Kdo má vinu: skandál Rwandy, Afriky i Západu
Rwandská tragédie znamenala rozklad mezinárodního pořádku, vybudovaného na porážce nacismu
Když přirovnal český velvyslanec v Radě bezpečnosti to, co se dělo ve Rwandě, k holocaustu, vzali ho stranou britští a američtí diplomaté a vysvětlili mu, že v žádném případě už nikdy znovu nesmí užít tak pobuřujícího jazyka: věci to "nepomáhá".
Clintonovi by to nemělo projít: on i jeho poradci věděli přesně, co se děje, ale rozhodli se předstírat nevědomost do té doby, až masakrování skončí
Kofiho Annana odměnila OSN za jeho ostudnou roli při masakru ve Rwandě tím, že ho jmenovala generálním tajemníkem
Ve čtvrtek 14. června převzal deník Guardian z týdeníku London Review of Books tento esej R.W. Johnsona.
Linda Melvern, A People Betrayed: The Role of the West in Rwanda´s Genocide (Zrazený národ: Role Západu při rwandské genocidě) Zed, 272 str., 16.95 liber, září 2000, ISBN 1 85649 831 x
Jean de Dieu, 11, ležel s nohama u brady, koule masa a krve, výraz v jeho očích byl pohled odnikud … bez vidění, Marie-Ange, věk devět let, byla opřena o kmen stromu, nohy od sebe, byla pokryta výkaly, spermatem a krví … v ústech měla penis, useknutý mačetou, byl to penis jejího otce … nedaleko v příkopě se zahnívající vodou ležely čtyři rozsekané mrtvoly, jejich rodiče a starší bratři.
Takovéto scény - které zaznamenal pozorovatel u organizace Medecins sans Frontiers - byly ve Rwandě v dubnu a v květnu 1994 běžné. Extremisté z kmene Hutu zavraždili až milion lidí, většinou příslušníky kmene Tutsi, ale také umírněné příslušníky kmene Hutu, kteří byly považováni za "zrádce". Malá jednotka OSN pod velením generálmajora Romea Dallaira a odvážný kontingent Mezinárodního výboru Červeného kříže pod vedením Philippa Gaillarda byly svědky takovýchto scén znovu a znovu. Byla to jedna ze skutečných genocid moderní doby. Kromě arménských masakrů a holocaustu usmrtil Pol Pot asi dva miliony lidí v Kambodže a německá vláda Jihozápadní Afriky zabila začátkem dvacátého století devadesát procent příslušníků národa Herero. Součástí hrůzy Rwandy je to, že normálně považujeme genocidu za něco, co patří do doby, kterou jsme už opustili.
Gaillard, univerzitní odborník na středověk, říkal, že rwandská apokalypsa má předobraz v Breughelově díle a v souboru postav, které byly v Dantově Božské komedii poslány do pekla. Každý večer při večeři četl svým spolupracovníkům z Červeného kříže z Rimbaudovy básně Une Saison en Enfer, Období v pekle, doufal, že báseň bude uklidňovat jako modlitba. Zdůrazňoval, že je Rimbaud přítel, který tam s nimi sedí.
I když autorka nepodlehne v této vynikající, hutně a lakonicky napsané knize, kterou odmítlo vydat 20 britských nakladatelství a která dosud nebyla v Británii vůbec recenzována, pokušení kázat, Linda Melvernová je přesvědčena, že rwandská tragédie znamená rozklad nového mezinárodního pořádku, postaveného na porážce nacismu. Konvence o genocidě, zdůrazňuje autorka, byla první světovou smlouvou týkající se lidských práv, a pokud měla Organizace spojených národů nějaký cíl, bylo jím právě zabránit genocidě.
Melvernová zuří, že je konflikt mezi národy Tutsi a Hutu tak často považován za konflikt dvou kmenů. Oba národy hovoří týmž jazykem, mají tutéž kosmologii a jsou navzájem promíchány - ani jeden z nich nežije na žádném přesně ohraničeném území. Menšina, národ Tutsi - příslušníci národa Hutu tvoří alespoň 80 procent obyvatelstva Rwandy a Burundi - tvořila tradiční vládnoucí kastu, která z historických důvodů ovládala monarchii, armádu a politickou správu země. Avšak podobně jako v Severním Irsku, tyto kastovní rozdíly postupně nabyly kmenového významu natolik, že protagonisté začali být přesvědčeni, že se dokáží navzájem poznat na pohled - že jsou Tutsiové vyšší a hubenější. Proti celé této skupině existovalo historické nahromadění resentimentu.
Výraz "Tutsi" znamená "bohatý na dobytek", zatímco "Hutu" znamená "služebník". Resentimenty příslušníků národa Hutu jsou typickými resentimenty každé nízké třídy: hněv, pociťovaný vůči sociálním křivdám v minulosti, částečně ospravedlnitelné přesvědčení, že příslušníci národa Tutsi se chovají vůči příslušníkům národa Hutu arogantně a že přesvědčili své bývalé belgické koloniální pány, aby se chovali taky tak, a neurotická obava, že možná je skutečně národ Hutu podřadný.
Když se v roce 1962 staly Rwanda a Burundi nezávislými demokratickými státy, to, že Hutuové byli v přirozené většině, znamenalo, že nadvláda národa Tutsi nemůže pokračovat. Tutsiové zůstali u moci v Burundi a důsledkem byl v roce 1972 pokus o puč, o nějž se pokusili příslušníci národa Hutu. Během tohoto pokusu o puč bylo zmasakrováno 200 000 příslušníků národa Hutu - Tutsiové si pečlivě při masakrování vybírali lidi se vzděláním, kteří by v budoucnosti mohli ohrozit jejich postavení. Ani OSN ani Organizace africké jednoty k tomu neřekly nic.
Ve Rwandě vedla nadvláda národa Hutu k opakovaným pokusům Tutsiů zvrátit status quo, často s vnější pomocí, ve všech případech - v letech 1962, 1963, 1967, 1990 a 1993 - to vedlo k represím vůči Tutsiům. Genocida z roku 1994 byla prostě opakováním předchozího modelu, jen v daleko větším měřítku. Extremisté z národa Hutu se rozhodli skoncovat s "Inyenzi" (tutsiovskými šváby) jednou provždy.
Jak Melvernová ukazuje, genocida z roku 1994 byla podrobně předem naplánována. Byly vypracovány složité seznamy lidí, kteří měli být zmasakrováni, bylo zakoupeno předem půl milionu mačet a velký počet sekyr, kladiv a žiletek, stejně jako střelných zbraní. Nákupy byly zaplaceny z rozvojové pomoci ze Západu.
Belgie a Francie, což jsou obojí země se specializovanými znalostmi Rwandy, věděly, co se chystá. Belgie vydala zděšená varování. Už na jaře roku 1992 informoval belgický velvyslanec Johan Swinnen Brusel, že extremistický klan Hutu jménem Akazu "plánuje vyhladit národ Tutsi ve Rwandě … chce jednou provždy vyřešit etnický problém a zlikvidovat interní opozici v národě Hutu." Jeden z organizátorů genocidy, plukovník Theoneste Bagosota, se chlubil, že připravuje "apocalypse deux", "apokalypsu číslo dvě".
Francouzi se chovali hůř než Belgičani. Francie se za každou cenu chtěla stát v oblasti velkých jezer velmocí, a tak pomáhala masakrování při každé příležitosti. Popravčí čety z kmene Akazu dostaly od Francie vojenský výcvik; extremistům z kmene Hutu se dostávalo v Paříži vřelého přijetí a po celou dobu genocidy dodávala Francie národu Hutu nepřetržitě zbraně. Kdykoliv se Tutsiové dostatečně zorganizovali natolik, že mohli ohrozit moc národa Hutu, Francie pokaždé provedla na záchranu svých přátel diskrétní vojenskou intervenci. Francouzské jednotky, které dorazily do Rwandy ke konci masakrů v roce 1994, byly naprosto zmateny realitou jednoho milionu mrtvých Tutsiů - bylo jim řečeno, že mají zabránit masakrování národa Hutu národem Tutsi.
První prezident Burundi z kmene Hutu byl zavražděn v říjnu 1993, o den dříve, než do Rwandy přicestoval generál Dallaire, kanadský velitel Pomocné mise OSN (UNAMIR). V důsledku prezidentovy smrti bylo v rámci pomsty zmasakrováno v Burundi 50 000 lidí, a to přesvědčilo extremisty ve Rwandě, že je nutno jednat. Od této chvíle "visela genocida ve vzduchu", jak to řekl jeden pozorovatel.
Nakonec byli 5. dubna 1994 zavražděni jak nový prezident Burundi i prezident Rwandy, když bylo zničeno raketou země - vzduch jejich letadlo, jak se blížilo letišti v Kigali. V následujícím politickém vakuu si nikdo nebyl jist, kdo vydává rozkazy - přesně to byla situace, kterou vražedné hnutí Interahamwe potřebovalo.
Scény, které Melvernová pak popisuje - masové popravování mačetami, kdy se nejprve usekávaly končetiny před udělením poslední, smrtící rány, rozsáhlé vraždění v kostelích, kam lidé prchali se schovat, matky, které byly nuceny pohřbívat své děti zaživa - jsou strašlivé.
Je ironické, že ve Rwandě nebylo po celou dobu vraždění více než 15 reportérů - i když tou dobou více než 2500 novinářů oslavovalo zrod nové demokracie v Jihoafrické republice nedaleko na jih.
Melvernová je přesvědčena, že Západ nese obrovské břemeno viny. Když přirovnal český velvyslanec v Radě bezpečnosti to, co se dělo ve Rwandě, k holocaustu, vzali ho stranou britští a američtí diplomaté a vysvětlili mu, že v žádném případě už nikdy znovu nesmí užít tak pobuřujícího jazyka: věci to "nepomáhá".
Když se pomalu začínaly dostávat na Západ informace o rozsáhlém masakrování, šéf amerických Republikánů Bob Dole byl interviewován televizní společností CBS. "Nemyslím, že bychom tam měli nějaký národní zájem," řekl. "Doufám, že se do toho nezapleteme. … Američané se toho nebudou účastnit. Co se mě týče, více se ke Rwandě nechci vyjadřovat."
Melvernová vidí Rwandu jako "skandál, který definoval podstatu Clintonova prezidentského období". Líčí s pohrdáním, jak Clinton předstíral, že má o věc humanitární zájem, když se popravčí čety z národa Hutu přesunuly do uprchlických táborů v Zairské republice. Náhle vznikla nekonečná americká sympatie pro uprchlíky a jakmile bylo milion mrtvol zlikvidováno, Clinton dokonce nabídl prázdnou rétoriku. "Mezinárodní společenství … musí převzít svůj podíl odpovědnosti. Nereagovali jsme dost rychle poté, co vraždění začalo. Nenazvali jsme okamžitě tyto zločiny pravým jménem, genocidou. Už nikdy znovu se nesmíme ostýchat tváří v tvář důkazům."
Zvykli jsme si na divadlo clintonovských politiků, kteří jezdí po světě a rétoricky se omlouvají za otroctví, či za to, co kdo udělal Maorům, americkým Indiánům nebo australským domorodcům. Je to politika vzdálené katarze: zaujmete vysoce morální stanovisko tím, že projevíte údajnou pokoru a pokání ohledně zločinů, které jste vy sám nespáchal, jde o události, které byly bezpečně uzavřeny už před tím, než jste se narodili.
Pozoruhodné na Clintonově omluvě za Rwandu bylo, že tam se odehrála genocida Clintonovi přímo před nosem. Jenže za omluvu nezaplatil nic: Rwanda byla daleko, nikdo o ní nic nevěděl, byla to jenom Afrika, nikdo ho ve skutečnosti z nečinnosti neobviňoval a on to dobře věděl.
Melvernová je rozhodnuta, že by to Clintonovi nemělo projít: on i jeho poradci věděli přesně, co se děje, ale rozhodli se předstírat nevědomost do té doby, až masakrování skončí. Clinton byl ztraumatizován selháním americké mise do Somálska v roce 1992. Tehdy byly americké jednotky umístěny pod velení OSN - Madeleine Albrightová to oslavovala jako "bezprecedentní podnik, jehož cílem není nic jiného než obnovení celé země". Výsledkem bylo, že bylo usmrceno 18 amerických vojáků a jejich mrtvoly byly taženy ulicemi města Mogadishu, další američtí vojáci se dostali do pasti a byli zraněni, zachránila je až malajská a turecká vojska v pákistánských tancích. Bylo to neobyčejné zostuzení. Clinton okamžitě odvolal veškeré americké jednotky. Posléze už nikdy nechtěl nic slyšet o žádné krizi v Africe, pro niž by bylo zapotřebí amerických pozemních jednotek.
Avšak daleko ostudnější než cokoliv, co pro Rwandu udělal nebo neudělal Clinton, bylo, co udělal Mitterrand. Není překvapující, že jeho syn, Jean-Christophe Mitterrand, který byl odpovědný za francouzskou vládní politiku vůči Africe, byl nyní obžalován, že osobně vydělal jmění na tom, že posílal neustále do Rwandy zbraně. Avšak způsoby Mitterranda a jeho synů nebyly ničím novým. Politika Francie vůči Africe byla vždy majetkem kabaly, která působila ze zadních dveří Elysejského paláce - takto ji řídil za de Gaulla a za Pompidoua Jacques Foccart - volně organizoval podle své nálady puče v různých zemích Afriky, případně vojenské intervence. Giscard Foccarta vyhodil, ale sám jednal dál stejně úskočně a stejnými postranními cestičkami. Pokračoval v systému vojenských intervencí. Afrika byla jeho rezervací: jezdil tam střílet lvy a slony a skončil s diamanty od Bokassy.
Francie realizovala - a absolutně využila - klíčové skutečnosti moderní Afriky, že se totiž tamějším národním elitám nepodařilo vybudovat moderní stát a většinou usilují jen o to, dostat své peníze do zahraničí a vychovat své děti v Paříži, v Ženevě nebo v New Yorku. Ve světě rozkládajících se afrických států poslat tam či onam zásilku zbraní, dvě stě dobře vycvičených žoldnéřů, nebo milion dolarů na podporu toho či onoho politika - to všechno dokázalo vytvořit výhodnou situaci na územích bohatých na zlato, diamanty či uran. Je to absurdně levné.
Každý ví, že gaullistické prezidentské kampaně ve Francii dostávají už déle než třicet let obrovské finanční dary z Gabonu, z Pobřeží slonoviny a ze dvou států Kongo (z Kinshasy a z Brazaville). Bezpochyby to bude stejné i v roce 2002 - a proto přijímá Chirac Roberta Mugabeho v Elysejském paláci s takovou nádherou, ví totiž, že 14 000 Mugabeho vojáků ze Zimbabwe v Kongu ho činí v tamějších podmínkách čelným hráčem. Francie ovšem nemá monopol na hraní si na Machiavelliho v Africe: Herman Cohen, Clintonův náměstek ministryně zahraničí pro Afriku, který byl v roce 1994 tak zaneprázdněn, má nyní multimilionový kontrakt na to, aby vytvářel po světě pro Mugabeho "pozitivní obraz". Cohen má také kontrakty na reklamu pro Mobuta, vládce Zairské republiky, pro Omara Bona, vládce Gabonu (jeho vláda, jak o tom svědčí zprávy amerického ministerstva zahraničních věcí, běžně používá mučení) a pro Charlese Taylora z Libérie - který má rozsáhlé zkušenosti z používání dětských vojáků a z usekávání rukou, nohou, uší a rtů.
Ale - a tady se názorově odlišuji od Melvernové - důvodem, proč si mohou pochybní outsideři tak lehce zahrávat s africkými životy, jsou africké elity. A navzdory snahám Malvernové dát vinu Západu, Rwanda byla africkou tragedií, nejen ve zjevném smyslu, že byla genocida naplánována a vykonána Afričany, ale také proto, že Organizace africké jednoty ani jednotliví vedoucí představitelé afrických zemí neučinili vůbec nic pro to, aby tomu zabránili. Ještě hůře, ani tu genocidu veřejně neodsoudili, stejně tak jako Organizace africké jednoty ani slovem nekritizovala zvěrstva Bokassy a Idiho Amina - a v současnosti mlčí o diktátorské praxi Roberta Mugabeho.
Je signifikantní, že tytéž africké elity zastávají nyní významná postavení v množství nejrůznějších mezinárodních institucí, počínaje OSN. Je to nevyhnutelné - je to otázka prostých počtů. OSN má v současnosti 189 členských zemí. Organizace africké jednoty má 50 členských zemí. Potřebujete-li se nechat zvolit šéfem nějaké mezinárodní organizace, musíte sehnat minimum 95 hlasů. Poohlédnete se po světě - zvolíte-li si Afriku, máte najednou polovinu hlasů. Je to nesmysl, je to travestie - Indie a Čína mají každá větší počet obyvatel než Afrika, ale ty mají každá jen jeden hlas - a Afrika má 50.
Jestliže například jste Sepp Blatter a chcete se stát šéfem organizace Fifa, řeknete: finálové soutěže světového poháru ve fotbale se musejí hrát v Africe. Nevšímejte si toho, že v Africe pravidelně dochází k hromadným neštěstím na fotbalových stadionech, že většina afrických fotbalových mužstev se do finále nedostane, že si diváci nebudou moci dovolit vstupenky, že ty země nemají potřebnou infrastrukturu, a tak dále. Avšak v důsledku extremní balkanizace má Afrika hlasy.
Tatáž anomálie platí, chcete-li se stát šéfem čehokoliv, od Mezinárodního olympijského výboru až po Světovou zdravotnickou organizaci. Musíte se ucházet o přízeň u africké elity a pak, když se vám nepodaří zorganizovat v Africe světový fotbalový pohár či olympijské hry, vyjádříte své hluboké zklamání. Může za to ostatní svět, zejména Západ.
A toto přesně se stalo s OSN a s Rwandou. Boutros Boutros-Ghálí, egyptský ministr zahraničních věcí, byl v listopadu 1991 zvolen generálním tajemníkem OSN v listopadu 1991 zejména proto, že agitoval ve své věci po celé Africe a využíval k tomu chytře "speciální fond pro spolupráci s Afrikou", který vytvořil, když byl na ministerstvu zahraničních věcí v Káhiře. Kromě toho studoval v Paříži a byl blízkým Mitterrandovým přítelem, a ten ho považoval za "svého" generálního tajemníka.
Boutros-Ghálí neustále zdůrazňoval, jak je důležité, že se stal prvním Afričanem v čele OSN ("Afrika je matkou nás všech a Egypt je nejstarší dcera Afriky. Proto jsem Afriku vždycky miloval a snažil jsem se po celý život jí velmi pomáhat.") Je pravda, že silně lobboval, aby byly do Rwandy vyslány mezinárodní jednotky. Přesto byl však nejnevhodnější možnou osobou v čele této krize. V roce 1994 mu bylo 71 let, především se zajímal o své ego, vystupoval konfrontačně a měl nezdravé styky s extremisty z kmene Hutu.
Sám vlastnoručně zrušil tradiční zákaz Egypta na prodej zbraní do Rwandy a byl odpovědný za to, že poskytl Hutuům velký počet zbraní, které byly pak použity při genocidě. Kromě toho dobře věděl, co dělá: navštěvoval Rwandu od roku 1983 a byl si přesně vědom toho, že dodává zápalky pro sud prachu.
Boutros-Ghálí si pak vybral pro funkci zvláštního představitele Jacquese-Rogera Booh-Booh, dalšího frankofonního Afričana a osobního kamaráda. Bezpochyby to schválil i Mitterrand. Booh-Booh byl bývalý ministr zahraničí z Kamerunu, otevřeně byl pro-Hutu a energicky se snažil dostat do vlády nejextremnější příslušníky národa Hutu. Dlouho poté, co bylo zjevné, že existuje nebezpečí genocidy, se snažil Booh-Booh záležitost optimisticky zakrývat. Poskytl zástěrku přípravám pro genocidu.
A v klíčovém postavení byl ještě třetí Afričan: Kofi Annan, náměstek generálního tajemníka OSN a šéf oddělení OSN pro mírové operace. Když Dallaire poslal Annanovi dálnopis, že se budují tajná skladiště zbraní, Annan rychle zakázal jednotkám OSN provádět veškeré inspekce. Jestliže potřebovali Hutuové spojence mezi vrcholnými představiteli OSN, aby jim pomohli zorganizovat optimálně svou genocidu, lepší spojence než Boutros-Ghálí, Booh-Booh a Annan by nenašli. A ke všemu ještě, od ledna 1994 měli rwandští vrazi v Radě bezpečnosti svého vlastního zástupce, který je předem varoval, co zamýšlí udělat OSN.
Jen několik hodin předtím, než začalo ve Rwandě masakrování - a navzdory jasnému varování, co se chystá - přednesl Boutros-Ghálí Radě bezpečnosti optimistickou zprávu, že prý všechny strany "jsou i nadále angažovány v mírovém procesu". Poté, když dokázalo milion vražd, že neměl pravdu, Boutros-Ghálí se vymluvil, že hodně cestoval a neměl dostatečné informace o Rwandě. Vzhledem k tomu, že byl generálním tajemníkem OSN, bylo to vlastně přiznání, že nevykonával řádně svou funkci. Když začala přílivová vlna vraždění, odmítl přerušit svou cestu po Evropě a zabývat se situací a nedovolil žádnou změnu v postavení malých jednotek OSN ve Rwandě, že prý si není jist, co se děje.
Boutrosu-Ghálímu se hlavně líbilo být pořád čestným hostem na diplomatických recepcích, proto neustále jezdil po světě. Když byl kritizován, že pořád není v úřadě, hájil se, že dokáže řešit krize telefonem a faxem, ale když se po něm chtělo nějaké rozhodnutí, buď tvrdil, že potřebuje další informace, anebo navrhl něco zcela nevhodného, například že by jednotky OSN měly v reakci na vraždění Rwandu opustit.
Pro činitele jeho úřadu byly Boutrosovy neustálé absence fatálním handicapem už při řešení krize v Bosně, ale jeho opakované odmítání přerušit své třítýdenní cestování po recepcích zatímco pokračovalo vraždění Tutsiů - a zatímco malé jednotky OSN ve Rwandě, za něž byl Boutros-Ghálí odpovědný, utrpěly vážné ztráty - bylo kriminální samolibostí.
Jak se počet zavražděných osob zvyšoval a nigerijský velvyslanec u OSN se ptal v zoufalství, jestli "Afrika spadla z mapy morálního znepokojení", Boutros Ghálí se ani nevrátil na klíčová zasedání Rady bezpečnosti. Kromě toho, jednotky OSN ve Rwandě byly špatně vyzbrojené, neměly dostatečný výcvik, bylo jich málo a neměly schopnost zjišťovat informace. Boutros-Ghálí také nadále produkoval zpožděné a zavádějící zprávy Radě bezpečnosti OSN, které byly tak daleko od skutečnosti, že to byl obrovský skandál.
Kofi Annan nebyl o moc lepší. Když dostal 11. ledna Dallairův dálnopis, který - tři měsíce předem - varoval jasně, jaké hrůzy se chystají, Annan ho nepředal ani Radě bezpečnosti, ani Boutrosu-Ghálímu. Nebyl pro to nepředání žádný důvod: prostě neudělal řádně svou práci a právem ho posléze zpráva OSN kritizovala. Výsledkem bylo, že po dobu prvního měsíce vraždění nejednala Rada bezpečnosti podrobně o rwandské genocidě.
Nakonec, když si Boutros Ghálí uvědomil hrůznost toho, co se stalo, rychle se vrátil ze své cesty po Evropě a pokusil se svrhnout vinu na Spojené státy a na Radu bezpečnosti, což vyvolalo ostré konflikty s Madeleine Albrightovou, která se netajila tím, že jím pohrdá. Delegace Bushovy vlády se zdržela hlasování při jeho volbě generálním tajemníkem a Clinton se rozhodl, že bude vetovat jeho úsilí být zvolen generálním tajemníkem na další období. Přirozeně, to bylo prezentováno jako další důkazy toho, jak ostudně se chovají Spojené státy vůči Africe a Paříž rychle udělala Boutrose Ghálího šéfem své asociace francouzsky-mluvících států - la Francofonie. Nyní je šéfem zvláštního panelu UNESCO pro budování demokracie.
Melvernová se staví jasně kriticky vůči neochotě Spojených států vysílat vojáky do zahraničí a s nesouhlasem cituje postoj Colina Powella vůči armádě OSN: "Pokud budu předsedou spojených armádních štábů, nedám svůj souhlas k vyslání amerických mužů a žen do neznámé války v neznámé zemi v neznámé věci pod neznámým velitelem po neznámé trvání." Amerika, samozřejmě, nevyšle vojska ani pod vlastním velením, pokud se tomu může vyhnout. To je poučení z Kosova. Co se týče velení OSN, je postavení Spojených států pochopitelnější. Svěřila by ochotně nějaká matka, která ví, co dělá, život svého syna takovému chaotickému velení, jaké se zdá být pro OSN typické? I když Británie a Spojené státy nehovoří o tom, proč ignorují OSN a spoléhají stále více na NATO při akcích vůči Iráku nebo Kosovu - Británie odmítla vyslat svá vojska do Sierra Leone pod velením OSN - je jasné, že alespoň anglosaské země ztratily veškerou svou důvěru v OSN - a mají pro to dobré důvody.
Co si má člověk myslet o organizaci, která odměnila Kofi Annana za jeho ostudnou roli při masakru ve Rwandě tím, že ho jmenovala generálním tajemníkem OSN? Anebo - ať už si myslíte cokoliv o Georgi Bushovi Jr - co si myslet o OSN, organizaci, která hlasováním odstraní Spojené státy ze své komise pro lidská práva a nahradí je Súdánem, navzdory tomu, že súdánská vláda usmrtila dva miliony svých občanů, je podezřívána z financování terorismu a připouští otroctví? Organizace spojených národů se začala podobat polorozpadlému třetímu světu - je zkorumpovaná, neefektivní a je věčně zadlužená.
Slavný Clive James a "špína jeho mysli"
Spisovatel a televizní kulturní glosátor Clive James vydal v minulých dnech dvě nové knihy esejů, Even As We Speak: New Essays 1993-2001 (Právě, když hovoříme: Nové eseje 1993-2001) , Picador, 10 liber a Reliable Essays (Spolehlivé eseje), Picador 14.99 liber. Včera s ním publikoval týdeník Observer tento rozhovor.
"Mám holt podezření, že nejsem člověk vysokého morálního kalibru," dodává Clive James po malé chvilce. "Je to sice špatný způsob, jak číst historii, ale občas mě napadá, co bych býval asi učinil, kdybych žil v Paříži za nacistické okupace. Všichni spisovatelé, kteří tam tehdy zůstali - de Beauvoir, Camus, Sartre - byli kolaboranty, protože všichni podepsali papír, na němž bylo napsáno: "Nejsem žid" - a tím dali souhlas k všemu, co následovalo. Co bych býval udělal asi já? Možná, že bych byl odvážný na bojišti, protože tam by mě bylo vidět, ale při těch malých soukromých rozhodnutích, kdy jde o všechno - musím říci, pochybuju o sobě."
Clive James přestal kouřit před několika lety, ale jakmile si sedneme, hned si zapálí, trochu se mu třesou prsty. Očekáváte od něho mnohé, nedostatek sebejistoty zrovna ne. Ať je tomu jakkoliv, v úterý dopoledne je Saturday Night Clive (to je název jeho pravidelného televizního pořadu), jak se zdá, poněkud nejistý ohledně toho, že by měl poskytovat rozhovor, usadí se nepohodlně na kraj kožené pohovky ve svém bytě v londýnských Docklands a sděluje mi, abych ohňostroj nečekal. "Jsem rád veřejně známou osobností," přiznává, "ale když mám dostát tomu, co se ode mne očekává, jsem velmi nervózní."
Když s ním hovoříte, zdá se vám, že to, co se od něj očekává, si Clive James pořád pro sebe uměle konstruuje a pak je to pro něj neustálý boj snažit se dostát tomuto očekávání. Jeden kritik časopisu New Yorker jednou poznamenal, že "Clive James je brilantní skupina lidí", a tak má Clive James pocit, že musí být všemi těmito lidmi zároveň a najednou. Toto úsilí se projevuje téměř v každém řádku dvou svazků esejů, které James právě vydává.
Když se ho zeptám, proč se tak strašně stará o svou dobrou pověst, odpoví historkou o Joeovi di Maggiovi, americkém baseballovém hráči: "Dávno poté, co odešel do důchodu, hrál ve významném zápase, a připravoval se na něj obrovským množstvím tréninku a když se ho někdo zeptal: "Joe, proč pořád ještě pracuješ tak nesmírně usilovně?" Di Maggio odpověděl: "Nikdy si nemůžete být jisti, že tam nebude někdo, kdo vás ještě nikdy neviděl."
Možnost, že by někdo nikdy neviděl Cliva Jamese, je ovšem velmi vzdálená. Ale možnost, že lidi nepochopí, kdo je ve skutečnosti plný Clive James, ten člověk, jehož má v hlavě, člověk, který umí číst v osmi jazycích, satirický básník a metropolitní kritik, tanečník tanga a spisovatel - to ho, jak se zdá, stále znepokojuje.
"Slíbil jsem si, když jsem opustil asi před rokem mainstreamovou televizi, že si vyčistím pracovní stůl, a vrátím se k tomu, co jsem dělal jako spisovatel," vysvětluje. "Vděčím televizním stanicím za hodně: učinily mě všeobecně známým a umožnily mi zbohatnout, ale nakonec je to únavné, jako když pořád bojujete o vysílací čas ve špičce."
Z televize neodešel jako součást nějaké strategie, proto, že by chtěl obnovit svou intelektuální pověst. "Ale pokud to tak dopadne, bude to uspokojující výsledek. Můj image v tisku je hloupý, a už to tak zůstane. Až natáhnu bačkory, noviny bezpochyby napíší: "Umřel muž, který si dělal legraci z japonských televizních game shows." Ten muž by ovšem chtěl, aby napsaly něco víc.
James měl vždycky rozporuplný vztah vůči své slávě . Jako televizní kritik pro týdeník Observer zkoumal jako jeden z prvních vznik kultury, založené na celebritě a její důsledky. Když přešel na druhý břeh a začal uvádět televizní pořady, což bylo rozhodnutí, které vedlo k určitému poklesu jeho intelektuální pověsti, stal se součástí oné kultury celebrit více, než si kdy představoval. V knize Unreliable Memories (Nespolehlivé vzpomínky) píše Clive James o tom, jak "nás všeobecně civilizuje neúspěch". (Má to od Grahama Greena, pozn. JČ: "Úspěch odlidšťuje, neúspěch polidšťuje.") Reportér listu Observer se ho nyní dotázal, zda si myslí, že má úspěch opačný vliv.
"Jestliže dovolíte tomu všemu, co jde ruku v ruce s úspěchem, aby vás to ovládlo, ano, automaticky vás to usmrtí. To jsem zjistil, když jsem interviewoval Barbaru Streisandovou: žije úplně ve svém vlastním světě, dlouhá léta jí nikdo neřekl nic jiného než "ano"."
Někteří lidé by mohli namítat, že v tom rozhovoru Clive James zrovna tuto arogantní izolaci Streisandové nenaboural. Říká o sobě jako o kritikovi: "Jsem v první řadě obdivovatel." - když píše, toto nadšení je většinou něčím omezené a je plné energie, na televizní obrazovce občas působilo vlezdoprdelisticky. Dojem, že kritické schopnosti Cliva Jamese se rozkládají, pokud jsou vystaveny plnému žáru celebrity, vznikl zejména v důsledku jeho poněkud přehnané reakce na smrt princezny Diany, která byla přítelkyní. Jeho esej, nazvaná "Rekviem" a věnovaná Dianě, je součástí nové sbírky Jamesových esejů a stále ještě působí značně bizarně.
Ze zpětného pohledu Clive James trochu lituje veřejné reakce na tento esej, i když plně stojí za jeho emocionálním obsahem. "Toto Rekviem jsem nikdy neměl napsat, pokud jsem se chtěl uchránit před útoky," konstatuje. "Ale onoho roku jsem zažil celou řadu opravdu dost podivných věcí." Poukazuje na to, že mnoho pozorovatelů, kteří byli původně přemoženi smutkem, se od svých autentických emocí posléze distancovali, a také na to, že dostal z celého světa obrovské množství sympatizujících dopisů.
V předmluvě ke své nové knize píše Clive James, že čtenář, jehož se esejista nejvíce obává, je ten, "kdo dokáže eseji prohlédnout až k jeho srdci". Rekviem poskytlo čtenářům právě tuto šanci, a Jamesovo srdce ve chvíli smutku ze smrti celebrity vypadalo trapně a podivně.
Jednou ironií útoků, zaměřených proti Clivu Jamesovi za tento esej bylo to, že kdysi se lidé domnívali, že je Clive James pro princeznu Dianu objektivním, nestranným poradcem ohledně toho, jak zacházet se sdělovacími prostředky. Při obědech v Kensington Palace radil Clive James pricezně Dianě, jak si počínat jako celebrita. A v mnoha ohledech, až do té doby, byl Clive James tvrdošíjným expertem na možnost oddělení veřejného a soukromého života. Částečně sám využil svých publikovaných pamětí jako ochranného prostředku. "Přiznejte se do určité míry a nemusíte se přiznávat ke všemu," vysvětluje. "Chtěl jsem ochránit své soukromí a soukromí své rodiny. Nemám nic, co bych skrýval, ale nechtěl jsem žít na stránkách tisku. I tak mě pořád děsí, co o mně odhaluje má literatura, co odhaluje o špinavosti mužské mysli, přesně řečeno o špinavosti mé mužské mysli."
"Mám holt podezření, že nejsem člověk vysokého morálního kalibru," dodává po malé chvilce. "Je to sice špatný způsob, jak číst historii, ale občas mě napadá, co bych býval asi učinil, kdybych žil v Paříži za nacistické okupace. Všichni spisovatelé, kteří tam tehdy zůstali - de Beauvoir, Camus, Sartre - byli kolaboranty, protože všichni podepsali papír, na němž bylo napsáno: "Nejsem žid" - a tím dali souhlas k všemu, co následovalo. Co bych býval udělal asi já? Možná, že bych byl odvážný na bojišti, protože tam by mě bylo vidět, ale při těch malých soukromých rozhodnutích, kdy jde o všechno - musím říci, pochybuju o sobě."
Napadlo mě, zda tento pocit nedostatečnosti má něco společného s otcem Cliva Jamese, který přežil tři roky jako válečný vězeň v táborech v Japonsku a zemřel, když se vracel domů letadlem jako hrdina - letadlo havarovalo.
Clive James sebou trochu škubne. "Tohle je hluboká psychologie a nechci do toho zabřednout, protože se bojím psychoanalytikovy pohovky. Jestli ale bych byl tak odvážný jako můj otec, to nevím."
Vzdálenost, kterou se James původně pokusil vytvořit mezi sebou a svou minulostí byly námořní míle - před čtyřiceti lety přišel do Londýna z Austrálie. "Bylo na tom atraktivní to, že člověk mohl zahájit úplně nový život za pouhých 100 liber lodního lístku na zámořském parníku," uvedl. "Bylo to tak lehké."
Došlo k tomuto procesu vytvoření nového života - Clive James napsal 20 knih, vytvořil obrovské množství televizní práce - na úkor rodinného života? Clive James je 30 let ženatý, jeho manželka se jmenuje Prudence a je profesorkou moderních jazyků, mají dvě dcery. Domov má v Cambridgi, ale vždycky trávil většinu týdne ve svém bytě v Londýně.
"Musíte mít nějaké místo, kam se můžete jít schovat, svou ´ponožku´, jak tomu říká spisovatel Martin Amis. Velký skandál je to, že noviny nepíší o tom, že spisovatelé tráví velké množství času o samotě - netráví svůj čas bojem s krásnými mladými blondýnkami (jak se občas píše o Jamesovi) Většinou mají dveře zavřené pro všechny.
Není to politováníhodné, že nevěnoval trochu víc času své rodině?
"Tajemstvím toho, že je člověk spisovatel, je, že je člověk ženatý s někým, kdo rozumí, co to znamená psát. Moje žena je vědecký pracovník a vždycky tomu rozuměla. Není to lehce slučitelné, ale manželství a děti chlapa zcivilizují. Obdivuju lidi, jako byl Picasso, který podřídil všechno a všechny své práci, ale za obrovskou cenu pro všechny lidi, kteří byli kolem něho."
James je prý nyní první rok v důchodu, ale v práci nepolevuje. Pracuje na obrovské knize, "je to skutečný behemot", nazvané The Reef after the Storm - Korálový útes po bouři. (Viz rozhovor Jana Čulíka s Clivem Jamesem zde.) Tato kniha je založena na celoživotním studiu a zabývá se "diskontinuitou v politice a kultuře dvacátého století".
Clive James také vede malou internetovou firmu, Welcome, Stranger, vytvořenou jako komunita pro mladé Australany v Londýně. Plánuje to proměnit ve vysílací základnu pro seriál internetových rozhovorů, které natáčí, dál pravidelně pracuje jako novinář a kritik a poslední dobou se snaží naučit se zpívat a tančit jako profesionál.
Nenapadá ho nikdy, že by si mohl už odpočinout? Proč se nevrátí zpátky do Sydney a nestráví nějaký čas na pláži?
Zasměje se. "Jezdím tam často. Ale kdybych tam zůstal tak dlouho, bylo by to jako letět na Jupiter - pak už vždycky posíláte zpět jen svůj obraz, nikdy se už nemůžete vrátit domů. Možná, opravdu, bych tam chtěl strávit své poslední dny. V přístavu v Sydney je malé molo, jmenuje se McMahon´s Point, a tam je vidět starce v šortkách, jak tam rybaří, chytají ryby na oběd. Někdy mě napadá, že bych tam taky mohl sedět."
Na chvíli vypadá docela dojatě, ale zároveň ví, že potřeba být Clivem Jamesem znamená, že k tomuto životu anonymního odpočinku nikdy nedojde.
RFE/RL nevysílá do žádné členské země NATO
Jak je to vlastně s Pecháčkovou stanicí, která si říká "Svobodná Evropa"
Napsal nám Petr Štěpánek z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání:
Pane Čulíku,
ve své poznámce stran RSE se mýlíte. Pecháčkova RSE v Česku žádnou vysílací licenci nevlastní. Tím se zásadně odlišuje třeba od české verze BBC, která má v Česku vysílací licenci, tedy vysílá a zároveň za své vysílání nese právní odpovědnost.
Pecháček neustále mlží. Skutečnost je však taková, že americká ("velká") Svobodná Evropa (tj. americká instituce RFE/RL) protřednictvím "malé"
(Pecháčkovy, soukromé, české firmy) Svobodné Evropy financuje 1/4 rozpočtu stanice ČRo 6, konkrétně platy sedmi lidí. Veškerou právní odpovědnost za vysílání ČRo 6 však nese samozřejmě Český rozhlas.
Všechny ty řeči o společném projektu mají asi tolik logiky, jako kdyby někdo tvrdil, že ČT 1 je společný projekt České televize, Febia a Wachler Art Company. Takže po právní stránce je postavení "Pecháčkovy" RSE v rámci ČRo asi takové, jako postavení Febia v ČT. Kdyby měl Fenič tolik "talentu" jako Pecháček, klidně by se mohl před veřejností tvářit, že v Česku provozuje televizní vysílání.
Poznámka JČ:To, že údajně má pro vysílání "Svobodné Evropy" Pecháček licenci, mi sdělil Milan Šmíd, který to našel v této zprávě RRTV. Tam se uvádí, píše Milan Šmíd, že RFE/RL je "držitelem licence pro vysílání na středních vlnách".
Jenže, jak se zdá, Milan Šmíd si nepovšiml, že Pecháčkova "Svobodná Evropa" vůbec není totožná s americkým rádiem Radio Free Europe/Radio Liberty, vysílajícím z pražské budovy bývalého Federálního shromáždění. Licenci pro vysílání na středních vlnách má RFE/RL pro svou slovenskou redakci. (Viz níže.) L
idi to pořád pletou. Vysvětlím to:
Pecháčkova "Svobodná Evropa" přišla do ČR jako samostatný soukromý podnik, ne jako součást RFE/RL - a přišla i v jinou dobu
České vysílání rozhlasové stanice Radio Free Europe/Radio Liberty, které sídlilo v Mnichově, bylo rozhodnutím vedení této americké stanice zrušeno k 30. červnu 1994. Pavel Pecháček si posléze založil vlastní, soukromý podnik, s názvem Rádio Svobodná Evropa, s.r.o., a ten začal vysílat v Praze od 1. července 1994. Američané z RFE/RL mu poskytli z dobré vůle ještě jeden milion dolarů na provoz této soukromé stanice do konce září roku 1995. Odmítli mu pak poskytnout další finance např. pro přípravu privatizačního projektu nové firmy RSE.
Pecháčkova soukromá firma "Rádio Svobodná Evropa" neměla žádnou právní kontinuitu s někdejším českým oddělením mnichovské stanice RFE/RL, které bylo zrušeno k 30. červnu 1994 a jehož zaměstnanci v Německu byli propuštěni a dostali snad příslušné odškodné.
Vzhledem k tomu, že se Pavlu Pecháčkovi nepodařilo během roku 1995 získat od Američanů další peníze pro svou novou, soukromou stanici, vyvinul velké politické úsilí, aby byla stanice začleněna do struktury Českého rozhlasu. To se mu nakonec zákulisním vyjednáváním podařilo. V roce 1995 měla Pecháčkova stanice jen právo využívat zadarmo anglicky centrálně připravovaných zpráv rádia RFE/RL. Dlouho nebyla ani na internetových stránkách RFE/RL. Posléze se Pecháčkovi přece jen podařilo přesvědčit Američany, aby mu poskytl určitou míru financování - podle cyniků v jeho redakci proto, že se nemohl obejít bez západního (tj. dostatečně vysokého) platu. Noví, domácí zaměstnanci RSE byli vždycky diskriminováni vůči osobám, které předtím pracovaly pro mnichovský rozhlas RFE/RL - tito příchozí do Čech dostávali západní platy popř. honoráře, novináři z ČR jen malé české platy. Tento rozdíl mohl být opodstatněný v prvních letech po Pecháčkově příchodu do České republiky, neboť lidé jako třeba Ludmila Rakušanová měli přirozeně v Německu zázemí a museli se vyrovnávat s tamějšími finančními povinnostmi, v současnosti tento rozdíl však i nadále trvá a je zcela neopodstatněný - v redakci plodí napětí.
Má korespondence s Petrem Štěpánkem pokračovala:
Jan Čulík:
Jak se to ale srovnává se statutem veřejnoprávního rádia (Českého rozhlasu), aby ho spolufinancovala jakási soukromá zahraniční firma? (Tj. RFE/RL?)
Petr Štěpánek: Abych pravdu řekl, pro mě je to také záhada. Jsou to však věci, které nespadají do kompetence RRTV! To zdůrazňuji! Naší věcí bylo pouze po právní stránce vypořádat sdílení stejných kmitočtů pro ČRo 6 a pro RFE/RL na středních vlnách. RFE/RL zde několik hodin denně vysílá ve slovenštině, avšak nejen na Slovensku, ale i na území České republiky. Je to pozůstatek z doby federace, kdy pro celé Československo byly koordinovány stejné kmitočty a zůstalo to tak i po rozdělení. Správným adresátem těchto otázek je proto Rada ČRo a parlament.
Licenci má RFE/RL pro slovenské vysílání, které shodou technických okolností (rozpad federace) přijímáme, respektive musíme příjímat i v Česku. Pro české vysílání RFE/RL samozřejmě žádná licence nemůže existovat, protože nexistuje ani vysílání RFE/RL v češtině. Americká RFE/RL nevysílá do žádné ze zemí NATO.
RFE/RL, nevím zda je sama plátcem onoho grantu či jej pouze zprostředkovává, pouze posléze předává peníze Pecháčkově RSE. A tady jsou zase dvě varianty, které se ke mě dostaly, když jsem si zjišťoval, jaký je skutečný stav. Přičemž jedna hovoří o soukromé firmě založené ve státě Delaware a druhá o neziskové organizaci ve Washingtonu. Ale to je v celku jedno. Kromě toho existuje další soukromá firma téhož jména v Česku.
Kdyby měla dnes takhle, po všech těch nekonečných tahanicích okolo servisních firem okolo Novy a Primy a poté, co se to i tady podařilo zprůlhednit a uvést do souladu se zákonem, neprůhlednou strukturu nějaká soukromá firma, určitě by ji RRTV popotahovala.
Jenže tohle se děje ve veřejnoprávní instituci, kde naše kompetence končí u přidělování kmitočtů a dohlížení, případně sankcionování toho, co jde do éteru. Co se děje za zdmi na Vinohradské, respektive v Dykově, do toho nám nic není.
Další věc, kde Pecháčkova RSE porušuje zákon, je v chybném ohlašování toho, kdo ve skutečnosti vysílá. Skutečně se nedivím, že potom v tom má kdekdo zmatek a věří tomu, že RRTV monitoruje americkou Svobodku. Jenže ani tom by nebylo nic nepatřičného. Pravidla a zákony jsou přece stejné pro všechny.
Kdybych byl novinářem, byla by to pro mě docela zajímavá příležitost k investigaci. Počet subjektů, které nesou jméno RSE je zajímavý, "zvláštnost" financování ČRo 6 také, mlžení lidí ze Svobodky je dojemné a kampaň proti všem, kteří si dovolili sáhnout na tuto posvátnou krávu, sice nedosahuje takových rozměrů jako v souvislosti se zimní televizní rebélií, vykazuje však podobné znaky (jistě nikoli náhodné).
Trochu mne to štve, trochu se bavím.
PŠ