Göteborg? Tak ve skutečnosti vypadá (sociální) demokracie!

(Silně ideologický text obsahuje mnohé zajímavé informace.)

Brutální policejní represe, jíž se dostalo demonstrantům v Götenborgu od 14. do 16. června, značí přelom v antikapitalistickém hnutí. Veškeré iluze, že naše hnutí se může rozvíjet a směřovat k realizaci svých cílů v kontextu hravosti, humoru a nenásilí, byly hrubě otřeseny.

Přes tvrzení švédské vlády, že zavede "göteborgský model" pokojných protestů, založených na "jednání" a "dialogu" mezi policií a demonstranty, státní síly od počátku dělaly vše pro potlačení demokratických práv, porušily všechny dohody s organizátory a použily násilné represe - včetně postřelení třech demonstrantů. Jejich jasným cílem bylo od počátku hnutí oslabit, dezorganizovat a rozptýlit. Francouzský prezident, německý kancléř a britský premiér jsou plně spoluviníky této brutální represe. Ve skutečnosti s největší pravděpodobností byli největšími podněcovateli represí, když kritizovali plány švédské vlády a vyzývali k tvrdším opatřením na "obranu" jejich summitu proti neozbrojeným a na začátku zcela pokojným demonstrantům.

Ráno 14. června - před začátkem desetitisícové demonstrace proti Bushovi - obklíčila policie konferenční centrum ještě před tím, než došlo k jakékoli akci. Několik set lidí připravovalo ochranný materiál pro pochod ke Kongresovému centru druhý den. Razie byla jasně zaměřena na zastavení těch nejlépe připravených se chránit před policejním násilím.

Obklíčení se bojovně bránili - bílé overaly, švédská AFA a mezinárodní anarchisté z černého bloku i soudruzi ze švédské sekce LRKI se několikrát pokusili prorazit policejní obklíčení. Bez úspěchu, kvůli malému počtu lidí a nedostatku ochranného vybavení.

Přes silný odpor dominantních sil ve vedení demonstrace proti Bushovi - švédské Levicové strany (bývalé KS), se soudruhům z LRKI za podpory členů VDI (v ČR SAB) a MST (v ČR SocSol) podařilo získat tisíc lidí pro pochod z demonstrace proti Bushovi k okupovanému konferenčnímu centru.

Odvedením pozornosti policie tak demonstranti umožnili 30 až 40 lidem uniknout. To ukázalo sílu masové akce. Totiž několik set lidí z Černého bloku, kteří se odtrhli od demonstrace již předtím, aby čelili policii v konferenčním centru, nedokázalo víc než rozbít několik aut a házet kamením.

Přesto byly zapojené síly nedostatečné k překonání obklíčení a policie vzala centrum stečí a zatkla všechny, kdo nestihli uniknout.

Obušky, psi, biče a ...... kulky

Pak následovaly tzv. nepokoje. V podstatě šlo o stavění barikád proti postupu policie ze židlí a stolů pouličních kaváren, které lemovaly ulici. Občasné ničení výloh obchodů a bank nemělo žádný obranný účel, ale bylo pochopitelné jakožto reakce na bezuzdnou agresi pořádkové policie.

Každý, kdo odsuzuje "násilí" demonstrantů, čelících kousání od psů, mlácení obušky a šlapání koní není - pomineme-li důsledné pacifisty připravené snášet brutalitu ve jménu svých zásad nikým jiným než zoufalým obhájcem "práva" státu zacházet se svými občany, jak si stát usmyslí. Žádný demokrat - natož pak socialista nebo anarchista ? nemá odsuzovat takový odpor. Sebeobrana není zločin!

Vše se jasně vymklo z rukou z hlediska švédské policie, jež podnítila rozsáhlé nepokoje v centrální zábavní a obchodní čtvrti. Je však jasné, že policie chtěla konfrontaci s hnutím, že hledala záminku pro násilné potlačení všech forem účinného protestu.

Odpoledne byla spousta protestujících, organizátorů zajata na ulicích a jednotlivci byli naháněni policií. Toto zatýkání se v naprosté většině nedělo během bojů. Večer policisté - a také skupina fašistických rváčů - vyprovokovala street party v další konfrontaci, jež vyvrcholila v postřelení tří demonstrantů, jeden z nich v nemocnici nadále bojuje o život.

To samo je historickou eskalací násilí, obzvláště ve Švédsku, kde se podobná akce státu nestala od roku 1931 a kde dlouho po zvolení sociálně demokratické vlády ve 30. letech kraloval sociální smír. Opět jde o pokus zastrašit, rozštěpit a oslabit hnutí.

Tento pokus selže. Mučení pokrokového, bojovného a postupujícího hnutí pouze zvýší jeho bojovnost, rozsah a odhodlání - jako se to stalo studentům na Kent State University v USA v roce 1968. Jakmile zeslábne prvotní médii vytvořená mánie o ničení majetku, stále širší masy mladých lidí a pracujících uvidí demaskovanou ohavnou tvář korporativního státu.

Večer policie na několik hodin obklíčila několik set pokojných protestujících proti střílení a několik desítek jich zatkla. Pozdě v noci provedlo protiteroristické komando se samopaly a radarem řízenými pistolemi v rukou razii ve škole, kde spalo přes 200 lidí. Lidi vyhnali na ulici a donutili je ležet obličejem k promáčené zemi před školou a došlo k dalšímu zatýkání.

Během těchto razií bylo zatčeno více než tisíc demonstrantů, zadrženo na šest hodin, vyfotografováno, ačkoli velká většina pak byla propuštěna bez obvinění. Další byli deportováni. Desítky lidí prošlo rychlým odsouzením za "rušení veřejného pořádku", mnozí bez přítomnosti právníků či právní podpory. Jiní čekají na soud na základě vážnějších obvinění. Je třeba zahájit kampaň za okamžité propuštění zadržených.

Čeho se bojí?

Německý sociálně demokratický kancléř Schröder to komentoval takto: "S těmito desperáty nemůže být žádný dialog." Tato neslavná slova by měla být vypálena do vědomí milionů pracujících, kteří jej volili. Tento muž je zarytý zprostředkovatel globálního kapitálu, nikoli demokrat, natož socialista, jakéhokoli druhu. Stejně tak Blair, Chirac nebo Persson.

Skutečný "göteborgský model" chtějí učinit trvalým znakem evropského života. Chtějí zorganizovat celokontinentální stav obležení, kdykoli se lidé pokusí uplatňovat svá demokratická práva na mezinárodní úrovni.

Chtějí rozšířit své zákazy proti "fotbalovým chuligánům" na "politické potížisty" a zakázat cestování na mezinárodní protesty. Konference ministrů vnitra EU bude nyní za tímto účelem koordinovat policejní logistiku. V Bruselu vytvoří stálý bunkr, ve kterém se budou konat schůze arogantních vůdců EU bez vyrušování od jejich poddaných.

Janov se má změnit v obrovské vězení pro své vlastní obyvatele od 18. července a německé, rakouské a francouzské hranice mají být uzavřeny.

Proč se Göteborg stal takovým kulminačním bodem? Hlavní důvod je jasný. Po léta vidíme růst mezinárodního antikapitalistického hnutí. Vidíme masové protesty v polokoloniích, masové stávky, okupace půdy. Byli jsme svědky demonstrací mladých antikapitalistů, přistěhovalců, bojovných odborářů, anarchistů, socialistů a komunistů - všichni se spojují v masový protest proti globálnímu kapitalismu a jeho institucím. Toto mezinárodní hnutí je nepopiratelnou skutečností a je skutečnou hrozbou šéfům a jejich vládám. To je důvod, proč nyní začínají kriminalizovat jeho aktivisty, proč se snaží izolovat nejradikálnější části od širokých mas. Imperialisté se hrozí tohoto vývoje. Bojí se, že tak, jak se toto hnutí stane lépe organizovaným, jak vyvine spojení s dělnickou třídou, dostane se do popředí hnutí pracujících otevřený antikapitalismus. Proto chtějí přerušit hnutí už nyní, proč ho chtějí zničit co nejvíce už nyní. Proto vyzývají měšťácké vlády k omezení nebo zrušení základních demokratických práv, proč volají po stále větší represi. To je vyhlášení války proti hnutí ? a my se musíme organizovat už nyní, abychom odrazili tento útok všech vlád globálního kapitálu, bez ohledu na to, zda v ní sedí "socialisté", liberálové, zelení, konzervativci nebo je v nich zapojena krajní pravice (jako v Itálii a Rakousku).

Göteborg znovu dokázal, že každá vláda kapitalistického státu slouží zájmům vládnoucí třídy - bez ohledu na to, zda to dělá ve jménu "dialogu" či "konfrontace". Proto celé hnutí pracujících, každý student, každý utlačovaný a vykořisťovaný se musí shromáždit do mezinárodní kampaně na obranu či vydobytí našeho práva demonstrovat, organizovat se a našeho práva volného pohybu.

Poučení z Göteborgu - politické

Zaprvé, vedení masových odborů a sociálně demokratických stran úplně odmítlo zorganizovat kontingenty do Göteborgu. Ale i ti, kdo podporovali nebo organizovali demonstraci 16. června, jako Levicová strana, udělali vše pro to, aby udrželi antikapitalisty oddělené od mas pracujících a studentů. Snažili se izolovat ty, kteří chtěli prorazit policejní zátarasy, aby svůj protest uvedli ve známost. Reformistické aliance jako ATTAC a Göteborg Network se snažily zabránit demonstrantům dělat cokoli pro přiblížení se k obrněnému zasedání evropských vůdců.

Network, ovládaný Levicovou stranou, uspořádal desetitisícový pochod, který šel v bezpečné vzdálenosti od Konferenčního centra a soustředil se na hesla za vystoupení Švédska z EU. Předačka Levicové strany Gudrun Schymanová přišla s prohlášením, které mohl klidně napsat Gerhard Schröder nebo Chirac. Na pochodu 16. června otevřeně obhajovala policii, když řekla: "Policie měla velmi těžkou práci proti těmto potížistům, kteří chtějí jen násilí pro násilí jak fotbaloví chuligáni." Neslavná poznámka, kterou jí už nikdo neodpáře!

Proč reformističtí vůdci urychleně pádí, aby se očistili od nařčení kapitalistických médií z boji proti státu? Protože reformismus znamená duševní zotročení měšťáckým veřejným míněním. Je to soustavné ořezávání "socialismu" na to, co dovolí kapitalisté. Reformismus nemá páteř. Musíme ho vytlačit z hnutí pracujících.

Vůdci Attacu, k své cti odsoudili za násilí hlavně policii, ale nepostavili se jasně na obranu demonstrantů. Upřímní demokraté - natožpak revoluční socialisté - by měli odmítnout krčení se před ječením milionářských médií o "anarchistickém násilí". Neodsuzujeme násilí, dokonce ani chybné činy těch, kdo vzdorují organizovanému a masivnímu násilí státu, které předcházelo a následně vyvolalo násilí demonstrantů. Odsuzujme násilí státu, které porušilo naše demokratická práva. Samozřejmě, že nepřijímáme zodpovědnost za drancování obchodů a ničení, jež nemá žádný politický význam. Ty však byly zcela okrajové, ať tvrdí média cokoli.

(Pod)vůdci jako Schymanová mají hlavní zodpovědnost za udržování hnutí pracujících odděleného od antikapitalistické mládeže, nikoli rozbíjení výloh. Naše kritika rozbíjení výloh nespočívá jen v tom, že jde samo o sobě o nevhodnou odplatu vůči státu a šéfům, ale také to, že to usnadňuje práci Schröderům a Schymanovým. Schymanové slova ukazují také politické bankrotářství národně orientované hnutí za vystoupení z EU. Chce to jen mezinárodní hnutí, které hrozí kapitalistům všech zemí, a tito kritici EU se postaví na stranu svých vlád a imperialismu EU.

Musíme zabránit médiím, měšťáckým stranám, oficiálním dělnickým vůdcům, aby izolovali, kriminalizovali a účinně postavili mimo zákon naše hnutí. Musíme zahájit masivní kampaň na obranu demokratických práv, na které útočí Schröder, Blair a spol. - právo shromažďovací, svobodu pohybu z jedné země do druhé.

Avšak klíčový způsob, jak zabránit izolaci je obrátit se k řadovým pracujícím, zapojit je do naší akce, trpělivě je získávat pro bojovnou taktiku. Izolace malého bojovného předvoje je pochopitelně přesně to, co autokracie EU chce. Nesmíme spadnout do jejich pasti.

Evropští imperialisté demonstrovali, že vytvoření evropského imperialistického superstátu, schopného se jednoho dne postavit USA jakožto světové supervelmoci, je smrtelně vážně braný projekt evropských korporativních kapitalistů. Nejsou připraveni přijmout žádnou formu trvalého nebo účinného protestu proti tomuto projektu.

Ministři zahraničí Německa a Rakouska nemohli skrývat svou podrážděnost ze "selhání" irské vlády dodat výsledek "ANO" v referendu o smlouvě z Nice na oplátku za štědrost, které prý v posledním desetiletí do Irska jen pršela. Ukázali tak své chápání "demokracie" arogantním požadavkem, aby irská vláda co nejdříve "zvrátila" výsledek referenda.

Avšak boj proti nedemokratickým buržoazním evropským institucím nelze vyhrát obranou svých vlastních "nezávislých" kapitalistických států. To lze jen bojem za rozšíření demokratických a sociálních práv po celé Evropě, bojem proti rasistickému utěsnění hranic EU.

Demokratické úsilí mas musí být spojeno s bojem za celoevropské ústavodárné shromáždění. Volby a svolání takového shromáždění a každý krok proti kapitalistům musí sloužit k organizování pracujících v základních organizacích na celoevropské úrovni, sjednotit je v boji a jakožto most k evropské revoluci, ke spojeným socialistickým státům evropským založeným na dělnických radách a milicích,jež nahradí nevolené a nekontrolovatelné represivní státní mašinérie kapitalistů.

Göteborg byl bodem zlomu pro antikapitalistické hnutí, protože demonstroval potřebu politického kroku vpřed. Reformističtí vůdci ukázali svou pravou tvář odsuzováním zatčených protestujících místo policie. Ale jejich největší službu korporativním kapitalistům představuje jejich škrcení hnutí pracujících (odborů a reformistických stran), jež brání jednotě většiny dělnické třídy s radikálními mladými dělníky a studenty.

Jak jsme viděli v Quebecu a Seattlu, protesty byly nejúspěšnější, když se antikapitalisté a odborově organizovaní pracující sjednotili v akci. V Evropě kvůli historickým kořenům "socialistického reformismu" jsme zatím nedospěli k takovému průlomu. V mobilizacích pro Janov už musíme. Potřebujeme větší počty a ty mohou přijít pouze z mobilizace odborů (zdola) a radikalizovaných mladých lidí.

Poučení z Göteborgu - strategie a taktika

Taktika nenásilné přímé akce, taktika obhajovaná Ya Basta!, i taktika černého bloku mají tu nevýhodu, že fetišizují svou zvláštní taktiku, určitou formu boje oproti všem ostatním. Což je horší prosazují svůj vybraný fetiš i tehdy, když zřejmým způsobem narušuje a dezorganizuje úkol získání dostatečných masových sil tak, aby jejich váha mohla být účinně využita. Jen v takovém případě se může pozvednout sebevědomí a obzor pracujících a mladých lidí zapojených v akci. V jistém smyslu je to paralela k reformistům (a některým samozvaným revolucionářům), kteří zase fetišizují pokojné a legální masové demonstrace.

Jak nenásilná přímá akce, tak ničení majetku prováděné černým blokem jsou neúčinné, aby skutečně zastavili jakoukoli rozhodnou represivní akci státního aparátu. Nenásilná přímá akce, ačkoli je někdy použitelnou taktikou, vždy předpokládá velký stupeň zdrženlivosti samotného státu v používání násilí. To jsou nanejvýš plané naděje po Göteborgu a ještě méně po Janovu. Jako zásada je proto nenásilná přímá akce slepou uličkou.

To samé platí pro postmodernistické symbolické strkanice Ya Basta! a Bílých overalů. Jejich veřejné, media-vyhledávající přípravy, jejich odmítání dokonce i obraného násilí, jejich taktická viditelnost a relativní nepohyblivost ? to vše znamená že je to jen aktivní a spíše elitářská forma nenásilné přímé akce. Jakmile se stát už necítí trapně, aby blokoval hranice, dělal razie v konvergenčních centrech, zatýkal každého v bílém overalu a zabavoval jejich vybavení tato neotřelá taktika bude chápána stále více jako přechodná móda. Je zde nebezpečí, že ti, kdo v ní měli iluze, se obrátí k fetišizování násilí tak, jako dříve fetišizovali nenásilí. Černý blok anarchistů, antifašistů a autonomů, ať jsou jejich dovednosti v pouličním boji a jejich nepochybná odvaha jakékoli, obvykle nedokáží prorazit pevné policejní řady a nemohou vybudovat spojení s masami dělnické třídy, které jsou odrazené lehkomyslným ničením majetku. To není jen kvůli dlouhodobým reformistickým předsudkům, ale protože (správně) nevidí, k čemu je to dobré.

Ještě méně je jejich fetišizovaná strategie pouličních bitek s policií schopna podkopat nebo zničit kapitalismus. Pletou si několik zraněných policajtů a rozbití nějakého soukromého majetku se zničením státu a společenského systému. Jejich záměry jsou možná dobré a není náhoda, že přitahují mnoho radikální mládeže, ale síla stejně jako "pokojný" masový protest musí být směřovány způsobem, který vědomě dosahuje svých cílů. Taková akce musí být provedena organizovaným způsobem, nemá-li dopadnout zpět na její iniciátory.

Kam teď?

Reformisté a liberálové v antikapitalistickém hnutí budou mít silné sklony hledat záminku, že "rozvaha je lepší částí odvahy". Jistěže se můžeme spíše spolehnout na jejich rozvahu než odvahu. Potřebujeme urgovat plány na velkou mobilizaci do Itálie na summit G7. Měli bychom se snažit všemožným způsobem vzpírat se Blairově-Schröderově-Berlusconiho blokádě.

To bude vyžadovat vychytralost i odvahu. Co nejvíce lidí se musí dostat přes hranice, ale jinak KDEKOLI NÁS ZASTAVÍ JE JANOV. A tam musíme demonstrovat, snažit se projít, diskutovat mezi sebou a agitovat mezi místními pracujícími a mladými lidmi.

Ti z nás, kdo nemají volno nebo peníze na cestu mohou ZMĚNIT SVÁ MĚSTA V JANOV během summitu. Soudruzi v Itálii by mohli demonstrovat v každém velkém městě, získat bojovné pracující v jejich zemi, aby masovou stávkovou akcí poslali varování Berlusconiho a jeho fašisty prosáklou vládu, aby se raději ani prstem nedotkla jejich sociálních práv.

Ukažme, že když poruší naše práva na jednom místě pouhou silou policejního nasazení a výzbroje vytrysknou nové síly na desítkách, stovkách dalších míst. Nebude to ani prázdné gesto ani "politika protestu". Posílí to hnutí dělnické třídy, utlačovaných a vykořisťovaných po celém světě v jeho boji proti globálnímu kapitalismu, proti propouštění a privatizaci, proti nadnárodním korporacím a jim oddaným státům.

Arogantní vládci korporativní Evropy nám hodili rukavici. Vyhlásili svatou válku našemu hnutí. Zvedneme tuto rukavici bez bázně a váhání.

Pánové Blair, Schröder, Chirac a Berlusconi strháváte demokratickou masku svého evropského projektu. Dobře. Pomůže nám to odhalit vás tím, čím jste - nejprve mladým dělníkům a intelektuálům kontinentu, kteří "srdce a mysli" říkáte, že chcete získat pro svůj "Evropský projekt". Pak milionům pracujících, kteří vás zvolili do vlády, neboť si mysleli, že tak mohou zachránit svá pracovní místa a sociální výdobytky.

Bez uchylování se k drobnému nacionalismu obrátíme srdce a mysli milionů proti vám a vašemu systému. A tyto miliony se zorganizují a budou konat proti vám. Musíme zorganizovat mezinárodní hnutí dost silné, aby vedlo politický a ekonomický třídní boj, který vás smete i s vašimi "třetími cestami" a "novými středy" na smetiště dějin.