Praha, jaro a opravdu vážná hudba
Jakkoli o sobě dává jaro zatím jen tušit, poskytuje nám vláda zimy ještě čas k rozjímavému přemítání o hudebním potěšení, které nám toto období v pražských koncertních síních každý rok uchystá. Literární noviny by se v nadcházejícím ročníku Pražského jara rády ucházeli o přízeň čtenáře glosováním některých fenoménů na pomezí zájmu hudební publicistiky. A to i tím, že vzpomínkou na bezmála archivní události představí letošní programovou strukturu festivalu.
Právě jako závdavek koncertu ostravské Janáčkovy filharmonie, ve kterém zazní Amériques Edgara Varese, bychom rádi připomněli provedení jedné z jeho nejslavnějších partitur, Déserts, jež bylo překvapením předminulého ročníku, a to i z toho důvodu, že bohatě architektonická hudba tohoto Francouze stále zůstává širší veřejnosti více méně neznámá. O to zajímavější pak bylo srovnávání tohoto opusu v rámci komponovaného večera s dílem klasickým (Telemann, Předehra B dur) i pracemi Cage, Mitchella a Kotíka, které byly tehdy uvedeny v premiéře.
“Pouště” jsou vyztuženy dynamismem nezvyklých zvukových kombinací a značně netradiční a bohatý instrumentář skladby čítá kromě jiného 46 bicích nástrojů, které obsluhuje pětice hráčů, a dva reproduktory pro stereofonní reprodukci časosběrného zvukového snímku. Toto uspořádání se nakonec ukázalo být organizačně příliš obtížným úkolem a provedení skladby bylo ochuzeno o dimenzi zvuků z magnetofonu, které autor v průběhu asi deseti let sbíral v rozmanitém prostředí. Ačkoliv skladatelem autorizováno i čistě orchestrální provedení skladby, jeho úplná verze, obohacená o kontrast orchestru svěřené meditace “vnitřní pouště” a na pásku organizovanými zvuky z továrního nebo námořního prostředí, je myšlenkově i emotivně rozhodně bohatší a z hlediska prostorové koncepce Varesovo dílo o několik dimensí rozšiřuje. Varesova původnost právě spočívá v neobvykle jasném prostorovém vědomí, respektive ve vědomém vytváření prostorů hudebním tvarem, kde pak s největší svobodou provádí svou instrumentální alchymii a rafinovanou hru barev. Autorova schopnost umístit hudební myšlenky do takto strukturovaného prostoru a podřídit je v něm komplikovanému pohybu pak bezprostředně souvisí s formální konstrukcí díla. Skladatelovým snem bylo ostatně dovést tuto prostorovou lokalizaci hudebního motivu do takového stupně, kdy by se zvuková myšlenka zdála být v prostoru vedena po určité dráze.
Zvukově nápadně nesourodé světy živě hrajícího orchestru a ze zvukového nosiče reprodukované “hudby” někdy až vysloveně násilného charakteru jenom prohlubují perspektivu scény a rozšiřují tak množství významových poukazů tohoto díla. O autentičnosti inspiračních zdrojů Varesových Pouští svědčí mimo jiné i fakt, že se jedná o první skladbu napsanou po dvacetiletém období skladatelovy vyprahlosti a zkušenosti tvůrčí prázdnoty.
Navzdory pečlivé grafické i obsahové kvalitě programových materiálů, jež byly pro každý koncert zvlášť připraveny, navzdory dostatečně přesné hře souboru The Orchestra of the S. E. M. Ensemble pod Petrem Kotíkem, která dokázala zpřístupnit myšlenkové bohatství skladby, lze litovat skutečnosti, že základní povaha autorské práce zde mohla uniknout těm, kteří by ji v provedení, jemuž by nechyběla zdánlivá kakofonie našeho hřmotného všednodenního osvětí, jistě nalezli.
Nikoho tak nepřekvapí, když bude pražské publikum s naléhavým, připraveným zaujetím očekávat i provedení Amériques v podání Christiana Arminga.
