NATO a rozšiřování Evropské unie

Kdo potřebuje NATO?

Evropa musí převzít řízení vlastního osudu

Tento redakční komentář vyšel v deníku Guardian v sobotu 16. června 2001.

Rozšiřování Evropské unie a rozšiřování organizace NATO v Evropě nejsou nutně projekty, které se navzájem doplňují. Ve svém projevu, který pronesl George Bush v pátek ve Varšavě, hovořil tak, jako by šly oba projekty ruku v ruce. Není tomu tak. Evropská unie je rovnoprávnou asociací nezávislých států, které se rozhodly sloučit svou suverenitu a své zdroje, aby dosáhly prosperity a bezpečnosti.

NATO je daleko omezenější organizací: je to vojenská aliance, jíž dominují Spojené státy, je politicky zakotvena navzdory své bruselské adrese ve Washingtonu a stalo se první obrannou linií v nyní už zmizelém globálním boji supervelmocí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.

Rozšíření Evropské unie o 12 nebo více dalších zemí ve střední a východní Evropě a ve středozemí je pro jednadvacáté století imperativem absolutní velikosti. Umožňuje to mírové sjednocení Evropy, které se dosud v historii nikdy nepodařilo. Je příslibem definitivního ukončení strukturních rozdílů a násilného nacionálního nepřátelství, které nedávno evropský kontinent dvakrát skoro zničilo.

Rozšiřování NATO je naproti tomu existenční výzvou pro alianci, jejíž kořeny spočívají ve dvacátém století. Je to mocenský blok, pro jehož pokračující existenci jsou vážné pochybnosti. Zájmy NATO vůbec nejsou totožné se zájmy Evropské unie a dostávají se stále více se zájmy EU do rozporu.

Rozvoj evropské bezpečnostní a vojenské totožnosti, společné zahraniční politiky EU a vojenské paže EU (plánované armády rychlého nasazení, tzv. "Euroarmády") představuje základní, potenciálně osudnou výzvu organizaci NATO a prostřednictvím NATO, vlivu Spojených států v Evropě.

Měli bychom se zbavit v této věci veškerého předstírání: ti činitelé v britské či francouzské vládě, kteří argumentují jinak, buď předstírají, anebo jim není jasné, co se vlastně děje.

Ale tento vývoj by neměl být sledován se znepokojením, dokonce ani ne generály, kteří denně bombardují konzervativní tisk plamennými varováními, že se blíží konec světa. Tento vývoj by měl být viděn jako vítaný a pravděpodobně nevyhnutelný důsledek širšího projektu expanze Evropské unie, její integrace a jejího sjednocení.

Rozšiřování NATO, které prosazuje prezident Bush, je v tomto kontextu irelevantní i rozporné. Odráží přesně ono staré myšlení z doby studené války, jehož prezident Bush zároveň lituje. Patří k jeho ostatním "reliktům minulosti".

Neomezené, Spojenými státy řízené rozšiřování NATO ohrožuje i Evropskou unii. Zejména pokud jde o pobaltské země a Ukrajinu hrozí rozšiřování NATO, že rozzuří a Evropě odcizí Rusko, což je evropská i asijská mocnost. Spolu se spornými americkými plány a plány NATO na zavedení raketové obrany by tak mohly být ochromeny evropské pokusy stavět mosty a ovlivnit Vladimíra Putina ve věcech důležitého regionálního zájmu, jako je Čečensko a organizovaný zločin.

Pokračující důraz na NATO povede ke zmatku v západním úsilí formulovat společnou a efektivní reakci na náhlé krize, jako v Kosovu a nyní v Makedonii. Kdo by se měl touto otázkou zabývat? NATO, EU, Spojené národy nebo KBSE?

A tím, že NATO poskytuje Evropě vojenský a bezpečnostní deštník, umožňuje evropským politikům šetřit v rozpočtech na obranu, odkládat investice do technologie dvojího použití a celkově jim to dovoluje, aby se nemuseli postavit na vlastní nohy. V tomto ohledu si Spojené státy právem stěžují, že Evropa chce obranu, ale nechce za ni platit.

Avšak všechny tyto argumenty jsou podružné, jestliže Evropská unie dopustí, aby se zpomalilo anebo dokonce zastavilo rozšiřování EU. Účastníci summitu v Goteborgu přísahají, že k tomu nedojde. Ale není přijatelné prostě jen obvinit Dublin z fiaska ohledně referenda, týkajícího se smlouvy z Nice. Příliš mnoho důležitých zemí proces rozšiřování EU záměrně zpomaluje, příliš mnoho zemí požaduje pro sebe zvláštní výhody a příliš mnoho občanů v členských i kandidátských zemích, jak říká právem irský premiér Bertie Ahern, pochybuje, zda to EU s rozšiřováním vůbec myslí vážně.

Je ostudné, že uplynulo více než deset let od ukončení studené války a Evropská unie dosud nepřijala ani jednu zemi z bývalého Varšavského paktu. NATO přijalo tři. Pokud je cílem sjednocení Evropy, Evropany a pro Evropany, Evropská unie musí jednat efektivněji a rychleji.