Na úvod stojí za zmínku, že dokument komise vyvrací palestinskou verzi, podle níž byla přímou příčinou násilností loňská návštěva současného premiéra Ariela Šarona na jeruzalémské Chrámové hoře, kde je kromě jiného třetí nejposvátnější místo islámu. "Provokační aspekt této návštěvy však byl předvídatelný," konstatuje dokument.
Vyšetřující komise pro Palestinu v roce 1947, dumající nad tamními nepokoji a brutálním chováním britských demokratických vojáků, většinou svých členů doporučila zřízení samostatného židovského a palestinského státu, ale v rámci jednoho hospodářského celku. Jeruzalém, jako skladiště božských idejí, by měl mezinárodní statut. Přitom by v Jeruzalémě chodilo trvale na záchod 100 tisíc Židů a 100 tisíc Arabů.
Životního prostoru pro obě skupiny obyvatel bylo dost, vůle politiků na straně tehdejšího správce Palestiny Britů a Arabů ale málo. Zahájení agrese vůči židovskému státu v roce 1948 hned v okamžiku jeho oficiálního založení poslalo mírové soužití do horoucích pekel. Není proto důležité (reaguji na komentáře k mému předchozímu článku), že se do Palestiny nasoukalo několik set tisíc Židů navíc (populačně - přistěhovalecká anexe), protože životního prostoru zde byl pro obě strany dostatek a jednalo se především o politickou domluvu a reorganizaci správy oblasti. Zvítězila politika (psychologie) nenávisti. A v roce 2001 přijde pět spravedlivých a chce radit jak z té kaše ven. Závěry komise?
obě strany se mají dohodnout na klidu zbraní a na způsobu ochrany svatyň.
Komise nevyhověla Palestincům a nedoporučuje rozmístění neozbrojených mezinárodních jednotek na palestinská území.
Válka vedená nestandardními prostředky
Izrael je kritizován, že používá proti palestinským demonstrantům neadekvátních prostředků. Je to velmi sporné. Jedná se o "opotřebovací válku", konflikt vedený ze strany Palestinců kombinací nenásilných i násilných akcí: od prosté demonstrace přes házení kamení, zápalných láhví, střílení kamenů z praku, až po střelbu ostřelovačů, atentáty a minometné útoky. Tyto různé druhy útoků mohou být kombinovány, takže izraelská armáda musí mnohdy reagovat zároveň v jednom prostoru na nenásilné i násilné provokace různé intenzity a více typů.
Palestinci využívají pružnosti neformálních a polovojenských skupin, užívají menší síly k destabilizaci Izraelců a jsou trvale ve výhodě, protože volí místo a čas svých akcí tak, aby to vyhovovalo palestinskému úmyslu vyprovokovat Izraelce a zvýšit pravděpodobnost ztrát palestinského civilního obyvatelstva, aby se posílil negativní obraz Izraele ve světě.
Izrael je naproti tomu “majitelem” klasické vojenské organizace. Gumové projektily několika vojáků musí zvládnout skupiny desítky házečů kamení. Jedná se o užití vhodných nástrojů. Silnější strana ve střetnutí vždy užije nástrojů, které jsou účinnější a druhou stranu znevýhodňují. Obě strany to vědí již v okamžiku, kdy začíná střet. Palestinský vrhač kamenů či zápalných láhví předem ví, že gumové projektily mohou i zabít a v případě větší intenzity útoku na Izraelce mohou padnout i ostré výstřely. Nejedná se tedy o zlovolné izraelské násilné chování, ale o obecně známou technologii konfliktu v tamní oblasti.
V komentářích je zaměňována sportovní a praktická stránka věci. Komentátorům se nezdá fér, že palestinské družstvo kamenných fotbalistů je v zápasu znevýhodněno menším množstvím izraelských hráčů, kteří využívají kopačky, které dokopnou dále a mohou i odkopnout hlavu. Z praktického hlediska, proč by nemohlo několik vojáků udržovat relativní pořádek několika dávkami ze samopalu? Kdyby se ocitli daleko blíže protivníkům a bez samopalů, hrozilo by jim zranění kameny či dokonce ubití, což se již i stalo.
Že proti minometných střelám a ostřelovačům v objektech užívají Izraelci tanky, obrněné vozy a vrtulníky? Je to pro Izrael jednodušší a bezpečnější, než vysílání vojáků do přímé vyhledávací akce. O nic jiného se nejedná, než o ekonomiku možných ztrát.
Též se zapomíná na to, že ostřelovač může být součástí větší skupiny. V nejbližší době budou ostřelovačské týmy vybaveny protitankovými zbraněmi a ručními protiletadlovými střelami, aby na ostřelovače byla nalákána (do pasti) v menším množství izraelská vojenská technika a na bezpečnou vzdálenost likvidována. Tím se zaručeně zvýší provokační index…
Nejedná se o policejní problém
Izraeli se vyčítá, že eskaluje konflikt neadekvátním užitím prostředků proti Palestincům. Řeší situaci nasazením vojenských jednotek, jako by se jednalo o válku, a přitom se jedná o demonstrace, tzv. o pouliční násilí, tedy je vhodný policejní přístup k problému. Zastánci těchto názorů se však mýlí.
Izrael nemůže většinou postupovat tzv. klasickým policejním způsobem, protože policejní přístup lze použít na území, které je pod dlouhodobou kontrolou ministerstva vnitra a policie má na tomto území rozsáhlou síť stanovišť a technických prostředků. Klasické demonstrace (ale třeba i atentáty) jsou uvnitř státu kdekoli ve světě realizovány v síti policejní infrastruktury. Mimo lokalitu incidentu, kde mohou být demonstranti (atentátníci) v momentální výhodě, jsou tito lidé vůči policii v nevýhodě. Je značná šance, že skončí v policejní síti.
Jenže palestinská území nejsou pod správou izraelského ministerstva vnitra, resp. policie, ale pod správou palestinské policie. Izraelské orgány nemohou házenkáře kamení zlikvidovat v policejní síti, protože pře(i)cházejí na území palestinské autonomie.
Území pod palestinskou správou je již defacto cizím územím, prostorem jiného státu. Střety přicházejí většinou z míst, kde lze již dnes mluvit o hranicích. Hranice mezi stát je místem vojenského řešení, vnitřní prostor státu je otázkou pohlcení demonstrantů vnitřní policejní sítí. Demonstrace s agresí (házení horniny nebo minometných střel) z “cizího území” na hlavy vojáků na území druhého státu lze těžko řešit klasickým policejním způsobem.
Také využití dětí v palestinských demonstracích je zhruba stejného stylu jako využití dětí v íránsko - irácké válce, kdy děti se zpěvem šly vlastními nožičkami odminovat irácké minová pole. Ze smrti dětí měli prospěch dospělí velitelé. A kdosi říkal, že mladí mučedníci šli rovnou do jakéhosi nebe… A totéž se říká i v Palestině.
Válka již probíhá
Palestinská policie je též základnou rozvoje armádních sil budoucího státu Palestina. Pokud se teroristických akcí zúčastňují členové Arafatovy ochranky a členové policejních sil, neznamená to nic jiného, než, že izraelsko - palestinský konflikt již plynule probíhá, ale zatím maskován pro mediální svět jako "povstání" v rámci dlouhodobého opotřebovacího konfliktu.
Lze to interpretovat tak, že navrácení 95 % okupovaného území Palestincům je jen minimálním - základním požadavkem Palestinců.
Pokud by měla palestinská legislativa zájem na co nejklidnějším vyřešení problémů, nedovolila by těžko kontrolovatelný ozbrojený happening.
Spíše ale současná situace je signálem libanonizace palestinské společnosti. Kontrolu nad administrativou a výkonnou mocí ve skutečnosti mohou přebírat členové fan klubů zájmových států, tedy především Sýrie, ale i Íránu a Iráku.
Úplný klid je testem libanonizace
Pokud komise kritizuje Jásira Arafata a palestinskou samosprávu za to, že nemají plnou kontrolu nad bezpečnostními jednotkami ani nad teroristy a žádá jejich zatčení a požaduje, aby zabránilo arabským ostřelovačům útočit na Židy z palestinských měst a vesnic, nemusela se komise vůbec scházet, protože tento požadavek neustále zaznívá, jako podmínka izraelské strany, nepřetržitě. Izraelský požadavek je logický. Izraelci mají pravdu, pokud požadují bezpodmínečné ukončení násilí. Jeho striktní dodržování a otevření ekonomické spolupráce - to jsou jediné možnosti mírového řešení.
Pokud by ale Izrael uzavřel dohodu s Palestinci pod palbou, nemají Izraelci vůbec zaručeno, že palestinská samospráva po podepsání dohody bude mít dostatek síly a ochoty militantní parastruktury ve své zemi zvládnout natolik, aby skutečně došlo k mírovému soužití a ekonomické spolupráci, která by pomohla palestinské ekonomice na nohy. Neboť mír se nejlépe utužuje tím, že sedíme u plného stolu. Sytý člověk myslí na život, polohladový a odstrčený hledá viníka - a zde narážíme i na princip pogromů a na startovací fáze Hitlerovy holocaustické Třetí říše…
Domnívám se, že dosažení klidu je takřka nemožné, protože ne-klid je základním předpokladem udržení (posílení) vlivu Syřanů, Iráčanů a Íránců a obecně fundamentalistických a extremistických nadnárodních muslimských organizací v Palestině. Izraelsko - palestinský konflikt je také velmi důležitý pro syrskou a jordánskou ekonomiku, protože pokud by došlo k ekonomickému rozvoji mírové Palestiny, mohlo by to mít ekonomicky nevýhodné důsledky pro oba arabské sousedy. Perspektivní Palestina by mohla strhnout část trhu a investičních šancí na sebe.
Omezení pohybu a opotřebovací válka
Komise dále mudruje: Izrael by měl přestal omezovat pohyb Palestinců na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy a ukončit blokádu palestinských území a umožnit Palestincům, aby se vrátili ke ztracené práci v Izraeli.
Izraelská administrativa ví, že je v pasti: omezení pohybu Palestinců znamená zvýšení bezpečnosti Izraelců, větší šanci k omezení pohybu agresivních skupin, ale na druhou stranu tím prohlubuje palestinskou nenávist, protože postihuje ekonomiku Palestinců.
V první polovině května odešli do nebe dva rumunští dělníci a další byl zraněn při pumovém atentátu na přechodu Kissufim mezi Palestinci kontrolovaným pásmem Gazy a Izraelem. Ve zprávě ČTK bylo uvedeno, že Izrael najal v minulých měsících velké množství zahraničních dělníků, a to především z Rumunska a Thajska. Nahrazuje jimi chybějící pracovní síly z řad Palestinců, kteří kvůli blokádě západního břehu Jordánu a pásma Gazy nemají povolení ke vstupu do Izraele.
Ne náhodou vyšetřující komise pro Palestinu v roce 1947 navrhovala vytvoření dvou států, ale s jednotnou, úzce spolupracující ekonomikou. Palestinci jsou na práci v Izraeli a na obchodování s Izraelem dosti závislí. První dramatický pokles životní úrovně nastal před deseti lety při násilném happeningu zvaném intifáda. Tehdy Palestince nahradili nejen Rumuni a Thajci, ale také lidé z Filipín, z Afriky, ba i z Číny. Dnes je na 6 milionů Izraelců zhruba 200 tisíc cizích dělníků, z toho se odhaduje 70 - 75 tisíc ilegálů. Údajně šestinu obyvatel Tel Avivu v těchto dnech tvoří zahraniční pracovníci. Nahradili Palestince, protože uzávěra izraelského území nedovoluje většině Palestinců vydělávat si u Žida.
Uzávěra pro Palestince je logickým opatřením, protože neexistuje tzv. bezpečný Palestinec. Definice potenciálního teroristy zní: mladý člověk, svobodný, bez závazků, hlavu plnou ideálů, neohnutý praktickou prasečinou všedního dne. Když ale láskyplný tatínek pěti dětí vytvoří jako řidič autobusem z osmi Židů mrtvoly, definice potenciálního nositele agrese je v háji. V kultuře nenávisti je potenciálně nebezpečný každý Palestinec. Patová situace.
Nezaměstnanost a peníze
Někdo se může zeptat: vždyť je v Izraeli dost nezaměstnaných. Mohou Palestince nahradit. Proč brát pracovníky z ciziny?
Odhaduje se, že kolem 70 % cizích dělníků vydělává méně, než je minimální izraelská mzda. Berou tak chudým Izraelcům práci a ti je za to nenávidí. Ale! Bude za takové peníze dělat Izraelec? Ještě k tomu "špinavou" práci, na kterou byli v Německu Turci a v Izraeli Arabové?
Tento problém přetrvává v Izraeli od doby, co začala intenzivnější kolonizace Palestiny židovskými přistěhovalci. Získávali práci v zemědělství jen velice obtížně, protože místní arabští dělníci byli levnější, měli menší nároky než židovští přistěhovalci. Docházelo alespoň ke kompromisům: arabská duše pracovala na poli a židovská duše byla zaměstnána jako hlídač polí a kolonií, aby alespoň část přistěhovalců našla práci. Byly proto zakládány první zemědělské osady jako zemědělská výrobní družstva chudých přistěhovaleckých zemědělských dělníků. Až v roce 1910 zaměstnali židovští majitelé zemědělských kolonií ve větší míře Židy, kteří přišli z Jemenu, protože jejich životní úroveň a tím i finanční požadavky za práci byly na úrovni Arabů.
Čili: pro ekonomiku Izraele i Palestinského státu je práce Palestinců v Izraeli výhodná. Jedni si vydělají, druzí mají menší mzdové náklady. Jenže kdo by zaměstnal pracovníka s bombou místo svačiny?
Hloupí nebudou angažováni
Komise George Mitchella nevyhověla Palestincům a nedoporučuje rozmístění neozbrojených mezinárodních jednotek na palestinská území.
V politicko - mocenském konfliktu se využívá tzv. "hloupých" jako dobrovolných roztrušovatelů prefabrikovaných informací o tom, jak je někomu ubližováno.
"Hloupí" čili "Užiteční" jsou ti, kteří se nemohou kolektivně dohodnout (zájmový spolek OSN a zvláště Rada bezpečnosti OSN), ti, kteří jsou zainteresováni na náboženském a politickém fandovství a ti, kteří podléhají iluzím (humanistické organizace).
Je-li třeba prosadit něco kontroverzního, není dobré k tomu použít OSN.
Je-li třeba něco rozbouřit, relativizovat, OSN je vhodnou půdou.
Proto v roce 1999 bylo v zájmu NATO, aby při rozhodování obešla OSN a měla volné ruce k bombardovací trestné výpravě proti zlobivým Srbům, protože bylo předem jasné, že Rada bezpečnosti by se na trestné výpravě neshodla.
Zatáhnout do opotřebovací války ve větší míře OSN by vedlo k ještě větší eskalaci konfliktu v neprospěch Izraele. Neozbrojení pozorovatelé OSN by byli rukojmím konfliktu a zároveň jako informační zdroje by byli manipulovatelní "marketingově" vhodně připravenými scénami. Pro Palestince by byli vítaným "hloupým" mediálním partnerem.
Mezinárodní organizace se bohužel dostávají do patové situace, protože se stávají startovacími plochami lobbistů ropně arabských duší a židovsko-izraelských duší.
K čemu tedy byla komise George Mitchella? Nakonec snad opravdu ani neobjevila Ameriku…
