl špatný pořad v české televizi. "Sudeten-live, naši Němci jinak*)" - na druhém programu, tak jednou do měsíce, ve středu od deseti hodin večer, přibližně půl hodiny. Mám vlastně velkou výhodu, že jsem si mohl najít své sudetské Němce. Jeden z nich je malíř, naučil se česky, často si stěžuje na opovržení ženami, které slýchá v českých hospodách. Záleží mu na tom, abychom byli dobří a je přesvědčen, že s mačismem to není možné. Rád by nás viděl úspěšné, protože podle jeho názoru na zemi jeho předků něco je.
Chceme-li se oprostit od politických klišé, musíme najít témata, která by politikaření přebila…
Základní téma je jasné. My, Češi (kteří zde zbyli po zplynování Židů, vyhnání Němců a odtržení Slovenska), jsme pokračovateli meziválečného Československa. Chceme z České republiky dále vytvářet otevřenou, spolehlivou a prosperující zemi. Pokud potomci českých Němců chtějí svým jedinečným způsobem přispět a nechat znovu ožít násilně přerušenou tradici, jsou vítáni.
Německo je spojencem České republiky. Chce-li potomek českých Němců, občan SRN, v České republice zažít něco, co by jej obohatilo a nepoškodilo Českou republiku, má mu to naše země umožnit s veškerou velkorysostí a vnímavostí. Bylo by hezké, kdybychom sami a dobrovolně nacházeli krajany.
Často přemýšlím o protekci vůči někomu, kdo je zvláště vítán. Taková protekce má nejrůznější formy. Nejen vládní. Patří sem třeba úsměv průvodkyně, když ze sebe před ní návštěvník krumlovského zámku lámanou češtinou dostane, že jeho předkové bydleli dvě ulice pod zámkem. Myslím, že by bylo milé, kdyby si takový návštěvník na počítači v městském muzeu našel, ve kterém domě to přesně bylo, a našel si dobovou fotografii, pokud se zachovala. Nebo kdyby existovala jiná forma, jak zvláštně oslovit lidi, kteří mají dobrou vůli a něco hledají. Jednat se může o projekty financované společně.
Potkávám mladší sudetské Němce a zjišťuji, že u nich často mám protekci za to, že jsem z Čech a jsem ochoten se s nimi o své Čechy mentálně podělit. Oni mi přinášejí svůj obraz Čech a tím mě obohacují.
Ale existují lidé, kteří tvrdě zpět vrátí pocit: je to fakt taková idyla?
Občas mezi sudetskými Němci narážím na lidi, kteří myslí jako v devatenáctém a v nacionalistické části dvacátého století. Bez problémů jim říkám, že se svou rétorikou a s představami jsou na odpis i vnitrostátně v Německu, natož mezinárodně. Samozřejmě, že existují lidé, kterým se líbí jiné než současné mapy Evropy. Nepovažuji je za nebezpečné. Jako občan věřím, že se o německé pravicové extremisty postarají německé tajné služby, stejně jako se naše služby starají o extremisty české. Jako státní úředník se snažím vyhovět těm v Německu, kdo hledají důvody, proč nás mít rádi. Mezi sudetskými Němci, a jejich potomky, je jich hodně.
Takzvané otevřené otázky z doby před 55 lety mají svá řešení, pokud obě strany najdou dobrou vůli. Kultura přívětivých nadací a vstřícných gest je v poválečné Evropě naštěstí již dlouho etablována. I kultura odpouštění, soucitu a přiznání viny, které není kapitulací či v daném případě zradou na našem odboji.
Jako profesionál se v sudetsko-českém diskursu občas musím zabývat nepříjemnými věcmi. Jsem rád, když jako protiváhu nepříjemnostem mohu uvádět pozitivní příklady, ať jsou to občanské zážitky nebo práce institucí, které začaly česko-německou deklarací.
Mladší sudetští Němci tedy žijí jiný život, než jejich otcové a dědové?
Samozřejmě. A my máme možnost jim nabídnout cestu jak zažít zemi předků svýma očima mladých lidí. Co vidí? Trpaslíky, v příhraniční krajině nějakou ruinu, nějaké holky a v hlavě mají spoustu klišé z rodiny. Důležité je vzbudit zájem a nabídnout styčný bod.
Jak ale pocit zájmu, styčného bodu, získat?
Komunikací. Musíme si uvědomit, že naší cílovou skupinou je druhá a třetí generace sudetských Němců. Zatím jsme neformulovali tuto skupinu jako někoho, kdo nás zajímá. A neformulovali jsme zřetelně ani informaci: oni mají zájem se s námi setkávat.
Pokud mají potomci českých Němců zájem se s námi setkávat, je nutné odpovědět na otázku, co je nejvíce zajímá.
Všechno. Mají pocit, že jejich rodiče něco ztratili, slyšeli vyprávět první generaci, rodiče a prarodiče, jen samé bolestné věci. Ale vyrůstají již ve svobodné společnosti, chtějí si udělat svůj vlastní názor, protože historie proběhla, ale život je přítomný. Je jim jedno zda k tomu přijdou přes literaturu, přes kuchyň nebo přes setkávání s konkrétními Čechy. O formu si neříkají, o kontakt ano. Je v nich velký potenciál zájmu, ale my jsme ho ještě nezačali pořádně vnímat.
Důležitá je tedy naše nabídka spolupráce a naslouchání. Ale jak? Co v našem pohledu na jejich mladší generace chybí?
Už jsme zas u příkladu průvodkyně v Českém Krumlově. Soutěžíme, zda mladší občan SRN pojede k nám, do Itálie nebo třeba do Asie. Prohra pro nás je, když lidé přijedou, odžijí si vzpomínky a nevrátí se, protože se v zemi předků nesetkali s ničím, co by je oslovilo. Čekají něco, co by sami prožili a pochopili, někteří dokonce chtějí být tak trochu adoptováni. Se svou zkušeností a výchovou. Často až právě třetí generace je svobodná. Staří nenáviděli, mladí nechtěli o ničem nic slyšet, nejmladší zase hledají. Nechtějí vidět žádného Čecha - vyháněče jejich rodičů a prarodičů, požadují zážitek pro sebe. Když jen nedostanou, odjedou. Ochuzeny jsou pak obě strany.
Peníze v naší části světa za určitých, ne zrovna příjemných podmínek, vydělá téměř každý. Jedinečný zážitek je dosažitelný hůř. Proto je cenný. Máme klíč k jedinečnému zážitku pro jistě desetitisíce lidí. Jsme dost silní, abychom mohli rozdávat.
Každý z nich chce svůj osobní zážitek, který nemusí být přímo vázán na zkušenost vyhnanců?
Ano. Pro část z nich jsou důležité dějiny mikroregionu, pochopení souvislostí minulosti, jiní chtějí prožít ozvěnu něčeho, s čím se setkali v dětství, pro jiné je cenná atmosféra, která jim chybí v Německu, a kterou mohou prožít v naší zemi, odkud pocházejí jejich prarodiče. A to může být třeba i jiná diskotéka než v Německu. Jde o chuť jim předkládat. Stačí si připustit, že si nepřicházejí něco odvézt, ale prožít.
Je zde ale permanentní nedůvěra. Stačí, když se objeví blbé výroky a je oheň na střeše…
Uvedu příklad. Jeden ze sudetoněmeckých funkcionářů při návštěvě premiéra Zemana v Mnichově vydal letáky, na kterých bylo zmíněno "osvobození sudetských Němců v letech 1938 - 1945". Média se mohou svobodně rozhodnout zda je tento leták pro nás tím nejdůležitějším, co prezentuje sudetské Němce. Podle mého názoru není. A je po senzaci. Nedávno byl v ČR medializován rozsudek nad jiným notorickým vydavatelem letáků. Myslím, že by bylo dobré zdůraznit, že případ spíše vypovídá o síle a rozlišovací schopnosti německé justice, než o sudetských Němcích. S oním pánem se totiž v sudetoněmeckých kruzích nikdo nebaví a byl již před lety vyloučen ze všech spolků.
Máme možnost se rozhodnout, jaké části vcelku zamotaných česko-sudetských vztahů se otevřeme. Doporučoval bych lidskou velkorysost a hrdost.
Hrdost, a velkorysost, tyto prvky dialogu se v politickém žargonu neobjevují, spíše prefabrikované obavy.
Žijeme ve svobodném světě, jsme členy NATO, brzy budeme v EU. Měli bychom si být konečně vědomi síly a kvality našeho státu. Nemusíme se třást před někým, kdo rozdává letáky o době fašismu, jako o osvobození. V tomto případě je nutná zdravá míra sebevědomí a hrdosti. Máme aktivní zodpovědnost za vývoj státu a zpracování témat minulosti.
Ale jako černá nit a nepříjemná ozvěna se stále ozývá: jsme vinni za odsun.
Je mi absolutně cizí pocit viny vznášející se ve vzduchoprázdnu. Naše generace, které bylo v roce 1989 dvacet dva let, má přibližnou představu o tom, co se po válce dělo, a dobrou vůli. Na německé straně tomu není jinak. Naši předkové po válce, která přinesla plynové komory a rasovou teorii (kde jsme si nestáli zrovna dobře) nenašli v sobě dostatek velkorysosti, aby začali znova. Nelze se jim až tak divit, ale žádné národní vítězství se tehdy nekonalo. Ve světě, který vypadá naprosto jinak, bych spíše než o vině mluvil o vůli k novému začátku. I tento rozhovor je vlastně o způsobech, jak tuto vůli uvést do skutečnosti.
Vraťme se ještě k terminologii. Jak o nich a s nimi mluvit? Jsou to čeští Němci nebo sudetští Němci?
Tato otázka je dnes již nepodstatná. Sudetský Němec i český Němec, to je dnes již jenom termín pro kulturní přináležitost a lidské osudy spjaté s Čechami a s tragédií na konci druhé světové války. Dříve čeští Němci byli spíše ti, kdo ctili staré rakouské pořádky, kdežto sudetští byli spíše národovci. Dnes jsou to Evropané s kořeny v Čechách.
Psáno pro Ústecký deník, Neviditelného psa a Britské listy.
Poznámka JČ: Až na to, že jméno pořadu "Naši Němci" je naprosto absurdní, odráží nízkou úroveň myšlení v ČT. Cítíte, že je nemožné, nepřijatelné a směšné hovořit o našich Němcích, Romech, židech, případně Slovácích? Je to absurdní nacionalismus. (Dovedete si představit Angličany, jako hovoří o "our Scots", "our Welsh", "our Asians"? :)) - Nevím, zda je vstup ČR do Evropské unie tak jistý, jak ho vidí František Roček. :(
Lide, kteri cestuji pomerne malo (a to zrejme nebude pripad pana Peciny) maji tendenci videt jen to dobre a primove. Jejich kladny dojem ze zahranici je navic vyfutrovan pohodou dovolene a tak casto kolem sebe slycham prave v teto dobe "jak je to vsude stokrat lepsi".
Lide, kteri pobyvaji v cizine dlouhodobe, mivaji sanci se seznamit s prostredim dukladneji a jejich okouzleni svetem neni zdaleka tak treskute a vidi i radu chyb.
Lide jako ja, tedy ti, kteri vicemene pendluji tam a sem a cas maji rozdelen tak 1/3 tam a 2/3 doma budou pravdepodobne s Tomasem Pecinou souhlasit.
On ten jeho vcerejsi vykrik ma sve zgruntu racionalni opodstatneni. Nechci zabihat do podrobnosti - ale skutecne veci normalni a bezne (jako treba ta posta) co "vsude jinde" funguje, u nas ze zahadneho duvodu nikoliv, a to nasince dokaze dokonale zlomit.
Dlouhou dobu - vlastne celych predchozich deset let - jsem se kochal nadeji ze "alles geht nicht so schnell" a tedy ze "dockame casu jako husa klasu".
Ono ale nikoliv. Ono to jde nikoliv pozvolna vzhuru, ale "sofort zu Grunt" jak by pravila moje babicka.
Sdilim s Tomasem Pecinou hlubokou rozmrzelost nad stavem veci vezdejsich a nerad doznavam, ze muj americky kamarad Ron ma recht kdyz rika "clovece, co tady jeste hledas?".
Mam tu svuj dum, svoji rodinu, svoji hospudku Na stadionu. Stalo me to spoustu driny a citim se star zacit nekde znova. Trvalo by mi to dalsich deset let, nezli bych se zase neceho domohl.
A tak jim hraju tu "stredni tridu", na ktere "normalni" stat stoji. Sikanovan uredniky, kteri maji pocit ze vydelavam prilis mnoho, trapen sluzbami, ktere platim z dani, ale sluzbami nejsou a nikdy nebyly, buzerovan byrokraty vseho druhu, tlacim tu svou karku vpred.
Medialni sasci vseho druhu - od bavicu, pres parlament az po Hrad me curaji na prsa s pocitem, ze to plebsu na umyti staci.
Netvrdim, ze kdo tu zustane, musi nutne byt chudy. Ale jiste je, ze to usili, ktere musi nasinec vynalozit na to, aby se poctivou praci domohl bezne zivotni urovne, je v porovnani s tim, ktere vynakladaji moji kolegove na zapad od Rozvadova, nesrovnatelne vetsi a umornejsi.
Umornejsi take proto, ze koupite-li si blbej rohlik musite hned prepocitavat drobne aby vas neokradli a to nemluvim o tom, ze vam nikdo dobreho dalsiho dne ani nahodou nepovinsuje.
Tedy rikam to spolu s Ronem - hosi, vy mladi, vzdelani a chytri , mazejte odtud sec muzete. Nechte to na nas, my to tu uz nejak proklepem a treba, az se za 10 - 15 let vratite, bude tahle zeme ve stavu ve kterem muzete zacit zit. Zatim ale pro vas neni.
Staci si jen vzit do ruky tuzku a pocitat. Kolik vydela slusne placeny zacinajici vysokoskolak, kolik mu z toho sezere soudruh stat, kolik da za najem, kolik da za zivobyti a kolik si muze nasetrit pro pripad, ze by zalozil rodinu.
At pocitam jak pocitam, nedopocitam se. Decka nebudou.
Budte rad za to kladivo. U nas k nemu patri porad jeste srp.
A v tom to vsechno je.
Nezpochybňoval jsem žebříček hodnot Jitky ani kohokoli jiného. Poukázal jsem ale na to, že svoboda, kterou její deník naznačuje, není víc než na místě poznaná nutnost. Tomáš Pecina píše, že "Jitka a její přátelé našli v Londýně pocit životní autenticity a navíc něco, o čem netušili, že může existovat: společnost, která funguje a - ať proti ní máme jakékoli výhrady - je založena na principu slušnosti a tolerance.”
Dovolím si tento výrok parafrázovat, na základě zkušenosti s kanadským prostředím: Jitka a její přátelé zjistí (pokud budou žít ve společnosti, o níž se domnívali, že je založena na principu slušnosti a tolerance, dosti dlouho), že tolerance často sahá jen tam, kde nic nestojí, a že slušnost se víc než často mění v obscénnost moci.
Pojem "životní autenticita” je pro moje chápání příliš abstraktní. Jako realista se domnívám, že Jitka a její přátelé (přestože momentálně žijí život ve lži) – shledali takový způsob života z různých důvodů dočasně zajímavým. Co bude pak, je zcela legitimní otázka.
Zmínka o penězích se týkala Jitčina příběhu jen nepřímo. Nemohu posoudit zda mladí lidé typu Jitky odcházejí z ČR kvůli hierarchii vlastních hodnot, nebo aby poznali něco nového. Jsem však přesvědčen, že rychle přijdou na to, že šance ilegálů dosáhnout čehokoli jsou velmi malé.
Pohled Tomáše Peciny je přirozeně jiný než můj. On žije ve společnosti, kterou zmršili lidé, kteří měli všechny mocenské předpoklady k tomu, aby prosadili princip slušnosti a tolerance tak, aby byl neozbrojenému oku alespoň trochu patrný. Z promarněné příležitosti pramení zklamání přikrmené nejspíš vědomím, o kolik vlastně tihle břídilové republiku připravili.
Kdežto já žiji ve společnosti, která je svým způsobem normální. V obchodech se naučeně usmívají, protože to tak probrali na školení, řidičák a pas přijde poštou a vůbec hladce fungují styky s úřady, je-li jejich účelem dostat z člověka nějaký poplatek. Mám tedy víc času i energie pozorovat věci s odstupem. Díky tomu jsem například zjistil, že Cimrmanův filosofický názor, že patrnost a existence jsou dva odlišné pojmy, je zjevně pravdivý. Slušnost a tolerance jsou patrné, ale nepříliš pod povrchem přestávají existovat. To je ta zkušenost, kterou zmiňuje pod Pecinovým dodatkem Jan Čulík.
Tomáš Pecina se ve druhém dodatku pouští na dosti tenký led, když píše: "Je zcela na nich, jak se rozhodnou, tj. jestli zvolí (zatím) posluhování v bufetu ve víceméně normální zemi nebo návrat do České republiky, kde nic nefunguje, stále méně se smí a vrcholem politické svobody je - promiňte populismus - vybrat si mezi dvěma klony Mažňáka.”. Požitek ilegála z normálnosti země, v níž se zdržuje, je totiž sporný a lahůdky v podobě omezeného přístupu k informacím, stejně jako rostoucí brutalita policie, jsou k dostání kdekoli na světě stejně jako zmíněný vrchol politické svobody.
Asi bych nebyl článek napsal, kdybych krátce před tím neslyšel blábol o tom, že si chudí svůj osud zvolili a nebyl svědkem tvrdého postupu vůči chudým (nikoli proti chudobě) v Ontariu a jiných kanadských provinciích.
Některé dny usínám s pocitem, že 90 % času jsem věnoval naprosto nesmyslným, zbytečným, ba kontroproduktivním činnostem, jako např. dohadování s listonoškou, korespondenci s policií, čekání ve frontách na úřadech, kde nejsou ochotni vyřídit banalitu jinak než osobní návštěvou (pro ně je to tak jednodušší)... V bance, kam nosím šeky od zahraničních sponzorů BL (písemně inkaso prý vyřídit nelze, protože - z tajemných důvodů - potřebují ověřit podle občanky totožnost předložitele), strávím typicky 30-45 minut na jeden šek!
Myslim, ze tato cisla jsou uz po leta stejna. Ale radikalizuji se zavery nami mladymi z toho vyvozovane.
Odjakziva mladi v tomto veku narazi na hranice svych moznosti. Pro mnohe z nas je to zklamani a a nasledna retrospektiva a nemoznost zacit znova byva bolestiva.
V minulosti jsme tyto negativni pocity dokazali lepe zvladat. Pomahalo nam nabozenstvi, tolerantnejsi spolecnost.
Lide se rodi po tisice let s priblizne stejnou geneticky predurcenou mentalni vybavou. Jestli se nejak meni jednani lidi, pak je to dusledek vnejsich podminek.
Treba prave slabnouci tolerance - rostou ocekavani kladena na nas a slabne tolerance vuci tem, kdo je neplni. Viz take clanek o stesti.
Uspesna implantace snahy o dokonalost do mysli lidi zijicich ve spotrebni spolecnosti je velikym uspechem prumyslu, ktery po leta investuje miliardy do propagace tohoto zivotniho pocitu. Pocitu ktery dokazi lecit jen produkty toho spotrebniho prumyslu. Kosmetika, lepsi auto, hezci byt, zajimavejsi dovolena, ... Neni nahoda, ze v prumyslovych zemich zije nejvice nespokojenych lidi.
Ze strachu ubyva i duverne komunikace mezi lidmi. Drive dokazala vylecit lecjaky sram na dusi. Dnes se ji snazi suplovat produkty: knihy jako je tato, psychoterapeuti, media.
Pres spoustu reci o opaku se vubec rozmahaji odosobnene systemy vychovy, rizeni a kontroly ve skolach i v zamestnani.
Opravdu dobrá televize neexistuje - je to obohacování alkoholu vitamínem
Pane Culiku,
jakou minulost ma ten clovek, kdyz berete vazne jeho projev, z nehoz jste vybiral do clanku "Skutečné dobrá televize musí dokázat daleko víc než jen poskytovat lidem to, co chtějí"
http://www.britskelisty.cz/0108/20010827g.html
Jak se dari jim vedene televizi ITV?
Na me to dela dojem jednoho z mnoha strategickych povrchnich projevu.
Zda se mi, ze hlavnim ucelem bylo upozornit na sebe. Mozna jako na kandidata na reditelskou funkci v BBC. Az nadejde cas na zmenu...
Podil BBC na medialnim trhu je pozoruhodny. To je namet k diskusi!
Ke sporu o "kulturnost televize":
Snaha o "kulturni televizi" mi pripada stejne zbytecna jako boj o obohacovani alkoholu vitaminem C.
Zatim jsem nenasel argument ktery by me prinutil vazne uvazovat o opravnenosti nazoru, ze neinteraktivni televizni nebo radiove vysilani muze ve vecernim hlavnim vysilacim case zaroven bavit a vzdelavat (edutainment). Uz proto ne, ze to v tu dobu od ni konzumenti ani neocekavaji.
Zabavna media, tak jako kazdy spotrebni produkt, jsou formovana vkusem divaku a obracene. Takovy uzavreny retezec.
Edukacni programy muzete uplatnovat na ty, kteri o ne maji zajem. Ale kolik lidi typu "student" najdete v populaci? A kolik z nich ma zajem nechat se vzdelavat i vecer po praci?
Bezte si nekdy stoupnout vecer na ulici s audiozarizenim se zamerem lidem neco vysvetlit. Treba jim poskytnete vyklad k vybrane skladbe z repertoaru vazne hudby. Myslim ze se setkane s verejnym neuspechem, byt byste se snazil sebevic. Ale pomuze vam to pochopit, proc jsou popularni media takova jaka jsou.
Poznámka JČ: Omlouvám se panu Houšovi, ale to, co říkal pan Liddiment na edinburském festivalu, jsou prostě hodnoty civilizovanější části britské společnosti. ITV pod jeho vedením není nic moc, má velmi dobré zpravodajství a publicistiku, občas dobrý dokumentární pořad a velmi dobré původní inscenace (televizní filmy) - je to ovšem komerční televize, zdaleka to ale není Nova.
Nemyslím, že kulturní rozhlas a televize v hlavním vysílacím čase je nemožný. V Británii existuje už přes padesát let. Zda přežije v digitalizujícím se věku, je otázka. Ale stále mají vědecké dokumentární filmy třeba v seriálu Horizon na BBC 2 pět nebo šest milionů diváků, politicko-kulturní rozhlasová stanice BBC Radio 4 má 8 milionů diváků týdně (můžete si ji vyladit i na internetu), Classic FM poslouchá víc než 10 procent britského obyvatelstva a je to stanice, která neustále dostává ceny - některým se nemusí líbit její možná příliš polopatické podání klasické hudby.
Včera byl zveřejněn průzkum ohledně toho, co britská veřejnost hlavně očekává od televize: na prvním místě byly "dobré dokumentární filmy". Je to asi pokrytectví, protože ve sledovanosti nejsou "dobré dokumentární filmy" zdaleka na prvním místě, ale je zajímavé, že lidé v Británii pociťují nutnost tento názor vyjádřit průzkumníku veřejného mínění.
Ať je tomu jakkoliv, existují miliony lidí v Británii, kteří očekávají, když unavení z práce zasednou u televize, že uvidí něco inteligentního, nikoliv ubíjející komerční stupiditu.
To by ovšem nemělo znamenat intelektuální alibi, protože všude tam, kde Golgo selhává, a je to hlavně ve schopnosti věci smysluplně artikulovat, vytasí na nás svůj ochablý úd kulturní odlišnosti, kterému česká kultura ani trochu nerozumí (viz otázka Jan Čulíka ze 13:22:58).
Nemá cenu si s ním poměřovat přirozenosti, nedej bože argumenty, protože on ví nejlépe o podstatných důvodech, proč ty jeho jsou nejlepší.
"Pane Golgo (pan Pecina by vám neměl tykat) - vaše články v Britských listech vyvolávají mezi českými čtenáři asi tak zuřivé reakce, jaké vyvolávaly mé články v BL v prvním roce jejich existence. Proč myslíte, že tomu tak je? Je to rasismus, xenofobie ze strany čtenářů, nebo skutečně píšete - jak někteří namítají - příliš emocionálně, mentorsky a nepořádně?"
Ptá se opatrně Jan Čulík a moc dobře ví, že za podobnou otázku, by každého jiného novináře v jiném médiu ihned vypeskoval.
Však také pan Golgo hozený provaz ihned zachytil, když papouškoval : "Moje kulturní zázemí mne vede k tomu, že píši emocionálně, mentorsky a nepořádně" a hned pokračuje: Snažím se vyprávět příběh, ne vyplňovat nějaký formulář. Maluji vlastně obraz. Všechny ty přebytečné podrobnosti jsou součástí celého obrazu."
Já si ale myslím – když už jsme u té obraznosti či metafor, že problém je v tom, že Fabiano Golgo maluje především blbý obraz, a to jednoduše proto, že neumí malovat.
Titěrně kydá barvičky z prázdné palety svého talentu na fiktivní plátno třeba dobře míněného tématu, nicméně výsledek je hodně špatný.
Obraz by měl být srozumitelný, usiluje-li o to autor, a neměl by být amatérskou směsicí abstrakce, exotické exprese či realismu dohromady.
Dobrý obraz je totiž vizuálními prostředky co nejúsporněji vyjádřený obsah. Žádné "přebytečné podrobnosti", žádné literární vyprávěnky, žádné zbytečné tahy štětcem, které nikam nevedou a k ničemu neodkazují.
Golgovo "malování" je zoufale nudné, bez šťávy, bez nápadu a bez invence zaplňuje plochu v přesvědčení, že je dobrým malířem jen proto, že se malířem cítí ve své namyšlenosti být (dostal přece paletu - psací stroj a řekl si, že bude "malíř" - novinář):
"Česká kultura je však příliš navyklá na pseudoneutrální texty z Radiožurnálu a nerozumí tomu, že vyprávět příběh v tištěném textu je stejné, jako ho odvyprávět ústně mezi přáteli" ,odpověděl mimo jiné "umělec" na Čulíkovu otázku.
Brazilský "malíř" mi ale hloupě obnažuje všechny důvody k tomu si myslet, že je opravdu "vůl".
Cožpak ho na "brazilské výtvarné akademii" neučili, že vyprávět přátelům zamýšlený obraz je docela něco jiného, než ho pak definitivně vyjádřit, alespoň trochu srozumitelnými prostředky?
V jakém pralese sebevědomí nalézá "umělec" Golgo svoji namyšlenost, s níž mentoruje českou kulturu, zatímco sám je nudným "mazalem", ejakulujícím své nic, na domnělou plochu vlastní jedinečnosti?
Viz: "Ale jsou-li lidé (rozuměj Češi, pozn.autora), naprogramováni tak, aby četli jen jedním vymezeným způsobem, pak se zákonitě naštvou při setkání s jiným druhem komunikace. Je to jen o zasazení do kontextu", mudruje "malíř" a patrně si ve své tvůrčí obraznosti představuje, že všichni Češi jsou jen tupým stádem ovcí, které žene "bača Radiožurnál" daleko od zelených pastvin poznání.
Nejsem jistě xenofobní a nesnášenlivý k lidským rasám jako takovým, ale vůči lidské hlouposti, která je jimi nesena, zcela určitě.
Proto si nemyslím, že bychom se měli v našem odlišném kulturním prostředí (kterým se pan Golgo ve svém případě vždy tak ohání) přizpůsobovat jeho "odlišné" komunikaci a že by bylo i pro něj mnohem užitečnější a jednodušší, kdyby se prostě naučil "psát".
V opačném případě totiž pochybuji, že bychom se všichni v rámci "zasazení do kontextu" mohli přestěhovat do Brazílie, i když zelených pastvin je tam jistě mnohem víc.
Rozšíření NATO na Slovensko není v českém státním zájmu
Vize Slovenska v NATO byla předmětem diskuse již před jednáním
států Severoatlantické smlouvy v Madridu. Naši východní sousedé
dokonce v té době po vojenské stránce údajně pro případné
členství byli připraveni lépe než někteří z nakonec přijaté
trojice Česko, Polsko, Maďarsko. Poté, kdy bylo Spojenými státy
prosazeno nejužší rozšíření, jako náhrady byl alespoň učiněn
příslib budoucího přijímání nových členů, kde by měly šance země
jako právě Slovensko a také Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko,
Litva, Lotyšsko a Estonsko. Je však třeba říci, že čím více se
blíží finální rozhodování o takovémto kroku, tím více pochybností
se dostává do popředí.
Jednou věcí je proklamace, která zazněla nejen od Balatonu.
Obdobné myšlenky byly i ve známém vystoupení Václava Havla o
perspektivě NATO v Bratislavě. Slova snad idealistická, snad
naivní, možná nezatížená širším mezinárodněpolitickým pohledem na
souvislosti a zejména nepříliš přihlížející na české státní
zájmy. Do mezinárodní politiky nepatří city, ale zdravý rozum, se
kterým se musíme dívat i na naše nejbližší sousedy Slováky. Je
totiž jasné, že Slovensko i nadále má velice daleko do postavení
standardní demokratické země. Nevidí jen ten, kdo byl živočišně a
až chorobně zaměřen proti Mečiarovi a HZDS a každá jiná
alternativa, jedno jaká, pro něj byla lepší.
Pomečiarovská koaliční vláda však ve svém dosavadním působení při
střízlivém pohledu ukázala, že se nijak neliší od vlád
předcházejících. Již jen třeba tím, že jinak nekonzistentní
protimečiarovské spojenectví bylo pro mnohé zástěrkou přístupu k
výhodám moci a zejména ke zbytku privatizačních případů.
Privatizuje se stejně neprůhledně jako v minulosti, navíc se
ztrácejí prostředky z Evropské unie a tak jedním z mála úspěchů
Dzurindovy vlády jsou luxusní vily mnohých bývalých i současných
jejích ministrů. A s vládou si nijak nezadá ani prezident, který
si jednou nechá pozlatit plot rezidence a jindy spojí se stání
návštěvou rodinnou dovolenou trávenou putováním po Amazonce. To
vše ve chvíli, kdy se stát propadá, roste nezaměstnanost a
sociální problémy společnosti.
Někteří slovenští politici navíc působí i svou odborností jako
velice nepřesvědčivé osobnosti, které jen shoda náhod zavála na
jejich posty. Snad nejúžasnějším příkladem byl dnes již bývalý
ministr vnitra Pitner se svými spikleneckými teoriemi a totálními
neúspěchy v reálné práci, což už nakonec nemohly nijak maskovat
ani aktivisticky provládní sdělovací prostředky. A tak snad
jediným pitnerovským úspěchem je poničená vila V. Mečiara tehdy,
když se do ní za pomocí trhavin dostávaly speciální jednotky, aby
bývalého premiéra zadržely. K úspěšnému konci už samozřejmě
nebylo dovedeno Mečiarovo obvinění. Pro většinu Slováků se Pitner
nakonec stal tragikomickou figurkou. Pohrdání projevované řadě
dnešních politiků Slovenska jeho obyvateli jednoznačně dokazují
tamní průzkumy veřejného mínění.
Samotný Dzurinda svou mimořádnou vůdcovskou ambiciózností, zcela
neúměrnou své postavě, rozbil brzy po nástupu k moci vítěznou
koalici. Ta je dnes mimo dosah reálné budoucí vlády. Naopak se na
scéně za takové situace objevují strany typu Smer bývalého
komunisty a dnes haiderovského populisty Fica nebo snaha o vstup
do politiky mediálního "magnáta" Ruska a jeho ANO se zázemím
televize Markíza s nechvalně známým majitelem, bermudskou
společností CME, spojovanou z dob působení na Ukrajině s tamním
kriminálním prostředím. O Ruskovi navíc mnozí pochybují vzhledem
k nepříliš jasné minulosti, dnešní majetkové neprůhlednosti, ale
i jeho rusky mluvícím osobním strážcům. O co komu v takovýchto
politických tazích jde, lze se jen domýšlet.
Slovensko je rozkolísané natolik, že Dzurindovu vládu varují
velvyslanci zemí Evropské unie a zainteresované politiky
obcházejí diplomaté USA. Takovéto "pomocné" kroky se však stále
více stávají nadbytečné a mnohé Slováky zbytečně iritují. Západ
se totiž velmi necitlivě spojuje s něčím, co je katastrofálně
neúspěšné a absolutně neobhajitelné. Čím více se blíží volby, je
více než jasné, že Dzurinda a spol. vypijí hořký kalich volebního
krachu, odejdou ze scény a ke slovu se opět dostane HZDS a s ním
zřejmě zejména Smer a třeba také nacionalistická Slovenská
národní strana.
Vladimír Mečiar v poslední době vystupuje sice jako prozápadní
politik, podporuje slovenský vstup do NATO a Evropské unie, ale i
když budeme tato slova brát vážně, je těžko zodpovědět otázku,
jaká situace se vytvoří po volbách a jaké budou slovenské, třeba
i oprávněné priority. Navíc Mečiar sází na možnou spolupráci s
křesťanským demokratem Čarnogurským a dokonce pro něj vidí
klíčové postavení v budoucí vládě. Právě Čarnogurský je ovšem
velice zvláštní postavou, která několikrát veřejnými vystoupeními
v klíčových momentech prokázala mimořádnou vnímavost např. k
ruským zájmům v případě Slovenska.
Je toho dost, co dnes s politováním Slovensko řadí na pokraj
společenství fungujících demokratických států, činí z něj zcela
nevypočitatelný a nepředvídatelný subjekt mezinárodních vztahů.
Není však bohužel v řadách o členství v NATO se ucházejících zemí
jednou výjimkou. Vždyť ke standardu má velice daleko Rumunsko,
ale částečně i Bulharsko a některé pobaltské státy. Jsou potom na
místě otázky, jakým přínosem tyto země vlastně pro budoucnost
NATO budou.
Zcela oprávněná je totiž obava, že NATO bude po rozšíření
následovat cestu OBSE, která po rozpadu SSSR přijala do svých řad
řadu zemí, které ve skutečnosti patří do zcela jiných prostorů,
navíc civilizačně zcela odlišných od evropského rozměru. Také z
tohoto důvodu rozmělněné a oslabené OBSE potom už nikdy nebylo
schopno hrát v Evropě podstatnější roli. To samé se dnes může
stát po případném rozšíření s NATO. Vznikne sice početná, ale
zcela neakceschopná vojenská organizace, která se na ničem
nedohodne. Jak by asi dopadlo rozhodování o akci v Jugoslávii,
kdyby byl nutný slovenský souhlas např. od možné ministryně
zahraničí A. Malíkové ze SNS?
Podpora, která se dostává širšímu rozšíření NATO od některých
evropských zemí není ani tak příliš nepochopitelná. Není
vyloučena myšlenka, že právě s rozmělněním NATO někteří politici
počítají. Může být součástí širší snahy o vytvoření vlastních
evropských vojenských sil a "militarizace" EU a odpoutání se od
USA. To by samozřejmě nahrávalo evropským mocenským zájmům osy
Paříž - Berlín v jejich snaze o budoucí odchod USA z Evropy a
její evropskou hegemonii. Mocensky nevyplněný prostor a vliv
Německa na Balkánu na přelomu a počátku devadesátých let však
ukázal, kam až takováto politika může dojít.
Budoucí rozpory v NATO a protiamerická politika některých
evropských politiků, včetně některých politiků českých, by v
budoucnu mohly vést k americkému přehodnocování spojenectví v
NATO. Při jistém americkém izolacionalismu není divu, že o
účelnosti členství v NATO již byla v USA zahájena diskuse.
Američané si navíc uvědomují, zejména po zkušenostech z
Jugoslávie, svůj jednoznačný technologický předstih před Evropou.
Samozřejmě navíc získává slyšení názor, proč by při nechuti
Evropy investovat do svých armád, měly za své peníze evropské
problémy řešit oni. Nemá smysl si zahrávat, protože spíše my
potřebujeme USA než Amerika potřebuje Evropu.
Je možné pochopit, že zejména v případě Slovenska je v uvažování
mnohých českých politiků přítomná emoce a možná také trocha
výčitek z dob dělení Československa. Dnes jsme však Českou
republikou a je povinností jejích představitelů hájit prioritně
zájmy jejích občanů. Je třeba si položit otázku, zda je v zájmu
České republiky perspektiva takovéhoto vývoje, rozložení NATO
zevnitř nestandardními státy s nevypočitatelným vývojem a
následný potenciální odchod USA z Evropy. Dovoluji si soudit, že
v takové chvíli se začne hrát při vzrůstajícím vlivu Německa v
našem geoprostoru o samotnou svrchovanou existenci České
republiky. Z tohoto pohledu není vůbec jisté, že další
rozšiřování NATO je v českém státním zájmu.
Poznámka JČ: Spojené státy už z Evropy odešly.
