Kdo má vinu: skandál Rwandy, Afriky i Západu
Rwandská tragédie znamenala rozklad mezinárodního pořádku, vybudovaného na porážce nacismu
Když přirovnal český velvyslanec v Radě bezpečnosti to, co se dělo ve Rwandě, k holocaustu, vzali ho stranou britští a američtí diplomaté a vysvětlili mu, že v žádném případě už nikdy znovu nesmí užít tak pobuřujícího jazyka: věci to "nepomáhá".
Clintonovi by to nemělo projít: on i jeho poradci věděli přesně, co se děje, ale rozhodli se předstírat nevědomost do té doby, až masakrování skončí
Kofiho Annana odměnila OSN za jeho ostudnou roli při masakru ve Rwandě tím, že ho jmenovala generálním tajemníkem
Ve čtvrtek 14. června převzal deník Guardian z týdeníku London Review of Books tento esej R.W. Johnsona.
Linda Melvern, A People Betrayed: The Role of the West in Rwanda´s Genocide (Zrazený národ: Role Západu při rwandské genocidě) Zed, 272 str., 16.95 liber, září 2000, ISBN 1 85649 831 x
Jean de Dieu, 11, ležel s nohama u brady, koule masa a krve, výraz v jeho očích byl pohled odnikud … bez vidění, Marie-Ange, věk devět let, byla opřena o kmen stromu, nohy od sebe, byla pokryta výkaly, spermatem a krví … v ústech měla penis, useknutý mačetou, byl to penis jejího otce … nedaleko v příkopě se zahnívající vodou ležely čtyři rozsekané mrtvoly, jejich rodiče a starší bratři.
Takovéto scény - které zaznamenal pozorovatel u organizace Medecins sans Frontiers - byly ve Rwandě v dubnu a v květnu 1994 běžné. Extremisté z kmene Hutu zavraždili až milion lidí, většinou příslušníky kmene Tutsi, ale také umírněné příslušníky kmene Hutu, kteří byly považováni za "zrádce". Malá jednotka OSN pod velením generálmajora Romea Dallaira a odvážný kontingent Mezinárodního výboru Červeného kříže pod vedením Philippa Gaillarda byly svědky takovýchto scén znovu a znovu. Byla to jedna ze skutečných genocid moderní doby. Kromě arménských masakrů a holocaustu usmrtil Pol Pot asi dva miliony lidí v Kambodže a německá vláda Jihozápadní Afriky zabila začátkem dvacátého století devadesát procent příslušníků národa Herero. Součástí hrůzy Rwandy je to, že normálně považujeme genocidu za něco, co patří do doby, kterou jsme už opustili.
Gaillard, univerzitní odborník na středověk, říkal, že rwandská apokalypsa má předobraz v Breughelově díle a v souboru postav, které byly v Dantově Božské komedii poslány do pekla. Každý večer při večeři četl svým spolupracovníkům z Červeného kříže z Rimbaudovy básně Une Saison en Enfer, Období v pekle, doufal, že báseň bude uklidňovat jako modlitba. Zdůrazňoval, že je Rimbaud přítel, který tam s nimi sedí.
I když autorka nepodlehne v této vynikající, hutně a lakonicky napsané knize, kterou odmítlo vydat 20 britských nakladatelství a která dosud nebyla v Británii vůbec recenzována, pokušení kázat, Linda Melvernová je přesvědčena, že rwandská tragédie znamená rozklad nového mezinárodního pořádku, postaveného na porážce nacismu. Konvence o genocidě, zdůrazňuje autorka, byla první světovou smlouvou týkající se lidských práv, a pokud měla Organizace spojených národů nějaký cíl, bylo jím právě zabránit genocidě.
Melvernová zuří, že je konflikt mezi národy Tutsi a Hutu tak často považován za konflikt dvou kmenů. Oba národy hovoří týmž jazykem, mají tutéž kosmologii a jsou navzájem promíchány - ani jeden z nich nežije na žádném přesně ohraničeném území. Menšina, národ Tutsi - příslušníci národa Hutu tvoří alespoň 80 procent obyvatelstva Rwandy a Burundi - tvořila tradiční vládnoucí kastu, která z historických důvodů ovládala monarchii, armádu a politickou správu země. Avšak podobně jako v Severním Irsku, tyto kastovní rozdíly postupně nabyly kmenového významu natolik, že protagonisté začali být přesvědčeni, že se dokáží navzájem poznat na pohled - že jsou Tutsiové vyšší a hubenější. Proti celé této skupině existovalo historické nahromadění resentimentu.
Výraz "Tutsi" znamená "bohatý na dobytek", zatímco "Hutu" znamená "služebník". Resentimenty příslušníků národa Hutu jsou typickými resentimenty každé nízké třídy: hněv, pociťovaný vůči sociálním křivdám v minulosti, částečně ospravedlnitelné přesvědčení, že příslušníci národa Tutsi se chovají vůči příslušníkům národa Hutu arogantně a že přesvědčili své bývalé belgické koloniální pány, aby se chovali taky tak, a neurotická obava, že možná je skutečně národ Hutu podřadný.
Když se v roce 1962 staly Rwanda a Burundi nezávislými demokratickými státy, to, že Hutuové byli v přirozené většině, znamenalo, že nadvláda národa Tutsi nemůže pokračovat. Tutsiové zůstali u moci v Burundi a důsledkem byl v roce 1972 pokus o puč, o nějž se pokusili příslušníci národa Hutu. Během tohoto pokusu o puč bylo zmasakrováno 200 000 příslušníků národa Hutu - Tutsiové si pečlivě při masakrování vybírali lidi se vzděláním, kteří by v budoucnosti mohli ohrozit jejich postavení. Ani OSN ani Organizace africké jednoty k tomu neřekly nic.
Ve Rwandě vedla nadvláda národa Hutu k opakovaným pokusům Tutsiů zvrátit status quo, často s vnější pomocí, ve všech případech - v letech 1962, 1963, 1967, 1990 a 1993 - to vedlo k represím vůči Tutsiům. Genocida z roku 1994 byla prostě opakováním předchozího modelu, jen v daleko větším měřítku. Extremisté z národa Hutu se rozhodli skoncovat s "Inyenzi" (tutsiovskými šváby) jednou provždy.
Jak Melvernová ukazuje, genocida z roku 1994 byla podrobně předem naplánována. Byly vypracovány složité seznamy lidí, kteří měli být zmasakrováni, bylo zakoupeno předem půl milionu mačet a velký počet sekyr, kladiv a žiletek, stejně jako střelných zbraní. Nákupy byly zaplaceny z rozvojové pomoci ze Západu.
Belgie a Francie, což jsou obojí země se specializovanými znalostmi Rwandy, věděly, co se chystá. Belgie vydala zděšená varování. Už na jaře roku 1992 informoval belgický velvyslanec Johan Swinnen Brusel, že extremistický klan Hutu jménem Akazu "plánuje vyhladit národ Tutsi ve Rwandě … chce jednou provždy vyřešit etnický problém a zlikvidovat interní opozici v národě Hutu." Jeden z organizátorů genocidy, plukovník Theoneste Bagosota, se chlubil, že připravuje "apocalypse deux", "apokalypsu číslo dvě".
Francouzi se chovali hůř než Belgičani. Francie se za každou cenu chtěla stát v oblasti velkých jezer velmocí, a tak pomáhala masakrování při každé příležitosti. Popravčí čety z kmene Akazu dostaly od Francie vojenský výcvik; extremistům z kmene Hutu se dostávalo v Paříži vřelého přijetí a po celou dobu genocidy dodávala Francie národu Hutu nepřetržitě zbraně. Kdykoliv se Tutsiové dostatečně zorganizovali natolik, že mohli ohrozit moc národa Hutu, Francie pokaždé provedla na záchranu svých přátel diskrétní vojenskou intervenci. Francouzské jednotky, které dorazily do Rwandy ke konci masakrů v roce 1994, byly naprosto zmateny realitou jednoho milionu mrtvých Tutsiů - bylo jim řečeno, že mají zabránit masakrování národa Hutu národem Tutsi.
První prezident Burundi z kmene Hutu byl zavražděn v říjnu 1993, o den dříve, než do Rwandy přicestoval generál Dallaire, kanadský velitel Pomocné mise OSN (UNAMIR). V důsledku prezidentovy smrti bylo v rámci pomsty zmasakrováno v Burundi 50 000 lidí, a to přesvědčilo extremisty ve Rwandě, že je nutno jednat. Od této chvíle "visela genocida ve vzduchu", jak to řekl jeden pozorovatel.
Nakonec byli 5. dubna 1994 zavražděni jak nový prezident Burundi i prezident Rwandy, když bylo zničeno raketou země - vzduch jejich letadlo, jak se blížilo letišti v Kigali. V následujícím politickém vakuu si nikdo nebyl jist, kdo vydává rozkazy - přesně to byla situace, kterou vražedné hnutí Interahamwe potřebovalo.
Scény, které Melvernová pak popisuje - masové popravování mačetami, kdy se nejprve usekávaly končetiny před udělením poslední, smrtící rány, rozsáhlé vraždění v kostelích, kam lidé prchali se schovat, matky, které byly nuceny pohřbívat své děti zaživa - jsou strašlivé.
Je ironické, že ve Rwandě nebylo po celou dobu vraždění více než 15 reportérů - i když tou dobou více než 2500 novinářů oslavovalo zrod nové demokracie v Jihoafrické republice nedaleko na jih.
Melvernová je přesvědčena, že Západ nese obrovské břemeno viny. Když přirovnal český velvyslanec v Radě bezpečnosti to, co se dělo ve Rwandě, k holocaustu, vzali ho stranou britští a američtí diplomaté a vysvětlili mu, že v žádném případě už nikdy znovu nesmí užít tak pobuřujícího jazyka: věci to "nepomáhá".
Když se pomalu začínaly dostávat na Západ informace o rozsáhlém masakrování, šéf amerických Republikánů Bob Dole byl interviewován televizní společností CBS. "Nemyslím, že bychom tam měli nějaký národní zájem," řekl. "Doufám, že se do toho nezapleteme. … Američané se toho nebudou účastnit. Co se mě týče, více se ke Rwandě nechci vyjadřovat."
Melvernová vidí Rwandu jako "skandál, který definoval podstatu Clintonova prezidentského období". Líčí s pohrdáním, jak Clinton předstíral, že má o věc humanitární zájem, když se popravčí čety z národa Hutu přesunuly do uprchlických táborů v Zairské republice. Náhle vznikla nekonečná americká sympatie pro uprchlíky a jakmile bylo milion mrtvol zlikvidováno, Clinton dokonce nabídl prázdnou rétoriku. "Mezinárodní společenství … musí převzít svůj podíl odpovědnosti. Nereagovali jsme dost rychle poté, co vraždění začalo. Nenazvali jsme okamžitě tyto zločiny pravým jménem, genocidou. Už nikdy znovu se nesmíme ostýchat tváří v tvář důkazům."
Zvykli jsme si na divadlo clintonovských politiků, kteří jezdí po světě a rétoricky se omlouvají za otroctví, či za to, co kdo udělal Maorům, americkým Indiánům nebo australským domorodcům. Je to politika vzdálené katarze: zaujmete vysoce morální stanovisko tím, že projevíte údajnou pokoru a pokání ohledně zločinů, které jste vy sám nespáchal, jde o události, které byly bezpečně uzavřeny už před tím, než jste se narodili.
Pozoruhodné na Clintonově omluvě za Rwandu bylo, že tam se odehrála genocida Clintonovi přímo před nosem. Jenže za omluvu nezaplatil nic: Rwanda byla daleko, nikdo o ní nic nevěděl, byla to jenom Afrika, nikdo ho ve skutečnosti z nečinnosti neobviňoval a on to dobře věděl.
Melvernová je rozhodnuta, že by to Clintonovi nemělo projít: on i jeho poradci věděli přesně, co se děje, ale rozhodli se předstírat nevědomost do té doby, až masakrování skončí. Clinton byl ztraumatizován selháním americké mise do Somálska v roce 1992. Tehdy byly americké jednotky umístěny pod velení OSN - Madeleine Albrightová to oslavovala jako "bezprecedentní podnik, jehož cílem není nic jiného než obnovení celé země". Výsledkem bylo, že bylo usmrceno 18 amerických vojáků a jejich mrtvoly byly taženy ulicemi města Mogadishu, další američtí vojáci se dostali do pasti a byli zraněni, zachránila je až malajská a turecká vojska v pákistánských tancích. Bylo to neobyčejné zostuzení. Clinton okamžitě odvolal veškeré americké jednotky. Posléze už nikdy nechtěl nic slyšet o žádné krizi v Africe, pro niž by bylo zapotřebí amerických pozemních jednotek.
Avšak daleko ostudnější než cokoliv, co pro Rwandu udělal nebo neudělal Clinton, bylo, co udělal Mitterrand. Není překvapující, že jeho syn, Jean-Christophe Mitterrand, který byl odpovědný za francouzskou vládní politiku vůči Africe, byl nyní obžalován, že osobně vydělal jmění na tom, že posílal neustále do Rwandy zbraně. Avšak způsoby Mitterranda a jeho synů nebyly ničím novým. Politika Francie vůči Africe byla vždy majetkem kabaly, která působila ze zadních dveří Elysejského paláce - takto ji řídil za de Gaulla a za Pompidoua Jacques Foccart - volně organizoval podle své nálady puče v různých zemích Afriky, případně vojenské intervence. Giscard Foccarta vyhodil, ale sám jednal dál stejně úskočně a stejnými postranními cestičkami. Pokračoval v systému vojenských intervencí. Afrika byla jeho rezervací: jezdil tam střílet lvy a slony a skončil s diamanty od Bokassy.
Francie realizovala - a absolutně využila - klíčové skutečnosti moderní Afriky, že se totiž tamějším národním elitám nepodařilo vybudovat moderní stát a většinou usilují jen o to, dostat své peníze do zahraničí a vychovat své děti v Paříži, v Ženevě nebo v New Yorku. Ve světě rozkládajících se afrických států poslat tam či onam zásilku zbraní, dvě stě dobře vycvičených žoldnéřů, nebo milion dolarů na podporu toho či onoho politika - to všechno dokázalo vytvořit výhodnou situaci na územích bohatých na zlato, diamanty či uran. Je to absurdně levné.
Každý ví, že gaullistické prezidentské kampaně ve Francii dostávají už déle než třicet let obrovské finanční dary z Gabonu, z Pobřeží slonoviny a ze dvou států Kongo (z Kinshasy a z Brazaville). Bezpochyby to bude stejné i v roce 2002 - a proto přijímá Chirac Roberta Mugabeho v Elysejském paláci s takovou nádherou, ví totiž, že 14 000 Mugabeho vojáků ze Zimbabwe v Kongu ho činí v tamějších podmínkách čelným hráčem. Francie ovšem nemá monopol na hraní si na Machiavelliho v Africe: Herman Cohen, Clintonův náměstek ministryně zahraničí pro Afriku, který byl v roce 1994 tak zaneprázdněn, má nyní multimilionový kontrakt na to, aby vytvářel po světě pro Mugabeho "pozitivní obraz". Cohen má také kontrakty na reklamu pro Mobuta, vládce Zairské republiky, pro Omara Bona, vládce Gabonu (jeho vláda, jak o tom svědčí zprávy amerického ministerstva zahraničních věcí, běžně používá mučení) a pro Charlese Taylora z Libérie - který má rozsáhlé zkušenosti z používání dětských vojáků a z usekávání rukou, nohou, uší a rtů.
Ale - a tady se názorově odlišuji od Melvernové - důvodem, proč si mohou pochybní outsideři tak lehce zahrávat s africkými životy, jsou africké elity. A navzdory snahám Malvernové dát vinu Západu, Rwanda byla africkou tragedií, nejen ve zjevném smyslu, že byla genocida naplánována a vykonána Afričany, ale také proto, že Organizace africké jednoty ani jednotliví vedoucí představitelé afrických zemí neučinili vůbec nic pro to, aby tomu zabránili. Ještě hůře, ani tu genocidu veřejně neodsoudili, stejně tak jako Organizace africké jednoty ani slovem nekritizovala zvěrstva Bokassy a Idiho Amina - a v současnosti mlčí o diktátorské praxi Roberta Mugabeho.
Je signifikantní, že tytéž africké elity zastávají nyní významná postavení v množství nejrůznějších mezinárodních institucí, počínaje OSN. Je to nevyhnutelné - je to otázka prostých počtů. OSN má v současnosti 189 členských zemí. Organizace africké jednoty má 50 členských zemí. Potřebujete-li se nechat zvolit šéfem nějaké mezinárodní organizace, musíte sehnat minimum 95 hlasů. Poohlédnete se po světě - zvolíte-li si Afriku, máte najednou polovinu hlasů. Je to nesmysl, je to travestie - Indie a Čína mají každá větší počet obyvatel než Afrika, ale ty mají každá jen jeden hlas - a Afrika má 50.
Jestliže například jste Sepp Blatter a chcete se stát šéfem organizace Fifa, řeknete: finálové soutěže světového poháru ve fotbale se musejí hrát v Africe. Nevšímejte si toho, že v Africe pravidelně dochází k hromadným neštěstím na fotbalových stadionech, že většina afrických fotbalových mužstev se do finále nedostane, že si diváci nebudou moci dovolit vstupenky, že ty země nemají potřebnou infrastrukturu, a tak dále. Avšak v důsledku extremní balkanizace má Afrika hlasy.
Tatáž anomálie platí, chcete-li se stát šéfem čehokoliv, od Mezinárodního olympijského výboru až po Světovou zdravotnickou organizaci. Musíte se ucházet o přízeň u africké elity a pak, když se vám nepodaří zorganizovat v Africe světový fotbalový pohár či olympijské hry, vyjádříte své hluboké zklamání. Může za to ostatní svět, zejména Západ.
A toto přesně se stalo s OSN a s Rwandou. Boutros Boutros-Ghálí, egyptský ministr zahraničních věcí, byl v listopadu 1991 zvolen generálním tajemníkem OSN v listopadu 1991 zejména proto, že agitoval ve své věci po celé Africe a využíval k tomu chytře "speciální fond pro spolupráci s Afrikou", který vytvořil, když byl na ministerstvu zahraničních věcí v Káhiře. Kromě toho studoval v Paříži a byl blízkým Mitterrandovým přítelem, a ten ho považoval za "svého" generálního tajemníka.
Boutros-Ghálí neustále zdůrazňoval, jak je důležité, že se stal prvním Afričanem v čele OSN ("Afrika je matkou nás všech a Egypt je nejstarší dcera Afriky. Proto jsem Afriku vždycky miloval a snažil jsem se po celý život jí velmi pomáhat.") Je pravda, že silně lobboval, aby byly do Rwandy vyslány mezinárodní jednotky. Přesto byl však nejnevhodnější možnou osobou v čele této krize. V roce 1994 mu bylo 71 let, především se zajímal o své ego, vystupoval konfrontačně a měl nezdravé styky s extremisty z kmene Hutu.
Sám vlastnoručně zrušil tradiční zákaz Egypta na prodej zbraní do Rwandy a byl odpovědný za to, že poskytl Hutuům velký počet zbraní, které byly pak použity při genocidě. Kromě toho dobře věděl, co dělá: navštěvoval Rwandu od roku 1983 a byl si přesně vědom toho, že dodává zápalky pro sud prachu.
Boutros-Ghálí si pak vybral pro funkci zvláštního představitele Jacquese-Rogera Booh-Booh, dalšího frankofonního Afričana a osobního kamaráda. Bezpochyby to schválil i Mitterrand. Booh-Booh byl bývalý ministr zahraničí z Kamerunu, otevřeně byl pro-Hutu a energicky se snažil dostat do vlády nejextremnější příslušníky národa Hutu. Dlouho poté, co bylo zjevné, že existuje nebezpečí genocidy, se snažil Booh-Booh záležitost optimisticky zakrývat. Poskytl zástěrku přípravám pro genocidu.
A v klíčovém postavení byl ještě třetí Afričan: Kofi Annan, náměstek generálního tajemníka OSN a šéf oddělení OSN pro mírové operace. Když Dallaire poslal Annanovi dálnopis, že se budují tajná skladiště zbraní, Annan rychle zakázal jednotkám OSN provádět veškeré inspekce. Jestliže potřebovali Hutuové spojence mezi vrcholnými představiteli OSN, aby jim pomohli zorganizovat optimálně svou genocidu, lepší spojence než Boutros-Ghálí, Booh-Booh a Annan by nenašli. A ke všemu ještě, od ledna 1994 měli rwandští vrazi v Radě bezpečnosti svého vlastního zástupce, který je předem varoval, co zamýšlí udělat OSN.
Jen několik hodin předtím, než začalo ve Rwandě masakrování - a navzdory jasnému varování, co se chystá - přednesl Boutros-Ghálí Radě bezpečnosti optimistickou zprávu, že prý všechny strany "jsou i nadále angažovány v mírovém procesu". Poté, když dokázalo milion vražd, že neměl pravdu, Boutros-Ghálí se vymluvil, že hodně cestoval a neměl dostatečné informace o Rwandě. Vzhledem k tomu, že byl generálním tajemníkem OSN, bylo to vlastně přiznání, že nevykonával řádně svou funkci. Když začala přílivová vlna vraždění, odmítl přerušit svou cestu po Evropě a zabývat se situací a nedovolil žádnou změnu v postavení malých jednotek OSN ve Rwandě, že prý si není jist, co se děje.
Boutrosu-Ghálímu se hlavně líbilo být pořád čestným hostem na diplomatických recepcích, proto neustále jezdil po světě. Když byl kritizován, že pořád není v úřadě, hájil se, že dokáže řešit krize telefonem a faxem, ale když se po něm chtělo nějaké rozhodnutí, buď tvrdil, že potřebuje další informace, anebo navrhl něco zcela nevhodného, například že by jednotky OSN měly v reakci na vraždění Rwandu opustit.
Pro činitele jeho úřadu byly Boutrosovy neustálé absence fatálním handicapem už při řešení krize v Bosně, ale jeho opakované odmítání přerušit své třítýdenní cestování po recepcích zatímco pokračovalo vraždění Tutsiů - a zatímco malé jednotky OSN ve Rwandě, za něž byl Boutros-Ghálí odpovědný, utrpěly vážné ztráty - bylo kriminální samolibostí.
Jak se počet zavražděných osob zvyšoval a nigerijský velvyslanec u OSN se ptal v zoufalství, jestli "Afrika spadla z mapy morálního znepokojení", Boutros Ghálí se ani nevrátil na klíčová zasedání Rady bezpečnosti. Kromě toho, jednotky OSN ve Rwandě byly špatně vyzbrojené, neměly dostatečný výcvik, bylo jich málo a neměly schopnost zjišťovat informace. Boutros-Ghálí také nadále produkoval zpožděné a zavádějící zprávy Radě bezpečnosti OSN, které byly tak daleko od skutečnosti, že to byl obrovský skandál.
Kofi Annan nebyl o moc lepší. Když dostal 11. ledna Dallairův dálnopis, který - tři měsíce předem - varoval jasně, jaké hrůzy se chystají, Annan ho nepředal ani Radě bezpečnosti, ani Boutrosu-Ghálímu. Nebyl pro to nepředání žádný důvod: prostě neudělal řádně svou práci a právem ho posléze zpráva OSN kritizovala. Výsledkem bylo, že po dobu prvního měsíce vraždění nejednala Rada bezpečnosti podrobně o rwandské genocidě.
Nakonec, když si Boutros Ghálí uvědomil hrůznost toho, co se stalo, rychle se vrátil ze své cesty po Evropě a pokusil se svrhnout vinu na Spojené státy a na Radu bezpečnosti, což vyvolalo ostré konflikty s Madeleine Albrightovou, která se netajila tím, že jím pohrdá. Delegace Bushovy vlády se zdržela hlasování při jeho volbě generálním tajemníkem a Clinton se rozhodl, že bude vetovat jeho úsilí být zvolen generálním tajemníkem na další období. Přirozeně, to bylo prezentováno jako další důkazy toho, jak ostudně se chovají Spojené státy vůči Africe a Paříž rychle udělala Boutrose Ghálího šéfem své asociace francouzsky-mluvících států - la Francofonie. Nyní je šéfem zvláštního panelu UNESCO pro budování demokracie.
Melvernová se staví jasně kriticky vůči neochotě Spojených států vysílat vojáky do zahraničí a s nesouhlasem cituje postoj Colina Powella vůči armádě OSN: "Pokud budu předsedou spojených armádních štábů, nedám svůj souhlas k vyslání amerických mužů a žen do neznámé války v neznámé zemi v neznámé věci pod neznámým velitelem po neznámé trvání." Amerika, samozřejmě, nevyšle vojska ani pod vlastním velením, pokud se tomu může vyhnout. To je poučení z Kosova. Co se týče velení OSN, je postavení Spojených států pochopitelnější. Svěřila by ochotně nějaká matka, která ví, co dělá, život svého syna takovému chaotickému velení, jaké se zdá být pro OSN typické? I když Británie a Spojené státy nehovoří o tom, proč ignorují OSN a spoléhají stále více na NATO při akcích vůči Iráku nebo Kosovu - Británie odmítla vyslat svá vojska do Sierra Leone pod velením OSN - je jasné, že alespoň anglosaské země ztratily veškerou svou důvěru v OSN - a mají pro to dobré důvody.
Co si má člověk myslet o organizaci, která odměnila Kofi Annana za jeho ostudnou roli při masakru ve Rwandě tím, že ho jmenovala generálním tajemníkem OSN? Anebo - ať už si myslíte cokoliv o Georgi Bushovi Jr - co si myslet o OSN, organizaci, která hlasováním odstraní Spojené státy ze své komise pro lidská práva a nahradí je Súdánem, navzdory tomu, že súdánská vláda usmrtila dva miliony svých občanů, je podezřívána z financování terorismu a připouští otroctví? Organizace spojených národů se začala podobat polorozpadlému třetímu světu - je zkorumpovaná, neefektivní a je věčně zadlužená.
