PR v týdeníku Economist: Letní pohádka o pro dospělé
"O slovanském slunečním králi"
Po té, co jsem si přečetla nedávnou diskusi o klesající úrovni služeb cestovní kanceláře Fischer, zaujal mě jeden článek z 23. června tohoto roku. Dovolila jsem si parafrázovat některé zvlášť zajímavé pasáže z této pohádky o chrabrém Slovanském slunečním králi a jeho říši z pera lidových vypravěčů z Economistu. (Pro bývalé klienty p. Fišera jen na vlastní nebezpečí!)
Bylo, nebylo….Za devatero horami v jedné daleké zemi kraluje nejenom Škoda, Budvar, ale i král slunce, Fischer. Václav Fischer si své místo v souhvězdí známých firem zaslouží i když má jenom cestovku. Vždyť je Čechy považován za nejúspěšnějšího podnikatele v zemi.
Fischer je skutečně rarita mezi post-komunistickými magnáty: neúplatný, mluví tichým hlasem, je politicky nezávislý a místo toho, aby své zákazníky natahoval, klade důraz na služby. Náměstí každého českého města se skví modrobílým logem jeho cestovky. Uvnitř jeho zaměstnanci v uniformách nabízí výpravné brožury lákající za hranice všedních dnů do Acapulca nebo alespoň na Ibizu - to sice není na Západě nic neobvyklého, ale pro Slovany, kteří byli zvyklí na komunistické monopolní cestovní kanceláře a nyní prahnou po slunci, to je vítaná spotřební revoluce.
Král Fischer strávil šťastné mládí v Praze, ale komunismus mu nikdy nesvědčil, a tak záhy odešel do Curychu a pak do Hamburku. Jeho strategie založená na "správné rovnováze mezi službami a cenou" se neminula úspěchem a cestovní kancelář, kterou v Německu založil se v roce 1985 vypracovala na páté místo co do velikosti.
Když pak pan Fischer pohlédl na východ, na svou nově osvobozenou domovinu, pochopil dříve než všichni ostatní, jaké skvělé obchodní příležitosti se tam otevírají. Ve státních cestovních kancelářích byly služby popelkou a navíc byly tyto cestovky prošpikovány špióny a zapřisáhlými komunisty, kteří měli jen omezené obchodní kontakty v západní Evropě. V České republice však mělo cestování dlouhou tradici, na kterou bylo možno navázat. Například Václav Havel vzpomíná jak v dětství trávil prázdniny s rodinou na plážích v Belgii a v Itálii. Tato éra nadšeného cestování však skončila s nástupem komunismu. Místo toho po temných dnech Stalinismu přišla ke slovu nová tradice: hromadné turistické zájezdy pro všechny, samozřejmě jen v rámci komunistického bloku. I dělník z oceláren se mohl těšit na dva týdny v laciném hotelu na bulharském pobřeží.
V devadesátých letech nebyli Češi bohatí, ale s dveřmi klece dokořán otevřenými bylo mnoho z nich ochotno věnovat značnou část svých příjmů na to, aby se konečně podívali do světa.
Elegantní kancelář pana Fischera v centru Prahy s výhledem na divadlo, ve kterém se konala premiéra Dona Giovanniho, je na hony vzdálena kumbálku, který si pronajal hned po svém návratu. Pozorovatelé tvrdí, že příčinou jeho úspěchu byla ochota investovat do kvality v zájmu dlohodobé návratnosti. Z Hamburgu si s sebou Fischer přinesl i německou obchodní čestnost, které se tam naučil. Zatímco jiní provozovatelé cestovek klidně posílali své klienty do různých brlohů, jen aby co nejvíce vydělali, on se postaral o to, aby jeho klienti bydleli ve stejných hotelech jako lidé ze západní Evropy.
[….]
Největší okamžik Fischerovy kariéry přišel v roce 1997, když po devalvaci české koruny několik cestovních kanceláří zkrachovalo a následně několik tisíc českých turistů zůstalo ve Středomoří. Pan Fischer neváhal. Zariskoval a přivezl je všechny zpět na vlastní náklady (dělalo to 340,000 USD). To mu zajistilo velkou publicitu: většina těchto zachráněných turistů se pak stala věrnými Fischerovými zákazníky.
Dovolená s Fischerem je stále nad možnosti kapes obyčejných Čechů. Průměrná cena zájezdu se pohybuje okolo 500 USD, což je mnohem více než průměrný měsíční plat. Ať je to jakkoliv, pan Fischer věří, že český trh čtyřnásobně vzroste a plánuje, že v roce 2005 prodá až 2 milióny zájezdů. Pomáhá mu také skutečnost, že jeho krajani se zajímají o cestování více než ostatní Středoevropané. "Jsou jako Němci. Rádi cestují. Mají rádi slunce a dobré jídlo a chtějí se opálit, " říká pan Fischer.
[…..]
Popularita pana Fischera byla potvrzena v roce 1999, kdy se jako nezávislý ucházel o místo v Senátu. V kampani, která beze studu propagovala jeho cestovní kancelář, stejně tak jako jeho politickou orientaci (kterou byla slušně vyjádřena nechuť k vládnoucím politikům), byl zvolen rekordním počtem 71 procent hlasů, což nebyl špatný výsledek pro prvního kandidáta v historii země, který byl otevřený ohledně své homosexuality.
V těchto dnech vede pan Fischer dvojí život: ráno kancelář a odpoledne pak rychlou chůzi přes Karlův most do Senátu. Mluví se o něm jako o možném prezidentském nástupci pana Havla. Není to pravděpodobné, ale ani nemožné: naděje pana Fischera byly v poslední době posíleny v jednáních za zavřenými dveřmi, která způsobila, že vypadá méně nezávisle. Možná si ho lide budou pamatovat více pro jeho účast v politice než pro jeho obchodního ducha.
Konec příběhu aneb udatný král Fischer zvítězil nad zlým drakem a všichni tam šťastně žijí až dodnes.
Poznámka JČ: Economist bývá hodně zaslepen pravicovou volnotržní ideologií, a pak to dopadá takhle.:)
