Svět se propadá do hospodářské recese

Shrnujeme analýzu Willa Huttona, která vyšla v týdeníku Observer 15. července.

Světové ekonomice hrozí recese. Antikapitalističtí demonstranti, kteří protestovali na světovém ekonomickém summitu v Janově, měli i neměli pravdu. Byli právem rozhněvaní, ale neměli pravdu v tom, proti čemu protestovali.

Je sice pravda, že kapitalismus na vrcholu svého ekonomického cyklu, v době rozkvětu, má své mouchy, ale skutečně velká světová hospodářská krize by znamenala, že většina demonstrantů by si nemohla dovolit letenku do Janova. Avšak zatímco nás světoví političtí představitelé přesvědčují, že je všechno v nejlepším pořádku a žijeme v nejlepším možném světě a antikapitalisté protestují proti soukromé podnikatelské moci, která se nemusí nikomu zodpovídat, vzniká hospodářská lavina, která hrozí, že se oba protikladné argumenty stanou naprosto zbytečnými.

Svět měl deset let ekonomické štěstí, ale toho je teď, zdá se, konec. Polovina sedmdesátých let, polovina osmdesátých let a začátek devadesátých let byly znetvořeny velmi nepříjemnou hospodářskou recesí. V různou dobu mezitím, když začala éra plovoucích měnových kurzů a exponenciálního růstu kapitálových proudů, se vyskytly okamžiky hrůzy, kdy se zdálo, že je celý světový hospodářský systém vybudován na písku. Ale ukázalo se, že je odolnější, než se očekávalo. Skoro po celá osmdesátá léta byla Jižní Amerika ochromena regionální recesí a po finanční krizi v roce 1997 to nevypadalo moc dobře ani v Asii, avšak navzdory bankrotu několika bank Západ pokračoval beze změny. Došlo občas k narušení vývoje, ale celkový trend byl směrem nahoru.

Teď je to ale jiné. Události, k nimž dosud docházelo postupně, takže se daly zvládat jedna po druhé, se nyní odehrávají najednou, když jsou světové instituce ve velmi slabém stavu a hospodářské vedení Spojených států je sobecké a nekompetentní. Latinská Amerika a Asie, které dosud měly hospodářské krize každý v jinou dobu, jimi nyní trpí najednou, zatímco Japonsko stagnuje a ve Spojených státech došlo k zastavení hospodářského boomu.

Teď by stačil ropný šok (cena ropy se za poslední dva roky ztrojnásobila), katastrofa globálních telekomů a bude světová ekonomika na huntě. Nadcházejících dvanáct měsíců bude nejtužší zkouškou světového hospodářství od ropné krize roku 1974, varují Mezinárodní měnový fond i Anglická banka.

Potíž je, že už třicet let usilují Spojené státy neúnavně o vytvoření světového systému, který by vyhovoval jejich zájmům, ale zároveň nevytvořily dostatečně odolné mezinárodní instituce, aby dokázaly tento systém řídit. To by totiž vyžadovalo, aby se Spojené státy vzdaly své suverenity do takové míry, do jaké to prostě odmítají. Clintonova vláda měla alespoň inteligenci nejen dál otvírat svět přílivu amerického finančního kapitálu a americkým podnikatelským zájmům, ale zároveň zorganizovat rozsáhlé sanace, když potíže jednotlivých zemí začaly ohrožovat celý celosvětový hospodářský systém. Mexiko v roce 1994, Asie v roce 1997, Rusko a Brazílie v roce 1998 a poslední dobou i Argentina a Turecko dostaly obrovské dotace od Mezinárodního měnového fondu i od amerického ministerstva financí. MMF plnil americké instrukce.

V podstatě šlo o to, že postižené vlády musely přijmout nezbytné dolary, aby se dokázaly ubránit spekulativním tlakům, ale za cenu obrovského utahování opasků a za příslib, že jejich hospodářský a finanční systém zůstane otevřený pro americké multinacionální společnosti a investiční banky.

V roce 1972 oznámil Richard Nixon, co má v úmyslu, když dal najevo, že Spojené státy potřebují na financování svých vojenských ambicí 80 procent obchodního přebytku západních průmyslových zemí a že si na tento přebytek automaticky činí nárok, ten jim patří. Jde o americký obchodní schodek, které Spojené státy nejsou schopny ani ochotny samy odstranit. Cílem americké obchodní diplomacie, řekl tehdy Nixon zcela otevřeně, je zajistit, aby zůstal americký dolar nejdůležitější účetní jednotkou pro mezinárodní podnikání, i když Spojené státy tvoří jen dvacet procent světového HDP. Proto byl založen systém plovoucích měnových kurzů, jehož základem je americký dolar. To umožnilo Spojeným státům financovat svou obrovskou síť zahraničních vojenských základen i svůj obrovský obchodní deficit ve vlastní měně, aniž by s tím tato měna měla jakékoliv problémy. Spojené státy mohly považovat ostatní svět, pokud se otevřel americkému podnikání, jako své nově dobyté území.

Už třicet let žije svět s tímto faustovským paktem. Zisky amerických multinacionálních společností stoupají po většinu této doby v průměru o deset procent ročně, což je dvojnásobek zisků domácích amerických firem. Obrovský proud evropských a amerických úspor podporuje americkou životní úroveň, navzdory obchodnímu schodku USA, který nyní dosahuje 4 procenta HDP. Oplátkou za to má svět právo volně vyvážet své zboží do americké ekonomiky, která roste bez zábran, protože tak byl systém založen.

Tento systém se začínal rozkládat už v posledních letech Clintonova prezidentského úřadu. Američané totiž přestali spořit a schopnost americké ekonomiky splnit druhou část dohody - totiž být zárukou prosperity ostatního světa - začala dosahovat svých hranic. A teď už těch hranic americká ekonomika skutečně dosáhla. A co je horší: třicet let deregulace a zmenšován sociálního státu zanechalo Spojené státy bez efektivních automatických stabilizátorů. Spojené státy se řítí do hospodářské recese, nutně do ni zatáhnou celý svět, a při tom neexistují žádné mezinárodně dohodnuté mechanismy, jak zvládnout důsledky této recese anebo jak nás dostat z této šlamastyky. Bushova vláda pravila, že je proti sanacím a proti hospodářské spolupráci z prinicipu. Svět stojí na pokraji propasti.

Tím se měli zabývat demonstranti v Janově.

Teď by se mělo stát to, že by sjednocená Evropa nabídla Spojeným státům nový rámec pro provozování obchodu, financí a investic. Nemůžeme dovolit, aby hospodářský a sociální osud celých kontinentů byl určován kapricem trhů s cizími měnami a tím, o čem jsou ochotny se dohodnout Spojené státy s Mezinárodním měnovým trhem. Americká ekonomika už není dostatečně velká nato, aby to ospravedlnilo naše přijímání americké nadvlády podle toho, co chtějí Spojené státy.

Avšak Evropa není sjednocená a Bush nemá v úmyslu - ani nemá zájem - se touto otázkou vůbec zabývat. Proto říkají světoví vedoucí představitelé, že je všechno v pořádku - protože nemohou říci nic jiného - a antikapitalističtí demonstranti je proklejí, aniž by byli schopni nabídnout jakoukoliv alternativu. Ty, které chtějí bozi zničit, nejprve donutí, aby propadli šílenství.