Britské listy

Středa 30. května 2001, 10.00 hodin, Klub neziskového sektoru, Jelení 15, Praha 1 (tramvaj č. 22, 23 - zastávka Brusnice, směr Pražský hrad, parkoviště před vchodem nebo o 100 m níže).

V tiskovém prohlášení organizace Spravedlnost dětem se praví:

Již před dvěma lety byl tehdy čtyřletému Petru Tajčmanovi soudem zakázán styk s vlastním tátou. Soud tak posvětil dlouhodobou svévoli jeho matky, která jakýkoliv kontakt syna s otcem systematicky znemožňuje a nezletilého Petra přechovává na neznámém místě.

Zákaz styku Petra s otcem byl odůvodněn i tak absurdním způsobem, že otec své dítě hledal také prostřednictvím inzerátů v denním tisku, když mu žádný státní orgán nepomohl. Petrův otec se marně domáhá soudní ochrany svých a synových práv; neuspěl ani u Ústavního soudu.

Sdružení spravedlnost dětem proto peticí žádá, aby Rada vlády ČR pro lidská práva v této věci podala stížnost proti českému státu Výboru pro lidská práva OSN v Ženevě. Žádá dále, aby příslušní ministři spolu s policejním prezidentem zjistili, kde se nezletilý Petr Tajčman fakticky nachází, v jakých bytových a zdravotních poměrech žije, a o svých zjištěních informovali jeho otce.

O věci sdružení Spravedlnost dětem informuje také velvyslanectví Belgického království, budoucí předsedající země Evropské Unie, i velvyslanectví Spojených států amerických.

V ČR se v podstatě každý člověk setkává s rozvodem svých rodičů nebo svým vlastním. Pomozte Petrovi a jeho tátovi; zítra může být stejná zvůle páchána také na vás a vašich dětech!

Bližší informace na www.iustin.cz

Citujeme část Zprávy o diskriminaci Petra Tajčmana a jeho otce:

V řízení o úpravu poměrů nezl. Petra Tajčmana, nar. 7.6.1995, pro dobu před rozvodem a po rozvodu rodičů, vedeném Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp.zn. 10 Nc 33/96, bylo usnesením ze dne 27.2.1997 vydáno předběžné opatření, kterým byl nezletilý Petr svěřen soudem do výchovy matky Anny Tajčmanové, otci Petru Tajčmanovi uložil soud povinnost přispívat na jeho výživu částkou 3000,- Kč měsíčně a upravil jeho styk se synem tak, že byl oprávněn stýkat se s ním vždy v každém sudém týdnu v roce v sobotu od 9.00 hodin do 18.00 hodin s tím, že syna převezme v trvalém bydlišti matky a tamtéž jej matce také předá. V době vydání předběžného opatření byla k trvalému pobytu matka nezl. Petra stále hlášena na adrese Praha 3, Perunova 1110/4.

Úpravu styku nezletilého Petra s otcem soud zdůvodnil (v souladu se zdravým rozumem) tím, že „matka od 6.11.1996 neumožňuje otci styk s dítětem, dítě se otci odcizuje a soud dospěl k závěru, že v daném případě je třeba naléhavě zatímně upravit poměry účastníků, neboť realizace styku dítěte s druhým rodičem je pro normální vývoj dítěte velmi důležitá“. Soud učinil i ten závěr, že „matka si musí uvědomit, že i když nezletilý byl předběžným opatřením svěřen do její výchovy, má odpovědnost za jeho výchovu i otec, a že je její povinností mu ve styku nebránit, ale naopak mu jej umožňovat“. Předběžné opatření bylo pravomocně potvrzeno odvolacím soudem.

Rozhodnutí o úpravě styku nezletilého Petra s otcem paní Tajčmanová od samého počátku otevřeně ignorovala. V místě svého trvalého bydliště v Praze, které soud určil pro předávání Péti se nezdržovala a ani v soudem stanovenou dobu zde syna otci nepředávala. V listopadu 1997 se formálně přestěhovala na adresu své matky v Liberci IV - Perštýn, Na bídě 566/4, kde se však fakticky nikdy se synem nezdržovala a nezdržuje. Ani v tomto „trvalém bydlišti matky“ tedy nikdy nedošlo (a ani dojít nemohlo) k předávání nezletilého otci na dobu určenou soudem nebo alespoň k jejich setkání.

Jako řádný, práva dbalý občan, obrátil se proto pan Petr Tajčman zákonem stanoveným způsobem na Obvodní soud pro Prahu 3 a příslušnými návrhy se domáhal ochrany svých práv a práv svého dítěte, předpokládaje přitom, že i tento orgán moci soudní je ústavou českého právního státu povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem tuto ochranu jejich právům poskytl (Ústava ČR, čl. 90).

Ještě dne 26.5.1997 byla matka soudem vyslechnuta a ústně - dodatečně v červenci 1997 také písemně - poučena o nutnosti plnit soudní rozhodnutí o úpravě styku nezl. Petra s otcem. Tímto úkonem však Obvodní soud pro Prahu 3 prostřednictvím samosoudce JUDr. Ivo Erberta příděl svého práva vyčerpal. Dále páchá již jen bezpráví. Ústní i písemná výzva paní Tajčmanové se samozřejmě minula účinkem; další zákonné prostředky soud již nepoužil, ačkoliv se jich Petrův otec opakovaně řádným způsobem domáhal. Podle judikátu R 12/73 navíc „v provádění výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí pokračuje soud bez návrhu či podnětu účastníků řízení“, takže bylo povinností soudu ukládat zatvrzelé matce postupně pokuty, popřípadě zařídit i odnětí dítěte na dobu upraveného styku, jak pro soud závazně upravuje ust. § 273 občanského soudního řádu.

Nedosti na tom. Dne 29.7.1999 Obvodní soud pro Prahu 3 (tentokrát prostřednictvím soudkyně JUDr. Lenky Hájkové, která si do věci nezl. Petra Tajčmana podivným způsobem odskočila ze svého trestního senátu (?!); („nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ - Listina základních práv a svobod, čl. 38) usnesením změnil předchozí předběžné opatření o úpravě styku tak, že „styk nezletilého s otcem“ zakázal. Nebyl tedy zakázan ani tak styk otce s dítětem, ale přímo čtyřletému dítěti byl výrokem soudu vysloven zákaz stýkat se s vlastním tátou! Odůvodnění rozhodnutí, které prostřednictvím soudkyně JUDr. Jaroslavy Adamíčkové a jejího senátu potvrdil také Městský soud v Praze, je stejně pozoruhodné (pokleslost české justice údajně vzala za své při změně režimu), jako samotný výrok: „Otec viděl naposledy nezletilého v lednu 1998, když již předtím nebyly, vyjma podzimu 1996, podzimu 1997, jejich kontakty nijak intenzivní. Soud vzal v úvahu, že nezletilému jsou čtyři roky a jeden a půl roku žije výhradně s matkou. Zohlednil současné postoje obou rodičů, kdy matka stykům otce s nezletilým nepřeje a otec se snaží najít možnosti, jak pobyt matky zjistit, přičemž používá i inzerátů v denním tisku.“ (?!)

Kromě hledání svého dítěte prostřednictvím inzerátů v denním tisku, stala se panu Tajčmanovi přitěžující také ta okolnost, že když pobyt syna koncem roku 1997 bez jakékoliv pomoci státních orgánů konečně vypátral, tak se s ním po jedné návštěvě vrátil domů do Prahy, tedy tam, kde mělo docházet podle soudu k jeho předávání, a - v tomto případě okamžitým - zásahem soudu mu byl syn odňat. Obdobně mu soud vytýkal, že také rok před tím (jde o ony „podzimy let 1996 a 1997“, kdy s roční přestávkou alespoň k nějakým setkáním otce a syna došlo) „své dítě odebral z péče babičky a měl ho na celý měsíc u sebe“ (jaká to hrůza!); faktický výkon rodičovských práv a povinností otcem proti vůli tchýně a manželky v době, kdy nebyl (dosud ještě) z výchovy svého dítěte soudem odstraněn, je zřejmě v očích nezávislých soudkyň zločinem; otcovská výchova a péče je zřejmě v soudních strukturách něco již primárně podezřelého a patologického; to, co bylo ještě při vydání rozhodnutí o úpravě styku „pro normální vývoj dítěte důležité“, se stalo po dvou letech matčina pohrdání právy nejbližších osob i zákony a vlastním soudem již nežádoucí!

Cynicky se soudy panu Tajčmanovi ještě vysmály: „Námitky otce v jeho odvolání neobstojí. Je možno souhlasit s tím, že zákaz styku rodiče s dítětem je mimořádným a pronikavým zásahem do rodičovských práv. V souzené věci však byl vysloven předběžným opatřením, které je opatřením dočasným a jež neprejudikuje konečné rozhodnutí(?). Za současné situace je nutné, aby se k celé situaci vyjádřili znalci, odborníci z oboru psychiatrie a psychologie. Ti by se také měli vyslovit k otázce, jakým způsobem bude vhodné styk otce s nezletilým opět navázat. (Osobního dozorového psychiatra a psychologa každému rozváděnému tátovi a všem jeho dětem; přirozené rodinné vztahy mezi nimi nejprve zcela zlikvidovat a pak přes psychiatry „obnovovat“ - toť zřejmě ideál nezávislé české justice.) Nezletilý má nepochybně právo na výchovu obou rodičů.(?!) Za popsané situace však je v zájmu nezletilého, aby setrval u matky, která jej vychovává od narození a je hodnocena jako výborná vychovatelka(?), aniž by po přechodnou dobu, než budou k dispozici potřebné znalecké posudky i další potřebná šetření byly realizovány styky s otcem.“ !

Ústavní stížnost v této věci panem Tajčmanem podanou odmítl usnesením sp.zn. I. ÚS 338/2000 ze dne 28.6.2000 Ústavní soud projednat v řádném řízení; týž Ústavní soud, který ve věci sp.zn. III. ÚS 125/98 vyslovil i tento právní názor: „Pokud nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti, není ani při plném respektu k právům nezletilých zákonného, tím méně pak ústavněprávního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně omezen, jak o to v posuzované věci matka nezletilých usilovala.“

Nevinnému dítěti byl tedy ze života odstraněn otec (soudní protokol: „Matka jako účastnice řízení uvedla, že ona sama se nezletilého na otce neptá, o otci s nezletilým nehovoří, nezletilý Petr si na otce spontánně nevzpomene, tím že je od malička jenom s matkou, tak mu to připadá normální(!), sama od sebe otce o dítěti neinformovala.“ atd., atd.), patologicky jednající matka je vydávána za „výbornou vychovatelku“, ačkoliv žádný orgán tzv. sociálně právní ochrany dětí během dlouhých let nedokázal zjistit, kde se dítě skutečně nachází, natož aby se věrohodně o bytových a jiných poměrech při péči o něho přesvědčil!

Tátovi je tak znemožňován jakýkoliv kontakt s vlastním dítětem pod záminkou, že v minulosti jej krátce „měl u sebe“ a mohl by tento „zločin“ spáchat znovu („Soud nemůže přihlížet ke skutkovým okolnostem, k nimž došlo v minulosti a které v době vyhlášení rozhodnutí již nejsou nebo které mají nastat až po vyhlášení rozsudku.“ - výklad ust. § 154 o.s.ř., který obsahuje každé komentované vydání tohoto zákona a zcela jistě i každá učebnice procesního práva!). „Nerealizací styku“ jsou mu soudem poskytnuty vskutku rovné příležitosti k prokazování svých normálních lidských a rodičovských kvalit a výchovných předpokladů před „odborníky z oboru psychiatrie a psychologie“, kteří dosud soudem samozřejmě ustanoveni ani nebyli; za použití presumpce viny jsou přirozené rodinné vztahy a přirozené lidské chování psychiatrizovány, ne-li kriminalizovány (pokud by se Péťa se svým tátou náhodou setkal a na ulici by mu skočil do náruče, porušil by tím samozřejmě soudní rozhodnutí, takže před uvězněním pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí by ho nakonec ochránil snad jenom jeho dětský věk(!).

Z vůle několika konkrétních soudců a soudkyň jménem českého právního státu se tedy „přechodná doba“ úspěšně stává trvalým bezprávím a systematickou likvidací rodinných vztahů a osobností dvou plnoprávných občanů, to vše pod záminkou „zájmu dítěte“!

V této souvislosti je jistě jen náhoda, že právní zástupce matky nezletilého Petra, JUDr. Pavel Ondra, advokát v Praze 1, Celetná 26, s kterou udržuje intimní poměr, působil minimálně do roku 1989 jako soudce u Městského soudu v Praze, takže věc nezl. Petra rozhodují jeho nedávní kolegové a kolegyně. Sama manželka advokáta Ondry do soudního protokolu potvrdila, že během projednávání věci nezl. Petra ji soudce JUDr. Erbert kontaktoval. Nezávislost české justice však takovými malichernostmi ohrožena přece být nemůže, natož aby soudci byli pro tyto do očí bijící skutečnosti vzbuzující pochybnosti o jejich nepodjatosti vyloučeni; pan Tajčman jako navrátivší se politický emigrant je pro před a polistopadové soudce také zcela jistě jenom tím občanem, jemuž jako orgány státní moci radostně slouží a povolány Ústavou poskytují ochranu jeho právům!