NATO a rozšiřování Evropské unie
Kdo potřebuje NATO?
Evropa musí převzít řízení vlastního osudu
Tento redakční komentář vyšel v deníku Guardian v sobotu 16. června 2001.
Rozšiřování Evropské unie a rozšiřování organizace NATO v Evropě nejsou nutně projekty, které se navzájem doplňují. Ve svém projevu, který pronesl George Bush v pátek ve Varšavě, hovořil tak, jako by šly oba projekty ruku v ruce. Není tomu tak. Evropská unie je rovnoprávnou asociací nezávislých států, které se rozhodly sloučit svou suverenitu a své zdroje, aby dosáhly prosperity a bezpečnosti.
NATO je daleko omezenější organizací: je to vojenská aliance, jíž dominují Spojené státy, je politicky zakotvena navzdory své bruselské adrese ve Washingtonu a stalo se první obrannou linií v nyní už zmizelém globálním boji supervelmocí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.
Rozšíření Evropské unie o 12 nebo více dalších zemí ve střední a východní Evropě a ve středozemí je pro jednadvacáté století imperativem absolutní velikosti. Umožňuje to mírové sjednocení Evropy, které se dosud v historii nikdy nepodařilo. Je příslibem definitivního ukončení strukturních rozdílů a násilného nacionálního nepřátelství, které nedávno evropský kontinent dvakrát skoro zničilo.
Rozšiřování NATO je naproti tomu existenční výzvou pro alianci, jejíž kořeny spočívají ve dvacátém století. Je to mocenský blok, pro jehož pokračující existenci jsou vážné pochybnosti. Zájmy NATO vůbec nejsou totožné se zájmy Evropské unie a dostávají se stále více se zájmy EU do rozporu.
Rozvoj evropské bezpečnostní a vojenské totožnosti, společné zahraniční politiky EU a vojenské paže EU (plánované armády rychlého nasazení, tzv. "Euroarmády") představuje základní, potenciálně osudnou výzvu organizaci NATO a prostřednictvím NATO, vlivu Spojených států v Evropě.
Měli bychom se zbavit v této věci veškerého předstírání: ti činitelé v britské či francouzské vládě, kteří argumentují jinak, buď předstírají, anebo jim není jasné, co se vlastně děje.
Ale tento vývoj by neměl být sledován se znepokojením, dokonce ani ne generály, kteří denně bombardují konzervativní tisk plamennými varováními, že se blíží konec světa. Tento vývoj by měl být viděn jako vítaný a pravděpodobně nevyhnutelný důsledek širšího projektu expanze Evropské unie, její integrace a jejího sjednocení.
Rozšiřování NATO, které prosazuje prezident Bush, je v tomto kontextu irelevantní i rozporné. Odráží přesně ono staré myšlení z doby studené války, jehož prezident Bush zároveň lituje. Patří k jeho ostatním "reliktům minulosti".
Neomezené, Spojenými státy řízené rozšiřování NATO ohrožuje i Evropskou unii. Zejména pokud jde o pobaltské země a Ukrajinu hrozí rozšiřování NATO, že rozzuří a Evropě odcizí Rusko, což je evropská i asijská mocnost. Spolu se spornými americkými plány a plány NATO na zavedení raketové obrany by tak mohly být ochromeny evropské pokusy stavět mosty a ovlivnit Vladimíra Putina ve věcech důležitého regionálního zájmu, jako je Čečensko a organizovaný zločin.
Pokračující důraz na NATO povede ke zmatku v západním úsilí formulovat společnou a efektivní reakci na náhlé krize, jako v Kosovu a nyní v Makedonii. Kdo by se měl touto otázkou zabývat? NATO, EU, Spojené národy nebo KBSE?
A tím, že NATO poskytuje Evropě vojenský a bezpečnostní deštník, umožňuje evropským politikům šetřit v rozpočtech na obranu, odkládat investice do technologie dvojího použití a celkově jim to dovoluje, aby se nemuseli postavit na vlastní nohy. V tomto ohledu si Spojené státy právem stěžují, že Evropa chce obranu, ale nechce za ni platit.
Avšak všechny tyto argumenty jsou podružné, jestliže Evropská unie dopustí, aby se zpomalilo anebo dokonce zastavilo rozšiřování EU. Účastníci summitu v Goteborgu přísahají, že k tomu nedojde. Ale není přijatelné prostě jen obvinit Dublin z fiaska ohledně referenda, týkajícího se smlouvy z Nice. Příliš mnoho důležitých zemí proces rozšiřování EU záměrně zpomaluje, příliš mnoho zemí požaduje pro sebe zvláštní výhody a příliš mnoho občanů v členských i kandidátských zemích, jak říká právem irský premiér Bertie Ahern, pochybuje, zda to EU s rozšiřováním vůbec myslí vážně.
Je ostudné, že uplynulo více než deset let od ukončení studené války a Evropská unie dosud nepřijala ani jednu zemi z bývalého Varšavského paktu. NATO přijalo tři. Pokud je cílem sjednocení Evropy, Evropany a pro Evropany, Evropská unie musí jednat efektivněji a rychleji.
Irsko a rozšiřování Evropské unie
Irská poslankyně za stranu Zelených: "Irové nechtějí bránit Středoevropanům ve vstupu do EU, naopak!"
K rozšiřování Evropské unie a k summitu EU v Goteborgu vysílal pořad rozhlasové stanice BBC Radio Four v pátek ve 13 hodin přímým přenosem z Goteborgu tento blok rozhovorů. Patricia McKenna, irská poslankyně Evropského parlamentu za stranu Zelených, v něm argumentovala, že "Ne" irského referenda v žádném případě neznamená, že by Irové chtěli bránit Středoevropanům ve vstupu do EU.
Moderátor Nick Clarke: Rozšiřování EU na východ se setkalo s podstatnou překážkou, když Irsko hlasovalo minulý čtvrtek proti ratifikaci smlouvy z Nice. Tato smlouva, podepsaná loni v listopadu, měla vést k reformě institucí EU, aby mohla Evropská unie zvládnout obrovský počet nových členských států. Zastavilo tedy irské referendum celý proces? Jedním z hlavních aktivistů, usilujících o záporný hlas v referendu, byla irská poslankyně Evropského parlamentu za stranu Zelených, Patricia McKenna. Řekla nám, že Irové v referendu nehlasovali proti rozšiřování EU.
Patricia McKenna: Rozšiřování EU může pokračovat, ale měla by bát zastavena ratifikace smlouvy z Nice. Irská vláda v podstatě ignorovala přání irského lidu. V Bruselu se za výsledek referenda omluvila a řekla vedoucím představitelům EU, aby pokračovali beze změny, že irská vláda nakonec přesvědčí irské voliče, aby hlasovali tak, jak si přeje Brusel.
Nick Clarke: Dost dobře nerozumím, jak může pokračovat rozšiřování EU, když to bylo hlavním ustanovením smlouvy z Nice, a jestliže ta nebude ratifikována, to přece zastavuje celý proces?
Patricia McKenna: Absolutně ne. Protože, zaprvé, nemusíme měnit ústavu EU, nepotřebujeme referendum ohledně rozšiřování Evropské unie. Irsko nikdy předtím nepořádalo referendum, když do EU vstupovaly další země. Nepotřebujeme ústavní dodatky k tomu, aby mohly do EU vstoupit další země. Smlouva z Nice uzavírá dveře před oněmi pěti zeměmi, které by se mohly účastnit rozhodování v EU. Smlouva z Nice jim nařizuje: Vy budete čekat venku do té doby, než my změníme předpisy, aby to vyhovovalo nám. Smlouva z Nice podstatným způsobem mění dosavadní pravidla. Poskytne východoevropským zemím úplně odlišnou situaci od té, jaká byla, když jsme do EU vstupovali my. A to je nesmírně nespravedlivé.
Nick Clarke: Ale nebylo jedním důvodem, proč Irové hlasovali proti ratifikaci smlouvy z Nice, protože nechtějí rozšiřování EU? Protože si myslí, že by to poškodilo hospodářské zájmy Irské republiky?
Patricia McKenna: To je naprosté a úmyslné zkreslení situace. Lidi v Irsku nehlasovali "Ne" proto, že by chtěli odmítnout rozšiřování EU. Lidi referendem odmítli další zasahování Bruselu do rozhodovacích procesů v Irsku. Lidi v Irsku hlasovali proti militarizaci EU. Lidi hlasovali proti principu, že se něco uvařilo za zavřenými dveřmi, kde si to domluvilo pár vybraných politiků a byrokratů a pak to předložilo lidem jako hotovou věc.
Nick Clarke: Účast v irském referendu byla velmi nízká. Znamená to, že irská veřejnost zastává všeobecně cynický postoj vůči tomu, jak se chovají vedoucí představitelé EU, kteří ztratili kontakt s občany?
Patricia McKenna: Opakujeme už mnoho let, že jsou vedoucí představitelé Evropské unie naprosto mimo kontakt s jejími občany. Berou veřejnost zcela automaticky. Irsko bylo vlastně jedinou zemí, které se občanů dotázalo na jejich názor, a mnoho evropských představitelů přiznává, že by je ani nenapadlo předložit tuto smlouvu veřejnosti svých zemí, protože vědí, že by ji odmítli. Jakou to demokracii tady tedy budujeme, když vlády pokračují s projektem, o němž vědí, že by byl v referendu odmítnut. Tento přístup se musí změnit.
"Smlouva z Nice musí být přijata"
Nick Clarke. To byla Patricia McKenna. Jak uvedla, v Irsku existovalo mnoho různých koalicí protestu, ale je důsledkem onoho irského "Ne", že to zabraňuje rozšiřování EU, i když to konkrétně proces rozšiřování nezastavilo. Znamená to, že rozšířená Evropská unie, bez reformy, jak ji nastiňuje smlouva z Nice, by se stala nezvladatelnou? Je tady se mnou v Goteborgu ve studiu náš korespondent pro evropské záležitosti Angus Roxburgh. Angusi, je to irské "Ne" jen drobnou technickou záležitostí, jak tady tvrdí někteří vedoucí představitelé EU, nebo je to daleko vážnější?
Angus Roxburgh: Mohlo by to být vážnější. Je pravda, že podle existujících zákonů by mohlo do EU nyní vstoupit pět nových členských zemí. Smlouva z Nice však reformuje instituce Evropské unie, mění hlasovací procedury, aby teoreticky mohlo vstoupit dalších dvanáct nebo patnáct členů do EU a aby se systém nezadřel. Všichni existující členové i uchazečské země přijímají, že tato smlouva z Nice musí být ratifikována, než vstoupí noví členové, jinak by si dosavadní mechanismy nedokázaly poradit s novými členy.
Nick Clark: Takže protože to Irsko odmítlo, to zdržuje celý proces a něco se s tím bude muset dělat.
Angus Roxburgh: Přesně. Mezitím budou pokračovat jednání s uchazeči a smlouva z Nice musí být ratifikována do konce příštího roku, takže existuje ještě čas na to, aby Irové změnili svůj názor tak, jak to od nich chtějí politikové.
V Irsku se musí o EU vážně debatovat
Nick Clarke: Celá záležitost silně ztrapnila irskou vládu. Irská republika měla obrovský prospěch, hospodářsky i politicky, od Evropské unie, a tento "netypický" výsledek, jak to politikové interpretují, by mohl znamenat, že to zdrží celý velký projekt, kterým se nyní zabývá celá EU. Irský premiér Bertie O´Hearn byl obviněn, že se neúčastnil kampaně pro referendum dostatečně energicky. Ale Irové promluvili, takže co teď irský premiér bude dělat? Zeptal jsem se irského ministra zahraničních věcí Briana Cowena:
Brian Cowen: Všech 15 členských zemí zastává názor, že smlouva z Nice je jedinou možnou cestou, jak rozšířit Evropskou unii. Tento názor byl bohužel zpochybněn irským referendem. Argumentuje se, že by šlo rozšířit Evropskou unii bez smlouvy z Nice. Toto tvrzení, které vzniklo během kampaně v rámci irského referenda navzdory mému úsilí ho zpochybnit, se nijak nezakládá na skutečnosti. Jsem přesvědčen, že občané Irska nyní budou potřebovat určité období na rozmyšlenou, aby si uvědomili celou právní a politickou realitu věci.
Nick Clarke: Vyskytla se kritika irské vlády, že nevystupovala před referendem dost energicky a nevysvětlila všechny argumenty. Co budete dělat teď? Uspořádáte druhé referendum? Vysvětlíte jim to jasněji? Pokusíte se překonat pochybnosti? Řeknete lidem, jako v Dánsku, "hlasovali jste špatně, musíte hlasovat znova"?
Brian Cowen: Nemáme žádné okamžité řešení. Vytvoříme nyní Forum o Evropě, aby vznikla klidná, racionální, podrobná diskuse o všech těchto otázkách, které se týkají nejen smlouvy z Nice, ale také všech ostatních otázek, které si lidé přejí vznést. Abychom mohli před koncem roku 2002 předložit občanům další návrh, na jehož základě by lidé znovu rozhodovali. Nechceme nikomu nic předpisovat. Potřebujeme toto období přemýšlení. Kdybychom udělali cokoliv jiného, by vyvolalo u irského veřejného mínění oprávněný dojem, že ignorujeme jejich názory.
Rozšíření EU bude pro Británii obrovským hospodářským přínosem
Nick Clarke: Zeptal jsem se nového britského ministra pro evropské záležitosti, Petera Haina, jaký názor zastává britská vláda ohledně rozšiřování EU.
Peter Hain: Chceme, aby se s rozšiřováním EU pokračovalo. Je to naprosto životně důležité. Je to v zájmu britských pracovních příležitostí. Budeme moci vytvořit 300 000 nových pracovních příležitostí, bude-li EU rozšířena. Dodáme 1,75 miliardy liber do britské ekonomiky. Ale nemůže se to udělat tak, že bychom hrubě ignorovali zájmy občanů Irska. Musíme přesně zjistit, proč Irsko odmítlo smlouvu z Nice. V rozšíření EU jsou obrovské výhody. Všechny tyto země budou včleněny do demokratické, prosperující Evropy. To bude nesmírně důležité pro stabilitu.
Na Nově a Primě by zpravodajství měl vysílat v zájmu plurality jiný, seriózní broadcaster - jak je tomu nyní v Británii?
Boj o kontrakt na televizní zpravodajství
Ve Velké Británii v zájmu plurality vysílá na komerčních televizních okruzích ITV a Channel Four zpravodajství úplně jiný broadcaster, komerční zpravodajské studio Indepedent Television News. V době vysílání zpravodajských relací na těchto komerčních televizních stanicích se televizní signál prostě přepne a vysílá se ze studií ITN. Už dlouho - v českém kontextu ovšem naprosto bezvýsledně - v některém ohledu jsou čeští mediální regulátoři tupí jak berani - navrhujeme v zájmu plurality totéž pro české komerční televizní stanice: bylo by velmi prospěšné, kdyby v televizi Nova vysílala zpravodajství jiná, seriózní, instituce, třeba agentura Reuter. Psali jsme o tom poprvé v Britských listech před více než čtyřmi lety dne 20. ledna 1997 v článku "Právo vysílat zpravodajství na Nově by měl dostat jiný, seriózní broadcaster", viz zde.
V sobotu večer vyšlo najevo, že se mediální skupina, jejíž součástí je i BSKyB magnáta Ruperta Murdocha, rozhodla nabídnout britským komerčním televizím zpravodajské pořady za daleko nižší cenu, než za jakou je poskytuje ITN, napsal v neděli týdeník Observer.
To vyvolává obavy, že ITN, kerá vyrábí zpravodajské pořady pro ITV už více než čtyřicet let, od doby vzniku této komerční televizní stanice, přijde o svůj největší dosavadní příjem.
Levnější konkurenční nabídka a chabý stav britského kapitálového trhu přesvědčily akcionáře firmy ITN, televizní společnost Carlton, deník Daily Mail, televizní společnost Granada, firmu United News and Media a tiskovou kancelář Reuters, aby zrušila letošní plánovaný vstup firmy ITN na kapitálový trh.
Nynější pětiletý kontrakt, který má společnost ITN na dodávku zpravodajství pro komerční stanici ITV, má hodnotu 45 milionů liber (cca 2,5 miliardy korun). Činitelé společnosti ITN konstatovali soukromě, že má-li firma ITN na kontraktu vydělávat, nemůže jít pod 37 milionů liber.
Avšak týdeník Observer zjistil, že konsortium, v jehož čele stojí Chrysalis a jehož členy jsou kromě BSkyB američtí giganti CBS a Bloomberg, dále Ulster TV, nabídnou ITV kontrakt za daleko menší množství peněz.
V minulosti se pokoušel Rupert Murdoch a jeho BSkyB nabídnout konkurenční levnější zpravodajství namísto ITN také televizím Channel Four a Channel Five, což vyvolalo obvinění, že Murdoch jedná proti duchu konkurence (nabízí dumpingové ceny). Ale tentokrát je hrozba vážnější, neboť se BSkyB stala členem konsortia, které má obrovské zkušenosti s přípravou zpravodajství.
Avšak je možné, že komerční televize ITV si nezvolí nejlevnější nabídku. Komerční televize ITV si totiž chce uchovat svůj statut veřejné služby, což znamená, že má za to od vlády přístup k levnému vysílacímu televiznímu spektru. Má-li si televize ITV tento statut uchovat, musí uspokojit britskou vládu, že nabízí veřejnosti vysoce kvalitní vysílání, a proto se zřejmě bude chtít vyhnout obvinění, že se snaží na poskytování zpravodajských pořadů šetřit.
Bitva o levné léky přechází do Světové zdravotnické organizace
Spojené státy a Evropa se octnou tento týden pod bezprecedentním tlakem od rozvojových zemí, aby uvolnily obchodní předpisy, které dosud zabraňovaly nejchudším zemím kupovat si levná léčiva, napsal v sobotu deník Guardian.
Mezinárodní rozhořčení nad žalobou, jíž se před časem pokusilo 39 farmaceutických společností zabránit Jihoafrické republice dovážet léky ze zahraničí, pokud byly levnější, přimělo Světovou zdravotnickou organizaci, aby uspořádala tuto středu jednodenní konferenci, která bude znovu zkoumat kontroverzní otázku patentů na léky.
Západní farmaceutické společnosti jsou obviňovány, že zlepšují zdraví lidí na Západě dlouhá desetiletí a k rozvojovému světu se obrátily zády.
Soudní vítězstvím Jihoafrické republiky před sedmi týdny v této věci vznikla naděje pro miliony lidí, infikovaných virem HIV, kteří dosud mohli očekávat pouze smrt. Ceny léků jsou opakovaně snižovány farmaceutickými společnostmi, které čelí nátlaku veřejnosti, a také v důsledku tlaku firem, které vyrábějí levné neznačkové napodobeniny západních léčiv a energických činů vlád: minulý týden například Keňa schválila zákony, umožňující výrobu či nákup levných léků.
Konference Světové zdravotnické organizace se bude zabývat jádrem tohoto problému - zákonem na ochranu obchodu, který zajišťuje pro farmaceutické společnosti vysoké zisky. Dohoda o autorských právech týkajících se prodeje léků totiž dosud vyžaduje, aby i nejchudší země světa respektovaly u nových léků patent západních farmaceutických společností po dobu 20 let.
Teoreticky mají chudé země právo v případech nouze na výjimku: smějí v případech, jako je epidemie choroby AIDS, vyrábět levné kopie patentovaných drahých léků.
Jenže v minulosti chudé země v této věci zastrašovali právníci farmaceutických společností, kteří je varovali, aby levné kopie léků nevyráběly, a také Spojené státy, které hrozily obchodními sankcemi.
Nyní se aktivisté domnívají, že existuje skutečná šance změnit patentové předpisy. Doufají, že bude dohodnuto - jako v nynějším sporu mezi Brazilií a Spojenými státy - Spojené státy si oficiálně stěžují na Brazilii u Světové zdravotnické organizace, že plánuje dovoz levných léků - že zájem veřejného zdraví zvítězí.
Velkou otázkou je postoj Bushovy vlády. Spojené státy stále využívají nechvalně známého Seznamu č. 301, na němž jsou země, proti nimž hodlají Spojené státy zavést obchodní sankce, pokud začnou porušovat mezinárodní patenty. Brazilie je na tomto seznamu.
Farmaceutický průmysl byl v poslední době donucen změnit svůj postoj. Od nedávného soudního případu v Jihoafrické republice radikálně poklesly ceny antiretrovirálních léků pro HIV/AIDS. Kopie kombinace tří léků, které stojí na Západě přibližně 10 000 liber (cca 550 000 Kč) ročně pro jediného pacienta vyrábí nyní indická farmaceutická společnost Cipla za 250 liber ročně.
Minulý týden nabídla firma GlaxoSmithKline rozsáhlý balík slev pro léky, které nejchudší země potřebují nejnaléhavěji.
Cena léků proti chorobě AIDS v Africe sice poklesla od soudního případu v Jihoafrické republice před sedmi týdny o 80 procent, ale nejlevnější koktejl těchto léků stále stojí v Keni asi 650 liber ročně, ve srovnání s nabídkou firmy Cipla, která stojí 250 liber ročně. V Keni však více než padesát procent obyvatelstva vydělává méně než jeden dolar denně a tak léky proti chorobě AIDS tam v současnosti používá jen asi 1000 Keňanů. Stejný počet lidí v Keni na chorobu AIDS stále umírá každý den.
Jak české ministerstvo zdravotnictví zanedbává problém Alzheimerovy choroby
Velmi mne potěšil Váš zájem o problematiku, se kterou se v současné době potýkáme. Celý aspekt má bohužel už i silnou emoční úroveň, jak vyplynulo také z posledního setkání rodinných pečovatelů, které se náhodou uskutečnilo právě včera, i z informací, se kterými se dostavili členové ČALS, kteří se včera zúčastnili diskuse s panem ministrem v poslanecké kanceláři paní poslankyně Navarové. Je to pocit ne- práva, svévole a bezmoci. Členové ČALS se rozhodli, že budou iniciovat petici za zlepšení této vskutku neutěšené situace (zdaleka přitom nejde jen o léky, ty jsou skutečně jenom "vrcholem ledovce", i když se na nich nejlépe ilustruje arogance mocných).
Nehašteřte se, prosím, které z Vašich médií má Alzheimera nebo demenci. Vždyť zatím ještě bezpečně rozlišujete týdny a měsíce (viz poslední vyjádření pana ministra a jeho tiskového mluvčího).
Posílám Vám s díkem za to, že nejste lhostejní, několik posledních materiálů. Omlouvám se, pokud je již někteří máte.
Tyto i ostatní snad brzy zveřejníme na naší stránce www.gerontocentrum.cz. Další informace o současném stavu vědy, kterým pan ministr tak bezelstně operuje, i když (pro jeho vědeckou hodnost) naivně zkoumá sám jednotlivé studie a nespoléhá se na profesionální zpracování a metaanalýzy. Najdete na www.aan.com a www.nice.com.
Srdečně Vás zdravím, děkuji a přeji Vám krásný víkend
Iva Holmerová
Česká alzheimerovská společnost
(Texty, která nám Iva Holmerová poskytla, budeme publikovat postupně.)
Syndrom demence a jeho příčiny - ekonomické aspekty
Demence je souborem příznaků, jedná se zejména o poruchy paměti, myšlení, soustředění, potažmo i chování. Je výsledným stavem mnoha onemocnění, z nichž zdaleka nejčastější jsou Alzheimerova choroba a cévní onemocnění mozku. Zdaleka nejobávanější a nejmedializovanější příčinou, byť zatím u člověka naprosto vzácnou, je BSE-nemoc šílených krav. Výsledek těchto procesů je ale stejný: demence- selhání mozku jako orgánu. Demence je vždy důsledkem choroby a žádná demence nepřichází sama o sobě. Stařecká demence neexistuje, to je nutné zdůraznit.
Kdy je třeba se těchto chorob obávat: BSE kdykoli po dlouhé inkubační době. Alzheimerovy choroby zejména mezi 40-60 lety, i když její častost s věkem narůstá. Cévního onemocnění mozku ve vyšším věku, zejména u velmi starých pacientů (Krajčík Š et al.) a u pacientů s jiným kardiovaskulárním onemocněním či jeho rizikem.
I když není demence součástní normálního stárnutí, je častější u starších lidí. Častost výskytu v populaci se každých 5 let zdvojnásobuje.
Jaká jsou východiska zdravotní politiky vzhledem k problematice demencí:
1. Náklady vynaložené na péči narůstají s progresí onemocnění (zhoršení kognitivních funkcí měřitelné například testem MMSE)
2. Včasnou diagnózou a managementem onemocnění v době, kdy ještě nedošlo k rozvoji demence, je možné oddálit Alzheimerovu chorobu.
3. Preventivními opatřeními (proti kardiovaskulárním chorobám) a managementem rizikových faktorů lze oddálit (redukovat) demence cévního typu
4. BSE není léčitelná, význam má primární prevence (odstranění infikovaných výrobků).
5. Vzhledem k časové závislosti (lineární nárůst prevalence) vede oddálení vzniku demence let k poklesu výskytu tohoto syndromu v populaci. To nese obdobný pokles společenských nákladů.
6. Nejrozsáhlejšího šetření o nákladech na péči, které je v Evropě k dispozici bylo provedeno v SRD (Hallauer et al). To potvrzuje znalosti předchozí
Celkové náklady na pacienta a rok: 43 tis EURO
- Z toho zdravotní péče kromě ošetřovatelské představuje 1 100 EURO (z toho: 5% za hospitalizace, 50% za lékařskou péči a 45% za léky)
- Náklady na ošetřovatelskou péči 13 tis EURO
- Hodnota péče poskytované rodinami 28 900 EURO
-
7. Jedná se o závažný problém, k jehož řešení je třeba přistupovat na základě vědeckých podkladů (tzv. evidence based medicine, evidence based health care - medicína a zdravotní péče založené na důkazech). V současnosti se již nejsou pro tato rozhodování relevantní jednotlivé studie, ale sumarizace jejich výsledků reviews, meta-analýzy nejlépe provedené pod dohledem renomovaných vědeckých společností
Zásady služeb z ekonomického pohledu:
1. Demence je třeba diagnostikovat včas, v době kdy je postižený ještě práceschopný a/nebo soběstačný
2. V léčbě a managementu příznaků je třeba řídit se vědeckými podklady (medicína a zdravotní péče založená na důkazech). Cíl: co nejvíce oddálit rozvoj onemocnění, v pokročilejších stádiích co nejvíce oddálit rozvoj nesoběstačnosti.
3. Upřednostňovat péči v rodině, podporovat pečující rodiny a redukovat tak potřebu institucionalizace. (Systém služeb a podpory těchto rodin).Redukovat sekundární nemocnost přinášející další náklady (stres pečovatelů) systémem efektivních opatření.
4. Zajistit efektivní systém zdravotně sociálních služeb pro situace, kdy není péče v rodině možná.
Jaká je situace u nás
Východiska
V předchozím textu uvedená východiska MZ ČR zpochybňuje či bagatelizuje.
Jako východisko zdravotní politiky pro tuto vládu (neboť jiné nebylo dáno) lze chápat volební program ČSSD, který je ovšem v právě v této oblasti zásadním způsobem porušován.
Pozornost o opatření MZ ČR se zabývají z této oblasti pouze BSE - nemocí šílených krav.
Důležitost medicíny založené na důkazech sice vrcholní zástupci MZ ČR uznávají, ale konkrétní stanoviska představitelů MZ ČR těmto vědeckým podkladům přímo odporují.
Jediným ekonomickým argumentem Ministerstva zdravotnictví, který v padl v otázce Alzheimerovy choroby, je informace o nedostatku peněz na inhibitory acetylcholinesterázy. Uváděný počet uvažovaných léčených byl přitom nadhodnocen, a to dokonce 15 krát (patnáctkrát) oproti informacím založeným na důkazech - viz National Institute on Clinical Excellence (NICE).
Strategické záměry pro tuto oblast neexistují, proto se zaměříme na popis situace
1. Problém demencí je i ze strany lékařů často bagatelizován. Ne všichni vědí, že demence je vždy důsledkem choroby. Mnoho profesionálů ještě dokonce považuje "senilní demenci" za normu či existující skutečnost. Diagnóza v raných fázích je spíše raritní. Zbytečně mnoho pacientů přechází zbytečně rychle do fáze rozvinuté demence.
2. Management demencí neodpovídá vědeckým poznatkům jednak v praxi, ale ani v politických prohlášeních ministerstva. Inhibitory acetylcholinesterázy nejsou hrazeny ani částečně z veřejných prostředků (tyto léky by dle NICE potřebovalo 6% z celkového počtu nemocných Alzheimerovou chorobou).
3. Podpora pečujících rodin
- rodina poskytuje péči bez jakékoli podpory (pouze sporadické iniciativy pro pomoc pečujícím atd.)
- rodina hradí léky
- v důsledku všeobecného vyčerpání sil i prostředků volí většina rodin předčasně institucionální řešení (buď v zařízení zdravotnickém či sociálním)
Pokud je pacient ve zdravotnickém zařízení, a to i dlouhodobě
- veškeré náklady související s pobytem jsou hrazeny ze zdravotního pojištění, a to i po několik let
Pokud je pacient v sociálním zařízení
- jde o porušení vyhlášky, protože se jedná o kontraindikaci pobytu
- zdravotní péče, zejména ošetřovatelská, je tímto zařízením poskytována protiprávně, neboť se nejedná o zdravotnické zařízení
4. Služby pro tyto pacienty až na výjimky vzniklé z lokálních iniciativ chybějí. V mnoha oblastech je jedinou možností mnohdy předčasná hospitalizace v psychiatrické léčebně. Cena za lůžko a den je 600- 750 Kč za den (více za ležícího pacienta), vše je placeno ze zdravotního pojištění.
Jaké jsou ekonomické rezervy stávajícího systému u nás
Využít kapacity pečujících rodin a umožnit jim tuto péči. Redukovat náklady na sekundární nemocnost v důsledku stresu rodinných pečujících.
Oddálením progrese demence zachovat práceschopnost, šetřit dávky za nemoc a invaliditu nebo zachovat soběstačnost a šetřit za zdravotní a sociální péči.
Využít prostředky pacienta zejména pro dlouhodobé pobyty (financování zdravotně sociální péče z prostředků zdravotního pojištění, sociálního rozpočtu i prostředků pacienta)
Aby tento seriál splnil svůj účel, což je, jak doufám, dodat čtenářům více
nezaujatých informací o GNU a Linuxu, je nutno některé věci upřesnit.
Samozřejmě, že Říše Zla (nebudu nikoho jmenovat, ale její české pobočce několik
let šéfoval bývalý důstojník StB) se snaží o Linuxu šířit zavádějící zprávy a tak
zabránit ztrátám tržního podílu svých produktů. Tomu ale nelze čelit tak, že
budeme lakovat čtenáře nepřesnými informacemi ve prospěch naší věci. Taková
výpověď by totiž mohla ztratit důvěryhodnost.
Konkrétně se jedná o informaci vyskytující se kdesi uprostřed článku, že Linux má
bezpečnější strukturu uživatelských oprávnění než Windows. Ve srovnání s produkty
Microsoftu to ale není úplně přesné.
Uvedené tvrzení platí beze zbytku když je řeč o Windows 95, 98 apod., jejichž
správa přístupových práv nezajišťuje vůbec žádnou ochranu systému a navíc ji
uživatel může "vypnout" (přesněji řečeno nepoužít). "Výhody" jsou známé: do systému
se dostane jakýkoliv virus, uživatelé Windows připojení k internetu přes síť
kabelové TV vystavují nevědomky své disky obsahující soukromá data každému, kdo je
připojen ve stejné oblasti, apod.
Naproti tomu Windows NT (a nejspíš i Windows 2000) používají k řízení přístupu tzv.
Access Control List (ACL), pomocí nichž lze přidělovat individuální a skupinová
práva různým uživatelům a skupinám. Klasický Unix, stejně jako standardní jádra
Linuxu rozlišují pouze "vlastníka", "skupinu" (která má privilegovaný přístup
k danému souboru) a "ostatní". Kromě toho i struktura operací, jejichž
přístup řídí ACL, je o něco podrobnější než unixový systém přístupů.
Výše uvedené bylo nutno říci nahlas, protože až budete mluvit se zkušeným správcem
Windows NT a budete mu líčit co jste četli na Britských listech -- totiž, že Linux
má lepší správu uživatelských oprávnění než Windows (NT) -- hlasitě se vám vysměje
a ještě vám to malíčkem levé ruky dokáže.
Ovšem na rozdíl od uzavřeného světa, v němž má své místo pouze software od
jediného dodavatele, ve světě otevřených systémů mívá zákazník obvykle větší výběr.
Totéž samozřejmě platí i pro Linux. (No, tak úplně samozřejmé to sice není, ale
naštěstí je to tak).
Pro Linux jsou jednak k dispozici klasické ACL, které může správce systému prostě
zakompilovat do jádra, čímž získá podobnou úroveň řízení přístupu jako ve Windows
NT. Kromě toho ale existuje produkt nazývaný Linux Trustees, který implementuje ACL
způsobem, který je ve svém důsledku zabírá méně místa na disku. Samozřejmě při
zachování stejné funkčnosti.
Už si přesně nevzpomínám jak je to s licencí na Linux Trustees, ale myslím, že
existovala "free" verze (bez nároku na podporu) a komerční verze s garantovanou
podporou.
Vzhůru do virtuálního komunismu!
Tento článek je mou reakcí na
tento článek Dominika Joe Pantůčka
GNU
Není Unix 1.
v Britských listech z 8. června 2001.
1. Strašidlo komunismu a jeho proměny
Jak se můžeme dočíst v pracích klasiků [1],
"Ein Gespenst geht um in Europa - das Gespenst des Kommunismus"
(Evropou obchází strašidlo - strašidlo komunismu).
A jako správné strašidlo na sebe bere nejrůznější podoby.
Konečně některé s nich jsme měli a máme příležitost poznávat i na vlastní kůži.
Pamatuji se dobře, když jsme v 50. letech jako šestileté děti kráčeli
pod vedením soudružky učitelky v dvojstupu po ulicích a sborově zpívali
"Pojďte s námi všichni mladí bojovat za nový řád". Naštěstí jsme příliš netušili,
o čem to zpíváme,
proto nás tyto zážitky poznamenaly méně než naše starší vrstevníky,
kteří již na rozum vzali.
Později jsme se s rudými šátky na krku těšili, kdy konečně přijde vytoužený komunismus,
kdy budou všichni radostně pracovat a brát si podle potřeby, kdy se naplní ono
volnomyšlenkářské heslo "rovnost, svoboda, bratrství". Potom
budeme "všichni všechno mít dohromady",
bude všechno zadarmo
a peníze nebudou zapotřebí.
Ale ouha! Přišel reálný socialismus a pochopili jsme, že onen ideál komunismu se od nás
vzdaluje tím více, čím více se k němu přibližujeme. Občanskou rovnost nahradilo ono orwellovské
"all animals are equal, but some animals are more equal than others" [2]
(zvířata jsou si rovna, ale některá zvířata jsou si rovnější) a my jsme pochopili,
že komunismus nejspíše nastane tehdy, až budou mít všichni všude své známé a za peníze
nikdo nic nesežene. Všechno bylo sice všech, ale ve skutečnosti nikdo neměl nic,
ale zejména nikdo
nebyl za nic zodpovědný. S tím klasikové nějak nepočítali, domnívali se, že vše vyřeší
komunistická převýchova lidí. Prostě - chybička se vloudila.
Ale čas oponou trhl, zvítězila Pravda a Láska a strašidlo opět změnilo svou podobu
[3]. Jak říká klasik [4],
někteří s těch nahoře
si vyměnili role s těmi uprostřed, ale těm dole opět nedali žádnou šanci do toho mluvit.
Některá strašidla jsou nesmírně vlezlá a je těžší je vypudit než
obtížný hmyz. Přesto převážila myšlenka trhu a idea mít všechno společné
ztratila pro mou generaci svou přitažlivost.
2. Operační systém UNIX® a jeho historie
Ovšem komunistický strašák si našel nová působiště -
v době globalizace se přece nezakope někde v provinční Evropě.
V šedesátých letech si ten čertík zaletěl přes Atlantik na nový kontinent
a zachvátil mladé lidi, kteří odmítali válčit a raději provozovali volnou lásku.
A jako plod lásky k počítačům se počátkem 70. let zrodil i nový operační systém,
který dostal do kolébky jméno UNIX® [5]. (Obr. 2)
Šťastní rodiče malého drobečka (obr. 3)
Ken Thompson
a Denis Ritchie
z Bell Telephone Laboratories o své dítě
dobře pečovali, a tak si mohli dovolit ho za pár let vyslat do světa na zkušenou
[6]; citovaná práce obsahuje v přehledné formě všechny principy,
na nichž stojí tento operační systém, které od té doby platí - pozitiva i negativa,
zejména poplatnost tehdejšímu stavu techniky, dálnopisným terminálům (obr. 1).
Narodil se v prostředí telekomunikací, srostl s jeho logikou a dodnes je hlavním
nástrojem v tomto prostředí.
Mateřská práva na jeho jméno UNIX® si pak zaregistrovala
korporace AT&T, jejíž součástí byly zmíněné laboratoře, tytéž,
kde ve 40. letech
Claude Elwood Shannon vytvořil základy matematické teorie telekomunikací
a kde
John Bardeen, William Shockley a Walter Brattain
v téže době vynalezli transistor.
Mateřská firma o své dítě příliš nedbala a tak rostlo jako dříví v lese,
sloužilo kdekomu jako nástroj k vývoji často svérázných a nesourodých
aplikací - vzniklo tak několik uživatelských rozhraní,
posloužil mj. při vývoji dálkového zpracování dat a Internetu,
Universita v Berkley, California, ho v rámci systému BSD® rozšířila o schránky,
Massachusettský technologický institut doplnil grafické rozhraní X-Windows®.
Každá z těchto firem si zaregistrovala své firemní značky, ale protože se jednalo
o akademické instituce, netrvaly příliš na jejich ochraně a ponechaly vše živelnému vývoji.
Jediným jejich požadavkem je uvedení ochranné známky při odkazu na jejich produkty, ale
bohužel ani to mnozí
autoři nerespektují [7].
UNIX se tak stal doménou i skanzenem pro "opravdové programátory",
kterým nevadí zjevná nesourodost systému
a jeho minimální vstřícnost k uživateli - vlastností, které se staly určujícími
pro komerční využití v 80-tých a pozdějších letech.
Např. taková práce s UNIXovými semafory, to je opravdu lahůdka, kterou "opravdový
programátor" těžko někde jinde najde - proti gustu žádný dišputát
[8].
Detaily o historii systému je možno najít třeba
tady či
zde,
případně i jinde.
Po několika letech vzniklo mnoho verzí systému (obr. 4).
Patří sem mnoho profesionálních verzí (UNIX SCO®,
AIX®, UNIX HP®, SUNOS®, SOLARIS®
aj.),
patří sem i ona verze sestavená Linusem Torvaldsem zvaná LINUX
[7], tedy nic nového pod sluncem.
Pro starší počítače byl UNIX® příliš pomalý a těžkopádný,
musel si nějakou dobu počkat na technický pokrok.
Strávil tak svá nejlepší
léta a dnes je mezi používanými operačními systémy skutečným velebným kmetem -
většina jeho současníků
už odpočívá v pokoji na měkkém softwarovém obláčku.
V rámci snahy o oprášení systému a návratu k jeho jednotnosti, ale zejména
přenositelnosti programů mezi různými verzemi vzniklo konsorcium X/Open, které převzalo licenci
na ochranou značku UNIX® a dalo vznik standardům POSIX
1 až 12 (IEEE 1003, ISO/IEC 9945) z roku 1990; každý systém, který patří do rodiny UNIX®
by měl mít certifikaci podle této normy od příslušné referenční laboratoře.
Např. v dokumentaci k systému Windows NT® z roku 1998 (MSDN) se dočtete, že takovou certifikaci
pro POSIX.1
má subsystém POSIX systému MS Windows NT® verze 3.51 pro platformu INTEL®
od Národního institutu pro standardy a techniku (NIST);
certifikace verze 4.0 v té době probíhala.
Operační systém Windows NT tedy kupodivu patří do rodiny UNIXových systémů, i když
po pravdě řečeno nevím o nikom, kdo by subsystém POSIX používal; když jsem se o něj zajímal
u zástupců české pobočky fy Microsoft, nedovedli mi o něm nic říci.
I kdyby to byla jen finta obchodního oddělení, je každopádně certifikát
platný a spolehlivou zárukou.
Možná inspirace pro mladé výzkumníky, možná lepší než softwarová archeologie.
Přesně řečeno posvěcení ISO mají pouze standardy POSIX.1 (volání z jazyka C -
celkem 110 funkcí),
POSIX.5 (ADA) a POSIX 9 (FORTRAN), posvěcení IEEE má navíc POSIX.2 (shell a nástroje),
zbytek má charakter doporučení.
Podobný systém certifikací mají překladače a jiné softwarové
komponenty.
Samozřejmě certifikace není zadarmo, ale je zárukou skutečné kompatibility; navíc
proces certifikace často znamená odhalení skrytých chyb systému nezávislou autoritou
a jejích odstranění přispívá k vyšší kvalitě produktu. Kromě toho certifikace je
často ve vyspělých zemích nutnou podmínkou např. pro softwarové státní zakázky
- určitě lepší kritérium než upřednostňovat toho, kdo dá vyšší všimné.
Navíc certifikační autority vyspělých zemí jsou zpravidla neúplatné :-))
Vzpomínám na skupinu mladých nadšenců z VÚMS, kteří vytvořili překladač jazyka ADA
pro operační systém DOS4 JSEP a nadšeně o tom vykládali na jednom semináři. Současně se zmínili o systému
certifikací a certifikační autoritě pro jazyk ADA; teprve po dotazu, zda jejich produkt
prošel certifikací, zchladli - na takovou certifikaci prostě neměli prostředky.
A tak tomu bylo u systému JSEP se vším; jedinou záchranou bylo, že se jednalo o
neautorizovanou kopii značkového software IBM (samozřejmě kromě systému DOS4)
- softwarové pirátství má u nás dlouhou
tradici.
Možná i proto se u nás jazyk ADA příliš neujal.
3. Komunismus, Internet a virtuální realita
UNIX® i Internet vděčí za svůj rozvoj akademickému prostředí, zvláštnímu světu, kde
lidé volně publikují výsledky své práce, předávají je zdarma kolegům, jehož financování
většinou pochází z jiných zdrojů. Zvláště studenti se zde cítí volní a svobodní (free),
necítí se ničím vázáni,
zejména tak dlouho, dokud od nich někdo nepožaduje školné nebo jinou formu
krytí nákladů studia, které jinak plynou většinou z peněz daňových poplatníků či
jiných sponzorů.
Zdánlivě je zde vše společné, za nic se neplatí, zkrátka náš komunistický čertík
se zde cítí jako doma. Co není k mání zdarma, třeba ke stažení na Internetu,
to jako by neexistovalo, naopak cokoliv co je na Internetu volně k mání,
počínaje hudbou a konče třeba softwarem, to si stáhnu.
Věci se nekupují ale shání od známých, kdo si kupuje hry i jiné programy okrádá své kamarády
(rodinu zatím většinou nemají), prostě jako v době reálného socialismu.
Kdo chce za svou práci zaplatit
je hnusný kořistník a ukrást mu cokoliv
není zločin, ale povinnost; pokud mu nemohu nic ukrást, alespoň mu postříkám dům sprejem.
Nejlépe je uzavřít se v této virtuální realitě a být xenofobní k čemukoliv, co přichází zvenka.
Kdo chce za své výrobky zaplatit, je nepřítel, a když si vytvořím v tomto virtuálním světě
vlastní podnik, neplatí pro něj zákony vnějšího světa. Může tedy i volně kopírovat
programy, data, hudbu, prostě cokoliv, bez ohledu na vlastnická práva.
Běžné zásady slušnosti není nutno respektovat.
Kupodivu ani ty běžně uznávané v akademické obci, např.
povinnost uvádět citované prameny, obchodní značky apod. Pokud jsou někde propagovány
produkty jiných firem, jejich názvy či loga, je to špinavá reklama, ale propagace
vlastních produktů, firem či loga reklamou není. Tak podle [7]
nejsou
GNU, FSF
a Debian
firemní značky, GNU/Linux
není značka produktu.
Zatímco jiní za reklamu platí, moji reklamu musí každý vytisknout zdarma.
Já mu za to třeba zazpívám
Internacionálu.
Prostě každý si z Internetu stáhne cokoliv podle potřeby,
každý bude radostně pracovat a všichni
budeme mít všechno dohromady. Ale to už jsem snad v tomto článku jednou psal! A to jsem se bál,
že po pádu reálného socialismu už nebude ten komunismus chtít nikdo budovat. Alespoň
ten virtuální, Internetový. Ale oni si ti pacholci stejně nic lepšího nezaslouží!
Dalším společným rysem zastánců "volného software" je zideologizování technických otázek
kolem počítačů. Nejprve je nutno označit společného nepřítele - tím je firma Microsoft
a její zakladatel Bill Gates - hnusný kapitalista (přestože je to jeden z těch,
kteří si svůj úspěch vydobyli poctivou prací a jejichž výsledky je všude vidět).
Jak kuriózní ve světě, kde existují tisíce počítačových firem,
kde aktivně fungují desítky operačních systémů,
desítky typů procesorů a platforem,
kde vládne tvrdá konkurence a "kdo chvíli stál, již stojí opodál"
[9].
Pro praktika, který pracoval asi v deseti programovacích jazycích a na dvaceti
různých platformách, nemluvě o různých verzích, překladačích,
který viděl vzestup a pád mnoha
operačních, databázových a jiných informačních systémů,
který ví moc dobře, že životnost každého takového systému je řádově deset let,
který ví, jak je obtížné přenášet složitější systémy na nové typy počítačů,
zní výroky podobných nadšenců zvláště kuriózně.
Jak směšná je formulace pana Pantůčka [7], že "jediným
požadavkem GNU programů je 32bitový počítač"! Prvý takový počítač, na kterém jsem pracoval
od roku 1970, se jmenoval TESLA 200®, další IBM/360®!
Skutečně podporuje systém GNU i tyto dvě platformy?
Nemluvě o tom, že hlavním předmětem soutěže předních výrobců počítačů je dnes zvládnutí
64bitových platforem, ty menší už rutinně zvládli.
Praktik, který zažil několikrát onu "technologickou revoluci" přechodu na jiné
platformy a jinou filosofii respektuje zejména uznávané standardy (zejména ty
s označením ISO, které na Internetu volně nejsou k disposici), jejich dodržování a certifikaci.
A pokud si i já mohu píchnout do fy Microsoft, jejich produkty, zvláště z počátku,
tyto standardy příliš nerespektovaly.
Typickým rysem většiny současných výpočetních systémů je přímý kontakt s uživatelem,
a tak jedním z rysů rozhodujících o jejich komerčním úspěchu je snadnost obsluhy,
přátelské chování k uživateli, třeba pohotový systém nápovědy [10],
přehledné dialogy apod. Dalším je záruka dlouhé doby života systému
a případně snadná konverze do nového prostředí; garantem toho těžko může být
jedinec, to zvládne pouze organizace. Ale ta musí mít profesionální
zaměstnance, které bude muset z něčeho platit - proto musí chtít za své služby
od zákazníků zaplatit.
Podobně, jako si lidé v běžném životě za poskytované služby platí již pár tisíc let,
podobně, jako je slušné zaplatit v každé hospodě.
Myslíte, pane Pantůčku, že jedinec dokáže vyřizovat denně desítky reklamací uživatelů,
které do větších firem přicházejí? Pracoval jsem kdysi jako zástupce jedné firmy,
vyřizoval zákaznické reklamace přicházející jen z Československa,
snažil jsem se o jejich upřesnění, snažil jsem zákazníkům pomoci na místě a
případně vše předávat mateřské firmě.
Poznal jsem případy, kdy třeba reklamace uživatele k překladači Fortranu byla
nakonec detekována jako chyba řídicí jednotky magnetické pásky apod.,
vše zabíralo spoustu času a vyžadovalo značnou osobní zkušenost.
Domníváte se, že jedinec, třeba geniální Linus Torvalds,
dokáže takto obsloužit svět Linuxu, až se trochu rozšíří?
Myslíte, že zvládne onu živelnost
188
verzí Linuxu, které dnes prý běhají po světě?
Dokáže někdo uvést, zda tyto systémy mají certifikaci podle normy POSIX,
jednotlivě pro každou platformu?
Pokud nemají, potom vaše tvrzení, že "GNU není UNIX"[7] je zcela na místě,
protože na toto označení nemají nárok.
A pokud mají, kdo zaplatil příslušné poplatky?
Že by Britské listy, které zdarma poskytují této platformě reklamu?
To vše se samozřejmě netýká jen onoho operačního systému, ale všech tzv. "free"
programů. Obávám se, že myšlenka softwarového komunismu není skutečně ta nejšťastnější,
stejně jako se komunismus neosvědčil jinde.
Samozřejmě, nejsem zastáncem jednotné počítačové platformy, dokonce se domnívám, že větší diversita
by byla nejlepší ochranou např. proti virům. Navíc zdravá konkurence
je matkou pokroku a pomůže snížit ceny software na rozumnou cenu.
Ale soutěž musí probíhat za rovných podmínek, odmítám se podílet na jakémkoliv sponzorování
výstavby virtuálního softwarového komunismu, třeba jako sponzor Britských listů.
4. Britské listy, sponzoring, přerozdělování a budování komunismu
Několik let vydával Britské listy Jan Čulík z university Glasgow jako soukromou iniciativu.
Chci mu za to poděkovat. Dokud se jednalo o soukromou iniciativu, bylo samozřejmě věcí redaktora,
co do svých virtuálních listů zařadí a co ne, mohl se cítit zcela free, jak píše v předmluvě k reklamnímu článku
pana Pantůčka Štěpán Kotrba. Mohl, podobně jako jiní, zařadit do svého listu reklamy
a tím přispět k jeho financování, ale samozřejmě nemusel. Nejen proto si mohl dovolit
kritizovat jiné za skrytou reklamu.
Když ohlas listu vzrostl, uvědomil si jeho redaktor, že ho nemůže dále provozovat v amatérských
podmínkách, založil občanské sdružení a požádal čtenáře o sponzorování.
I takové řešení jsem pochopil a i já jsem přispěl. Potom se v Listech objevil otevřený
reklamní článek pana Pantůčka a já si dovolil vznést svůj protest. Zvláště proto,
že redakce reklamní charakter článku popírala. Ale za co tedy mám pokládat článek,
který obsahuje firemní logo, několik firemních značek a doporučení, i když značně naivní,
k využívání jejich software.
Zejména, pokud článek na základě ideologie propaguje jakýsi nový
model "budování komunismu", tentokrát v oblasti počítačů.
Za publikaci takového článku by redakce od seriózní firmy mohla právem
inkasovat na provoz listu několik desítek tisíc korun a nemusela by se spoléhat
na pomoc čtenářů; pokud ho uveřejnila zadarmo, musím to pokládat za tichou formu
sponzorování oné specifické formy komunismu od Britských listů. Proč ale potom
žádá, čtenáře, aby sponzorovali jí? Nejde o nic jiného, než o specifickou
formu přerozdělování příspěvků od čtenářů, tedy i ode mne. Již dnes sponzoruje stát z mých daní
leccos, mj. okupační armádu v bývalé Jugoslávii, dobrovolné sponzorování
dalších podobných aktivit nepokládám za žádoucí. Žádám proto redakci znovu o vysvětlení.
Pochopil bych i to, kdyby pan redaktor začal zařazovat do listu placenou reklamu
na základě rovných podmínek pro všechny. Ale tisknout zdarma reklamy jen jedné skupinky firem,
jen jedné korporace,
to skutečně nepokládám za seriózní přístup. Zvláště, pokud ona skupinka má tak zjevný
politický podtext.
5. Několik osobních poznámek
- 1.
- Operační systém Windows 98 je levná a jednoduchá verze systému "pro pionýry",
pro profesionální práci je vhodnější systém Windows NT, nejlépe od verze 4.
Posuzovat kvalitu softwaru fy Microsoft podle této "dětské" verze systému je skutečně velmi neseriózní,
bez ohledu na její původ.
- 2.
- Pronájem profesionálního software na omezenou dobu je běžnou praxí v oblasti větších
počítačových systémů, např. fy IBM prováděla tuto politiku od šedesátých let. Přechod
fy Microsoft na tuto praxi je pouze známkou jejího přechodu z kategorie prodejce
krabicového kancelářského software k systémům pro řízení větších celků. Podobné
licencování provádí např. fy SUN Microsystems, Oracle, Iona, Ethernal apod.
Tedy nic nového pod sluncem.
Literatura
- [1]
-
Karl Marx, Fridrich Engels, Manifest komunistické strany.
- [2]
-
George Orwell, Animal farm. (Zvířecí farma)
- [3]
-
Jiří Šoler: Chartismus jako poslední stadium komunismu? Nedělní hlasatel (Berwin, Ill., USA, 1995), Slovenské národné noviny (20. 2. 1996)
- [4]
-
George Orwell, 1984 (novela).
- [5]
-
Unix Programmer's Manual
, November 3, 1971
- [6]
-
D. M. Ritchie and K. Thompson,
The Unix Time-sharing System,
C. ACM 17 No. 7 (July 1974), pp 365-375.
- [7]
-
Dominik Joe Pantůček, GNU
Není Unix 1.
Britské listy 8. června 2001.
- [8]
-
Božena Němcová, Babička.
- [9]
-
Jan Neruda, Písně kosmické.
- [10]
-
Jiří Šoler, Tvorba kontextové nápovědy v systému Windows.
Computerworld 12(2001) číslo 21, str. 19.
Uznání
UNIX® je registrovaná obchodní značka konsorcia X/Open.
WINDOWS 98®, WINDOWS NT® a MSDE® je registrovaná obchodní značka
firmy Microsoft Corporation.
UNIX BSD® je registrovaná obchodní značka University v Berkley, Kalifornie
X-Windows® je registrovaná obchodní značka Massechutsetts Institut of Technology
SCO UNIX® je registrovaná obchodní značka SANTA CRUZ OPERATION, INC.
AIX a IBM/360® je registrovaná obchodní značky firmy International Bussines Machines.
HP® je registrovaná obchodní značky firmy Hewlett-Packard Company.
SUNOS®, SOLARIS® jsou registrované obchodní značky firmy Sun Microsystems
INTEL® je registrovaná obchodní značka firmy Intel Corp.
I ostatní obchodní značky obsažené v článku jsou majetkem příslušných firem.
