Ano, je mi to blbé, že Euro sponzoruje Kristoforiho výstavu
„Hele, ty píšeš do Eura rubriku Umění a Euro sponzoruje Kristoforiho výstavu, není ti to blbý“? Tak by se daly zhruba shrnout provokativní dotazy některých mých známých, kteří trochu sledují výtvarnou a mediální scénu. Ano, je mi to blbý, protože mě tito lidé činí včetně pana Špačka téměř odpovědným za něco, co jsem nezavinil a co asi ani nemohu sám ovlivnit. Pan Špaček má nepochybně pravdu, když se zamýšlí nad naznačenými souvislostmi a trefil se do černého. Nastínil problém, který se týká presentace umění všeobecně a vyjádřil něco, co hodně souvisí s nevyprofilovaností naší mediální scény.
Stejně jako on i já se totiž podivuji třeba nad tím, proč v rozhovoru s Ivanem Langerem (Týden č.27-2001), zařadila autorka obrázek s mediálně „protěžovaným“ výtvarníkem Kristiánem Kodetem, když Lenka Lindaurová, která píše pro Týden výtvarné umění, by o něm nezveřejnila ani řádek. Jistě nebyla potěšena volbou Renaty Kalenské, která si zcela určitě mohla vybrat i jiné fotografie gratulantů.
Taková to „hodnotová synchronizace“ ale bohužel nefunguje, a proto nevíme, z jakého důvodu byla použita fotografie právě s panem Kodetem, jež se pravidelně vyskytuje ve Story, Šťastném Jimovi, Xantypě, Ženě a životě a já nevím kde ještě.
Jako úspěšný člověk a „nový venkovan“ byl ale v článku Žít jako v ráji magazínu Dnes č.25, presentován další „mediální“ výtvarník, Tomáš Bím. “Dřív měl malíř pro potencionální kupce namnožený plánek cesty, aby trefili. Dneska v době mobilních telefonů, je to snazší“, sdělují dychtivému čtenáři autorky textu.
Co na tom, že na venkově přebývá řada významnějších a úspěšnějších českých umělců než je Bím, článek od kámoše pro kámoše, to je ta správná seriozní novinařina.
Podobné kousky a často v mnohem horším provedení se daří všem tiskovinám, jednoduše proto, že redaktoři nejsou prý „povinni“ být informováni o české výtvarné scéně a nakonec ani o objektivním stavu věcí.
Témata vznikají na jiném základě, z jiných pohnutek a „potřeb“.
Tito lidé výtvarnou scénu neznají, nerozumějí jí a zdá se, že tyto souvislosti je netrápí. Umění je přece stále okrajová záležitost, pro velmi nízký počet čtenářů.
O to více by měli dostat důvěry ti spolupracující autoři, kteří o výtvarném umění píší a ve výtvarném umění se orientují - přesto, že pro běžného editora je samozřejmě těžké posoudit, do jaké míry si ten či onen výtvarník, nebo to či ono umění, publicitu zaslouží a nebo nikoliv. Všeobecně argumentují, že pohled na umění je subjektivní věc, a je prý tudíž problém posuzovat jeho kvalitu, jež je jako téma dobrá toliko pro odborný tisk.
Já jsem toho názoru, že seriozní tisk - tedy tisk usilující o jistou hodnotu výpovědi, by měl reflektovat jen takové umění a jeho představitele, již jsou nějakým doložitelným způsobem přínosem českého výtvarného umění.
To lze bez potíží udělat, srozumitelně vyjádřit a popsat.
Řeknu -li, že Kristián Kodet, Jan Kristofori a Zdeněk Hajný jsou triumvirátem té nejhorší výtvarné pokleslosti, je to samozřejmě těžké „obvinění“, ale jsem schopen to plně doložit.
Kdybych nebyl schopen to učinit, nenapsal bych to. Protože jsem ochoten vzít na sebe tuto odpovědnost (k níž nutně potřebuji důvěru redakce), odlišuje mě to od bulvárních pisálků, kterým nejde o hodnotu sdělení, ale o přilákání čtenářů jakýmkoliv způsobem.
Domnívám se, že dobré jméno a renomé píšícího autora je základním předpokladem k tomu, aby byl brán vážně a jeho názor byl nějakým způsobem respektován.
Respektovaný autor „nemusí“ již „dokládat“, co řekne, jeho názor „platí“, a proto je vyhledáván čtenáři.
Totéž se ale týká nosičů těchto názorů, tedy samotných médií.
Jsme ale teprve (již ?) 11 let po roce 1989, a to v obtížné situaci, kdy tyto autory ještě nepoznáme, neboť se teprve rodí a procházejí složitým obdobím vlastního hledání stejně tak, jako média sama.
Můžeme snad říci, že tu máme podobně vyprofilované seriozní noviny, jako jsou třeba Timesy? Šéfredaktoři, redaktoři a autoři kočují z Novy do České televize, z Blesku do MF Dnes a nebo opačně a z Hospodářských novin do Supru.
Seriozní publicista, o kterém se vlastně neví, který to je, má obtížnou situaci, neboť musí poníženě prosit o důvěru a potupně dokládat věrohodnost svého přesvědčení a svých názorů (a to ještě často idiotům na vedoucích místech, pozn. JČ). Ví totiž, že nestačí jen ubezpečení o serioznosti, když nemá prostor, kde by ji systematicky prokazoval.
Musím říci, že ač nejsem nadšený z loga Eura pod inzerátem Jana Kristoforiho, důvěru, o které jsem psal, jsem pro psaní o výtvarném umění od redakce tohoto ekonomického týdeníku dostal a můj editor mé názory zatím respektuje.
Zcela otevřeně říkám, že jsem dostal onen nezbytný čas k tomu, abych svoji důvěryhodnost prokázal. I to je ovšem nesmírně obtížné, protože abychom mohli posoudit něčí věrohodnost ( což je onen požadavek serióznosti), potřebujeme znát - domnívám se - hranice a kategorie, v nichž se věrohodnost realizuje a měřítka, jimiž se posuzuje.
Je tím měřítkem v případě výtvarné publicistiky například MF Dnes, Lidové noviny, Právo,Týden, Xantypa, Blesk,Quo, nebo Spy ? Nevím, mám za to, že nikoliv, Xantypa, Blesk, Quo, nebo Spy určitě ne.
Má seriozní publicista čekat na to, až v ČR vznikne médium, které mu bude vyhovovat? Není důležitější toto médium spoluvytvářet v případě, že to jde?
Nakonec co víc si může šéfredaktor přát od svého spolupracovníka, než tento zájem. Zrovna tak to dělá zkušený galerista. Nečeká s rukama v klíně na umělce které chce presentovat až tehdy, kdy své renomé získají v jiné galerii (pak jsou hůře dostupní), ale snaží se po nových a neznámých autorech sám vytvářet poptávku, to znamená mít je.
Mé úvahy směřují k otázce, kde hledat seriozní informace o výtvarném umění, nebo současné výtvarné scéně.A to mimo oblast odborných médií, která prakticky neexistují, a když, tak pro velmi úzký okruh, ve výtvarném umění specializovaných zájemců. Kde hledat hlubší informace třeba o trhu s uměním (tato oblast mě zvlášť zajímá), mimo rámec souhrnných referencí o aukcích, jak to dělají Hospodářské noviny, poměrně velmi slušně prostřednictvím Nadi Klevisové.
Mám za to, že týdeník Euro, je ve své snaze v oblasti ekonomiky tím ideálním nositelem informací ze světa obchodu s uměním a že má šanci být i v tomto oboru respektovaným médiem.
Je to právě to Euro, které v očích několika čtenářů „sponzoruje“ bezvýznamného výtvarníka Jana Kristoforiho a jeho výstavu v Národním muzeu. Totéž Euro, které mi touto aktivitou způsobilo potíže, o nichž se zmiňuje pan Špaček.
V zájmu úplnosti je třeba uvést, že Euro fakticky nesponzoruje Jana Kristoforiho, ač to tak bohužel vypadá, ale je mediálním partnerem instituce, která se jmenuje Národní muzeum. Tato důležitá instituce, uchovávající ověřené kvality, se ovšem rozhodla ve své kutilské aktivitě realizovat výstavy současného umění. Neznámo proč, bez promyšlené koncepce a jasné dramaturgie. Tomu, kdo má zájem a především zaplatí. Časopis Euro ve své ušlechtilé snaze pomoci „národně-strategickým“ a chudým sbírkovým fondům, na sebe vzalo i tuto odpovědnost. Já z toho nemám dobrý pocit.
Jedním z požadavků serióznosti textu, a tím i určité vypovídací hodnoty je, že text není koupen, že to není PR. Mediální prostor v rubrice Umění si koupit nelze a Euro zatím netiskne ani inzeráty z oblasti trhu s uměním tak, jak to dělají Hospodářské noviny. Témata i umělce prezentuje Euro ve své rubrice podle zcela jasného a srozumitelného klíče. Tím je postavení výtvarníka na domácí scéně a na trhu s uměním. Výstavy v Národním muzeu tyto skutečnosti nezohledňují, autoři si je platí, a to za docela dost peněz. Proto nemají tyto akce z hlediska kunsthistorických nároků žádnou cenu a žádnou hodnotu, byť hlavička Národního muzea vypadá velmi vznešeně. Potíž je v tom, že to je pouze finta na média.
Národní muzeum totiž „prodává“ výtvarníkovi skrze výstavu na omezenou dobu jen své logo. Logo, které dobře vypadá v médiích a na společenských večírcích, ale které na výtvarné scéně nemá žádný význam a neznamená vůbec nic.
Proč?
Národní muzeum není galerií současného výtvarného umění, nemá v tomto smyslu žádnou tradici, ke které by se mohlo odkazovat, a neformuluje žádné smysluplné výstavní cíle. Nerepresentuje jako galerie žádný názor a nemá o sobě žádnou vlastní představu. Nemá výstavní platformu, a proto není nic, co by mohlo prosazovat anebo hájit.
Výstavní činnost Národního muzea nemá tvář, nemá chuť, nemá výraz. Nemá teoretiky, „nemá“ umělce, nemá program. Výstavy v tomto prostoru může výtvarník nazvat jakkoliv, jeho počin nemá stejně žádnou hodnotu. Slovo retrospektiva ještě nic neříká o kvalitě umělce a o kvalitě výstavní síně.
To samé se týká například Paláce kultury, v němž se nedávno navenek honosil svojí výstavou Jiří Anderle. Mediálně známí výtvarníci a přesto umělečtí outsideři se vyznačují tím, že většinou nezavadí o kvalitní výstavní síň a presentují se za naivní podpory médií buď v druhořadých galeriích, nebo v nejnemožnějších typech prostor.
Seriozní galerie, které si umělce sami vybírají a které si nelze koupit, o ně totiž nejeví zájem.
Tak jako si těžko půjde náročný zákazník pro autorské oděvní modely na vietnamské tržiště, tak i stánkaři zůstanou stánkaři, i kdyby prodávali v sebehonosnějších budovách.
Jestliže Euro usiluje o důvěryhodnost, o jistou vypovídací hodnotu, jež je tvořena způsobem zpracování témat, nemůže si dovolit presentovat druhořadé umělce, vystavující v druhořadých galeriích.
Expozice Bořka Šípka, kterou Národní muzeum zahájilo výstavní činnost, kredit serioznosti tohoto výstavního prostoru nezachrání, jako ho před rokem nezachránila výstava Richild Holt.
A to i přes to, že tato průměrná rakouská výtvarnice investovala velkou spoustu peněz do reklamy své výstavy v Národním muzeu a článek o ní přinesl i Reflex. Není divu.
Pan Špaček mě ironizuje jako zastánce „dobrých mravů“ a dívá se na mě jako na moralistu. Budiž, má-li ten pocit. Já jsem ale jen přesvědčený, že v zájmu srozumitelnosti je třeba udržovat určité rámce, určitá výkladová a hodnotící kriteria.
Časopis Šťastný Jim „nemůže“ psát „seriozně“, i kdyby měl tisíc Vieweghů, zrovna tak jako „seriozní“ noviny ( které si to o sobě navíc myslí) by neměly používat bulvární praktiky.
Když se váží hrušky, není možné k nim přidávat třešně.
Stokrát omílaná informace, že Kristián Kodet prodal v Americe obraz prezidentu Reaganovi, má „hodnotu“ snad jen pro bulvární časopisy, které to již deset let papouškují, ale nikoliv pro českou výtvarnou scénu.
Kdyby totiž byl Reagan významný a respektovaný sběratel výtvarného umění a vlastnil kvalitní sbírku, tak ano.
Ronald Reagan - zajímavý v tomto případě pro Kodeta jen tím, že byl presidentem USA, si ale koupil obraz od českého výtvarníka v galerii asi tak, jako si běžný český zahrádkář kupuje rýč.
Navíc presidentovým nákupčím se od galeristy jistě dostala ta důležitá informace, že malíř je český emigrant. Nákup obrazu americkým presidentem, vypadá na první pohled mediálně úchvatně, ale z hlediska kvality tohoto výtvarníka a přínosu českému umění, neznamená nic.
Kristián Kodet s touto skutečností u nás pouze obchodně manévruje, a to jen před těmi, kteří jsou ochotni považovat to za „hodnotu“ a jsou touto bezvýznamností uneseni.
Je zajímavé, že lidé kteří za hranicemi skutečně uspěli, se do Čech nevrací.
Je mi jedno, kdo, co a jak tvoří a jaké způsoby svého zviditelnění používá, ale má-li rubrika Umění v Euru presentovat určité informace, mající nějakou vypovídací hodnotu pro ty, kteří je berou v úvahu, nebo se jimi chtějí dokonce řídit, pak musí volit a používat jiná kriteria než ta, která běžně používá česká mediální scéna anebo laický pohled.
Proto není závazná ani hradní sbírka současného umění Václava Havla, protože je tvořena především na základě sympatií - a nikoliv promyšlenou koncepcí. Lze v ní totiž spatřit jak práce kvalitního Mikuláše Medka a Václava Boštíka, tak i Olbrama Zoubka a bývalého emigranta Jana Kristoforiho. Reagan nebo Havel mohou být dobrými státníky, pochybuji, že by kdy ovlivnili výtvarné umění.
Pan Špaček se ptá, jak to tedy je a kdo má pravdu. Snažil jsem se mu nastínit, jak tyto skutečnosti vnímám. a názor ať si udělá sám. Prozatím si musí zvyknout na to, že to je tak, jak to je, a věrohodné informace si musí hledat sám. Je to stejně záležitost volby a možná instinktu. Buď bude „věřit“ tomu co píše Story anebo tomu, co píší Lidové noviny.
Buď bude „věřit“ tomu co sděluje rubrika Umění v časopise Euro a nebo Euru to, co Euro mediálně sponzoruje.
Z hlediska „hodnotové synchronizace“ by samozřejmě bylo dobré, kdyby Euro bylo mediálním partnerem třeba Národní galerie, Galerie hlavního města Prahy, Galerie Rudolfinum a nebo kterékoliv státní renomované sbírky a je jich docela dost.
Já ale nejsem vydavatel a nemám žádný vliv na takovouto změnu, která by Euru jistě slušela mnohem víc.
Ale pan Špaček má ještě jednu možnost. Nemusí jako mnoho lidí tady již věřit vůbec ničemu, protože souvislosti si zatím skutečně dělají, co chtějí.
