Dopis z Chorvatska
Češi: "Nejsme rasisti!" - ale...
Důležitou součástí mého antropologického výzkumu o Češích je má tradiční dovolená v Chorvatsku. Už jsem tady letos po páté. Vzhledem k tomu, že jsem právě odjel z centra kontroverze ohledně česko-britského rozhodnutí "zakažme Romům cestovat", nemohl jsem si nepovšimnout několik skutečností týkajících se této věci.
Na předchozí článek k této věci jsem dostal celou řadu reakcí, ve smyslu "Nejsme rasisté, oni nejsou diskriminováni, mohou si za to všechno sami".
Od té doby, co byly zahájeny protizákonné a hluboce nemorální kontroly cestujících do Anglie, nenašel jsem jediného - doslova ani jediného - Čecha, který by s tím nesouhlasil. V nejlepším případě zněla reakce: "Je to špatné, ale nutné." Vím, že ČR není nacionalistická země, a tak jsem nebyl překvapen, že si Češi nestěžují, že jde o omezení jejich národní suverenity. Většina Čechů totiž ve skutečnosti považuje Brity a jejich rasistickou akci za své spojence v boji proti úsilí Romů získat na Západě azyl, což českému národu vadí, protože to poškozuje obraz České republiky v zahraničí.
Ale když se Češi octnou uprostřed jiné kultury - tak, jako jsou v ČR Romové uprostřed jiné kultury - jsou také znevýhodněni.
Všichni víme, že jsou prý Romové zloději - statistiky tuto teorii potvrzují, protože údajně Romové tvoří v ČR většinu vězeňské populace. Nikdo si už ale nepovšimne, že i když někteří Romové skutečně mají tendenci páchat trestné činy (tak, jak tomu je v každém chudém společenství, ať je jeho rasa jakákoliv), existuje daleko větší počet Romů, kteří nejsou nikdy odsouzeni a ani nic protizákonného nedělají. A hovoříme-li o zákonnosti a dobrém chování, vraťme se do Chorvatska. Za pouhé tři dny jsem nasbíral několik situací, které hovoří samy za sebe, a ve všech z nich jsou hlavními postavami Češi.
1. V hotelu, kde jsem ubytován, dostávají turisté polopenzi: snídani a večeři. Ve snaze ušetřit peníze, větší množství českých hostů si při snídani dělá obložené chleby z potravin, které jsou ráno k dispozici zadarmo, a odnášejí si je na pokoj na oběd. Kradou, přestože je v hotelu velký nápis (jak jsem zjistil, je tam kvůli Čechům): "Není dovoleno odnášet potraviny z této místnosti, jinak je bude nutno zaplatit!"
2. Na pláži si jedna rodina rozmísťuje deku a věci na koupání, když lidi sedící ve vzdálenosti deseti metrů něco řeknou. Okamžitě česká žena vstane, posbírá své věci a řekne příteli: "Pojďme někam jinam, nechci poslouchat, jak tady řvou ty německý prasata." Nemusím dodávat, že stejně jako Němci, i Češi dokáží být velmi hluční. A mají ve zvyku vozit si až z České republiky nejrůznější potraviny. Musel jsem tvrdě bojovat se svým českým společníkem, aby nám v autě nesmrděly banány (protože jsem z Brazílie, jsem dost alergický na banány, protože jsou tam všude). To samo o sobě je dobrou ukázkou, jak záležitosti nabudou úplně jiného významu podle toho, z jaké perspektivy se na to díváte. V Brazílii jsou banány potravou chudých, v ČR, v důsledku komunismu, se podávají i na luxusních recepcích...
3. Můj šestiletý synovec neuměl rozkrájet brambory a začal je brát do rukou. Jeho matka na něho zařvala z druhé strany stolu (nevadilo jí, že jí uslyší lidi kolem - konec konců, skoro všichni jsou tu Češi): "Nejez rukama, nejsi Cikán!"
4. Můj synovec si hrál s novým kamarádem z pláže v naší ložnici. Přišla si pro něho jeho česká matka, aby ho uložila ke spánku, a jakmile mě uviděla, ucukla. Podívala se na mě pořádně, vzala dítě a šla do vedlejšího pokoje k mým příbuzným. O minutu později se vrátila, podala mi ruku a řekla: "Vy jste z Brazílie, že jo? Na okamžik jsem si myslela, že jste Cikán." Pak mi začala vykládat, že její příbuzný má přítele v Chile, řekla mi, jak se jmenuje a ptala se, jestli ho znám. Samozřejmě, jsme ze stejného kontinentu, určitě jsem se s ním setkal!
5. Pracovníci v recepci, číšníci v restauraci, dokonce i uklízečky mluví tady na plážích v Chorvatsku česky. Ptal jsem se svých příbuzných a dalších osm lidí, jak se řekne chorvatsky "Děkuji." Nikdo to nevěděl. Musel jsem se zeptat Chorvata. Drobný detail: Mí čeští příbuzní jsou letos v Chorvatsku na dovolené už po sedmnácté a nikdy se neobtěžovali zjistit, jak se říká "Děkuji." Bylo mi řečeno: "Chovej se jako všichni ostatní, s nimi nemusíme komunikovat. My tady platíme, oni by se měli naučit náš jazyk a ne my jejich."
6. Hlavní téma hovoru u všech stolů: Viděli jste, kolik tady stojí Coca cola? A co stojí pasta na zuby! Minerálka! A tak dále, a tak dále.
Jen mě tak napadlo, co si asi myslí Chorvati o Češích.
