Proč je přístup k online katastru nemovitostí omezený
Štěpán Kotrba proti větrným mlýnům
Majetkové přesuny, které se v této zemi odehrály po roce 1989, jsou svým rozsahem bezprecedentní za posledních 350 let, a logickou potřebou nových majitelů je, aby jejich vlastnictví zůstalo utajeno
Ve své poznámce se Štěpán Kotrba zasazuje za neomezený přístup veřejnosti k on-line katastru nemovitostí. Argumentuje dvěma tvrzeními:
- Veřejnost si digitalizaci údajů už jednou zaplatila z daní, tudíž není důvod, proč by za údaje měla platit ještě jednou.
- Placený a omezený přístup k datům založí novou informační nerovnost a rozdělí společnost na ty, kdo si mohou informace z katastru dovolit, a na ty, kteří na to nemají.
Zatímco první argument je zjevně chybný (z daní se hradí pořizování a údržba celé řady databází, které z různých důvodů zůstávají neveřejné nebo je přístup k nim vázán na správní poplatek), argument druhý má jistou relevanci, a to nejen ve vztahu ke katastru nemovitostí, ale i k dalším majetkovým registrům, které existují nebo budou existovat v centrální elektronické podobě.
Jakýkoli majetkový registr (obchodní rejstřík, katastr nemovitostí, registr Střediska cenných papírů atd.) si lze představit jako třírozměrnou strukturu složenou z údajů o kvantitě vlastnictví (obchodním podílu, počtu akcií apod.). Jednu osu (index) představuje seznam fyzických osob-vlastníků, na druhé ose je seznam vlastněných předmětů (akciových titulů, pozemkových čísel) a třetí osu představuje čas. Z databází lze např. zjistit, že nám známý František Novák (nezaměňovat s F. Novákem z ÚOOÚ!) vlastnil k 1. 1. 2000 padesát procent parcely daného čísla v katastru obce Klánovice, ideální polovinu rodinného domu na této parcele a k tomu držel 80% podíl v obchodní společnosti Novákovy kamenolomy, a. s.
V případě tradičního uložení dat v systému s jedním indexem (zpravidla věcným), tj. např. v registru uspořádaném podle IČO akciových společností nebo podle pozemkových čísel, neexistuje způsob, jak se dozvědět, zda má František Novák ještě jiný pozemkový majetek nebo obchodní podíly, protože by to znamenalo objet všechny katastrální úřady a rejstříkové soudy v zemi a prohledat všechny jejich registratury. Jakmile jsou však data digitalizována a shromážděna na jednom místě, není problém doplnit vyhledávání podle dalších klíčů nebo jejich kombinací. Jedná se o malé nebo středně velké databáze, které lze bez obtíží prohledávat běžným PC.
Co je snadné technicky, je ovšem krajně nežádoucí politicky.
Majetkové přesuny, které se v této zemi odehrály po roce 1989, jsou svým rozsahem bezprecedentní za posledních 350 let, a logickou potřebou nových majitelů je, aby jejich vlastnictví zůstalo utajeno. Důvod je jasný: kdyby se veřejnost dozvěděla, kdo co vlastní, došlo by k demoralizaci společnosti, která by okamžitě ztratila víru v mýtus "rovné startovní čáry", na němž je společenský konsensus v České republice fakticky postaven. Občan, který ví, je daleko méně loajální než občan, který pouze tuší.
Anonymita části majetku, včetně toho nejcennějšího, k němuž lze počítat vlastnictví televizních stanic, je chráněna metodou "bílých koní": ta je ovšem poměrně nákladná (cynicky řečeno, je třeba živit jak "bílého koně", tak personál, který je schopen ho v případě potřeby zlikvidovat) a ne zcela spolehlivá, zejména v případě společenských otřesů - legrační je, že s několika "bílými koňmi" se pravidelně setkáváme v žebříčcích nejbohatších Čechů, které publikuje např. Týden.
Z popsaného je zřejmé, že utajení vlastnických vztahů bylo jednou z priorit všech garnitur polistopadového establishmentu.
K prolomení této konspirace došlo v jediném případě: lidovci ovládané ministerstvo spravedlnosti dokázalo provést jedinečnou diverzní akci, při níž - ve dvou krocích - zpřístupnilo na internetu obchodní rejstřík ve všech třech indexech. Přestože tato forma vlastnictví má relativně nejmenší význam, zveřejněná data zcela změnila pohled společnosti na podnikání v České republice, a co hůř, žádný z dalších ministrů si zatím netroufl jednou zpřístupněná data znovu utajit.
Nejde tu samozřejmě o prosté zjištění, co komu patří - to bylo možno najít i v tradičních papírových evidencích - ale o stanovení, že mezi vlastníky existují snadno rozpoznatelné hierarchické a síťové struktury, u nichž se v mnohých případech dá vystopovat napojení na vlivové organizace nebo přímo na politické strany. Minimálně ti inteligentnější z občanů, utěšovaných do této chvíle tvrzením, že každý úspěšný podnikatel vlastně začínal od píky a vypracoval se vlastní pílí, mohli z databází obchodního rejstříku vyčíst diametrálně odlišný obraz.
Použijeme-li ještě jednu cynickou zkratku, Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) lze chápat jako orgán opoziční smlouvy, zřízený k tomu, aby následky této dekonspirace napravil a v dalších případech ji nedopustil. To, že se Úřad stará, abychom nedostávali příliš mnoho nevyžádané pošty od directmailových firem, je chvályhodné (a s civilizovanou praxí jiných zemí kompatibilní) úsilí, nicméně na to by od vlády nedostal ani deset procent svého rozpočtu.
Kotrbovo volání po zveřejnění dat z registru je donkichotskou marností: kdyby se k tomu nakrásně katastrální úřad s posvěcením ÚOOÚ odhodlal, druhý den by byli šéfové obou úřadů odvoláni. Zveřejnění katastru by přicházelo v úvahu, pouze kdyby nastoupila čtyřkoaliční vláda, jejímž zájmem by byla demýtizace nedávné historie; tomu ale v tuto chvíli nic nenapovídá, a kdyby vznikla koaliční vláda, na níž by se tyto strany podílely, jako pojistka zde zůstává ÚOOÚ. Všechny tři politické strany, reprezentující - pod odlišnou rétorikou - novou majetkové elity, tj. ODS, KSČM a reformující se ČSSD, mají dost důvodů, proč údaje o vlastnických vztazích před veřejností tajit, a jejich společný volební zisk bude spolehlivě přes 60-65 %.
Ergo o katastru nemovitostí je rozhodnuto; nyní půjde o to, jak dlouho a v jaké podobě zůstane přístupný obchodní rejstřík.
