Jaká byla včerejší Fakta ČT
Relativně srozumitelné reportáže s iritujícími vizuálními triky
Jan Čulík
První přibližně půlhodina včerejšího pětatřicetiminutového pořadu Fakta ČT byla věnována dvěma reportážím na jediné téma: je správné osvobodit obžalovaného, i když má člověk (soudce) pocit, že je zřejmě vinný, ale důkazy o jeho vině byly získány nezákonnými metodami?
První asi patnáctiminutová reportáž Markéty Dobiášové se zabývala případem dvou brněnských policistů, Stanislava Mozgy a Petra Netíka, kteří pracovali v protidrogové jednotce, avšak vzniklo proti nim podezření, že zřejmě ukradli 25 kg policií zkonfiskovaného heroinu a prodali ho za velké peníze do zahraničí. Odvolací soud je nakonec však osvobodil, protože žaloba proti nim byla založena na nepřímých důkazech a hlavně na policejních odposleších telefonních hovorů, které odvolací soud neuznal jako z právního hlediska přijatelné.
Druhá reportáž se týkala případu tří mužů, kteří údajně přepadli na silnici kamion. Policie užila jako důkazního materiálu pro jejich žalobu výpisy historie rozhovorů, uskutečněných prostřednictvím mobilních telefonů, když se však dva ze tří obžalovaných odvolali k Ústavnímu soudu, i v tomto případě odvolací soud uznal, že použití výpisů z mobilních telefonů jako důkazy obžaloby u soudu jsou nepřípustné.
Je nutno pochválit, že na rozdíl například od nedávné zmatené (Martinem Mrnkou půl roku potlačované) reportáže o vytunelování CS Fondů byly obě reportáže ve včerejších Faktech srozumitelné. V první reportáži například autorka Markéta Dobiášová na několika místech efektivně kombinovala rozhovory s právními odborníky s vlastním komentářem. Méně efektivní, i když přesto stále ještě srozumitelná, byla druhá reportáž, která se zabývala mj. i velmi vážným tématem (nenalezla v této věci odpověď), do jaké míry má policie právo, bez předchozího soudního rozhodnutí, vyžadovat od mobilních operátorů důvěrné údaje o hovorech uskutečněných majiteli mobilních telefonů. Juxtapozice rozhovorů nejrůznějších odborníků a mluvčí policie Zelenákové, která v podstatě ubezpečovala, že policie může všechno, začínala být ke konci této druhé reportáže už poněkud nepřehledná.
Přesto však obě reportáže prezentovaly víceméně srozumitelně jasný problém: do jaké míry je nutno dodržovat právní procedury, jsme-li přesvědčeni, že obžalovaný je stejně vinen? Už nastolením tohoto problému - i když se ho České televizi nutně nepodařilo vyřešit, splnila ČT svou veřejnoprávní službu - pokusila se ČT o důležitou právní výchovu, už jenom tím, že televizní diváky upozornila, jakkoliv třeba nedokonale, že tento problém existuje. (Diváka přitom napadlo, že začátkem letošního roku zneužila právě Fakta důvěrné výpisy z mobilních telefonů členů tehdejší Rady ČT k jejich skandalizaci - je asi chyba, že tento případ nebyl v pořadu zmíněn.)
Dobrou profesionální praxí bylo po odvysílání obou reportáží, které problém jakž takž nastolily, konfrontovat s problémem odborníka z oboru: byl to Jan Sváček, předseda Městského soudu v Praze. Jeho vysvětlování bylo víceméně informativní, i když nebylo vždy zcela jasné (interviewoval ho reportér Jiří Ovečka; rušilo přitom a od rozhovoru odvádělo pozornost, že jakýsi hlupák se rozhodl nejméně dvakrát převíjet na monitorech v pozadí mimochodem velmi graficky velmi nenápaditou a nekvalitní úvodní, titulkovou sekvenci pořadu Fakta). V některých formulacích si Sváček poněkud protiřečil a reportér Ovečka neměl zřejmě dostatečné množství času na to, aby ho přiměl k tomu věc řádně vysvětlit. Pokud totiž např. Sváček argumentoval, že v právním státě musí být rozhodující formální litera práva, nikoliv subjektivní pocity, nevysvětlil, jak je možné, že v obou případech, jimiž se zabývaly obě reportáže, rozhodli soudci každý jinak: to by spíš navozovalo, že šlo o arbitrárnost v jejich jednání. Sváček v této věci hovořil nejasně a nepřesvědčivě o nezávislosti soudců a jejich rozhodování. Sváček také řádně nevysvětlil rozdíl mezi významem formální litery práva a jeho materiální stránky: zdálo se z jeho slov, že přece jen, nabude-li soudce přesvědčení, na základě materiálních důkazů, že je obžalovaný vinen, může snad pominout formální literu práva - ale kdy a kde, to nebylo řádně vysvětleno. Celá tato pasáž rozhovoru byla trochu zmatená, takže není vyloučeno, že ji interpretuji špatně.
Co bránilo porozumění reportážím Faktů
Čtenáři Britských listů si snad pamatují, když jsem na jaře v Olomouci interviewoval britského spisovatele a televizního dokumentaristu Cliva Jamese a ptal jsem se ho mimo jiné na to, co bylo špatného na filmech, jimiž obeslala olomoucký festival Česká televize. "Kameraman se snažil velmi silně dokázat, že je kameraman," konstatoval Clive James.
Stejnými formálními nešvary trpěly po celou dobu i reportáže včerejšího pořadu Fakta.
Dokumentární a publicistická televizní tvorba musí být záležitostí - ano, právě - FAKTŮ. Je nepřípustné do ní vnášet lyrické prvky: vizuální stylizace či podbarvování hudbou! ruší a manipuluje diváka. Je naprosto nepřípustné podbarvovat hudbou v publicistickém pořadu dokumentární výpověď svědka!! Včera se to stalo mnohokrát. Proč je to nepřípustné? Je to neseriózní. Na diváka musejí působit fakta, která svědek přináší a nesmí být emocionálně manipulován vedlejšími, podtextovými faktory.
Do publicistické televizní práce nepatří metafory - televizní publicistika není lyrická poezie! (Některé verbální metafory byly směšné - tak reportérka Dobiášová konstatovala v první reportáži o obou podvodných policistech, že "jim uvízlo za nehty minimálně 25 kilogramů heroinu" - to by musely být sakra velké nehty, aby se to tam všechno vešlo! :))
Lyrická poezie se formálními experimenty a podprahovým intuitivním působením na čtenáře snaží dosáhnout metafyzických oblastí lidské existence, racionálně nevyjádřitelných. Tato umělecká metoda je však absolutně nepřípustná v publicistické televizní práci, která musí být naprosto seriózně věcná.
Bulvárně a manipulativně ve Faktech působily všechny stylizované sekvence - ať už šlo o zpomalování záběrů, o rychlou sekvenci několika záběrů na telefonní přístroj, končící výměnou balíků s drogami (opakovala se v první reportáži jako předěl únavně mnohokrát), častá opakování jiných zpomalených záběrů, razantní pohyby kamery, které měly naznačit, že situace je dramatická :) či jiné příznakové vizuální rysy.
Publicistický pořad musí působit racionálními argumenty a nikoliv vnějškovými vizuálními rysy. To je levné. Na olomouckém festivalu jsme dali hlavní cenu britskému dokumentárnímu filmu televize Channel Four The Valley, o vraždění mezi kosovskými Srby a Albánci, který zpracoval drastickou tematiku etnického masakrování naprosto pokojným, vyrovnaným, klidným způsobem, vynikající kamerou.
Publicistika České televize by neměla propadat nutkání nahrazovat případné nedostatky v argumentaci či nenápaditost při psaní obrazového scénáře levnými, bulvárními, vizuálními triky.
