Podivná logika pana Chomského
Je jen dobře, že začli v Britských listech vycházet na pokračování překlady statí p. Chomského, neboť je jistě podnětné se seznámit i s menšinovými názory ve společnosti. Nicméně po přečtení zejména druhé části mám dojem, že autor zachází s realitou velmi flexibilně a má tendenci k značnému zjednodušování. Nechci se zabývat řekněme filosofickými aspekty statě, avšak rád bych upozornil na konkrétní nepřesnosti, omyly či zjednodušení.
Autor začíná značně zjednodušeným pohledem na vietnamskou válku ve stylu přelomu šedesátých a sedmdesátých let, tedy že „zlovolní američtí imperialisté“ nechtějí dovolit vietnamským vlastencům aby si sami určili cestu svého vývoje. To je však velmi vzdálené od pravdy. Pravdou je, že vietnamská válka nikdy nebyla „vnitřní“ či občanskou válkou v Jižním Vietnamu a dokonce ani válkou čistě vietnamskou. Od jejího počátku působili silné vnější vlivy. V podstatě šlo o agresi Severního Vietnamu, který prováděl infiltraci svých vojenských jednotek na území svého souseda. Většina vojáků, důstojnického sboru i válečného materiálu byla dodána ze severu. A nešlo ani o vietnamskou záležitost, protože Severní Vietnam byl po celou dobu podporován Sovětským Svazem a dalšími socialistickými státy včetně bývalého ČSSR. Z hlediska mezinárodního práva tedy akce USA nebyly agresí, ale pomocí spřátelenému státu napadenému zvenčí. Mimochodem celá válka skončila již zcela otevřeným útokem vojsk Severního Vietnamu po stažení USA z oblasti.
Selektivní vidění problémů, které vyčítá p. Chomský svým protivníkům je u něj velmi patrné v pasáži o Libanonu. Autor vyčítá všechny možné hříchy, kterých se v Libanonu měl dopustit či skutečně dopustil Izrael a líčí ho jako bezdůvodného agresora, který navíc odporuje rezolucím OSN. Jenže skutečnost je opět poněkud složitější. Izrael nepodnikl spornou libanonskou operaci a neokupoval Libanon snad proto, že by toužil po dalších územích. Problémy Libanonu jsou staršího data. Vzhledem k tomu že v oblasti již po mnoho let zuří občanská válka je Libanon hrozbou pro celý region. V Libanonu působí rozličné vojenské frakce, které bojují proti sobě a mají hlavní podíl viny na devastaci celého, v minulosti tak bohatého státu. Avšak Libanon není hrozbou jen pro sebe samotného. Chaosu využili některé zejména palestinské skupiny a udělali si z jeho území základnu pro útoky na stát Izrael. Každý stát má na svém území suverenitu, jenže kromě práv k tomu patří i povinnosti, v tomto případě udržet pořádek a zabránit tomu aby sousední země byly z jeho území napadány. S trochou úsměvné nadsázky by se situace dala přirovnat k tomu, kdyby z našeho území Jihočeští taťkové na protest proti blokádám začali ostřelovat vesnice na severu Rakouska a naše vláda proti tomu nijak nezasáhla. V takovém případě má napadený stát právo na vlastní sebeobranu. V případě Libanonu není možné rovněž neupozornit na roli Sýrie v celém konfliktu. Sýrie po celou dobu podporovala jak materiálem tak vlastní vojenskou silou některé frakce působící v konfliktu. Zatímco okupoval Izrael jih Libanonu, Sýrie v podstatě okupuje celý zbytek a to až do současnosti, přestože se Izrael mezitím stáhl.
Poslední zbytky soudnosti ztrácí p. Chomsky při popisu války v Perském zálivu. Nejdříve nastoluje otázku irácké opozice a její snahu po mírové cestě. Zajímavé je, že už nám bohužel nesdělí jak tato mírová cesta měla vypadat. Jak dokáže exilové hnutí mírovou cestou zlikvidovat diktátora, který má pod kontrolou média, policii i armádu ? Dále autor rozebírá důvody k válce, snaží se přesvědčit čtenáře, že žádné nebyly protože jinde kde došlo k agresi se USA neangažovaly. Rozdíl byl však v tom, že v tomto případě byl napaden spojenec USA. Nikdo nemůže chtít po Američanech aby zasáhli všude ve světě kde se děje jakékoliv bezpráví či agrese, ani to není technicky možné, avšak každý stát má takřka povinnost přijít na pomoc svému napadenému spojenci. Před první světovou válkou také nebylo Srbsko ukázkou demokratické a zcela nevinné oběti agrese a přesto si mocnosti Trojdohody pokládaly za povinnost chránit srbskou suverenitu v souladu s podepsanými smlouvami. Kuvajt byl již od osmdesátých let, konkrétně od období tzv. Války tankerů pod ochranou Spojených států. Odpověď USA na jeho okupaci se dala očekávat.
Z celé druhé části mne však nejvíce zarazil její konec kde autor začíná spojovat okupaci Kuvajtu s arabsko-izraelským problémem. Nevím co si o tom mám myslet, zda-li je autor skutečně tak naivní a doopravdy věří tomu co píše. Návrhy Iráku na stažení z Kuvajtu výměnou za řešení arabsko-izraelského konfliktu či dokonce ostřelování Izraele raketami Scud jsou vydávány za takřka dobrou vůli diktátora. Asi každému kdo je schopen trošku logicky uvažovat musí být jasné, že Hussainovi o Palestince v žádném případě nešlo a celé to byla jen snaha vrazit klín do široké koalice proti němu. Hussain si znepřátelil skoro všechny Araby tím, že napadl Kuvajt, který měl v Arabském světě dobrý zvuk. To dokládá i fakt, že až do této doby se Irák v palestinském konfliktu příliš neangažoval, koneckonců i jeho účast v arabsko-izraelských válkách byla vždy poněkud rozpačitá. Podpora palestinského hnutí je po stránce přímé vojenské podpory (zbraně, výcvik) doménou Syřanů a finančně Palestince podporoval zejména okupovaný Kuvajt a Saudská Arábie. Irák se stal velkým přítelem Palestinců až když mu teklo do bot.
Autorova „poslední poznámka“ je skoro až úsměvná svojí ignorancí základních faktů. Irácká armáda nebyla zdaleka tak zasažena válkou s Iránem jak autor uvádí. Žádné velké decimováni se nekonalo, respektive spíše na iránské straně vzhledem k jejich problematické vojenské strategii. To že nebyl schopen porazit rozhodným způsobem Irán nebylo ani tak způsobeno jeho slabostí jako spíše náročnými přírodními podmínkami a počty vojáků, které byl Irán schopen nasadit. Nakonec však tato válka skončila víceméně iráckým vítězstvím. Naprosto šílené je však označení iráckých ozbrojených sil za „rolnickou armádu“. Autor snad ani sám neví jak je daleko od pravdy. Irácká armáda byla vystavěna přesně podle sovětského vzoru tedy s tanky, motostřeleckými útvary, leteckým krytím a podobně, v tomto se svým složením velice podobala bývalé ČSLA včetně důrazu na mobilitu a leteckou podporu. Navíc byla oproti ČSLA vyzbrojena i některými pokročilými zbraňovými systémy jako byl stíhací bombardér Su-24 v kódu NATO zvaný Fencer. Irák byl mimochodem jediným jeho uživatelem mimo SSSR. Nevidím tedy důvod tuto plně mechanizovanou armádu operující podle sovětských směrnic pro vysoce mobilní tankovou válku označovat za „rolnickou“. Tato armáda byla mimochodem silnější než armády Kuvajtu, Saudské Arábie a Jordánska dohromady. Ještě bych podotkl, že vyzbrojování Iráku se dělo zejména ze Sovětského Svazu a zbraně dodávané ze Západu nebyly ani tak podporou vlád, jak tvrdí Chomsky, ale spíše snahou západních zbrojařských firem realizovat výhodné obchody.
Na závěr bych uvedl, že se nemíním pouštět do filosofických disputací s autorem, chtěl jsem jen dokázat, že jeho politické a filosofické náhledy stojí na dosti nepevných základech chatrného zhodnocení faktů. Svůj vlastní úsudek na dnešní společnost a její problémy si musí každý udělat sám.
